10. divize, knihovna

Baru

jen zavrtěla hlavou.
"Vstal jste moc brzo kapitáne!" Potom se obrátila na Amara. "Pojďte, pomůžeme mu do postele," navrhla a hned to začala realizovat. Při tom přemýšlela o tom, co se před chvílí stalo. Ty oči... mohlo se jí to zdát? Pokud ne... měla by to někde ohlásit? Co to asi znamenalo? O Ruyichim-taichou kolovalo od času bitvy pár podivných zvěstí... ohledně toho, co předvedl na bitevním poli... V Baru začal pomalu ale jistě vzrůstat strach.

Yoshiro

Jakmile dopadl na postel, okamžitě usnul. Byl neuvěřitelně vyčerpaný a zničený. Ani se nestihl omluvit Baru za to, co udělal.. Tedy .. Neudělal. Nebyl to Yoshiro, kdo srazil její ruce stranou. Byl to někdo jiný.. Ten, kdo bojoval s Hiroshim nad hlavama shinigami a Reimei při tom obrovském souboji.. Ten, kdo Hiroshiho porazil. Těžko říct, co se s tou pečetí děje.. Kdo ví.

Amaru Izumi

Pomohl jsem kapitánovi do postele. Co se tu stalo? zašeptal jsem, abych nerušil kapitána. Samozřejmě to bylo moje léčení co mu pomohlo - byl jsem v tom docela dobrej. Jen jsem nevěděl zda mam odejít nebo zda je tu potřeba ještě něco, někdy jsme byl prostě moc nerozhodnej

Baru

"Jak jsem říkala, když jsem přišla, uslyšela jsem úpění, potom jsem tu našla kapitána v bolestech na zemi. Asi uspěchal svůj odchod z nemocnice... Nejlépe uděláme, když ho necháme spát," pokynula Amaruovi, aby šel ven, a sama šla taky. Otočila se ale ještě na Yoshira. Měla by o tom někomu říct? Nebo počkat a zeptat se ho na to, až se vzbudí? Bylo vůbec bezpečné ho tu tak nechávat? Hlavou se jí hodily samé nepříjemné myšlenky a bylo to na ní trochu vidět, i když se snažila nedat nic najevo. Nakonec se rozhodla přece jen nechat kapitána odpočívat... ale hodlala se tu později ještě zastavit a zjistit víc.

Izumi Amaru

Dobře, já jsem chtěl jenom pomoct, vážně řekl jsem trochu dotčeně a zamířil do knihovny. Cítil jse se hrozně osamělej. Mrzelo mě, že sem tu nikoho neznal. V knihovně mi ale bylo dobře, mohl jsem tam číst tuny příběhů, které se mi líbili a život se díky nim nezdál tak špatnej

Yoshiro

(nikdo další sem teď napsat nemůže, tak udělám malej timeskip.. Třeba o hodinu)

Yoshiro se konečně probudil. Pomalu se posadil a zhluboka se nadechl. "Já jsem spal?" Zeptal se do prázdna a nevinně se rozhlížel po pokoji. "Takže...Všechno to byl jen sen?" Slezl z postele a zamířil ke dveřím. Lehce je odsunul, koukl se na chodbu. Pak se vrátil do svého pokoje. Pořád byl ještě oblečený tak, jak ho Genma pustil z nemocnice. Měl na sobě svůj zničený outfit. Už toho přežil celkem dost, ale poslední souboj na něj byl asi až moc tvrdý. Yoshiro začal posmrkávat. Jeho obleček byl strašně cool, ale takhle už s ním chodit nemohl. A shihakusho se mu nosit nechtělo. Musel si sehnat nový. První zastávka byla jasná.

Mitoshi
S poněkud zasněným pohledem jsem zrovna procházel kolem vchodu do kasáren 10. divize.
Dneska jsem se celý den cítil poněkud natvrdle, tak jsem šel na procházku.
I když už byla skoro u konce, natvrdlý jsem byl stále.
Popravdě - se svojí natvrdlou náladou a svým natvrdlým myšlením jsem přišel na to, že nejsem natvrdlý já, ale celý dnešní den.

Yoshiro

Zrovna vyšel ze dveří kasáren 10. divize, když Mitoshi procházel kolem. "Mitoshi!!" Vykřikl Yoshiro hned jak ho uviděl a rozběhl se za ním. Nejspíš to nevypadalo zrovna nejlíp, když na sobě měl roztrhaný oblek. Vypadal skoro jako kapitán 11. divize. Začal se celý dokola omotávat svým haori. "Jak se máš?" Zeptal se. Dlouho Mitoshiho neviděl, nejspíš to naposledy bylo v nemocnici. Od té doby, co už není jeho zástupce spolu netráví tolik času jako dřív. Yoshirovi to celkem chybělo.

