Setkání v měsíční záři

Yoshiro

Bohužel, moje rána byla rychlá a silná, takže jsem jí jen tak nestihl zastavit. Setkala se s Modosem, což jsem opravdu nechtěl. O důvod víc, zabít Jitena. Moc jsem nesledoval to, co se teď děje nahoře, ale jakmile v Gargantě zmizeli ostatní, cítil jsem tu už jen reiatsu Yasumara. Rychle jsem se ohlédl, jak Kapitán 6. divize míří co nejrychleji k bráně do našeho světa a přitom se na mě ještě podívá. Nevypadalo to ale, že by to měl stihnout. Musel jsem se však pohledem vrátit k Jitenovi, který mě určitě jen tak vydechnout nenechá.

Garganta se zavřela.
"Takže? Co teď, kapitáne?" zeptal se Jiten. Modose, který měl teď velkou ránu na rameni a hrudi a kašlal krev, odhodil stranou. Byla to rána, která měla rozseknout Jitena... pro mnohem menšího a na oko slabšího Modose, který se navíc nijak nebránil, to znamenalo téměř jistý osud. "Vidím, že se vám podařilo vyjít z mého labyrintu... Ta dívka, škoda že odešla... Rád bych si s ní promluvil... Nestává se často, že někdo svou vlastní vůli zlomí mou techniku..." Nad hlavami vám zaskřehotal modrozelený papoušek a snesl se Jitenovi na rameno.

Yasumaru

to podle očekávání nestihl. Rychle se tedy přesunul po bok Yoshirovi, který právě čelil Jitenovi. Vytáhl zanpakutou bez váhání z pochvy. Nic neříkal, ale v jeho tváři rozhodně nesídlil obvyklý úsměv či bezelstný výraz. Vrhl na Yoshira rozhodný pohled, který říkal, že je čas, aby Jitena očistili od hříchů hollow a poslali ho do Soul Society nebo do Pekla.
"Máš co dělat s námi oběma, hollow. Nevím, co jsi udělal s Kawajo-sama, ale zaplatíš za to," pronesl.

Yoshiro

Yasumaru vypadal dost odhodlaně. Kdybych na to měl čas, šel bych nějak pomoci Modosovi, ale přeci jen, teoreticky to byl nepřítel, i když se tak nechoval a já si toho velmi vážil. Po tom, co Yasumaru řekl snad první pořádně drsnou větu v životě jsem se na Jitena otočil s lehce provokujícím úsměvem. Nejsem si jistý, jestli by s tebou chtěla mluvit, papouchofilní papouchofile. Ale když jsme u toho, já jsem si chtěl zase promluvit s tím tvým papouchem.. Zajímalo by mě, kdo dělá maminku a kdo tatínka.. Střídáte se? Zeptal jsem se ho s naprostým klidem.

Jiten

"Neudělal jsem s ní nic... a nebyla to Kawajo-sama, Kuchiki-san. Asi vás to nepotěší, ale žena známá jako Kawajo zemřela nedlouho po tom, co byla prohlášena za nezvěstnou. Zabil jí hollow, který absorboval její duši. To, co vidíte támhle... je jen vzpomínka na Muramachi Kawajo." Potom se otočil na Yoshira. "Myslím, že vám nerozumím, kapitáne... máte něco proti domácím mazlíčkům? Och, že byste měl alergii na peří? Dobrá..." Mávl rukou a papoušek se vznesl. Usadil se na vzdálenější kamennou větev. "Ale asi vás zklamu, mluvit neumí," usmál se Jiten. "Ovšem něco mi říká, že stejně nestojíte o rozhovor. V tom případě..." Tentokrát nechal svůj luk i šípy tam, kde byly. Vytáhl dva kratší, zdobené tesáky (takové ty jak měl Legolas X33).

