Setkání v měsíční záři

Konan

Konejšivě jsem položila dlaň své ruky na Arikawo rameno, a pak i hlavu. Stále budeš v mých vzpomínkách. Řekla jsem mile. Chvíličku jsem tam tak seděla opřená o Arikawu. Nakonec jsem se od něho odtáhla a pomalu vstala. Zbohem. Ještě jednou jsem se rozloučila, otočila se k Arikawovi zády a s hlubokým povzdechnutím jsem se dala do kroku. Do kroku odtud.

Razaki

Utíkání bylo dost...
Zvedl jsem svoje zanpakuto ve stavu shikai a po jeho čepely se rozběhly plameny. Jako by celé okolí kolem mě začalo hořet. Vrhl jsem se na duchy a začal je krájet. Už jsme měl dost toho, jak každý souboj co jsem začal zůstal nedokončený...

Amaru

Sedel jsem tam na bojisti sam a beze zbrane
Nademnou se vznasel Modos a vsude kolem byly zbytky kamene zahrady
Kapitan me tu nechal a utekl. Zatim to vypadalo na parani prvni misi
Už jsem se nemohl dočkat té druhé

Konan -> Arikawa vypadal trochu smutně, žes mu neodpustila, ale kývl na tebe a ty jsi odešla z kopečku. Všechno kolem se pomalu začalo rozplývat, ale ještě jsi za sebou slyšela jeho hlas, jakoby zdálky. "Konan, nebudeš to mít lehké... Yoshiro totiž věří, že kdykoli se jen na chvíli otočí a nehlídá ostatní, něco se jim stane... nedůvěřuje ostatním, že se o sebe dokážou postarat. Nemůže za to, to ti, kteří ho opustili, když se zrovna nedíval, to způsobili... Když se ti podaří obnovit jeho důvěru v ostatní, snad ho zachráníš." Už jsi ho skoro neslyšela, svět kolem se rozplýval. Ještě jsi zaslechla poslední slovo. "Sbohem." Svět kolem se změnil. Už tu nebyl les ani prosluněná skála, nýbrž kamenné bludiště. Když ses rozhlédla, viděla jsi hroznou podívanou, mrtvoly Mitoshiho, Razakiho a Yasumara. Zahlédla jsi i obraz sebe samé, ležela jsi bezvládně na zemi. Nad tím vším stál ve vzduchu Yoshiro a proti němu jakýsi bělovlasý muž.

Spoiler:

Modos

sledoval dost zaujatě Amarua, jak se schovává.

Mitoshi
Spatřil jsem ty duchy, ale než jsem se stačil nadát tak Razaki prchal někam pryč a duchové nejspíše za ním.
Věřil jsem Razakimu že to zvládne, chtěl jsem to obejít, ale nebylo kama.
Tak jsem se tedy pustil za ním.
Viděl jsem, jak aktivoval svůj shikai a dělal pečené duchy.
Neměl jsem v plánu se do toho nějak plést, tak jsem se jednoduše přeshunpoval za něj a pokračoval dál v cestě směrem k... k čemu vlastně? No prostě pryč.

Konan

Poslouchala jsem poslední Arikawova slova. S hlavou sklopenou a pohledem do země jsem se snažila předejít tomu, že bych se otočila. Netrvalo dlouho a hlas ztichl, okolí se změnilo. Pozvedla jsem hlavu, abych si prohlédla okolí. Bylo...strašné. Jenže pak jsem si všimla i sama sebe. Vidět se takhle nebylo zrovna povzbuzující. Zhluboka jsem dýchala, abych se trochu vzpamatovala z těch mrtvol. Jsem tu dvakrát, takže tohle taky ta past. Přemýšlela jsem a přitom jsem si všimla Yoshira a dalšího bělovlasého muže. Yoshiro! Ale jak mu mám pomoc? Jak mu mám vrátit důvěru? Sakra! To jsou problémy! Mračila jsem se. Povzdechla jsem si, ale s odhodlaným výrazem jsem se přemýstila nahoru za Yoshirem. Využila jsem toho, že byl Yoshiro rozrušený, a tak si tolik nevšímal svého okolí. Bylo vidět, že se soustředí pouze na muže před sebou. Objevila jsem se těsně za Yoshirem, objala ho a hned spustila svou řeč. Yoshiro dost! Všechno co vydíš kolem sebe je lež! Je to jenom past, která z tebe má udělat hollowa! Věř mi! Proč jsi si na tuhle misi vybral zrovna ty lidi, které jsi si vybral?.....Protože jím věříš! Myslíš si, že by se nechali jen tak zabít? Měl jsi vidět Amara, jak si bez problému poradil s tím obrovským psem, který hlídal vchod sem a to má z nás nejmenší hosnost!......Tohle je jen past! Řekla jsem důrazným hlasem. Stále jsem Yoshira držela a čekala co se stane teď.

