Setkání v měsíční záři

Konan -> Protože ses hned od zrcadla odvrátila, neviděla jsi, co tvůj dotyk způsobil. Od místa, kde se tvoje prsty dotkly povrchu, se po chvíli začaly šířit barevné paprsky a křivky po celém povrchu kamene. A nejen po něm, probleskly i na ostatních zrcadlových kamenech, až doputovaly k tomu, ke kterému jsi právě mířila. K tvému překvapení se v něm začal formovat obraz. Vlnil se a byl nejasný... ale poznala jsi v něm místo, na kterém jsi čekala, když jsi byla dítě, na svého kamaráda, který však už nikdy nepřišel. A zaslechla jsi zase ten hlas, který říkal tvoje jméno, tentokrát jakoby přicházelz větší blízkosti, ale nedokázala jsi určit, z kterého směru.

Konstance

Než se stačila vzpamatovat, už u ní byl Razaki. V tomhle boji každá chvíle nepozornosti znamenala fatální chybu. Pokusila se uskočit, ale už bylo příliš pozdě vyhnout se úplně, takže skončila s krvácející ránou na levé straně břicha. Na Razakiho se nasupeně otočila, ale její pohled jako by říkal "za tohle mi zaplatíš později". Hned se od něj totiž odvrátila a dvěma rychlými skoky byla u Amara, kterého popadla za vlasy a velice rozzuřeně mu dala svůj meč na krk.
"Nesnáším fracky, co se pletou do záležitostí, do kterých jim nic není!" Ovšem zdálo se, že nebyl hoden toho, aby ho zabila, chytla ho tedy za límec a prudce odstrčila směrem ke stvoření, které tam doteď bezhnutí stálo. "Shiiueretto! Dávej na něj pozor. Jestli se ještě jednou připlete do mého souboje, zabiju vám oba, jasné?! Sleduj všechny!" křikla naštvaně. Potom se teprve otočila zpátky na Razakiho. "Dobrá, zpět k věci," pronesla a opět vytáhla z kimona vějíř, který během svého přechozího tahu asi zastrčila.

Modos

Yoshira však čekalo překpapení. Modos se jeho ráně uhnul hned o několik metrů. Zřejmě dokázal sledovat Yoshirův pohyb a reagovat na něj v podstatě stejně rychlým sonidem.

Netrvalo dlouho a Yasumaru a Mitoshi dorazili zhruba namísto souboje. Ovšem zjistili, že se souboj zřejmě odehrává uprostřed podivné, kamenné zahrady. Yasumaru se na chvíli zarazil, hromen tou zvláštní, nečekanou podívanou. Ovšem na obdivování přírodních krás nebyl právě čas.
"Už jsme blízko!" prohodil jen k Mitoshimu a bez váhání se vydal do kamenného bludiště všech tvarů a velikostí.

Mitoshi
Počkejte Taicho! zavolal jsem na něj.
Nechci se ztratit řekl jsem
Ale budeme tady bloudit dlouho... lepší by bylo udělat si cestu... nadhodil jsem návrh.

Razaki

Nečekal jsem až se vykecá...
Bakudo #62 Hyapporankandokončil jsem potichu zaříkávání zatímco se vykecávala a poslal na ní poměrně silné bakudo...
Přišpendlit jí k zemi mi přišlo jako dobrá alternativa...
Stejně časem vykrvácí tak proč jí nezkrátit utrpení

Yoshiro

K mému překvapení byl Modos opravdu rychlý. Nebyl jsem zvyklý, že mi v mé rychlosti někdo může nějak extra konkurovat, ale on mohl, takže na svoji rychlost bych se tolik neměl spoléhat. Vypadalo to, že je proti mě Modos ve výhodě. Měl dokonce dva meče (myslím, že si to psala, Miss). Ale bylo to zatím jen na první pohled. Ještě jsem si ho tolik neproklepl.
Uvidíme, jak ti to jde s mečem.. Vyrazil jsem proti němu a přehodil Tenshi do levé ruky. Napřáhl jsem se do boku - směrem přes pravé rameno a jakmile jsem se dostal k Modosovi, sekl jsem - nedával jsem do tohoto seku moc síly. Šetřil jsem se. Neměl jsem v plánu bojovat s Modosem. Vlastně, neplánoval jsem žádný boj. Moje mise byla jen průzkum a možná to bylo sobecké, ale chtěl jsem se podívat po Razakim - možná to znamenalo ohrozit tým, ale nemyslel jsem. Teď je to tu. Amaru a Konan jsou v ohrožení života. Kvůli mě. Musím to tu co nejdřív ukončit!!
Kdyby tak dorazil Mitoshi a Yasumaru. Jejich pomoc by byla více než vítaná.