Yasumaru

Bylo mu jedno, co Jiten říkal, věděl, že ta žena byla Kawajo-sama, neměl o tom pochybností. Pamatovala si svoje děti i jeho. Nejradši by se na Jitena vrhl, ten jeho slizký hlas a úsměv ho doopravdy rozčilovaly a zároveň děsily, ale věděl, že to není způsob, jak vyhrát tenhle boj. Udělal pár kroků zpátky.
"Ruyichi-taichou, na chvíli to nechám na vás. Bojujte jako Král," řekl Yoshirovi, který nejspíš nevěděl, o co jde, protože neznal Yasumarovy schopnosti, ale na tom nezáleželo. "Hinamacuri," řekl potom, meč zabodl do země, klekl k němu na jedno koleno a sklopil hlavu.

Yoshiro

Nečekal jsem ani sekundu a vystřelil proti Jitenovi. začal jsem s klasickými seky. Nechtěl jsem se hned vyčerpat, a proto jsem do nich nedával tolik síly jako normálně. Zuřivý boj je sice fajn, ale Jiten nevypadá jako ten, kdo by tak bojoval, takže jsem začal zvolna. Samozřejmě, že moje seky vykrýval a úspěšně se mu to dařilo. Navíc, měl dva meče nebo co to vlastně je. Byl jsem připraven se bránit jeho případným útokům a hned mu je vracet. Když se naskytla příležitost, efektivně jsem se otočil o 360° , přičemž jsem ukročil vpravo a tak se přesunul více bokem, napřáhl jsem se a bodl tak, abych Jitenovi probodl rameno. Tohle určitě nebyl útok, který by ho mohl nějak ohrozit, navíc s jeho Hollow regenerací by to mělo být hned zafixované. Ale chtěl jsem si opravdu ověřit jestli má regeneraci. Pokud se mi podařilo rameno probodnout, meč jsem nevytahoval.

Jiten

na sobě nedával znát, jestli vykrývat Yoshirovy útoky je pro něj snadné nebo obtížné, jeho pohyby šlo jen těžko číst. Když se Yoshirův meč zanořil hluboko do jeho ramena, nehnul ani brvou a poslal na něj bledězelené cero, které se zformovalo před jeho obličejem.

Yoshiro

Cero!? Vykřikl jsem tak, jak to v anime vždycky dělají, když Cero vidí a uskočil jsem bokem. Nemohl jsem ale váhat ani sekundu, protože každá byla ceněná zlatem. Shunpem jsem se přesunul za Jitena a levou rukou, přes jeho rameno, jsem chytil svoji Zanpakuto.. Vzleť, Tenshi.. Pořád byla v něm a já aktivoval Shikai. No a co se stane při mém Shikaii? Čepel se rozšíří. Moje Zanpakuto v něm byla bodnutá tak krásně, že mu to prostě muselo useknout celou levou ruku.

Jiten

si nevšímal, co se dělo v jeho levou rukou, využil toho, že měl Yoshira tak blízko. Zatímco aktivoval shikai, Jiten bodl tesákem v pravé ruce od svého pasu za sebe a do Yoshira. Jeho levá paže upadla a on po svém výpadu uskočil do bezpečné vzdálenosti, kde pohlédl na krvácející ránu.
"Ah..." řekl celkem nezúčastněně.

Yoshiro

Jitenův útok mě celkem slušně zasáhl. Tedy, jeho meč se do mě zabodl. Nečekal jsem to. Sledoval jsem jen, jak projíždí mým tělem. Nicméně, rána mi ale nezpůsobila tolik škody, kolik bych čekal. Otočil jsem hlavou na Yasumara a všiml si, že krvácí ze stejného místa, kde já. Chytil jsem se za zranění. Ugh.. Druhou rukou jsem si sundal ten zbytek Haori, co jsem na sobě měl a ovázal si jej kolem zranění. Ze země jsem zvedl Tenshi a znovu se postavil do bojové polohy.. Nevím, co to je, ale není to trochu nebezpečné, Kuchiki-taichou? Zeptal jsem se Yasumara. Kdyby mě dostal, tak kdo by ho pal sejmul? Vy by jste byl zraněný.. Zbytečně..