Mitoshi
Jsem si naprosto jistý, že konvengenční uzly spojené s trichioritickou přípojkou kadminia L můžou rozpoutat velice zajímavou reakce, ale jinak děkuji, mám se dobře. A co vy? zeptal jsem se s úsměvem Yoshira.
Jestli budu říkat nějaké bláboly, omluvte mne, necitím se dobře. Kam míříte?

Yoshiro

Poškrábal se na hlavě a trochu váhal s odpovědí. Vzpomněl si totiž na ten 'sen', co se mu zdál. "No, mám se celkem dobře.. Je to lepší, hlavně díky tomu, že už mě konečně pustili z nemocnice.. Což mi připomíná! Musím tě seznámit se svoji sestrou!" Vykřikl Yoshiro nadšeně. Nenechal Mitoshiho říct ani nic ve smyslu 'Cože? Jakou sestru?!' a už se chystal odpovědět na druhou otázku. "Jdu do.. Ehm.. Viděl jsi ten můj oblek ne? Musím si nechat ušít novej.." Když to říkal, tak si svým haori ještě zamaskoval poslední kousek jeho roztrhaného oděvu.

Mitoshi
Potom co Yoshiro domluvil jsem nic nedělal.
Asi za minutu jsem zatřepal hlavou a vyvalil na něj oči.
Sestru v obleku? Pak jsem opět zatřepal hlavou.
Jistě, chápu. Oblek a sestru. Počkat... Vy máte sestru?
Ano, dnes jsem byl hodně zmatený. Ale sám jsem cítil, že už to ustupuje.

Yoshiro

Nechápavě se podíval na Mitoshiho. "Samozřejmě, že mám sestru!" Pak se zarazil. "Já ti o ní nikdy neříkal?" Zeptal se Mitoshiho a znovu se poškrábal na hlavě. Myslel si, že se mu o ní už jednou zmínil, když spolu byli v 6. divizi. Ale nejspíš ne. Mitoshi by si to jinak určitě pamatoval.

Mitoshi
To jste vskutku neříkal.
Pamatuji si i to, že přesně před 764 dny jste mne žádal o to, abych vám pomohl vybrat oblek. Ale o sestře nic nevím. oznámil jsem Yoshirovi svědomitě a významně se poškrábal na bradě.
Tak? Povíte mi o ní něco? pobídl jsem ho.

Yoshiro

Přikývl a dal se do cesty. "Pojď se mnou. Promluvíme si po cestě." Vybídl ho a zpomalil, aby ho Mitoshi mohl dohnat. "Moje sestra.. Našel jsem jí v Rukongaii.. Byla to malá holčička, která nevěděla, co má dělat. Neměla kam jít a neměla nikoho. Já už jsem se v Rukongaii trošku zabydlel a udělal si tam něco jako.. No. Jméno. Bylo mi jí líto, tak jsem jí vzal k sobě. Rozhodli jsme se, že od toho dne budeme sourozenci. Vzala si moje jméno, protože to svoje si nepamatovala. Možná ani žádné neměla.. Vymyslela si svoje vlastní křestní jméno - Ryoko. Heh, nikdy jsem vlastně nepřemýšlel nad tím, jak jí to asi napadlo. Jestli třeba nějakou Ryoko znala a líbilo se jí to.. Nebo tak něco. Nevím.." Yoshiro se na chvíli zamyslel a podíval se na Mitoshiho, jestli ho pořád poslouchá nebo ne. "Žili jsme spolu celkem dlouho.. A pak.. Zničehonic zmizela a už se nevrátila. Snažil jsem se jí najít, ale.. Nenašel. Po letech hledání jsem se přihlásil na akademii. Myslel jsem, že by třeba mohla být tam.. Nebyla... No..Po všech těch letech.. Našel jsem jí.. Nebo.. Spíš ona našla mě.. Je teď členkou čtvrté divize. Určitě tě s ní seznámím! Bude se ti líbit! Je stejná jako já!" Při posledních slovech se Yoshiro samolibě usmál a zatnul pěst. Ve tváři měl hrdý výraz. Měl svoji sestru rád. Nezměnila se. A toho si cenil.

Mitoshi
Je stejná jako já... stejná jako já... stejná...
S nepřítomným pohledem jsem se otočil ke zdi a pak do ní začal prudce mlátit hlavou.
Tedy to jsem chtěl udělat jen ve svojí mysli pochopitelně. Usmál jsem se na svého bývalého kapitána.
Bude mi ctí. Jestli je plna života jako vy, tak bude můj život zase o něco akčnější.

