Setkání v měsíční záři

Yoshiro

Otočil jsem se ke Konan zády.. Měli bychom jít. Zpátky. Za ostatníma. Pomalu jsem se dal do kroku.. Jenom vidina.. Dávno pryč.. Nevypadalo to tak, jako by byl dávno pryč.. Nech to být Yoshiro.. Nech to být.. Říkal jsem si v hlavě a pomalým krokem kráčel pryč. Ohlédl jsem se za sebe, jestli jde Konan za mnou.

Razaki

Kašlal jsem na zdi... prostě jsem šel vzduchem...
Chvílemi jsem zapomínal, že jak shinigami můžu na plno využívat třetí dimenzi a díky tomu to byl zkutečně 3D zážitek...
Navíc se zvrchu dalo líp rozhlížet a možná najít i ten sliz

Razaki -> Bohužel nahoře byly hustě spletené větve, které tě nechtěly pustit skrz. Byly sice kamenné, ale bylo to, jako by rostly a měnily se, když ses zrovna nekoukal.

Konan -> "Yoshiro? Kdo to je?" zeptal se trochu udiveně, ale se zájmem Arikawa.

Yoshiro -> Šla za tebou a trochu zahanbeně se usmála, když ses na ni ohlédl. Vypadal jsi trochu naštvaně, takže se asi obávala, že jí vyčítáš ten neuposlechnutý rozkaz. Cestu zpátky jsi našel celkem bez problémů, ale když ses blížil, atmosféra ti začala připadat dost podivná... bylo tam až moc velké ticho. Ale ne ticho klidu míru, nýbrž ticho, které zavládne nedobrovolně...

Konan

Pohlédla jsem zpět na Arikawu. Snad nežárlíš? Zeptala jsem se pobaveně. Je to jeden z kapitánu v Seireitei a nyní i velitel na misi, na které bych teď měla být. Jelikož jsem ale nedodržela jeho rozkaz, tak nebude zrovna nadšený. Odpověděla jsem mu. Pokud jsem v SS, měla bych zajít do kasáren 1. divize a vysvětli, co se mi stalo, aby z toho Yoshiro neměl problém. Ale co když mezitím Arikawa zase zmizí a já ho roky neuvidím. A co když je tohle jen sen? Pořád nemůžu pochopit, jak jsem se sem dostala. Přemýšlela jsem s pohledem upřeným do země.

Razaki

Na tohle nebyl čas...
Začal jsem se prosekávat větvemi
Nějaké kameny mě nemohly zdržet
Musel sem se prosekat ven a najít zbytek toho teamu...

Yoshiro

Tohle se mi vůbec nelíbilo. Ne že by tu před tím bylo nějak rušno, ale tohle bylo až moc tiché. Otočil jsem se na Konan. Drž se u mě a buď ve střehu.. Z tohoto nemám dobrý pocit. Celkově to tu teď bylo takové.. Jiné. Pozoroval jsem snad vše kolem sebe a neustále kontroloval, jestli jde Konan za mnou.

Konan -> Arikawa se na tebe upřímně usmál. "Je to kapitán a přesto mu říkáš jménem, vypadá to, že spolu dobře vycházíte," řekl, ale žádný náznak ironie v tom nebyl. "To je dobře, jsem rád." Na chvíli se odmlčel a zahleděl se na zapadající Slunce. Když se otočil zpět na tebe, jeho oči byly úplně jiné. Vážné a taky smutné, jako by se odhodlával říct ti něco velice důležitého. "Konan... jak moc pro tebe bylo těžké, když ses musela smířit, že budeš dál žít beze mě?"

Razaki -> Avšak se zdálo, že prosekáváním spíš čas ztrácíš, než bys nějaký získával. Neviděl jsi ve větvích žádný pohyb, přesto se ale zdálo, že když ses zrovna nedíval, vyrůstaly nové, protože ty rozsekané stále nahrazovaly nové a nové, i když jsi vůbec nepostřehl, jak to probíhalo.