Yasumaru

Takže už to začalo... když už to muselo být, doufal, že to aspoň bude rychlé. I když mu bylo jasné, že Ruyichi-taichou se nenechá jen tak několikrát za sebou vážněji zasáhnout...
"Nebezpečné to je, ale řekl bych, že v boji se s tím musí počítat, nemyslíte?" Pak se trochu bolestně pousmál. "Zbytečně to ale není, to vás můžu ujistit. Když chcete něco získat, musíte něco objetovat a ukázat odhodlání..." Pak už se zase soustředil jen na ignorování bolesti. Uprostřed souboje, s přívalem adrenalinu v žilách, to bylo něco jiného, než když jen klečel bez hnutí na zemi.

Jiten

šlehl pohledem na Yasumara. Netušil, co to bylo za techniku, ale jeho zásah prvního kapitána ovlivnil i druhého. Necítil se asi nijak ohrožený a byl zvědavý, co se z toho vyvine, takže oči od Yasumara zase odvrátil a zaútočil na Yoshira. Sice měl už jen jednu ruku, což také znamenalo jen jeden tesák, ale pořád byl hodně rychlý a nevypadal, že by ho to jakkoli oslabilo.
"Přiznám se, že tohle je poprvé od mého obrození do této podoby, kdy se pouštím do fyzického boje... Uvidíme, co mi má nová forma umožní," pronesl a zasypal Yoshira řadou rychlých a pádných seků. Jeho menší meč mu umožňoval velkou mrštnost a on toho využíval.

Yoshiro

Přemýšlel jsem nad tím, co mi Yasumaru právě řekl, ale tak trochu mě od toho přemýšlení rušilo sekání ze strany Jitena. Musel jsem se tedy plně soustředit na obranu. Ať jsem se snažil, jak jsem se snažil, nějak jsem nemohl pořádně přejít do útoku. Co je sakra ten chlápek zač? Přišel o ruku a nedal znát žádnou bolest. Ani na chvíli se nezastavil. Ani trochu neznervózněl. Začínal jsem mít obavy, že máme trochu problém. Už jen fakt, že existuje někdo jako on, je celkem problém. Je to obrovská hrozba, která musí být odstraněna. Otázka ale zní: Je vůbec možnost, porazit ho? Nikdy se mi nestalo, abych bojoval s někým, koho jsem jednou zarazil do země svým nejsilnějším shikaiovým útokem a on si pak nakráčel zpátky jako by se nic nestalo. Navíc, Razaki taky říkal, že už ho jednou zabil. Tak co se tu děje? Moje přemýšlení mě stálo lehkou daň v podobě rány na pravé ruce. Sykl jsem bolestí a začal se soustředit jenom na Jitenův meč a jeho pohyby.

Yasumaru

začínal cítit i Yoshirovo vyčerpání. Tuhle techniku většinou ve dvou nepoužíval, takže ho překvapovalo, že i tohle nyní sdílí. Jen doufal, že to znamenalo, že je Ruyichi-taichou vyčerpaný o to méně.

Jiten

nebyl dokonalý šermíř, ale od Yoshira se velmi rychle učil. Zpočátku sem tam utržil menší ránu z nepozornosti, spíše se bránil, ale postupně se role otočily, zasáhl Yoshira do ruky a dál pokračoval v čím dál přesnějších útocích. Bylo vidět, že se do toho postupně dostává, jeho reiatsu začalo narůstat a šířit se do okolí, jak ho přestával vědomě kontrolovat, protože se soustředil na hru meče. Zdálo se mi, že Yoshira něco rozptylovalo, za ideálních podmínek by Jiten nebyl rychlejší, než on, navíc mohl meč ovládat jen jednou rukou, zatímco shinigami oběma, což byla taky nevýhoda, ale momentálně měl bělovlasý hollow navrch. Mírně se usmíval, ale nemluvil, což bylo u něj znamení, že si boj vyžaduje jeho plnou pozornost, ač se to možná nezdá.

