Seireitei

Yoshiro

"Seděl" jsem za stolem ve své kanceláři. Hromady papírů se válely všude. Po zemi, na stole, pod stolem, pod židlí. Nohy jsem měl tradičně hozené na stole a vesele jsem si spal. To počasí na mě působil hodně únavným dojmem a já toho jen využíval. Hlasité chrápání se muselo ozývat snad celými kasárnami. Kapky deště dopadaly na balkón, na který jsem měl otevřené dveře, aby se ke mně dostal čerstvý vzduch. Hned po tom, co předešlý Kapitán 6. divize odešel, jsem si to tu přestěhoval dle svého a moje kancelář prostě musela jít do druhého patra. Zrovna se mi zdálo něco o tom, že jsem u bazénu s krásnou polonahou slečnou a pijeme saké. Proto jsem se u toho chrápání tak blbě usmíval. Kdyby mě viděla hlavní Kapitánka, asi bych to nerozchodil. Mmmmm.. Vyjelo ze mě a spal jsem si dál. Kapitán k pohledání.

Mitoshi
Kapitán je to ideální, ale někdo by mu měl říct, že se ta práce neudělá sama... pomyslel jsem si při pohledu na spícího kapitána. Jelikož papíry nedělal on tak jsem to musel dělat já. Ještě se usmívá jako nějaký idiot... pak mě napadlo několik různých věcí, o kterých se mu mohlo zdát. Zatřepal jsem hlavou a odehnal všechny nepotřebné myšlenky (včetně perverzních nápadů na kapitánův sen) pryč a pracoval dále.

Izanagi Kentaro

Právě se probudil vedle své postele v netradiční rozvalené poloze. Mírně pootevřel jedno oko, aby se podíval, kde se vůbec nachází. Byl kupudivu ve své nové kapitánské kanceláři, kterou dostal přidělenou teprve nedávno. Na nedalekém sluhovi na oblečení vyselo jeho nové haori, které jakoby volalo "Pojď ke mně a vem si mě". Avšak vedle na stole také ležela láhev saké a okousek dál nedopité skleničky. Vzhledem k tomu, že jeho dech připomínal závan právě zmiňovaného saké si rychle domyslel, co celý včerejšek dělal. Pomalu se posadil a začal pracovat na své vlastní rekostrukci po včerejším dnu.

Suirou Kuchiki

Jako každý den jsem i dnes trénoval venku. Běžel jsem středním tempem, avšak celkem dost rychle na to, aby mi málokdo stíhal, ačkoliv, kdyby použil shunpo, lehce by mě předehnal. Déšť mi nevadil, naopak mě stejně jako vítr chladil a hřmění byla jen kulisa, kterou jsem tak jako tak nevnímal.
U úst se mi začal tvořit opar, i když bylo teplo, tak vítr ze severu byl přeci jenom blíže, obzvlášť ve výšinách hor. Celé Seireitei mi již před půl hodinou zmizelo z dohledu, aby se za chvíli, na mé cestě zpět, znovu objevilo. Cesta z hor však byla horší, podmáčená půda, valící se kameny a další nepřízeň, mi ztěžovaly zbytečně cestu, a tak jsem se na chvíli, na úpatí hor, zastavil a posadil se pod strom, který svými větvemi bránil dešti v podmáčení i zdejší půdy. Díval jsem se na panorama Soul Society za bouřného dne, byla to celkem krása; to ticho, jemně přerušované záblesky a údery hromů.

Date

Ale kapitááááne... Zkoušeli protestovat lidi z mé divize, hlavně teda holky. Sice mi to také rve srdce, že si romočíte své krásné účesy, ale shinigami magazín zítra prostě musí vyjít a mi ještě nemáme hlavní zprávy či nějaké kuriozity. Začal jsem přesvědčovat svou divizi. Vzal jsem do ruky jeden z foťáku, co byl na stole. Dnes jdu také fotit. Na to celá divize zvesela zajásá a vyrazí do ven, hledat články do magazínu. Ha. Pousměji se. Zase jsem je dostal. Jsem prostě dobrej. S úsměvem vítězství vyjdu na krytou terasu, tam se opřu zády o stěnu a jen pozoruji to hrozné počasí.

