Ubytovna

Miki Kumiko
Neustále jsem hledala ubytovnu, až jsem jí asi po 2 hodinách našla. Rozběhla jsem se tryskovou rychlostí a zároveň přemýšlela, jaké si mám vzít číslo pokoje. Když jsem vešla, měla jsem ihned vybráno. Vzala jsem si pokoj číslo 15. Unavená, utahaná a kdoví co ještě jsem vešla do pokoje, hodila jsem kufry do kouta jako obvykle a žuchla na měkoučkou postýlku. Asi po 1 minutě jsem usnula.

Byla jsem úplně mimo, plácla jsem se do hlavy a říkala jsem si co se děje. Co je? Dyť jsou teprv 3 ráno. Na mol otrávená jsem otevřela okno a v další vtěřině ho hned zavírám. Strachy jsem zalezla zpátky do postele a dělala jsem, jako by se nic nestalo, ale stále mi to vrtalo hlavou. Zrůda? Hollow?Nebo něco jako Arrankaru? Po 5 minutách bádáních co to bylo, jsem šla dolů zjistit podrobnosti.

Stále mi lezl mráz po zádech když na to pomyslím. V tu ránu mě začaly slzet oči. Otočila jsem se a spatřila kouř, vycházející z klučičího pokoje naproti mně. Jakožto všudybylka z rukonu, vydala jsem se za kouřem. Voní to heeeeezkyyyy..... Počkat, moment? To je ale smrad...že by někdo vařil? Ještě před chvílí to bylo cítit jako miso rámen. Dumala jsem nad tím a zároveň slintala jak buldok. Miso rámen bylo moje nejoblíbenější jídlo. Ta jsem to šla omrknout.

Daisenmaru Kenshin

Po aféře s Hirosaki-sensei a léčbě doktůrka Yasua si to namířil na ubytovnu. Yasuo řekl, ať se šetří a bla bla bla... dál ho moc nevnímal, ale cítil se trochu znaven a tak se snažil najít svůj pokoj. Byl mírně dezorientován i na takot často navštěvovaném místě, přesto do svého pokoje vždy po nějakém čase došel. Ale kdo by se tu neztratil, když všechny dvěře a chodby vypadají tak stejně. Jo, kdyby byli chodby pojmenované a dveře barevně odlišené, dejme tomu, že by se tolik neztrácel, ale to tu bohhužel nebylo. Napadlo jej, že za dnešek měl již dost plánů, jak rekonstruovat prostory akademie. Možná, až najde svůj pokoj, odpočine si, vyhledá Hirosaki-sensei a promluví si s ní, tak by mohl tyto návrhy přednést před nekoho, kdo to tu zpravuje, třeba by mu dal za pravdu. Nyní však bezradně procházel chodbami a pokukoval po dveřích, zda to zrovna nejsou ty, co hledá.

Daisenmaru Kenshin

Vítězně postával před svými dveřmi. Z dálky to vypadalo, jako by právě vyhrál bitvu století, ale při bližším náhledu to byl jen nechápavý pohled na dveře pokreslené nějakým rádoby umělcem. Obrátil se do chodby, zda tam někoho nezahlédne. Kdo se opovážil znesvětit moje dveře tímto obrazem?! Cožpak nevíte, že malíři typu F patří do provního patra?! Křikl a jeho hlas se nesl prázdnou chodbou. Jeden by si řekl, že je to taky student z prvního poschodí. Po té si ještě jednou prohlédl malůvku a zašel dovnitř.
Po pár chvilkách odtamtud zase vyšel v ruce s malířskými potřebami a zasedl přede dveře. Rozmáchl se štětcem a domaloval čuníkovy zbylé tři nohy, uši, pořádný čenich, několikrát zatočený ocásek, oči dal na správné místo a z těch na boku udělal jen flekatou kůži. Samozřejmě nezapomněl prasátku domalovat do tlamičky jablko a kolem bohatou oblohu. S hrdostí si svůj výtvor prohlédl a podotknul. Tomu už říkám obraz! Pak zmizel v pokoji, ze kterého opět vyšel a pěkně špinavý od barvy si to namířil do sprch, nebo kamkoli, kde se může očistit. Záleželo na tom, jakou místnost najde dřív. Neopomněl si sebou vzít chléb, co měl na stolku u své lóže. Nechtěl při cestě zpět ztrávit tolik času pátráním a tak chtěl udělat to, co četl v jedné knížce, jak tam dvě děcka pohazovaly drobky po zemi, aby se při návratu neztratili. To mu bohužel nevyšlo jim ani jemu, protože po chvíli, co vyšel zase na chodbu, byl chléb v jeho žaludku. Měl totiž ukrutný hlad a ten rozhodl o jeho osudu - bloudit další nespočet hodin po akademii.