Yoshiro

Bohužel však jsem nevnímal to, že mě Konan drží. Konan muselo být celkem špatně, protože reiatsu, které jsem vypouštěl by už nejspíš způsobilo normálnímu členovi něco nehezkého. Konan ale byla zástupce a k tomu všemu byla nejspíš i celkem odhodlaná.. To já ale taky. Chtěl jsem zabít toho šmejda Jitena. Chtěl jsem ho sejmout vším, co mám. Ban... Zastavil jsem se ale uprostřed slova.

Konan

Nejlépe mi opravdu nebylo, kapitánské reiatsu mi stále dělalo problémy. Hlava říkala ať se pustím a zachráním se, ale srdce říkalo ať Yoshira za žádnou cenu nepouštím. Já poslechla srdce. Když jsem si uvědomila, co chce Yoshiro udělat, objala jsem ho ještě pevněji. Yoshiro, no tak! Tohle je jen past! Přestaň! Je to jen iluze. Jen blbá iluze. Podívej! Jsem tu dvakrát. To přeci není normální! Yoshiro copak věříš, že tvé přátele někdo může jen tak snadno porazit po tom všem?! Snažila jsem se mu to bláznovství nějak rozmluvit, ale vypadalo to, že prohrávám. O jeho minulosti jsem nic nevěděla, a tak jsem nemohla hrát na ty správné city. Mohla jsem jenom doufat, což bylo chabé.

Razakimu šlo smažení pěkně od ruky, duchové padali jako mouchy, ale bylo jich opravdu hodně a bylo dost těžké je zabíjet rychleji než se vyráběli. Ovšem Razakiho nynější kapitán měl ve svého zástupce plnou důvěru, takže si procházkovým krokem jen tak prošel okolo a pokračoval kamsi do labyrintu. Jen co zahnul za roh, objevil se před ním jeden jediný duch. Byl ale hodně velký a vypadal, že se už dlouho rozkládá. Opadávaly z něj průhledné kousky, když k Mitoshimu natahoval jednu ze svých šesti paží a sípal děsivým hlasem: "Mi... to... shiiiiiiii!" Mitoshi ho hned poznal. Nebylo pochyb, byl to...

Spoiler:

Jiten

jen stál, usmíval se a zaujatě vše pozoroval. Yoshiro byl snadná oběť... stačilo pár vět a zdálo se, že už brzo ho bude mít ve své moci. Sledoval, jaký vývoj událostí přinese ta žena, která sama ze své pasti už unikla. Bylo to poučné... čím více toho věděl o lidském srdci, tím snadnější bylo ho zničit.

Razaki

Vypadalo to, že jich spíš příbývalo než ubývalo...
Řešení bylo snadné, zrychlil jsem zabíjení, prosté a jednoduché
Krájel jsem je dál a snažil se probíjet dál z bludiště
Chtěl jsem odsud pryč a můj šestý smysl byl už dlouho neužitečný
Bylo na čase aby ukázal svojí užitečnost...