Yoshiro

Nechápavě koukl na Mitoshiho a párkrát nevinně zamrkal. Potom lehce natočil hlavu do strany. "Proooč?" Vůbec nerozuměl tomu, jak to Mitoshi myslel. Jak jako akční? Kousl se do spodního rtu a složil naštvaně ruce na prsou. "Mitoshi! Jak to myšjíš!" Trošku mu ujel jazyk a tak to jeho 'myslíš' vážně vyznělo jako 'myšjíš'. Ano, takový byl kapitán desáté divize, nejmoudřejší knihovnické divize ze všech.

Mitoshi
Myslím to tak, že od té doby co jsem vás poznal. je můj život živější. Jako... že mám víc energie. Přímo mě naplňujete energii. nervózně jsem se uchechtl, protože jsem se to snažil zakecat.
No, musim jit. Až mě budete chtít seznámit, dejte mi vědět! to už jsem ale utíkal jakousi uličkou pryč a mával na Yoshira.

Yoshiro

Smutně se koukl na odcházejícího Mitoshiho. Jako by od něj utíkal nebo tak něco. Nebylo to fér. Vždyť se měli rádi. Yoshiro s ním chtěl být zase v divizi, aby to bylo jako dřív. Pak se prostě zdrceně otočil a vyrazil opět ke krejčovství. Už byl blízko.

Izumi Amaru

Ležel jsem ve svém pokoji a díval se do stropu. Nejak jsem nemel do ceho píchnout a hrozivě jsem se nudil. Slýchal jsem příběhy o shinigami, jak jsou akční a tak vůbec, ale tohle tak vůbec nevypadalo. Byl jsem jak pytel na golfové hole, užitečnej, to ano, ale jen když chce někdo hrát golf. Nebo někoho zabít golfovou holí. Ale byl jsem línej s tím cokoliv delat

Proběhl časový posun o jeden den.

Seireitei se celkem uklidnilo, většina zraněných byla v kasárnách 4. divize, kde o ně pečovali doktoři. Pořád ale nebylo vše tak, jak by mělo. Kapitánka první divize a kapitán třinácté divize byli nezvěstní. A nebyli sami. Shinigami, kterých nebylo k nalezení pořád přibývalo. A navíc tu ještě někde byl ten chlápek, který to všechno způsobil.

Izumi Amaru

Pootevřel jsem oko a uviděl strop. Posadil jsem se a rozhlédl jsem se kolem sebe. Byl jsem hrozně unavenej. Trvalo mi hrozivě dlouho než jsem celou knihovnu poskládal zase dohromady tak jak původně byla. Teď to bylo ale konečně hotové a já se zase mohl vrátit k daleko zábavnější práci než bylo rovnání knihovny (sice jsem jí rozházel ve filleru ale jak vysvetlit ze jsem byl mesic pryc?)

Amaru -> Zjistil jsi, že kasárna je podezřele tichá. Byla tam tak polovina lidí, než co tam obyčejně bývalo. Lidé byli celkem neklidní, protože to vypadalo, že v posledních hodinách se jich hodně začalo pohřešovat, jako by zmizeli úplně beze stopy. Na Seireitei ležela celkem ponurá nálada.

Izumi Amaru

Toulal jsem se chodbami 10. divize. Tvářil jsem se u toho důležitě protžoe sem tak nějak tušil, že bych se tak tvářit měl. Při mých toulkách jsem se zastavil u nějaké shinigami, kterou jsem potkal na chotbě.
Ehm. Nerad ruším, ale proč je totu jak na pohřbu? Stalo se něco? zeptal jsem se

Shinigami

"Vy to nevíte, sanseki? Všichni se bojí. Začínají se tu ztrácet lidi, v městě není snad jediný kapitán nebo zástupce. Nikdo neví, co se děje, ale dejte na moje slova, nic dobrýho to není," řekl ti ponuře.

Izumi Amaru

Jak to myslíte nikdo? Napadlo někoho zajít se zeptat do ostatních divizí? Sehnat nějaké vedení? A jestli ne, tak vám to říkám teď! obořil jsem se na shinigamiho. Koukejte sehnat někoho z vedení, aspoň zástupce když ně kapitána. neodpustil jsem si zopakovat to ještě jednou a pak nasupeně pokračoval v cestě než jsem si uvědomil že jsem vlastně právě sprdnul nějakého mnohem staršího člověka