Setkání v měsíční záři

Modos

se neotočil na Razakiho, neustále hleděl na Yoshira. Jeho výraz byl dost neproniknutelný. Bylo těžké uhodnout, jestli se mu tenhle průběh událostí spíš líbí nebo spíš nelíbí.
"Promiňte, Razaki-san, ale pokud vím, vy vůbec nevíte, co Jiten-sama dělá, tak jak můžete rozhodnout, jestli je to správné nebo špatné? Nebo jste tak rozhodl..." konečně se na Razakiho obrátil a jeho pohled byl smutný, "...protože je hollow?"

Konan -> Arikawa se jen mírně nechápavě zasmál. "V Hueco Mundo? Co bys tam dělala? Slyšel jsem, že to je ponurý, temný svět... nevidím jediný důvod, proč bys tam měla být," vrhl na tebe další krásný úsměv. Když jste dorazili až nahoru, sedl si na travnatý vršek skály a pokynul ti, aby sis sedla vedle něj.

Razaki

Jinten zabil ženu kterou jsem miloval...
Bez slitování, bez výčitek... A to je špatné...
řekl jsem mu
Nechci ti ublížit Modosi... nikdy jsem nechtěl...
Ale Jintena zabiju s tvojí pomocí i bez ní...
A co budeš dělat až bude mrtvej?

Yoshiro

Razaki.. Podíval jsem se na Razakiho pohledem, který říkal - musím jít. A zmizel jsem. Objevil jsem se u své Zanpakuto a vytáhl jí ze země. Pak jsem jí pomalu zasunul do pouzdra a rozběhl se směrem, kterým jsem cítil reiatsu Konan. To ale nebylo nikde, takže jsem začal celkem zmatkovat. Musel jsem jí najít za každou cenu. Snad je v pořádku..

Yasumaru

Netrvalo dlouho a on i Mitoshi dorazili na místo. Vzhledem k tomu, že byl Yasumaru zkušený stopař a vycítit přesně reiatsu pro něj nebyl problém, šel téměř na jisto. Nějakými zrcadlovými kameny se vůbec nezdržoval. Ovšem zdálo se, že tam už je po všem. Neviděl, že by někdo měl v ruce zbraň. Jako první hledal očima Yoshira.
"Hej, Ruyichi-taichou!" zavolal a zamával na něj. Cítil se dost trapně, vypadalo to, že dorazili pozdě...

Modos

"Taky jste právě zabil ženu... bez slitování, bez výčitek. Nebudu s vámi bojovat, protože nechci a i kdybych chtěl, chápu až moc dobře, že nemám šanci vyhrát. Pokud se vám nepodaří Jitena-sama zabít, je můj život ztracen, to vím. Pokud se vám to podaří... nevím. Myslel jsem si, že moje nová forma, ve které jsem se zrodil, mi dala dar rozeznat dobro od zla, a to mi dávalo smysl žít tento podivný život... teď ale vidím, že je to těžší, než se mi původně zdálo..." Najednou vypadal hrozně unaveně. Zahleděl se na místo, kde ležela bez hnutí princezna.

Razaki

Dělej jak myslíš Modosi, ale nestav se mi do cesty... Nikdy...
Do konce života bych si neodpustil kdybych ti měl ublížit...
řekl jsem a podíval se dolů na toho prcka... Musel jsem mu pomoct
Můj bankai zmizel... nechtěl jsem ho udržovat delší dobu
Přistál jsem dole u toho slizu
Nech toho prcka jít a bojuj se mnou...

Yoshiro

Kuchiki-taichou? Mitoshi? Koukal jsme na ně překvapeně, ale byl jsem moc rád, že jsou konečně tu. Prosím vás, pomozte Amarovi.. Musím.. Musím najít Konan. Někam zmizela a ... Tvářil jsem se celkem zoufale.. Prosím. Koukal jsem na ně smutně.

Konan

Když jsme dorazili na vrchol a Arikawa mě pustil, zůstala jsem chvíli stát na místě. Nejsem v Hueco Mundo? Ale měla bych tam být na misi. Měla bych být v nějaké kamenné zahradě. Je snad tohle sen, nebo je sen Hueco Mundo? Úsměv mi pomalu mizel ze rtů. Já...já...moc ráda bych si s tebou zase povídala, trávila s tebou celé dny, ale tady být nemám. Mám být v Hueco Mundo a ty...ty...ty jsi mrtvý. Pronesla jsem polohlasem a po tváři se mi valily slzy.