Yoshiro Ruyichi

Židle, na které jsem se líně povaloval, se pomalu ale jistě začala dostávat do úhlu, který je v rozporu s rovnováhou, což při mojí váze samozřejmě neznamená nic, pro mě v následujících několika sekundách, příjemného. Jinými slovy, omylem jsem se zhoupl, židle se nahnula a já hodil držkopád, který byl zakončený, krásným kotrmelcem vzad. Zůstal jsem ležel na zádech a tupě pozoroval strom. Rozespalost a unavenost ně mě působily, a tak pro mě nebylo lehké vnímat stoprocentně okolí a co se kolem mě děje, pravda, taky toho nebylo moc, to, že je Mitoshi v místnosti se mnou a dělá za mě moji práci, jsem taky jen tak nezaregistroval. Zavřel jsem oči a vzdychl. Jaaaau... Řekl jsem dost nezaujatě. Chvíli mi to trvalo, ale nakonec jsem se, ač s námahami, zvedl, až teď jsem si všiml Mitoshiho. Uh.. Nazdárek, Mishi-kun.. Mávl jsem na něj pravou rukou s úsměvem ve tváři. Všiml jsem si, že zrovna 'papíruje'. Je to strašný, co? Ta práce je děsně únavná.. Ale myslím, že to zatím zvládám.. Pochválil jsem se. Pohled na situaci teď ale musel být spíše komický. Kolem mě totiž bylo poházeno snad víc papírů, než se vůbec může dostat do sběru.

Akio Ukitake

V kasárnách 13. divize je hrobové ticho.Je ještě brzo ráno a deštivé počasí tlačí všechny do postelí.Kapitánova pracovna je také nezvykle tichá a prázdná.Tedy prázdná až na hromady různých papírů,výkazů,hlášení a věcí pod nimi zaházenými.Pro kohokoliv cizího by to značilo delší kapitánovu nepřítomnost, avšak pro členy divize to je jen obvyklý kapitánův pracovní prostor.Akio si na pořádek nikdy nepotrpěl.Je svým způsobem, až chorobně líný a trpí těžkou prokrastinací.Obvykle spává na židličce,nebo lenoší na zahradě.Avšak nyní stojí vprostřed toho ledového deště.Hlavu má zakloněnou,oči zavřené.Nechává těžké kapky dopadat na svůj obličej a přitom se snaží pojmout informace obsažené v dobisu,jenž smuchlaný křečovitě svírá v pravé ruce.Po dělší chvíli se mu v mysli již snad po sté zjeví těch pár slov....a dále oznamujeme,že Mizuki Dayame,svého času Podkapitán 13. divize padl při vykonávání povinností v reálném světě.Otevře oči a zadívá se na ocelově šedé mraky.Mizuki?!Proč on...tolik jsme si rozuměli...to tomu hloupému životu nestačí o kolik členů jsme za poslední půlrok přišli!!!Zaskřípe zubama.Nejradši by se opil a pár dní strávil v delíriu,bohůžel pozice kapitána mu takový luxus nedopřává.Proto se okamžitě vydá do kanceláře kde se začne prohrabovat hromadou papírů,až najde složku člena jenž je mu velmi sympatický a jenž bude nyní vhodným adeptem na post podkapitána.Ano...Hiboru Baru....ta...Na chvíli se zastaví...Ano ta bude vhodnou náhradou za Mizukiho.Zvedn se a vydá se jí to oznámit osobně.

Hiboru Baru

ležela na futonu a pokoušela se sama sebe přesvědčit, že by měla vstát. Ale nějak se jí to nedařilo, místnost byla stále potemnělá, chladná, komu by se chtělo... Každých deset minut upadala do polospánku, ze kterého se za chvíli s trhnutím probudila a řekla si, že teď už ale doopravdy vztane, načež zase usnula.