Yoshiro

Přestávalo mě celkem bavit to, jak má navrch. Jakmile se naše meče střetly, začal jsem se s ním přetlačovat. Vleť výš! Vykřikl jsem a z meče vystřelilo reiatsu přímo na Jitena. Doufal jsem, že by ho to mohlo aspoň odhodit dál, čímž bych získal trochu času na zesílení další vlny.

Jiten

Útok ho zastavil, donutil soustředit se na obranu a zatlačil o kus dál od Yoshira. Bránil se mu svým mečem, který teď už zářil jeho bledězeleným reiatsu. Když záře z Yoshirovy techniky odvanula, Jiten ale nezaútočil. Stál na místě v podivném, obranném postoji a měl zavřené oči.

Yoshiro

Chvíli jsem ho sledoval. Vypadalo to jako by se snad připravoval na můj další útok. No to víš, že jo.. Napřáhl jsem se. Vzleť výš! Proti Jitenovi vyletěla vlna reiatsu a já se co nejrychlejším shunpem přesunul před tu vlnu a zamířil rukou na Jitena. Sai! Vykřikl jsem a použil na něj Bakudo číslo jedna, které mu mělo spoutat ruku za záda. Pak jsem se Shunpem přesunul pryč, aby mě nesrazil můj vlastní útok. Když měl teď ruku s měčem za zády, nemohl útok nijak vykrýt.

Yoshiro

Tyhle Jitenovy techniky mi trochu lezly krkem. Není to moc příjemné, když vidíte vlastní mrtvolu, nad kterou se krčí nějakej papouchofilní Hollow se špatným účesem. Popravdě, docela mě to rozhodilo. Když jsem se dal tak nějak dohromady, tak už bylo celkem pozdě na to, abych se vyhnul svému vlastnímu útoku. Docela ironické. Moje vlastní vlna reiatsu, kterou jsem seslal z čepele své Zanpakuto, mi právě narazila do zad. Já bezvládně padl k zemi.

Yasumaru

se moc nekoukal, co tam Ruyichi-taichou vyvádí, ale náhle ucítil náraz palčivé bolesti v celém těle, až mu to vyrazilo dech. Vlastně chvíli nedýchal a myslel si, že je asi po něm, ale kupodivu nebylo, i když si tak trochu přál, aby bylo a on to necítil. Chvíli byl jako omráčený a jen zázrakem vydržel klečet a nesvezl se na zem. Nevěděl, jaký útok kapitána Ruyichiho zasáhl, ale byl si skoro jistý, že nebýt jeho shikaie, zabilo by ho to. Podle bolesti, kterou pociťovat, to vypadalo na útok pomocí reiatsu... i když ono v téhle míře už se to jen těžko posuzovalo. Zatnul zuby a párkrát se přerývaně nadýchl, po čemž vykašlal trochu krve. Sevřel prsty pevněji kolem jílce zanpakutou. Cítil, že Matsuri mu dává svolení. To znamenalo, že všechna ta bolest zmizí! Na nějakou dobu. Pak se zase vrátí, ale to už nebude důležité.
"Bankai. Tango no sekku," řekl docela tiše. Kolem něj zavířilo reiatsu. Postavil se na nohy. Konečně!