Shiueretto

"Promiňte, že se tak ptám, ale proč bych to měl dělat?" optal se svým překrásným, zpěvavým hlasem Razakiho. Upřel na něj i svůj pohled... Razakiho začala bolet hlava. "Teda teď myslím hlavně tu část o tom bojování, abysme si rozuměli..."

Yasumaru

"Hai," řekl krátce. Ruyichi-taichou se zdál opravdu zoufalý. Ale zdálo se, že o Amarovu záchranu už se stará Razaki-san... Moment... Razaki-san? No nic, to se vyřeší později. Yasumaru se tedy rozlédl po celém okolí, které bylo zřejmě ještě před pár okamžiky bitevním polem, aby se trochu zorientoval. První věc, která ho zaujala, byla voda. Pokud věděl, voda v Huecu Mundu být neměla... přesto se vsakovala do písku a v prohlubních na kamenných útvarech tvořila malá jezírka. Další, čeho si všiml, byla nějaká ležící postava v roztrhaných hadrech, které možná dřív byly zdobeným kimonem. Zdálo se, že si jí nikdo nevšímá, ale Yasumarovi připadalo, že ještě žije. Když pohnula rukou a zvedla hlavu, udělal několik kroků k ní. Už se mu nejednou stalo, že shinigami podcenili dosud žijícího nepřítele a to se jim mohlo stát i osudným. Když ale postava zvedla hlavu natolik, že jí bylo vidět i přes prameny mokrých vlasů do obličeje, Yasumaru jen vytřeštil oči a klouby jeho ruky, kterou svíral rukojeť zanpakutou, zbělely.
"Kawajo-sama...?" vydechl tiše a nevěřícně. "Kawajo-sama!" opakoval hlasitěji a rozběhl se k ní. Žena na něj ale upřela nenávistný pohled.
"Jak se opovažuješ! Jak se opovažuješ mě oslovit - " Dál se ale nedostala, protože začala kašlat krev. Bylo jasné, že od smrti už jí mnoho nedělí. Yasumaru se při těch slovech zarazil a udělal krok zpět. Bylo na něm vidět, že je naprosto zmatený.

Konan -> "Ale... Konan!" oslovil tě Arikawa velmi něžně a v jeho hlase byla znát taky lítost. Vyskočil hned ze země a vzal tě za ramena. "Jsem přece tady s tebou... to je důkaz, že mrtvý nejsem, nebo ne?" pokusil se usmát, ale bylo vidět, že tvoje slzy ho zaskočily. Trochu nesměle tě pohladil po vlasech ve snaze tě utěšit.

Razaki

Batarieli... vím že jsem tě zklamal a až se vrátíme do Soul society tak s tebou budu rád mít ten dlouhý rozhovor, ale teď mě prosím nezklam !
Došel jsem k Amarovi a vlastně dost ošklivě jsem ho vzal a zahodil do písku o pár metrů dál... Protože nemůžeš ignorovat kinetickou energii... řekl jsem a začal se soustředit... sice mě bolela hlava a byl jsem unavneý, ale při ochraně jiných lidí člověk sebere různé zbytky energie
Jigoku no honoo nashromáždil jsem velkou část svého reiatsu a uhodil zanpakuto do země těsně před slizem... Oba dva nás zalila ohnivá exploze...

Konan

Zadívala jsem se Arikawovi hluboko do očí. Jeho hlas mě uklidňoval, tak jako i v minulosti. Bylo těžké odolat, když to vlastně byla moje...první láska. Chytla jsem jeho ruku, když mě hladil po vlasech a přeci jenom se znovu trochu usmála. Asi...máš pravdu. Řekla jsem a druhou rukou jsem Arikawu pohladila po tváři.

Yoshiro

Najednou jsem ucítil slabé reiatsu Konan.. Opravdu slabé. Musel jsem se zastavit a pořádně se na to soustředit. Vydal jsem se směrem odkud to vycházelo. Shunpem. Nemohl jsem si dovolit přijít o nikoho z týmu. Proč?! Proč musela jít pryč?! Z mého dohledu... Konan...
Díky Shunpu jsem na místo dorazil celkem brzo..

Razaki -> Těsně, než jsi začal svůj útok, Shiueretto vykonal překvapivě rychlý ústup ála Dr. Zoidberg kamsi mezi kamenné útvary zahrady.

Yoshiro -> Došel jsi na dost podivné místo, jakousi kamennou alej, ale netvořily ji obyčejné kameny, nýbrž kameny vyleštěné jako zrcadla. Ve všech se míhaly jakési neurčité, černé stíny. Jen jeden z nich ukazoval jiný, konkrétnější, i když trochu rozvlněný obraz. Zdálo se ti, že v něm poznáváš Konan, kterou objímá nějaký muž, kterého jsi neznal.