Amaru

Stalo se toho moc a moc rychle
Najednou jsem visel a pak lezel
Ani jsem si pořádne nevšiml co se stalo
Ležel jsem tam a začal se škrábat na nohy
Podival jsem se trochu zvedave na sliz a pak do nej pichl zanpakuto
Selskej rozum sice napovidal že to není dobrej nápad ale co

Konan

Ucukla jsem před zrcadlem, které najednou začínalo být barevné. Rozhlédla jsem se okolo sebe, jako kdybych se chtěla přesvědčit, že mě nikdo nepozoruje. Pak jsem vrátila pohled opět na zrcadlový kámen a snažila se rozpoznat nějaký obraz. Zvědavostí jsem udělala několik kroků ke kamenu. Do očí se mi nahrnuly slzy, když jsem rozpoznala obraz, který zobrazoval chrám ve skále. Cítila jsem, jak se do mě pustila zima a pocit samoty. Musela jsem odvrátit pohled, nebo bych začala brečet. Rukama jsem si objala břicho. Jen co jsem znovu zaslechla ten hlas, snažila jsem se určit, z kterého směru vychází, ale marně. Halooo? Kde jsi? Zeptala jsem se nahlas. Moc jsem nepřímýšlela, co zrovna dělám, což pro mě nebylo zrovna typické.

Yasumaru

se zastavil a trochu nechápavě se podíval na Mitoshiho.
"Udělat... cestu?"

Konstance

Zrovna když se obracela zpět na Razakiho, aby pokračovala v souboji, přiletělo od něj silné bakudo, které ji přišpendlilo k velkému kamennému útvaru za ní. Rozzuřeně na něj pohlédla. Její hněv už se téměř blížil hranici. Nesnášela, když se s ní nezacházelo s patřičnou úctou!
"Tak co teď, Razaki-dono?" řekla poměrně výsměšně. "Znehybnil jste mě a teď mě odpravíte jako psa?"

Modos

taky nevypadal, že by něj extra stál o boj. Navíc Yoshirovi čím dál víc připadalo, že v boji s meči Modos nijak nevyniká. Dokázal se dobře bránit proti útokům, které na něj Yoshiro zkoušel, ale jeho vlastní útoky byly dost nepřesvědčivé a neohrabané.

Shiiueretto

se neuhnul, vlastně se vůbec nepohnul. A nevypadalo to, že by ho to nějak zranilo. Ovšem vytáhnout meč z jeho těla, to se Amarovi ale vůbec nedařilo. Jako by se na něj Shiiueretto přicucnul a už nemínil pustit.
"Hmm... promiň, ale myslím, že se na tebe podívám..." zaslechl Amaru podivný, zpěvavý hlas, o kterém nedokázal říct, jestli vycházel z vnějšku, nebo byl jen v jeho hlavě. Podivné stvoření, které pomalu ale jistě do sebe vtahovalo Amarův mečák, si stejně pomalu začalo sundávat lesklou, metalickou pásku, kterou mělo přes oči.

Konan -> Hlas se znovu ozval a konečně jsi dokázala určit, odkud přicházel. Bylo to od toho samého kamene, ve kterém se zrcadlila tvoje stará vzpomínka. A nyní i mladý, mužský obličej. Nikdy jsi ho neviděla, ale v těch rysech bylo něco tak povědomého... bylo to stejné jako s tím hlasem. Naposledy jsi Arikawu viděla, když jste byli ještě děti. Ale byla sis až moc jistá, že teď, když je dospělý, vypadá přesně takhle.
"Jsem tady, Konan..."