Yoshiro -> Tvoje tušení, že něco není v pořádku, bylo naprosto správné. Když jste totiž vyšli do prostraství, kde jsi ostatní před chvílí zanechal, zdálo se prázdné. Bylo ticho a nic se tam nehýbalo. Potom tě ale vyrušil nějaký zvuk napravo od tebe, jako by tam tiše něco odkapávalo. Když jsi tím směrem obrátil hlavu, zjistil jsi, že to kape jakási červená tekutina do už vytvořeného rudého rybníčku v bílém písku. Když ses podíval, odkud kape... uviděl jsi hrůzný obraz. Mitoshiho přibodlého mečem, který jsi nepoznával, ke kamennému útvaru, který se jako velký dráp tyčil nad prostranstvím. Mitoshi se vůbec nehýbal, jen jeho vytřeštěné oči na tebe prázdně hleděly. Tahle scéna jako by ti otevřela oči. Najednou sis všiml, že místo není prázdné. Že je tiché jen proto, že tam nikdo nežije. Všiml sis dalších děsivým výjevů. Yasumaru ležící tváří dolů v tratolišti krve na místě, kde jste zanechali zdánlivě mrtvou princeznu. O kousek dál Razakiho poničené tělo, napůl spálené od nějakého žáru. Amarua jsi zatím nikde neviděl, stejně jako ani jednoho z nepřátel.

Razaki

No jo tak jsem tu uvěznění, zatímco ten prcek ať je to kdokoliv je tám sám s Modosem... a Yoshiro lítá bůhví kde... paráda zanadával jsem si trochu
No... a co je ještě nového? Koukám že jsi kapitán... zeptal jsem se díry ve zdi...

Yoshiro

Představili jste si někdy jaké by to asi bylo, kdyby jste ztratili přítele? Vidět ho umírat a nebo nalézt jeho mrtvé tělo. Nic z toho jsem si nechtěl představit a ani o tom přemýšlet. Už to bylo dlouho, co jsem jako třetí důstojník 3. divize ztratil celý tým, kterému jsem velel. Od té doby jsem si slíbil, že nenechám umřít nikoho sobě blízkého. Teď ale přišlo něco, co můj slib porušilo. Moje vlastnost - dělat věci podle svého, mě znovu kopla do ksichtu a já tu teď stál a mohl jsem se jen dívat na to, co tu bylo a čemu jsem možná mohl zabránit. Když jsem spatřil Mitoshiho tělo, vůbec jsem nevěděl, co mám dělat. M...MITOSHI!!! Vykřikl jsem hystericky a okamžitě jsem se k němu rozběhl. Zrychleně jsem dýchal a vydával jsem zvuky podobné breku, které krásně podtrhovaly zoufalství, které jsem v těchto momentech prožíval. Meč, kterým byl Mitoshi přibodnut ke zdi jsem vytáhl a odhodil pryč. Mitoshiho tělo jsem pomalu sundal a položil na zem. V ten moment jsem si všiml i Razakiho a Yasumara. Razaki vypadal dost špatně a nejevil žádné známky života, stejně tak Yasumaru. Teď jsem se cítil tak na dně jak nikdy. Snažil jsem se ho jakkoliv probrat, oživit..Ale nic nepomáhalo. Sklonil jsem se nad ním a díval se do jeho otevřených a prázdných očí. Strávili jsme spolu několik posledních let. Navzájem jsme si kryli záda. Společně jsme se smáli. Společně jsme prožívali těžké chvíle v 6. divizi. To on mě podpořil, když se proti mě celá divize vzbouřila. On tu byl, když jsem potřeboval někoho, kdo mi pomůže a poradí. A teď? Leží tu přede mnou mrtvý. Já ho sem vzal. Do očí se mi nahrnuly slzy. Zatnul jsem pěst a vrazil s ní do země.