Yoshiro

Doběhl jsem ke kamenu, ve kterém jsem viděl ty dvě postavy.. Chvíli jsem na obraz v něm koukal.. Konan..? Zašeptal jsem tázavě. Přemýšlel jsem nad tím, jestli je to skutečně ona nebo ne. Ale ano, musela to být ona.. Určitě.. Konan!! Vrazil jsem pěstí do kamene.. Pak mi to teprve došlo. Byla v objetí nějakého muže. Docela jsem se zarazil. Nevěděl jsem, jestli je to jen iluze.. Ale z tohoto místa vycházelo její reiatsu.. A u tohoto kamene to bylo nejsilnější.

Yoshiro -> Cítil jsi bolest v kloubech ruky, jak jsi uhodil do kamene, a na chvíli se ti zatmělo před očima, ale za chvíli to odeznělo. Kámen, do kterého jsi praštil, byl teď temný a obyčejný, stejně jako všechny ostatní. Za tvými zády se ozval hlas.
"Yo... Yoshiro? Co... se to stalo? Před chvílí... a teď najednou..." byla to Konan a vypadala hodně zmateně, ale živá a zdravá.

Konan -> Arikawa tě konejšivě objal. "Tak vidíš," usmál se ti do vlasů. Chvíli jste jen tak stáli, než on zase tiše promluvil. "Celé ty roky... jsem myslel jenom na to, že se sem musím vrátit, Konan... Bylo hrozné žít s myšlenkou, že jsem nespnil slib, který jsem ti dal..." Hřálo tě jeho objetí a teplé paprsky večerního slunce... byla to jedna z těch mála krátkých chvil, o kterých si ale přejeme, aby mohli trvat celý život.

Mitoshi
Yasumaru nás dovedl na to místo.
Já už jsem konečně úplně vychladl.
Měli jsme jít pomoct nějakému Amarovi. A Yasumaru šel k něčemu co vypadalo jako źena.
Kuchiki-taichou! Dávejte pozor! Může to být nepřítel! zavolal jsem na něj a s tím se rozběhl k Razakimu.
Nevědél jsem jaká bude jeho reakce na haori a ještě k tomu s insignii 3. divize, ale to mi bylo momentálně jedno.
Mohu nabídnout pomocnou ruku v boji s... něčím co vypadá jako by to vysmrkal Gilian? Shiuretta jsem viděl jak prchá. Bohužel jsem ho viděl.

Razaki

...

Spoiler:

...

Spoiler:

...
Ahoj Mitoshi... řekl jsem a lehce mi zacukalo oko
Pojď to rozmáznout prosím... řekl jsem jenom
Yoshiro přešel do 10té divize...
Mitoshi je kapitán trojky...
Jen sem se lehce pousmál
Tohle mi bude chybět...
Shunpem sem se dostal ke slizu a vrazil přímo do něj svůj meč
Jigoku no honoo použil jsem ohnivý výbuch zatímco moje zanpakuto bylo uvnitř jeho těla...

Yoshiro

Když se mi zatmělo před očima, spadl jsem na zem. Když jsem otevřel oči, měl jsem rozmazaný pohled. Nebylo to moc hezké. Jako bych dostal pořádnou ránu, ale přitom jsem jen sám uhodil do kamene. Zvláštní. Když jsem se trochu vzpamatoval, spatřil jsem Konan. Stála u mě a tvářila se strašně zmateně. Konan? Oslovil jsem jí. Kde.. Jak..? Asi jsem byl ještě víc zmatený než ona.

Konan

Tohle mi tu dlouhou dobu chybělo. On mi chyběl. Také jsem ho objímala. Vůbec se nezměnil - co slíbí, to se snaží za každou cenu dodržet. Co se vůbec stalo, že jsi nemohl přijít? Musela jsem se zeptat. Tohle mi už dlouho vrtalo hlavou - Co se mohlo stát?

Mitoshi, Razaki -> Vydali jste se na honbu za Shiuerettem, ale byl mrštnější, než se zdálo, protože nebyl nikde k nalezení. Zřejmě se v tomto podivném bludišti vyznal, možná věděl, jaké jsou jeho zákonitosti... Faktem je, že zanedlouho vás obklopily vysoké, kamenné stromy narostlé do podivných tvarů. V Huecu Mundu už tak nebylo moc světla a rozložité větve nad vámi stínily i to málo, co tu bylo. Obestřelo vás ticho a tma, jen se vám zdálo, že mezi kameny slyšíte vzdálené skučení větru.