Yoshiro



Ruyichi!!!-- Ozval se výkřik mého spolubojovníka, který byl právě teď, před mýma očima, roztržen vejpůl. Krev z jeho těla mi cákla na obličej, jeho vnitřnosti se draly z těla ven, ale on stále žil, křičel a snažil se vše vracet zpátky dovnitř...A já tam jen stál a koukal. Nevěděl jsem, co dělat. Několik mých dalších pobočníků běželo přímo proti nepříteli. Čekali na moje rozkazy. Ty k nim ale nedorazily. Nedokázal jsem ze sebe vydat jedinou hlásku. Měl jsem svázaný jazyk. Selhal jsem. A oni? Bojovali. Statečně. Ale nebyli dost silní na to, aby nepřítele porazili. Byli brutálně roztrháni. Obrovský tvor humanoidních tvarů se čtyřmi páry rukou, které mu trčely ze zad. A ten obličej.. Obličej? Ne, tohle nebyla normální lidská tvář, ale bílá maska.Ta, která mi navždy utkví v paměti. Krvavě rudé kruhy, které se celou dobu zvláštně točili okolo středu, který byl tvořen párem žlutých očí, které mě doslova spalovaly. Cítil jsem se jako bych měl každou chvíli vydechnout naposledy, zavřít oči a tenhle svět už nikdy nespatřit. Několik metrů přede mnou se tento tvor zastavil a přiblížil se ke mně blíž. Stál jsem tam, nedobrovolně potřen krví svých spolubojovníků, sledujíc to kolosální monstrum, co zabilo tým, který jsem dostal za úkol vést. Několik metrů ode mě se zastavil. Upřeně mě sledoval a já se třásl. Bál jsem se o svůj bezcenný život. Co bych teď měl dělat? Bojovat? Za co? Nedokázal jsem ochránit své přátele a jen jsem stál na místě. Můžu si vůbec říkat Shinigami? Jsem zástupce Kapitána a nedokážu nic víc, než se jen třást a brečet? Styděl jsem se. Styděl jsem se za to, že jsme se vůbec někdy rozhodl jít na akademii a stát se Shinigamim. Kapitánka Suiren. Co by asi řekla na můj neúspěch? Co by řekla, kdyby mě viděla v tomhle stavu? Potrestala by mě? Utěšila by mě? K čemu by to všechno bylo? Vrátí to můj tým? Vrátí to čas? Ne. Tohle je konec. Nezklamal jsem jen své přátele, nadřízené. Ale hlavně sebe. Moje čest dostala ránu jak z děla. Je vůbec možné, aby se ještě postavila na nohy?
Hollow mě sledoval a smál se. Ďábelský smích, který se mi dostával pod kůži. Mohl bych vůbec umřít bez toho, aniž bych se pokusil pomstít své přátele? Ne... Pravou rukou jsem pomalu sáhl po Zanpakuto. Bankai.....

Otevřel jsem oči. Tentokrát jako Ruyichi Yoshiro, Kapitán 10. divize. Ne jako nějaká Jitenova loutka. Rád tě znovu vidím.. Konan.. Řekl jsem milým hlasem a levou ruku položil na její dlaně, které se spojovaly na mé hrudi. Děkuju..

Konan

Ta chvíle ticha byla pro mě úmorně dlouhá. Probere se, nebo se z něho stane loutka? Tahle jediná otázka mi bloudila hlavou sem a tam. Když Yoshiro promluvil a znělo to jako.............Yoshiro. Překvapeně jsem na Yoshira zamrkala, ale přitom se mi nehorázně ulevilo, že už je v pořádku. Ach, Yoshiro. Jsem tak ráda, že jsi v pořádku, a že se z tebe nestala jen pouhá loutka. Ještě jednou jsem ho radostí objala, ale pak jsem si uvědomila jeden malý detail. Za co mi děkuje? Vždyť kvůli mně se do tohodle dostal. Povolila jsem objetí, a pak Yoshira úplně pustila a o krok ustoupila. Já...já...já se strašně omlouvám. Kvůli mně jsi tohle všechno musel prožít. Vím, že pro tohle není omluva a já neuposlechla rozkaz a...... Snažila jsem se pokračovat v omluvě, ale nějak jsem nenáchezela slova.

Yoshiro

Chvíli jsem mlčel. Pořádně jsem uchytil Zanpakuto a s obrovskou rychlostí Jitenovi sťal hlavu. Třeba tohle zruší tu iluzi. Otočil jsem se ke Konan a mile se usmál. Riskovala jsi život, abys mě tu zachránila. Sice jsem sem šel jen proto, že jsi neposlechla můj rozkaz...Ale.. Díky jedné vzpomínce... Jsem zpět.. Od doby, co umřela Kapitánka Suiren, nebyl jsem sám sebou a všechny boje, které jsem bojoval.. Přemýšlel jsem, co říct.. Nevěděl jsem proč bojuju.. Ale teď.. Už v tom mám jasno... Bojuju pro vás.. Pro své přátele... Konečně v plné síle. A co že mi chybělo? Srdce.