Spoiler:

Mitoshi
Jednu sténu jsem rozbil, a vypadalo to že se ní dá projít.
Měl jsem ale zvláštní pocit že by to nešlo, tak jsem to radši nezkoušel.
Místo toho jsem ale namířil prstem na stěnu a vypálil do ní Byakurai.
Fyzický útok tomu moc neudělal, tak jsem chtěl zkusit Kido.
Razaki se mě na něco sepsal.
Ach. No ano, jsem kapitán. Doufám že nevadí že mám tvoji divizi. Sotaicho tak rozhodla

Konan

Arikawa měl pravdu. Během krátké doby jsem si zvykla Yoshirovi říkat Yoshiro, že jsem si to ani neuvědomovala. V tu chvíli jsem si vzpomněla, jak jsem Yoshira potkala poprvé - můj první den v kasárnách nováčků a hned mě vzal na misi do RW, kde ho praštil hollow. Nad tou vzpomínkou jsem se musela pousmát. Pohlédla jsem na Arikawu, protože to vypadalo, že se chystal říct opravdu něco důležitého. Byla to otázka, nad kterou se mi nechtělo přemýšlet, protože mě vracela do minulosti, kde jsem tolik trpěla. Kousla jsem se do rtů, abych zabránila slzám, ale nepomohlo to. Po tváři mi začali téct slzy. Odvrátila jsem pohled. Bylo...bylo to strašné. Nenáviděla jsem tě, protože jsi mě nechal samotnou a ta samota bolela! Postupně jsem zvyšovala hlas, až jsem skoro křičela.

Konan -> Arikawa jen polkl, vidět tě v takovém stavu mu zřejmě nedělalo žádnou radost. "Ale teď už je to jiné. Kdybys mě teď znovu ztratila, už bys nebyla sama, nemám pravdu?" položil naléhavou otázku. Nebylo úplně jasné, kam tím míří, ale někam asi ano.

Yoshiro -> Skoro jsi zapomněl na Konan, dokud se ti za zády neozval její zajíkavý nádech. "Yoshiro... Yoshiro, to jsou všichni...? Co se mohlo stát?" pronesla se stopami hrůzy v chvějícím se slabém hlase.

Razaki a Mitoshi -> Zatímco jste si tam povídali, vůbec jste si nevšímali divných hlasů, které kolem vás neustále hučely od chvíle, co Mitoshi rozbil zeď. Byakurai, který na úlomky visící ve vzduchu poslal, měl opravdu zvláštní účinek. Jakmile se dotkl prvního, jeho světlo se začalo rychle šířit, za chvíli už celých několik metrů čtverečních před vámi hořelo bílým plamenem kidou blesku a pomalu se to šířilo do všech stran. Hlasy zesílily. Zněly tak nějak... dost záhrobně.

Konan

Nad jeho otázkou jsem se zarazila, slzy mi na okamžik přestaly téct. S nechápaným pohledem jsem se obrátila na Arikawu. Co tím myslíš? To tě zase mám ztratit, když jsem tě sotva objevila? Odpověděla jsem na otázku otázkou s naléhavým tónem toužícím po odpovědi, které se ale bojí.

Yoshiro

Teď jsem byl pěkně naštvanej. Oddychoval jsem, jako bych právě sprintem proběhl maratón. Momentálně jsem vůbec nevěděl, co dělám. Zatmělo se mi před očima a naplno jsem vypustil reiatsu. Moje haori začalo vlát, stejně tak moje vlasy. Vypadalo to skoro, jako bych chtěl zničit Hueco Mundo..

Razaki

Poběž za mnou...
Rozběhl jsem se shunpem zpět... měl jsem neomylní orientační smysl...
A kromě toho jsem zkoušel metodu pokus/omyl...
Když jsem narazil narazil na slepou chotbu tak jsem šel jinudy...
Chtěl jsem bejt co nejdřív pryč...

Konan -> Arikawa tě uchopil pevně za ramena a zahleděl se ti do očí, vypadal, že ti potřebuje říct něco opravdu důležitého. "Konan... víš to stejně dobře jako já. Potkáváme lidi a ztrácíme je. Je to tak dobře - ani nejde, abychom svůj život sdíleli se všemi, které na své cestě potkáme a kteří jsou pro nás nějaký čas důležití. Když je už dál nepotřebujeme, naše životy se rozdělí. A podívej na sebe! Splnila sis největší sen, stala ses shinigami! Jsem na tebe hrozně hrdý, ale... už mě nepotřebuješ a ty to někde v hloubi duše víš stejně dobře jako já. Našla sis jiné přátele! A to jsou ti, na které bys teď měla myslet. Na Yoshira." Odmlčel se, ale zdálo se, že ještě neřekl všechno, co chtěl. Na tváři měl smutný, ale odhodlaný výraz.