Razaki

Ležel jsem na střeše jednoho z domů. Sluníčko mi svítilo do obličeje a já přežvykoval nějakou volně rostoucí zeleň.. Krásné jarní ráno, lehký studený vítr mě udržoval v pohodě... naprosto ideální začátek rána...
Ze snu mě probralo zahřmění. Vypadalo to, že den nezačínal popravdě zdaleka hezky. Ba právě naopak. Počasí venku bylo pravým opakem mého příjemného snu. V klidu jsem zase zavřel oči. Pak jsem se zprudka posadil. Teprve nedávno jsem se stal podkapitánem a neustále jsem zapomínal na to, kolik papírování vlastně musím zařizovat. A samozřejmě jsem se na to včera vykašlal s tím, že dnes vztanu dřív a udělám to ráno. Vypadalo to na další průšvih. Sedl jsem k psacímu stroji za který by se nestydělo kdejaké muzeum a začal dohánět papírování... Ani jsem se nenamáhal se převléct z pižama...

Akio Ukitake

Po chvíli dojde až k pokoji č.13.K pokoji kde by podle záznamů měla bydlet Baru.Zaťuká na dveře,ale v zatemění mysli touto smutou novinkou mu ujede ruka a div pěstí nerozrazí dveře.Pak jen čeká až mu dotyčná otevře.Vypadá vcelku strašudelně.Z vodou nasáklých svršků mu odkapává voda a ty jsou děsně nalepeny na jeho vypracované tělo.Jeho bílé vlasy má zplihle přilepené k hlavě a tváří se spíš jako by jí šel oznámit že má nádor než že jí chce povýšit.

Yoruichi

Tvrdě jsem spala. Hold na mě bylo ještě moc brzo. Temná obloha, i když kvůli mrakům, mi dávala možnost mít ještě půlnoc. Zdál se mi úplně nádherný sen, který jsem musela okamžitě zapomenout, kvůli leknutí. Blesk, následovaný hlasitým hřměním, mi prozářil pokoj. Hřmění bylo dost silné, abych vylítla z postele. Ovšem můj let z postele skončil hned vedle ní na podlaze. Malýma škvírkama, na které jsem oči dokázala otevřím, jsem viděla kolem sebe jen tmu. Pokrčila jsem tedy rameny, nahmatala postel a opět se ponořila do sladkého spánku.

Suirou Kuchiki

Pohled na panorama věží Seireitei mě začal poměrně inspirovat, vytáhl jsem papír a štětec, několik barev, a začal jsem malovat. Táhl jsem velmi zlehka, zachycoval jsem ty nejmenší záhyby věží. Snažil jsem se zachytit i ten jemný vánek, který již tisíce let obrušoval stěny těchto věží, nyní však mnohem silnější. Každý tah byl dokonalostí sám, už jsem se blížil vrcholu, byla to eufórie pro duši i pro tělo, už to skoro bylo. Jemný záhyb této věže jemně přecházel do této, ukázkově se prolínaly, ukázkově navazovaly. Už jenom dva, tři tahy. A je to...
Podíval jsem se znovu na papír, na který jsem zachytil obraz věží v Soul Society, když mi do oka začalo vyloženě křičet to, abych se na to podíval z trochu větší dálky. Oddálil jsem tedy papír, ještě víc, ještě víc, mnohem víc, a místo věží jsem teď viděl králíky, ano, králíky. Kombinace mračen a věží dala za vznik sněhově bílým králíkům s temnýma ušima, kteří se navzájem drželi za tlapky. Nebylo zbytí a tak jsem papír sroloval a zastrčil zpátky pod haori.

Izanagi Kentaro

Po dlouhém pokoušení se mu podařilo otevřít i druhé oko a dát si sprchu, z které právě vylezl. Oblékl se a hodil přes sebe haori a na hlavu nasadil svůj klobouk. Koukl po kanceláři. Jeho papírování bylo dávno hotové, protože se do něj pustil před třemi dny. Přestože to tu vypadalo útulněji než venku, vydal se ven na pravidelnou obchůzku jedenácté divize, která zpočívala v navštívení výcvikového tábora jedenácté divize, které bylo na dvoře. Zavřel dveře a odešel přesně tím směrem.