Konan

Měla jsem otevřenou pusu, protože jsem ještě před chvíli chtěla k tomu něco dodat, ale rozmyslela jsem si to, protože se nedalo nic dodat. Zavřela jsem pusu a usmála se na Yoshira. I jedna vzpomínka dokáže hodně a jsem ráda, že jsem mu připoměla tu jeho....Hmmmm ale pochybuju, že zapomene na trest. Přemýšlela jsem si mezitím.

Yoshiro

Rozhlédl jsem se okolo sebe. Zvláštní. Měli bychom odtud vypadnout.. Co nejrychleji.. Nečekal jsem na nic a vzal Konan do náruče. Shunpem jsem nás dostal odtud.. Co nejdál. Takže smrt Mitoshiho, Razakiho a Yasumara byla jen iluze.. To jsem si oddechl.. Řekl jsem si spíše pro sebe. Když jsem si byl tak nějak jistý tím, že se do žádné iluze nechytíme, položil jsem Konan zpátky na zem. Oukej.. Tohle by bylo.. Teď musíme najít ostatní. Dal jsem se do chůze, ale po dvou krocích jsem se zastavil. Hlavu jsem natočil tak, abych pravým okem viděl na Konan. A drž se u mě.. Ano?

Izumi Amaru

Vylezl jsem ze schovky a postavil se
Zacal jsem se soustředit. Chtěl jsem zpátky svoje zanpakuto a doufal jsem, že ho bych mohl vycítit. Pobíhat tu bez meče mi přišlo jednak nebezpečné a hlavně dost ... trapné

Konan

Yoshirova rychlost v shunpu mě nepřestavovala překvapovat. Než jsem si cokoliv stačila uvědomit, byla jsem v jeho náruči. Do tráří jsem chytla o něco červenější barvu.
Jen co jsem se dostala zpět na zem, červená barva se o něco málo vytratila. Jen co se Yoshiro zastavil a koukl na mě parvých žlutým očkem. Energeticky jsem přikývla na souhlas a doplnila to hlasitým: "Ano."

Mitoshi
Vyběhl jsem zpoza rohu a uviděl jsem to.


Nahodil jsem podobný obličej a dál se na tu věc tupě díval.
Pan Ťunťa?... Ne... nikoliv...Ale způsob jak se sem dostal musí být vskutku fascinující!
Tupý pohled se změnil na zlý.
Otevřel jsem ústa a z nich se ozvalo pojmenování pro to, co se ke mě valilo.
Kryptofašisticko-zombický pan Ťunťa...

Yoshiro a Konan -> Kamenná zahrada byla tichá a zdála se i prázdná. I přes to, že byla zcela nehybná a hrozivá, přislibovala věčný klid a byla svým způsobem krásná.

Amaru -> Cítil jsi reiatsu všech členů výpravy a ještě několik dalších věcí, které jsi nedokázal identifikovat, ale své zanpakutou bohužel ne.

Razaki -> stále krájel duchy X33 Šlo mu to velmi dobře. Pohled na jejich údy, které syčely a ohořívaly byl vskutku velice znechucující a odporný, stejně jako jejich smrtelné kvílení, když se odebírali zpět na druhý břeh, kam patřili.

Mitoshi -> "Uhhh... ano?" řekl Pan Ťunťa velmi záhrobáckým hlasem a také udiveným, protože ho překvapilo, že ho někdo oslovil. Zastavil se ve svém valení. Kdyby Mitoshi nepromluvil, nejspíš by si ho ani nevšiml, podřadné žijící formy života pro něj už prostě nic neznamenaly, ovšem bylo by neslušné ho ignorovat teď, když navázal konverzaci.

Yoshiro

Zastavil jsem se a rozhlížel se. Jako bych někoho vyhlížel. Pravou ruku jsem přiložil k ústům a odkašlal si. HEJ!! PAPOUCHOFILE! Zakřičel jsem naplno. Chtěl jsem sem dostat Jitena. Nejspíš to vůbec nepůsobilo jako moc chytrý nápad - křičet uprostřed tiché zahrady, která má být určitě místem, kde se křičet nemá, protože se pak stane něco ošklivého, ale já prostě zakřičel. Beat it.