Yoshiro -> Konan vedle tebe padla na kolena. Ztěžka dýchala, jak ji tvůj duševní tlak drtil. Něco takového nedokázala vydržet, navíc u tebe byla hodně blízko.

Razaki a Mitoshi -> Labyrint byl opravdu zrádný. Po chvíli shunpování jste se dostali na to samé místo, odkud jste vyšli. Ale něco se tam přeci jen změnilo - narazili jste na skupinku podivných bytostí, která se tam za dobu vaší nepřítomnosti zformovala. Další vyskakovaly ze zřídla, které vzniklo, když Mitoshi rozbil zeď, a pak ji ještě zapálil byakuraiem. Byly to téměř průhledné bytosti, které vypadali jako lidé, ale jejich chování se blížilo spíš hollowům - blížili se k vám s napřaženýma rukama, podivným mumláním a úpěním a nejspíš vás chtěli sežrat.

Yoshiro

Opravdu jsem byl vzteky bez sebe. Tohle se mi ještě nestalo. Rozhodl jsem se, že je zničím. Všechny do jednoho. Od Modose až po sopla. Přestal jsem vypouštět své reiatsu a znovu jsem se koukl na Mitoshiho. Pak jsem se otočil na Konan. Omlouvám se. S těmito slovy jsem se shunpem přesunul někam do vzduchu. Snažil jsem se najít někoho z těch divnejch Hollow-týpků.

Yoshiro -> Konan jsi nechal po svém záchvatu ležet na zemi, ani jsi nevěděl, jestli je při vědomí či jestli vůbec žije. Pohled na zahradu zhora byl ponutý. Od okrajů se k tobě blížila temnota. Nikoho jsi však neviděl, tedy... nikoho z předchozích nepřátel. Avšak naproti tobě se ve vzduchu objevil Jiten. Usmíval se na tebe úzkými rty. "Opět zdravím, Ruyichi-taichou," pronesl.

Konan

Nechápavě jsem hleděla na Arikawu. Chtěla jsem ho přerušit a zeptat se, co to blábolá, ale stále mluvil, a tak jsem neměla šanci. Proč takhle mluví? Proč mi nutí tu pravdu? Vím, že to tak bývá, ale přeci... Přemýšlela jsem a jen co Arikawa domluvil, začala jsem mluvit zase já. Ano, myslím na Yoshira a na ostatní, se kterými jsem ještě neměla šanci se seznámit, ale to neznamená, že zapomenu na tebe a ty jen tak zmizíš. Nechci přijít ani o jediného mně blízkého přítele. Nechci! Na chvíli jsem se odmlčela a přisunula se blíž Arikawovi. O co přesně jde? Prosím, pověz mi to. Zeptala jsem se s obavami v hlase z toho, co příjde.

Yoshiro

Když se přede mnou zjevil Jiten, do očí se mi nahrnula nenávist. Ty... Zatnul jsem pěst a sklopil hlavu. To.. To tys je zabil, že? Zeptal jsem se ho, ale nejspíš jsem ani odpověď znát nechtěl a to byl také důvod, proč jsem na ní nečekal. Hodlal jsem ho zabít. Tentokrát se nebudu držet zpátky.. Tasil jsem Zanpakuto a natáhl ho proti Jitenovi. Zabiju tě.

Razaki

Ucítil jsem Yoshirovo reiatsu...
Když jsem se dost soustředil cítil jsem i reiatsu toho prcka...
Rozběhl jsem se tím směrem s jasným plánem... pokud mi cokoliv zkříží cestu propíchnu to... Neměl jsem náladu pobíhat po bludišti jako krysa...
Uvolnil jsem taky dost reiatsu, abych ty duchy udržel od sebe...