Hideki Kanegawa

Prostornou místnost, kolem dokola obloženou regály s knihami, osvětlovalo pouze světlo plamenů, vycházející z několi loučí, rozmístěných po ploše místnosti. Uprostřed se nacházel prostorný, dřevěný stůl, na kterém byla poměrně velká halda knih. Bystré oko mohlo v té haldě zahlédnou určitý drobný pohyb. Při bližším pohledu jste mohli vidět bíle oděného muže, který měl právě doslova "zabořen" rypák do jedné z knih.
Občas byl slyšet tlumený zvuk hromu, kterého si ovšem sedící osoba moc nevšímala.
Jediné myšlenky byly právě na knihu a sem tam, jestli už je zítřek, včerejšek, či pozítří.

Hiboru Baru

málem dostala infarkt, protože někdo velice rázně zabouchal na její dveře. To ji celkem nakoplo, tak se vyhrabala na nohy a drkotajíce zuby, neboť nebylo skutečně moc teplo a ona měla na sobě jen yukatu, se šla podívat, kdo to je. V duchu nevybíravě nadávala, ale nahlas ne, co kdyby to ten někdo za dveřmi slyšel? To by nechtěla, aby se o ní říkalo, že je sprostá jak kanál. Když otevřela dveře a zamžourala ven, pokusil se o ni druhý infarkt - stála tam jakási podivná postava vzdáleně lidského vzezření, která vypadala skutečně děsivě... ovšem ukázalo se, že je to jen kapitán Ukitake. Baru potlačila zařvání hrůzy, jen se jí trochu zadrhl dech, když říkala:
"Ta... taichou?! Ehm... je vám dobře?" Naprosto nechápala, co se děje.

Razaki

Psal jsem co to šlo. Soustavné a periodické klapání psacího stroje se ozývalo s mého... sídla. Kdyby ten nesmírné zlý arcipadouch, vládce všeho zla, ten proradný a zrádný zloun Yoshiro neopustil divizi tak jsem mohl teď spát. Sice to celé podkapitanství mělo svoje výhody, ale ty věčný porady a ouředničina. Doufal jsem jen, že ten padouch tedy kapitán Yoshiro má teď daleko víc práce než já... Dokončil jsem další list a pokračoval. Šlo to naštěstí líp než jsem myslel. V duchu jsem nadával... pořád a stále

Mitoshi
Dobré ráno taichou přivítal jsem kapitána do říše živých.
Copak se vám pěkného zdálo? zeptal jsem se a po připomínce, že to zatím zvládá jsem se usmál.
Tak to mi můžete pomoct. Na právé hromadě ukázal jsem na pravou půlku stolu jsou věci od Gotei 13. Je potřeba to přečíst. Přímo před vámi ukázal jsem na hromadu papíru přes kterou jsem hleděl na kapitána jsou divizní věci. Hlášení z misí, přijímaní nových členů a tak dále. No a vlevo jsou věci ohledně koupě nového grilu na párty

Raiden Tomisura

Probral jsem se když jsem spadl z gauče ve své kapitánské pracovně . Haori jsem měl položené na zemi a Shinigamskou uniformu na sobě velmi pomuchlanou. Yare, Yare to jsem se krásně vyspal. Ale měl bych si sem dát nějakou měkkou podložku protože tu zachvíly udělám díru do podlahy jak pořád padám. Zamumlal jsem si sám pro sebe a pak jsem se vyškrábal na nohy. Oblečení jsem si nevšímal a došel jsem k oknu a podíval jsem se ven. To máme krásné počasí. Usmál jsem se a zasedl za stůl a podíval jsem se na haldy papírů. Pak jsem otevřel jednu zásuvku ve stole a nahlédl do ní. V šuplíku ležela plná a dobře tvarovaná láhev Saké. Pak jsem se podíval na papíry. V tu chvíly se uvnitř mě sváděl vnitřní souboj: Povinost nebo saké, Saké nebo povinost? Po chvíly jsem se poškrábal na bradě a vytáhl lahev Saké a pořádně jsem se napil. Potom jsem se konečně pustil do papírů tím způsobem že jsem z nich vytvářel origami a to hlavně staré, dobré papírové vlaštovky.