Yasumaru

chvíli zaváhal, ale nakonec to nevydržel a pokračoval blíž k ženě ležící na zemi. Ta podoba... i když se chovala nepřátelsky, neměl pochyby, byla to ona! Bylo vidět, že její čas se rychle krátí. Pokoušela se bránit, když ji Yasumaru jemně otočil z polohy na břiše, ale ani to nedokázala.
"Kawajo-sama... co se stalo? Jak jste se sem dostala?" naléhal na ni a ignoroval její výhružky bolestivé smrti za to, že ji tak oslovuje. Nakonec z posledních sil vymrštila ruku k jeho obličeji, ale Yasumaru ji stihl chytit za zápěstí. V ruce držela vějíř s bodci na konci, který se teď skutálel na zem. Yasumaru ho zvedl a roztáhl. "Ten vějíř... ten patřil paní Kawajo, jsem si tím jistý! Dal vám ho manžel k vašemu jubileu, copak si nevzpomínáte?!" Žena o poznání ochabla. S námahou se několikrát přerývaně nadechla, pak obrátila k Yasumarovi oči a její rty se pohnuly.
"Yasumaru... kun..."
"Ano!"
"Moje... děti..."
"Jsou v pořádku, obě! Vlastně si vedou velmi dobře. Dostaneme vás zpět do Seireitei a pak..." Ale už bylo pozdě. Její ruka se svezla do bílého písku potřísněného krví, její oči prázdně hleděly na černou oblohu.
Yasumaru zíral na mrtvou ženu ve své náuči a na vějíř ve své ruce a po tváři mu stekla slza. Takhle to přeci nemělo být... Náhle se odkudsi ozvalo "HEJ!! PAPOUCHOFILE!" a ozvěna si ta pochybná slova několikrát podala, což poměrně zničilo atmosféru. Yasumaru si povzdechl. V Huecu Mundu je prostě všechno špatně.

Yoshiro -> Někde nedaleko spadlo několik krápníků, aspoň jsi tedy slyšel zvuk, který by tomu napovídal, nic jiného se ale nestalo. Po tvém zařvání se opět rozhostilo mírumilovné ticho.

Izumi Razaki

Krájel jsem je dál. Bez zastavení a bez dechu. Musel jsem se dostat pryč z tohohle blbýho bludiště a zastavit Jitena ať je kdekoliv. Musel jsem se odsud dostat nehledě na cenu. Hodlal sem se prosekávat dokud nenarazím na východ z bludiště. Rozběhl jsem se shunpem pryč odsud, cestou jsem odsekával otravné duchy. Musel jsem se dostat pryč...
Rozčtvrtil jsem dalšího otravného ducha a zaběhl do další chotby. Otočil jsem za sebe
Bakudō # 39. Enkosen vytvořil jsem ochraný štít přes celou chotbu, aby mě chvíli nemohli sledovat. Běžel jsem dál... vyčerpaný
První boj s Jitenem, boj s Yoshirem, celá to hollofikace, mnoho dalších bojů s různými soupeři... a tak málo odpočinku... dál mě pohánělo něco víc než jen pomsta... byla to povinnost...

Konan


Takové ticho a prázdnota a přesto takový klid a krása? Jen doufám, že to není zas nějaká iluze. Přemýšlela jsem si tak v klidu, když najednou mě vyrušil Yoshirům křik. Nenápadně jsem zakroutila hlavou. Z jednoho boje do druhého. Pousmála jsem se a přistoupila blíž k Yoshirovi.

Razaki -> Podařilo se ti duchy setřást, za rohem jsi narazil na Mitoshiho, který si tam zřejmě povídal s nějakým podivným nemrtvým tvorem.

Yoshiro a Konan -> Byli jste sice trochu dezorientovaní, ale pamatovali jste si zhruba, z jakého směru jste původně přišli, tak po několika minutách jste se dostali zpět na místo, kde probíhal souboj. Tam jste uviděli bezradného Amara, Yasumara držícího v náručí mrtvou ženu, kterou Yoshiro a Razaki zabili, a Modose, který seděl na kameni a... četl si nějakou knížku.