Yoshiro

Nechme toho. Řekl jsem a uskočil několik metrů dozadu. Tohle je zbytečné.. Dnes tu nemusí zemřít ani jeden z nás. Nejsem tu sice na domácí půdě, takže to ode mě bude znít trochu divně, ale.. Odejdi..Uteč a nenuť mě tě zabít. Vím, že jsi silný, ale já sem nepřišel, abych bojoval. Ne s tebou. Přišel jsem zachránit přítele. Zadání mé mise bylo sice jiné, ale já hleděl na vlastní cíle. Razaki je ten přítel, kterého jsem hledal. A když jsme ho našel, tak tam byl i ten chlap.. Ten váš.. Šéf nebo co. Zabil ženu, kterou jsem miloval.. Vím to jistě... Byl to on! Takže.. Pokud mám s někým bojovat, tak s ním. Je zbytečné prolévat tu jinou krev... Nechci s tebou bojovat.. Sledoval jsem Modose a čekal na jeho reakci. Tohle by mohlo být rychlejší než zbytečný boj. Opravdu jsem nechtěl ublížit nikomu jinému, pokud by to nebylo nutné.

Amaru

Pustil jsem mec, namiril jsem rukou na jeho oko
Hado #31 Shakkahō vystřelil jsem cervenou kouli primo do jeho oci
Snazil jsem se zustat soutředěnej ale ve zkutecnosti jsem se priserne bal
Ale chtel jsem aby na mě byl kapitán Yoshiro pyšnej

Konan

Konečně jsem zjistila, odkud přichází ten hlas. Zadívala jsem se opět do toho zrcadla a nemohla uvěřit vlastním očím. Vypadal jako...ne...to byl on. Arikawo. Řekla jsem šťastně a po třáví se mi skutálela slza. Ruce jsem položila na zrcadlový kámen okolo obrazu. Arikawo... Měla jsem na jazyku tolik otázek, ale nevěděla jsem, kterou vyslovit dřív. Co...co se ti stalo? Zeptala jsem se nakonec.

Razaki

Hádám že bych asi měl... řekl jsem váhavě...
Ale oba víme, že to udělat nechci... Nechci vás do toho tahat, tohle je spor mezi mnou a Jintenem... on zabil ženu kterou jsem miloval, jemu neodpustím nikdy... s vámi nemám žádný spor... řekl jsem
Přesto jsem začal soustředit reiatsu...
Nechtěl jsem jí zabít, ale zřejmě nebylo na výběr...
Váhal jsem

Mitoshi
No nebylo by lepší, udělat si cestu skrz tohle bludiště, než tu strávit půl hodiny průchodem? specifikoval jsem svoji otázku a s tímhle vytáhl zanpakuto.
Chtěl jsem to dále rozebírat, ale ty vlny reiatsu přicházející z jednoho směru mě znepokojovaly.
Zdovolte taicho a dejte pozor. Tohle dělám teprve po několikráté...
Ruku se zanpakuto jsem napřáhl před sebe. Začal jsem uvolňovat celkem slušné množství reiatsu. Ishimaru v mé ruce začal mírně vibrovat. Následně začal zeleně zářit.
Ban-kai... zahalila mě záře. Yasumaru to nepochybně ustál, přeci je to jen velice zkušený kapitán.
Když záře ustoupila, vypadala to vskutku komicky.
Místo meče jsem držel v dlani středně velký zelený krystal. Obrátil jsem dlaň, a pustil krystal k zemi.
Padal... padal... padal...
Při dotknutí se zemí s ní splynul. Místo pode mnou se stalo středem jakého si divného kruhu.
Chvíli se nic nedělo, ale já jsem zvednul hlavu a díval se k nebi.
Už to mohli vidět i ostatní. Něco velkého a zářícího padalo směrem do středu zahrady.
Přímo k Razakimu a princezně. To jsem však ale nevěděl.
Zavřel jsem oči a stál jsem tam tiše.
Pak to ale začalo.
DOP*D*LE! zařval jsem. MĚL JSEM SE TREFIT SEM ukázal jsem na místo pod sebe NÉ NĚKAM DO PRYČ! ukázal jsem na zeď.
Zrovna když jsem donadával, byl slyšet dopad onoho tělesa. Ta rána dala zahradě pořádně zabrat. O to více však rána dala zabrat princezně, na kterou můj bankai spadl.
Ze zvířeného prachu se zvedl... cosi se zvedlo.
Aspoň takový byl můj plán.