Yoshiro -> Konan se po chvíli vzpamatovala a pomohla ti vstát. "Já pořádně nevím... Byla jsem jakoby v jiném světě, ale... byla to jenom iluze..." Nedokázal jsi říct, jestli ji to mrzí nebo se jí ulevilo. "Je to tady dost strašidelné... to už je po boji? Kde jsou ostatní?" zeptala se trochu stísněně.

Razaki

Pokrčil jsem rameny...
Ten prcek má hold smůlu no pronesl jsem jenom suše a vracel se zpátky kde jsem ho zapoměl s potencionálně smrtcím Modosem a nevím-zda-zcela-mrtvou hime...

Mitoshi
TSUBUSHIMASU ISHIMARU! zařval jsem a kladivem, které se mi objevilo v ruce, jsem plnou silou uhodil do blízké zdi.
Chtěl jsem toho slizouna najít, přeci jen jsme se ho měli zbavit.
Byli jsme hned za ním ,tak jsem čekal že prošel zdí, nebo tak něco.

Yoshiro

S pomocí Konan jsem se postavil na nohy. Boj ještě neskončil. Šel jsem tě hledat. Měl jsem o tebe strach.. Najednou jsi se vytratila ..A...... Proč jsi neuposlechla můj rozkaz, Konan?.. Očividně jsem si ale vydechl, že je v pořádku.. Pak jsem se ale zarazil.. Před chvílí.. Viděl jsem tě v jednom z těchto kamenů.. Jak se tam s někým objímáš..

Razaki, Mitoshi -> Bohužel cestu zpátky se vám nedařilo najít. Bylo to, jakoby místo, odkud jste přišli, vůbec neexistovalo nebo se snad přemístilo. Bludiště kolem vás vypadalo úplně jinak, než před tím - temné, tiché. Trochu z toho n vás padala klaustrofobie. Když Mitoshi uhodil svým zanpakutou do blízké stěny, roztříštila se. Její kousky se ale nerozletěly kolem. Zůstaly viset jen tak ve vzduchu. Navíc se odkudsy, jakoby z podzemí, ozvalo děsivé kvílení mnoha nelidských hlasů. Bylo tlumené, ale blížilo se.

Yoshiro -> Konan se snažila bránit a zdůvodnit, proč neuposlechla tvůj rozkaz, ale pak pochopila, že jen tak meleš, protože ses o ní bál, tak ztichla a trochu se uculila. Jenže potom jsi zmínil toho muže, co jí objímal, a to jí úsměv vyhnalo z tváře. "To... byl to dávný přítel, jenom vidina... už je dávno pryč," řekla docela tiše a odvrátila se od tebe, ale stejně sis všiml, že jí zaslzely oči.

Konan -> Arikawa tě pustil a zase si sedl na trávu, doufaje že tentokrát už se k němu přidáš. Trochu se červenal. "Bylo to... no znáš to, jaký je život v Rukongai. Občas jde všechno stranou, jen abys ty a ti, které máš na starost, přežili... Tak to bylo i se mnou. Našel jsem nějakého mrňavého kluka, který pořád brečel, nemohl jsem ho tam jen tak nechat... Říkal jsem si, že kdybych přišel a vyprávěl ti, že mě na cestě otravovalo mimino, určitě bys mi vynadala, že jsem se o něj měl postarat... Jenže to trvalo nějak dýl, než jsem čekal, několik dní, než se uklidnil a nechal se dovýst ke svým rodičům. No a tak se jedno sešlo z druhým..." pokrčil rameny a pohlédl na tebe. Bylo vidět, že ho to doopravdy mrzí. Pak se ale usmál a v očích mu zahrály jiskřičky. "Ale je to skoro zázrak, že jsme se tady teď sešli, nemyslíš?"

Amaru

Nechali me tam samotnyho a beze zbrane a s tim kterymu rikali Modos
Schoval sem se za nějakej kus skály a cekal az se pro me vrátí
Nic lepsiho sem asi delat nemohl

Konan

Tentokrát jsem se k Arikawovi přidala. Posadila jsem se vedle něho a vyslechla si ten příběh. Celou dobu jsem se na něho usmívala. Nezměnil jsi se. Jsi stále tak úžasný a to je dobře. Jsem šťastná, že jsme se opět sešli. Řekla jsem Arikawovi a otočila pohled na panorama před námi. Chvíli jsem jen tak hledala do dálky, když v tom mě něco vystrašilo. Huh? Yoshiro...ten mě zabije. Pronesla jsem smutně.