Yoshiro -> Jiten rozpřáhl ruce ve vyzývavém gestu. "Posluš si, jestli to dokážeš," usmíval se krutě. "Otázka je... není vrahem spíš ten, kdo je opustil, když ho potřebovali? Věděl jsi, že Mitoshi a Yasumaru teprve přišli, neorientovali se v situaci... a Razaki? Ten se snažil zachránit toho prcka, nedával pozor... A jediný, kdo jim mohl krýt záda, si odešel někam hledat neposlušného člena výpravy..."

Konan -> "Ne, Konan, ty mi nerozumíš," zavrtěl Arikawa hlavou. "Já myslím teď, právě teď! Teď je tvůj přítel Yoshiro ve smrtelném nebezpečí, ze kterého se sám nedokáže dostat, potřebuje tvou pomoc!" Chtěla jsi vědět, o co přesně jde, a Arikawa začal rychle vysvětlovat. "Oba jste padli do kruté pasti tvůrce tohohle kamenného bludiště. Je to mistrný pán srdcí. Dokáže srdce jiných naplnit radostí, klidem... ale taky je uvrhnout do nejhlubšího zoufalství. Tohle je jeden z jeho nejhorších výtvorů. Zrcadla, která ti ukážou ránu ve tvém srdci. Každý z nás nějakou má, někdo menší, někdo větší... Když se do téhle pasti chytíš, buď musíš svou silou tu ránu zacelit a nebo se bude prohlubovat a prohlubovat, až se tvoje srdce roztrhne a z tebe se stane hollow, služebník Tvůrce Prázdné zahrady..." Jak tohle všechno věděl, to jsi netušila. "Ty dokážeš svou bolest překlenout, já vím, že ano. Ale jeho rána je až příliš hluboká, nedávno znova otevřená... musíš mu pomoct a mě tu navždycky nechat, rozumíš?"

Razaki -> Jaká smůla, že ti divní duchové patřili mezi stvoření, která duševní energii pohlcovala. Ne nijak moc, s tvým množstvím by asi měli problémy, kdyby tě chtěli vysát, ale bylo jich hodně a díky jejich schopnosti je nedokázalo na dlouho zadržet. Pár jsi jich pouhým reiatsu odrazil, ale za chvíli se ti jich pověsilo deset na každou nohu a s huhláním tě začali zavalovat. Jejich dotyk byl studený a lepkavý.

Konan

S otevřenou pusou jsem hleděla na Arikawu. Jak tohle všechno ví, když....když je jenom odraz v zrcadle? Poslouchala jsem ho a přemýšlela při tím. Panebože, svým neuposlechnutím zabíjím Yoshira. Jsem tak pitomá! Hrklo ve mně, když Arikawa pokračoval. Avšak svůj výklad Arikawa dokončil otázkou a mě čekalo nepříjemné rozhodnutí. Na chvíli se rozhostilo ticho. Radost a klid. Ano, to mi to dalo, ale bez ostatních by nebyl život životem. A rozhodně nenechám Yoshira jen tak se proměnit v hollowa. Rozhodně ne! Přemýšlela jsem v tom tichu. Pak jsem opět pohlédla na Arikawu. Je strašné se takhle rozhodovat, ale.....nenechám Yoshira, aby sloužil někomu takovému. Řuknu více méně rozhodným hlasem. Jsem ráda, že jsem tě aspoň na chvíli ještě mohla vidět. Děkuji a........zbohem. Řekla jsem už o něco milým hlasem a s úsměvem na tváři.

Yoshiro

Začala mě pomalu ale jistě pohlcovat temnota. Nic jsem Jitenovi neříkal. Vlastně ani jsem nevěděl, co bych mu řekl. Nemyslel jsem. Stalo se tohle snad Razakimu, když umřela Suiren? Kdo ví. Kolem Tenshi se začalo hromadit stříbrné reiatsu.

Konan -> Arikawa s úsměvem přikývl. "Věděl jsem, že ty to dokážeš. Stačí, když odtud odejdeš a ani jednou se neohlédneš, to je všechno." Když to říkal, zaleskly se mu trochu oči a odvrátil se od tebe. "Než se rozloučíme, chtěl bych ti jen říct... Prosím odpusť mi, že jsem zanechal ve tvém srdci ránu."