Modos

pohlédl Yoshirovi smutně do očí.
"Ani nevíte, jak bych byl rád, aby se to takto dalo vyřešit, Yoshiro-sama," pronesl poměrně tiše. "Ale protože jste ke mně tak laskavý, já k vám budu upřímný. Také nechci bojovat. Od té doby, co jsem se zrodil v této podobě, vidím, jak krutý a nelítostný je tento svět, ve kterém jsem dřív žil bez větších problémů. Teď už ale nemám vůli sám se tu protloukat a bojovat o přežití. Příliš se bojím..." Bylo vidět, že pro něj není snadné to přiznat. "A proto mám jen jednu naději, vyhledávat silné pány, kteří mi zaručí bezpečí, pokud jim budu bezpodmínečně pomáhat. Pokud vás nechám jít bez boje... Jiten-sama mě určitě zabije. Je pravda, že i v souboji s vámi mohu zemřít, ale pak jsem alespoň zemřel plníce svůj závazek. Nic proti vám nemám, ale Razaki-sama už mi jasně naznačil, že k vám se přidat nemůžu. A já nejsem natolik silný, abych si mohl dovolit zůstat neutrální."

Amaru -> Bylo to divné a kdybys to někomu řekl, asi by tě měli za blázna, ale zdálo se ti, jako by okolo toho stvoření bylo nějaké zvláštní pole. Místo červené koule ti z rukou vyšlo jen pár červených výbojů, které se zdánlivě neškodně rozběhly po povrchu jeho těla a tam také zůstaly - různě kolovaly v pravidelných dráhách po jeho "kůži". Cítil jsi, jak se kolem tebe omotávají jeho chladná chapadla. A také si konečně sundal tu pásku, co měl na očích. Uviděl jsi andělsky nádherné světle modré oči, jak na tebe zvědavě pohlížejí. Začala tě mírně bolet hlava.

Konan -> Jakmile ses dotkla kamene, svět kolem se změnil. na chvíli se ti zatmělo před očima, ale to hned pominulo a ty jsi spatřila, že už nestojíš uprostřed pouště a hrozivých, kamenných soch, nýbrž uprostřed lesa. To místo jsi hned poznala. Byla to ta skála, ke které jsi zabloudila před tolika lety. I jeskyně, ve které jsi poprvé potkala Arikawu, byla pořád stejná. Jen jedna věc se změnila... před ní stál Arikawa. Byl to určitě on. Usmíval se na tebe a ty sis uvědomila, jak moc je krásný, teď, když dospěl, stejně jako ty. Napřáhl k tobě ruku.
"Promiň Konan, že mi to tak dlouho trvalo... ale nakonec jsem přece jen přišel!"

Konstance

sklonila na chvíli hlavu a její reiatsu se začalo zvyšovat, jak přestávala ovládat hněv, který v ní bublal.
"Zabil ženu, kterou jsi miloval... tak proto tohle všechno? Pro pomstu?! A co moje děti? Můj manžel?! KOMU SE MÁM MSTÍT JÁ?!" Její reiatsu už dosáhlo neuvěřitelné výše. Její vyšívané oblečení na ní divoce vlálo, stejně jako její dlouhé, černé vlasy, které se uvolnily. Písek kolem se začal vířit a Razaki vůbec neviděl, co se děje. A jako by toho nebylo málo, nedaleko od nich dopadlo něco velkého, udělalo to kráter uprostřed kamenné zahrady a způsobilo, že země v okruhu několika desítek metrů popraskala.

Yasumaru

byl zcela překvapený.
"Uoooo, Mitoshi-san! Ty už umíš bankai!" Ovšem výsledek nebyl zřejmě takový, jaký by si Mitoshi přál. Yasumaru sledoval nějakou věc padající z oblohy, která sebou švihla dost velký kus od nich a jim to vůbec nepomohlo. Podrbal se trochu nejistě na hlavě.
"Z toho si nic nedělej, to se zezačátku stává všem kapitánům, jsem si jistý..." Pak se bezelstně usmál. "Tak to zkus znova, jsem si jistý, že napodruhé už to vyjde!" To, že kdyby šli prostě pěšky a hledali si nejkratší cestu podle reiatsu, možná by tam už byli, si nechal pro sebe.