Daisenmaru Kenshin

Kráčel si tak dezorientovaně po ubytovně a co se nestane! Jako na potvoru přehlédně varování a už se válel po mokré podlaze. Frčel si to jako na saních tažených Santovými soby po nebi, ale tohle bylo mnohem bolejstivější. Kdyby mohl, svíjel by se bolestí. Ale to by si vzhledem ke své hrdosti nedovolil. Snažil se tedy všelijakými úšklebky udržet bolest na uzdě.
Konečně vjel do cílové stanice. Chvíli mu trvalo, než se sesbíral na nohy. Prohlédl si díru ve dveřích a do svého seznamu dnes vymyšlených rekonstrukcí akademie si přidal i nové dveře do... podíval se na cedulku... ano, do umýváren. Skvěle, dnešek už lepší být nemohl. Prohlédl se, když zjistil, že barvu má i na uniformě. Vlezl tedy do sprch oblečen a tak dal dvě mouchy jednou ranou.
V promáčené, ale čisté unifomě se pak plahočil zpět kamsi ke svému pokoji. Za sebou zanechával cestičku z vody, která mu odtékala z oblečení. Zkrátka by se nedivil, kdyby byl pátek třináctého.

Daisenmaru Kenshin

Kráčel s nepřítomným pohledem dál a dál snad nekonečnými prostorami ubytovny. Ignoroval vše kolem sebe, hlavně pak četně toho maníka, co si na něj dovolil promluvit. I když cestu vlastně přespříliš nevnímal a zůstal před svou skoro suchou vodní stopou stát jako solný sloup, uvnitř něj to vřelo, ale ze zcela jiného důvodu. To, že je mokrý a má tak čistý obličej i uniformu, mu nijak nevadilo. Ale bolest v zádech udělala své a on se musel rozloučit s vnímáním reality, aby ho to nedonutilo sténat. Udělal totiž jednu velkou chybu, když šel dokreslovat vepříka. Vyndal si totiž prášky, co dostal od doktora, z kapsy a místo nich si tam dal různě veliké štětce, aby měl po ruce všechno své málířské náčiní. Teď toho v duchu litoval. I toho, že snědl ten chleba, jinak už mohl být dávno ve své říši snů, kde neexistuje bolest zad, ani mokré podlahy, ani dealerářský doktoři. Alespoň se tam se žádným ještě nepotkal.
Přešel skoro vyschlou cestičku a šel chodbou doleva. Měl by jít teď zpět ke sprchám a tam se vydat na pátrání zas a znovu jiným směrem.

Miki Kumiko
Nasdila jsem úplně stejný výraz jako on. Po chvíli jsem se ho odvážila zeptat jestli něco nepotřěbuje a on ani neodpověděl. Říkám si: Si myslí že je KING nebo co? Klimbala jsem se ze strany na stranu, až mi z toho bylo blbě, jako na horské dráze. Bylo mi to úplně jedno, poté co jsem zašla zpět na svůj pokoj a konečně si zdřímnout.

Daisenmaru Kenshin

Když učinil tak, jak je napsáno výše, nemusel čekat dlouho, aby zjistil, že mu to absolutně nepomohlo. Ba naopak, možná bloudil ještě déle. Mokré oblečení už za sebou ani nezanechávalo říčku, ale jen pár kapek. Tím také to, že nevěděl, kudy šel, neboť než opět došel na tu chodbu, voda uschla. Nikdy bych neřekl, že je ubytovna tak obrovský areál. Zastavil se a zamyšleně se podrbal ve vlasech, při čemž se rozhlížel, protože se nacházel opět na křižovatce. Rozhodl se jít pořád rovně a rovně. Právě přišel nejspíše na to, že když bude pořád chodit doleva, tak nikam nedojde. Ale i tak šel a to už o dost pomalejším tempem. Sám nevěděl, kam že to míří teď, což nevěděl nikdy, ale byl neskutečně zmožen. Na chvíli si sedl ke zdi, že si promyslí další postup, ale chvíl na to usnul hlubokým spánkem.

Daisenmauru Kenshin

Zdál se mu prazvláštní, ale pěkný sen. Alespoň pro něj byl tak hodnocený, ale už tam si uvědomoval, že spí, protože k tomuto v raálném životě nemohlo nikdy dojít. Byl ve vnitřním světě a o čemsi mluvil se svým duchem zanpakuto, který mu odpovídal laskavě a vlídně.
Otovřel překvapeně oči a pohledem sjel ne zas tak dolů na válejícího se hocha. Tahle chodba už je obsazená. Pronesl první co mu přišlo na jazyk a spolootevřenýma očima si prohlížel studenta. Po té lehce přikývl na znamení přijetí omluvy. Kdybych nevěděl, že je to sen, asi bych se naštval... Máš štěstí, že jsem to tušil. Hlesl klidným tónem aniž by si uvědomoval, že ublížený nejspíše jeho slovům rozumět nebude. Po té zaštrachal ve své uniformě a podal klukovi kapesník. Utři si tu krev pod nosem. Nechci, aby tu kolovali pomluvi, že jsem ti jednu vrazil.