Jiten

Yoshirův útok zasáhl i jeho, ale stihl včas uskočit, takže to na něm nezanechalo nějaké vážné následky. Ani uvlonění bakuda ho moc nezdrželo. Nehodlal čekat, až se otřesený Yoshiro zase postaví na nohy.
"To je poměrně ironické, kapitáne, nemyslíte? Srazil vás vlastní útok, takže vás teď můžu snadno zabít. Myslím, že váš příběh se proslaví mezi lidem jako obllíbená anekdota," pronesl, zatímco se beze spěchu blížil k Yoshirovi. Ale cestu mu někdo zastupil. Byl to ten druhý shinigami. Uniformu měl nasáklou krví ve stejných místech, kde měl první rány. Oči mu plály odhodláním a vznešeností, tlak jeho duševní enegie si v ničem nezadal s jeho předky urozené krve, o kterých Jiten samozřejmě nevěděl vůbec nic, ale z vzezření onoho černovlasého muže je mohl dost dobře tušit.

"Ruyichi-taichou, teď nebo nikdy!" řekl Yasumaru.

Yoshiro

Zatnul jsem pěst a a pokusil se vyškrábat na nohy. Yasumaru ho teď držel a jeho reiatsu, které se, po tom co použil bankai, dost zvedlo, bylo rozhodně snesitelnější než to Jitenovo. S bolestí to ale bylo horší. Kdybych nebyl v zápalu boje, tak by byla nesnesitelná. Adrenalin však dělal své.
Arigato, Kuchiki-taichou... Konečně jsem zvedl hlavu. Usmíval jsem se. Celkem dost vyzývavě. Tak papouchofile.. Vypadá to, že se karta obrátila.. Natáhl jsem ruku s Tenshi před sebe a celé moje tělo pokrylo stříbrné reiatsu.. Ban-kai.. Moje vlastní reiatsu teď roztrhalo ten zbytek oblečení, které pokrývalo moji hruď a ze zad se mi vztyčila andělská křídla. Máchl jsem mečem za sebe, což způsobilo celkem slušnou vlnu, která 'odfoukla' hoooodně písku. Tengoku no Tenshi!

Nyní stál Jiten proti dvěma kapitánům, kteří aktivovali bankai. Společná síla jejich reiatsu se nedala srovnat s čímkoli, co kdy viděl. Byli rychlejší než dosud, silnější, důraznější a samotný jejich vzhled vzbuzoval úctu a bázeň. Yoshiro obklopený stříbrnou září a s bílými křídly bojoval jako anděl pomsty za svou mrvou kapitánku. Yasumaru, který jen málokdy cítil takový hněv, jako teď, bojoval jako drak z dávných legend za utrpení, kterými prošla žena, kterou kdysi znal. Výbuchy reiatsu soustavně ničily kamennou zahradu okolo, kdyby někdo měl teď možnost sledovat hru jejich mečů, pravděpodobně by jen v úžasu zíral s otevřenou pusou. Jiten nebyl z osob, které by byly natolik opilé vlastní mocí, aby si neuvědomovaly, že jsou v úzkých. On to teď věděl až příliš dobře. Byl rád, když se ubránil či vyhnul zaručeně smrtelným úderům. Bylo jasné, že tohle dlouho nevydrží ve svém současném stavu a že škody, které mu ti dva způsobí, budou nesmírné. Už ho měli v šachu, věděl, že jejich příštímu útoku se neuhne... zbývalo jen jediné. Očima mžikl mírně do strany a papoušek, který seděl na vzdálené větvi, se vznesl. Čepele obou kapitánů se blížily z obou stran, ale na tom teď nezáleželo, stačilo pronést to jediné slovo! Jiten otevřel ústa, ale nic z nich nevyšlo. Před tím, než dopadla Yoshirova nebo Yasumarova rána, probodl Jitenovu hruď třetí meč. Tenshi a Matsuri dopadly a roztříštily na padrť už jen kamennou sochu, ve kterou se Jiten po útoku zezadu proměnil. Papoušek nad jejich hlavami opsal kruh, zakřičel a poplašeně odletěl.