Mitoshi
Naprosto rozzuřený, neschopný slova jsem se díval směrem k místu kam dopadl můj bankai.
I když byl daleko, přesto se poskládal a velice pomalu se rozešel k nám.
Veďte...mě... řekl jsem velice potichu naprosto zabijáckým tónem.
Prosím! dodal jsem nadruhou stranu tím nejfluffy tónem který si dokážete představit.

Yasumaru

Zdálo se, že Mitoshi-san to nechtěl zkusit znova. Jeho slova Yasumara poměrně vyděsila, ani to "prosím" to nedokázalo přebít.
"Dobrá... tak pojďme..." řekl nejistě a vydal se do nitra kamenného bludiště bizarních tvarů. Snažil se spěchat, ale zas to nechtěl přehánět, aby momenálně rozrušeného Mitoshiho někde neztratil.

Razaki, Amaru a Yoshiro -> Z kráteru nedaleko od vás se zvedlo jakési monstrum, ale nevšímalo si vás a vydalo se kamsi pryč, rozdupávajíce při tom skvosty umělecké zahrady.

Konstance

Razaki však neměl moc času nechat se tím rozptylovat. Když se písek kolem usadil, k nohám se mu cosi přikutálelo. Vypadalo to jako ozdobná spona, kterou měla princezna doteď ve vlasech. Tedy možná, Razaki si jejích vlasů totiž příliš nevšímal. V prachovém oblaku se začalo objevovat něco na místě, kde před tím Konstance stála... ale už to nevypadalo jako člověk nebo shinigami. Bylo to větší než Razaki a temně to vrčelo.

Razaki

Fajn... jak chceš...
Ukončíme to tedy rychle...
zhluboka jsem se nadechl
Ban-kai řekl jsem bolestivě
Co jsem byl v hueco mundo tak jsem se neustále přeceňoval...
Ale teď bylo příliš mnoho lidí v nebezpečí...
Tsuin-en desítky ohnivých provazců se rozběhly k "princezně" a začali jí obkličovat... cestou se provazce neustále rozdvojovali znovu a znovu... tvořily tak něco jako síť..

Konan

Bylo to zvláštní a hlavně rychlé. V jednom okamžiku jsem byla v kamenné zahradě a v druhém okamžiku jsem stála uprostřed lesa. Na chvíli se mi zatemnělo před očima, ale nejsem žádná bábovka, a tak jsem to ustála. Když jsem viděla tu známou krajinu před sebou, začaly se mi vybavot vzpomínky, a že jich nebylo málo. Pohled mi padl na dospělého Arikawu. Byl ještě krásnější než jsem ho znala, jako malého. Napřáhl ke mně ruku a omluvil se mi. Štěstím jsem se rozzářila. Hlavně, že jsi přišel. Usmála jsem se na něho, pomalu jsem k němu začala přistupovat a také přitom napřáhla ruku, abych ho mohla chytit za ruku.

Yoshiro

Zavřel jsem oči a něco zašeptal. Bylo to téměř neslyšitelné. Přitom jsem upustil Tenshi. Padala k zemi. Odmítám s tebou bojovat, pokud si myslíš, že je to správné, zaútoč na mě a ukonči to. Ale nemyslím si, že by jsi napadl neozbrojeného... Že se nemýlím, Modosi? Tenshi se zabodla do země.

Amaru

Chytil jsem se za hlavu
Tohle urcite nebylo nic dobryho
Kido nezabralo ani zanpakuto
Naprosto jsem zpanikařil
Nenapadlo mě co dělat

Mitoshi
Po chvilce chůze jsem se zastavil a řekl jse.
Zkusím to ještě jednou... už jsem se totiž relativně uklidnil.
Dřepl jsem si tedy k zemi. Ti kdo to mohli vidět viděli, jak se můj krapet větší bankai prostě rozplynul.
Za chvilku už pode mnou byla znovu ona pečeť. Soustředil jsem se tak nejvíc jak jen to šlo, abych ho nasměroval na správné místo.
Bylo to ale zvláštní, jak pro netrénovaného shinigamiho může být bankai vyčerpávající.