Mokuto Takahiro

Seděl sem na veranďě kasáren 10.divize a sledoval déšť. Vruce sem měl láhev saké. Celý sem smrděl od alkoholu a kolem mně bylo pohozeno plno prázdných láhví. Točilo se mi v hlavě a když sem dopil poslední kapku alkoholu, spadl sem z verandy do bahna a deště, kde sem usl.

Sora

Už asi půl hodiny jsem byla vzhůru a u pracovního stolku řešila každodenní papírování, které nikdy nemá konce. Zrovna jsem porovnávala aktuální údaje s minulým rokem. Byla jsem velmi potěšena, když jsem viděla výsledky. Počet zraněných se snížil o polovinu, počet mrtvých asi jen o čtvrtku, ale i to je dobrý začátek. Další na řadu přišli papíry se zásobami. Šumáků máme dost a i ostatní léky a mastičky jsou v pořádku....No ale dochází nám krev na transfúze....Hmmm, podám o tom hlášení vrchní kapitánce. Položím si papír s informacemi o krvi vedle sebe, že to hned vyřídím. Mezitím ještě letmo přejedu kartičky se stavem lidí, co leží na ošetřovně nebo těch co mají přijít dnes na kontrolu.

Razaki

S hromadou papírů pod ramenem jsem doběhl k místu kdě pobývala kapitánka naší divize. Měl jsem sebou celé papírování za poslední měsíc. Připadal jsem si jako kurýr a sekretářka najednou... Prostě bezvadná práce. Ale měl jsem z toho fůru výhod... no vlastně jen tu sexy pásku na rameni. Navíc nebyla vůbec sexy... byla spíš dost trapná, vypadala jako označení vrchního číšníka. Zaklepal jsem na kapitánčiny dveře...

Yoshiro

Při Mitoshiho výkladu jsem se protahoval. Většinu věcí, co mi řekl jsem ale poslouchal, což u mě bylo docela sváteční, protože většinou jsem vše, co se týkalo práce jen ignoroval. Pořád jenom starosti. To je strašný.. Postěžoval jsem si, nahodil dotčený výraz a podíval se do otevřených dveří na balkón. Chvíli jsem jen tak hleděl do prázdna, pak se mi v hlavě znovu přehrál Mitoshiho proslov. Huh? Jakej gril? Zeptal jsem se nechápavě, měl jsem se sice starat o zábavu, ale to se má týkat zařizování a realizace, o placení se nikdo nezmiňoval. Poškrábal jsem se na hlavě a potom zvedl židli, na které jsem předtím spal.

Mitoshi
Grily, opravil jsem kapitána. Možná jsem se předtím spletl. Na setkání více kapitánu se rozhodlo, že každá divize dostanu svůj vlastní gril. Zaplatí se ze společného fondu. A až bude slavnost, tak se grily svezou dohromady, aby se vše stíhalo. I když, jak znám dvanáctou divizi a jejich mánii vylepšovat všechno, tak ti dovezou nějakou udírnu. řekl jsem ve zkratce.

Yoruichi

Zabrala jsem opravdu rychle. Opět jsem se dostávala do toho krásného snu, když v tom někdo začal klepat na dveře. Nejdříve jsem si myslela, že je to jen ve snu, protože byl až moc reálný. Ale když klepání nepřestávalo, nakonec jsem se přemohla se probudit. Otevřela jsem oči do mé obvyklé polohy, ještě jednou si poslechla klepání na dveře, a pak jsem jen nahlas odpověděla na klepání. Tady nikdo není, spletli jste si pokoj. Dořeknu, převalím se na levý bok a přehodím si peřinu přes hlavu.