Daisenmaru Kenshin

Odmítal chvíli klukovi odpovědět. Natočil hlavu na stranu a mžoural po něm jen očima trochu podezíravě. Co měl ten hošánek asi zalubem? Pak svěsil hlavu a aoddechl. Obrátil se na něj a nadechl se k odpovědi. Jistě, že ne! Spadnout? Za koho mě máš?! Já nejsem žádnej nemotora! Obořil se nepřístojně. Samosebou tím narážel i na tvůj pád. Jen jsem hledal klidné místo k přemýšlení. Ano, tak to je. Předložil před stunedna naprostou lež, ale ten přeci nemohl tušit, co se doopravdy stalo. Alespoň v to doufal. Založil si ruce s posadil se do tureckého sedu hledíce stejně upřeně na protější osobu. Možná... by jsi si s tím měl zajít na ošetřovnu. Nikdo nedělá takové ksichty jen při pouhém dotyku nosu. Pronesl tajemným hlasem, z něhož by slabším povahám šel až mráz po zádech.

Daisenmaru Kenshin

Jeho omluvu nepovažoval za moc upřímnou. Vždy't viděl, jak plýtvá silami na zadržení smíchu. To ho vnitřně uráželo, ale už se k tomu nevracel, nehodlal riskovat, že by se nedej bože ten kluk dozvěděl pravdu. Ale tu řekl další věc, co ho rozhodně nepotěšila. On neí divnej! Bylo mu celkem putná, jak to myslel. Řekl to a už to se mu nelíbilo. Asi měl zahodit tu svou shovývavost a rovnou studentíka poslat do háje. Ale odpustil mu, protože jedno s ním měl společné. Jak se ukázalo, oba nesnášeli ono místo, kde se starali o nemocné. Pro jednou mu to tedy promine. Přimáčknul se ke zdi, jak se k němu ten hoch naklonil a po té to s ním cuklo. Sakra... Oni byli nové?! Zděsil se v duchu, ale naštěstí už nemusel nic říkat, protože se student zvedl a v cukuletu zmizel. Díky bohu za ty dary... Pomyslel si, když se za ním ohlédl a z ničeho nic se praštil do čela. Hej kluku! Zavoval ne tak nahlas a s pomalu vstal. Fajn, tak si budu muset cestu najít sám. Řekl si sám pro sebe, upravil si uniformu a vydal se stejným směrem, jako nemotora. Přeci jen, šel říct o sprchových dveřích učitelům. Takže musel jít od sprch někam... kamkoli a tam chtěl on taky.

Daisenmaru Kenshin

Procházel se skloepnou hlavou práznou chodbou. Kymácel tělem sem a tam. Nečekal, že by našel svůj pokoj nějak brzy. Z ničeho nic tu prostě jen tak hlavu zvedl a co neviděl. Tedy, spíš, co viděl. Bylo to prasátko! Přesně, jak si ho představoval do křupava opečeného, bohatě obloženého. Ano, přesně, jak ho i ztvárnil na své dveře. Konečně! Toto bylo jako hledání pokladu, kde jemu nalezení vlastního pokoje trvalo stejně dlouho, jako dobrodruhům s mapou nalést pravý poklad. Ještě, než se usmyslel vkročit dovnitř, zaslechl dveře a pak někoho zahlédl upalovat po chodbě s čímsi v ruce. To je ten... kluk s modelem Karakury... Nadzvedl udiveně obočí a pohlédl na své dvěře. To mi ani neříkejte...

Daisenmaru Kenshin

Postával přededvěřmi. Nechctěl si přupustit fakt, že tu běhal do kruhu jak někdo naprosto.... dezorientovanej. Pak se rozhodl na to nemyslet a raději vejít, než se zase někde zatoulá. Když chmatal po klice, uslyšel kroky chodbou. Co to... Napadlo ho a ohlédl se tím směrem, kde už klusal sensei a černovláskem. Trochu vyjevěně sledoval, jak zese mizí, ale to nejspíše kvůli tomu, co řekl ten student. Chm... to opravdu nemusíš. Nahodil zase hrdý výraz. Říct to musel, ač jej už nikdo slyšet nemohl. Po té konečně položil ruku na kliku a vstoupil do svého pokoje.
Hrdinsky popošel pár kroků vpřed, založil si ruce a projel pohledem po místnosti. Co jsem tu vlastně chtěl? Nadzvedl levé obočí.