Konstance

Její podoba byla nyní skutečně jen vzdáleně lidská. Bylo to spíš takové velké monstrum. Teď už bylo mnohem snadnější uvěřit, že je doopravdy hollow. Její tělo i maska byly bílé s černými obrazci, jen oči, které nenávistně zářily zpoza masky, byly stejné jako před tím. Zuřivě máchla mečem, který stále držela v rukou. Proti ohnivým provazcům se rozpoutal divoký příboj vln, které byly plné malých, ledových jehliček.

Konan -> Arikawa tě vzal za ruku a vřele se na tebe usmál.
"Už je to dlouho... ale tebe bych poznal kdykoli a kdekoli!" řekl a jemně tvou ruku stiskl. Potom se rozběhl k pěšině, která vedla nahoru na skálu. "Pojď, odzhora je krásný výhled! Musíš mi říct, co jsi všechno za ty roky dělala!"

Modos

stál a upřeně sledoval Yoshira. Vypadal trochu nerozhodně. Trvalo docela dlouho, než se pohnul. Ruchů, které sem doléhaly z boje Razakiho a Konstance si nevšímal. Pouze svěsil ruce a upustil z nich oba meče, které se na svém letu k zemi opět spojily do jednoho, bílého a neforemného.
"Nemýlíte."

Shiueretto

"Víš, je to dost smutné..." uslyšel Amaru znova ten překrásný hlas, téměř jako hudbu. "Hrozně málo lidí si uvědomuje, že už tím, že něco sledujeme, to ovlivňujeme, a proto naše pozorování nikdy nemohou být považována za důvěryhodná... Ale na druhou stranu, na vás shinigami toho stejně příliš zajímavého k pozorování není..." Amaruův meč byl už skoro celý vtažený dovnitř toho podivného, měnivého těla.

Yasumaru

"Ehh... jsi si jistý, Mitoshi-san? Řekl bych, že naše síla bude ještě potřeba za chvíli, jestli se vyčerpáš už teď, tak chodit na pomoc do boje našim přátelům bude nesmyslné..." udělal Yasumaru dva nerozhodné kroky k dřepícímu Mitoshimu.

Mitoshi
Ah pravda... řekl jsem a schoval zanpakuto.
Už jsem neměl sílu na to to nějak řešit.
Radši jsem chtěl tiše následovat Yasumara a bankai nechat na tu dobu, kdy ho bude nejvíce třeba.

Yoshiro

Tenshi začala vsakovat reiatsu z okolí. Vzhledem k tomu, že Konstance a Razaki bojovali a vypouštěli ho opravdu hodně, Tenshi měla hody. Omlouvám se, Modosi, musím zachránit kamaráda.. Zavřel jsem oči.
Země pod Konstance a Razakim se začala třást.. Bylo to dost nepříjemné.
Poté se země pod princeznou roztrhla a vyletěl z ní obrovský a extrémně ničivý sloup bílého reiatsu.

Zavřel jsem oči. Andělská zloba. Zašeptal jsem. Bylo to téměř neslyšitelné. Přitom jsem upustil Tenshi. Padala k zemi. Odmítám s tebou bojovat, pokud si myslíš, že je to správné, zaútoč na mě a ukonči to. Ale nemyslím si, že by jsi napadl neozbrojeného... Že se nemýlím, Modosi? Tenshi se zabodla do země.

Spoiler:

Razaki

Lehce jsem se pousmál
Yoshiro mi dokonale četl myšlenky, jako za starých časů...
Nikdy jsem neviděl tenhle útok tak silný a že jsem ho viděl už potřetí...
Objevil jsem se za Modosem
Modosi... není třeba dál bojovat... Pomoc nám, zachraň toho prcka dole před tím slizem... Víš že to co dělá Jinten je špatné... řekl jsem

Konan

Červenala jsem se, když o mě Arikawa tak pěkně mluvil. Bylo to, jako kdybych se vrátila do dětských let. Zase jsem cítila jak mě drží za ruku. P-Počkej... Řekla jsem s úsměvem na tváři, když mě Arikawa vedl na skálu. ...jak jsem se sem vůbec dostala? Vždyť já bych měla být v Hueco Mundo? Arikawo. Ptala jsem se při cestě na vrchol.