Modos

Ležel na zemi, ale nebyl mrtvý. Všichni na něj zapomněli a on si pomalu začal uvědomovat, že stále ještě žije. Jeho tělo se pomalu regenerovalo. Nakonec se i zvedl na nohy, to už zuřila bitka obou kapitánů a Jitena v plné síle. S údivem je sledoval. Síla, kterou nyní vynakládali, by klidně mohla ničit skály. Ale věděl, že ten boj je marný... jako všichni soupěři, oba shinigami se soustředili na špatného protivníka. Po chvilce si Modos všiml, že papoušek vzlétl. Věděl, že to bude znamenat konec pro oba kapitány, i když bojují tak statečně a s takovou vervou. Nerozhodoval se dlouho. Teď už stejně v podstatě neměl na výběr. Nechtěl, aby ti dva teď zemřeli, po tom všem, co tu už obětovali, nebylo by to prostě fér. Něco si zamumlal, v mžiku se přesunul za Jitena a bez zaváhání ho zezadu probodl. Síla útoku Yoshira a Yasumara, který dopadl záhy, ho odhodila stranou a vytrhla mu meč z ruky. Nevadí, stejně už ho nepotřeboval.

Yoshiro

Celkem se mi ulevilo, když můj meč usekl Jitenovu zkamenělou hlavu. Modos se do boje zapojil celkem nečekaně, ale nevadilo mi to. Lehce jsem kývl hlavou, abych mu dal aspoň trochu najevo vděk. Křídla ze zad mi zmizela a vlasy se mi znovu zkrátili na mou normální délku. Pak jsem spadl k zemi a zůstal tam ležet.
Necítil jsem skoro celé tělo. Takhle vyčerpaný jsem nebyl hodně dlouho.

Yoshiro

Jedním okem jsem sledoval, co se tam děje. Přišel hlen a klábosil s Modosem. Když už tu byl, tak mohl vrátit Amarovo Zanpakuto, abychom ho pak nemuseli zbytečně hledat. Navíc si tím mohl zachránit život, protože jsem ho jinak hodlal zabít. Na chvíli jsem ucítil zvláštní pocit. Jako bych snad usnul a konečně si trochu odpočinul, ale nakonec z toho byla jen chvilková euforie, protože na mě najednou promluvil Modosův hlas a já byl zase přítomen. Chvíli mi to trvalo než jsem rozmotal jazyk. Když ono.. Těžko se mi.. Asi přeci jen.. Umm.. Hýbat.. Pronesl jsem k Modosovi a doufal, že pochopí situaci, ve které se teď s Yasumarem nacházíme.

Modos

se zdál dost nervózní.
"Víte ale neměli byste tu dlouho ležet, není tu bezpečno, kdykoli může někdo přijít..." otáčel se, jakoby už vyhlížel nějaké ohrožení. Všude byl však klid a hrobové ticho. Ale to ho neuklidnilo.

Yasumaru

věděl, že má Modos pravdu. Byl na tom špatně, bolest, které se na chvíli zbavil, si vybírala svou daň, ale pořád na tom byl trochu lépe, než Yoshiro, jelikož za sebou neměl žádný jiný boj. Těžce se tedy zvedl aspoň do sedu a hned složil hlavu do dlaní, protože se mu zamotala.
"Ruyichi-taichou... musíme... aspoň musíme najít nějaký úkryt..."

Modos

jasně viděl, že ti dva jsou na tom dost bledě, hlavně tedy Ruyichi Yoshiro. Nechtěl, aby se mu něco stalo. Chvíli se na tu dvojici koukal. Potom soustředěně otevřel gargantu, ta už byla lepší než ta poslední. Do jedné ruky vzal zanpakutou, které tu Shiueretto nechal. Přišel k Yoshirovi a opatrně si ho přehodil přes rameno. Druhému shinigamimu pomohl na nohy, i když ten trochu protestoval, a podepřel ho, aby mohl jít. Potom s nimi oběma vstoupil do garganty. Bylo jedno, jestli zůstane v Huecu Mundu nebo půjde do Soul Society... bylo mu jasné, že nikde ho nečeká nic lepšího, než život uprchlíka.