67. západní okrsek Rukongai

Izanami

Když viděla proti sobě běžící ženu s mečem, i ona už chytila rukojeť svojí zanpakutou. Pak se ale naštěstí paní zastavila, a když se zeptala na jméno, Izanami opět ruku pustila.
"Ano, to jsem já.." pronesla, s přikývnutím. Holčičce ukázala na hračky, jakože ve znamení, jestli si nechce také hrát, a pak se otočila k paní.
"Omlouvám se. Co se to tady děje?" zeptala se přímo, očima koukajícíma se střídavě na paní, a na meč, co měla v rukou..

Žena odložila čepel. "No, asi to tu nepoznáváte... dost se to změnilo od doby, co jste odešla. Několikrát jsme byli vyhnáni z našeho domova, ale vždycky jsme začali znovu." řekla. Dívka si mezitím odběhla hrát s ostatními. "Jenže teď po nás jde někdo, kdo nás nechce nechat na pokoji, nehledě na to kam utečeme... potřebujeme pomoc" řekla.

Izanami

Přikyvovala, když žena mluvila o tom, jak se museli několikrát stěhovat. Ano. Její organizace určitě nebyla založena tady.. to by si totiž Izanami stoprocentně pamatovala. Ne. Sem se museli přemístit. "Proč mě nepožádali o pomoc dřív.." smutně si řekla pro sebe.
"Kdo je to? A proč vlastně..?" ptala se dál. Nedávalo jí to smysl.. kdo by útočil na dětský domov?

"Nevíme... nejdou zrovna sdílní. Je to nějaká zločinecká organizace myslím. Zezačátku to nebylo nic zvláštního. Občas se objevil nějaký bandita, kterého jsme odehnali. Později už chodili ve skupině, tak jsme se raději přestěhovali. Jenže začali znova... a od doby, co chodí ty 2 dívky, tak nemůžem dělat skoro nic... přijdou, vyděsí všechny naše děti, zničí co můžou a pak zase zmizí. Nic nechtějí, nemají požadavky prostě nic... " řekla a bezmocně zalomila rukama. "Mnoho lidí uteklo, protože to už nemohlo vydržet. Lidé se bojí nám pomáhat, protože pak jsou i oni terčem útoků..." dodala. Snažila se nemluvit moc nahlas, aby nestrašila děti, které si hráli kolem

Izanami

Izanami pečlivě poslouchala, sem tak přikyvovala. Pořád nechápala jakékoli motivy.. ale zase věděla, že někteří lidé prostě chtějí jen svět vidět hořet. A tak přikyvovala a třídila se myšlenky. "Otec té dívky, kterou jsem přivedla, byl unesen nějakou bandou. Asi ta stejná.. že.." pronesla otázku, která už ale ani tak moc otázkou nebyla, jako spíš větou oznamovací. Izanami vypadala zamyšleně..
"Hmm.. víme něco o tom, kde se schovávají?" zeptala se. Pochopitelně, také snížila hlas.

"No, nejčastěji se objevují 2 dívky dvojčata, obě mají bílé vlasy a rudé oči. Jsou mimořádně schopné..." řekla. "Ale kromě nich se objevují také obyčejní ničemové... jsem si jistá, že někdo z nich by mohl vědět víc." dodala zamyšleně. "Bohužel, jak jsem říkala, lidé co nám pomáhají jsou pod útokem taky... nejspíš to platí i pro jejího otce..." nezněla zrovna radostně. Zřejmě to pro ní bylo opravdu těžké.

Izanami

Tak takhle přišla k tomu, že se jí dívka tolik bála. Bílé vlasy. A naprosto určitě to byla ta skupina, tím pádem. To bylo dobře, na jednu stranu.. alespoň pomůže, a ještě splní to co slíbila..
Tedy, snad..
"Jak časté tyhle útoky jsou?" zeptala se. Možná by mohla počkat tady, na další jejich útok, a jednoho z nich se přivést "na kobereček"...

"No, objevují se poměrně často, ale nepravidelně. Většinou se objeví jen ti obyčejní, s těmi to ještě jde... ale pokud se objeví ty bělovlasé, tak nemůžem vůbec nic..." řekla. Pokud jsi tu na ně chtěla čekat, tak to zřejmě mohlo trvat hodiny, ale také dny...

Izanami

"Hmm.. a kdy tu byli naposledy?" zeptala se Izanami, mezitím, co se snažila najít nějaké stopy reiatsu. Ti normální bandité pravděpodobně víceméně nic neznamenali a nepoznala by je podle reiatsu snad, ani kdyby stáli před ní, ale ta dvojčata.. to by mohl být jiný příběh. Každopádně, přemýšlela skoro tak, až se jí v hlavě kouřilo o tom, jak se jich zbavit co nejrychleji, nejefektivněji.. prostě, aby to tihle chudáci už měli z krku.

Na chvíli se zamyslela, jako kdyby si to snažila vybavit. "Věřím, že to bylo asi před třemi dny..." řekla nakonec. "Jo, před třemi..." ozval se nějaký malý klučík. Měl ošklivého monokla a ruku na pásce. Na krku se mu houpal přívěšek z mořské mušličky. "Běž si hrát s ostatními. Copak nevíš, že poslouchat cizí rozhovory je neslušné?" řekla. Klučík odběhl...

Izanami

Kývala na tři dny, když v tom se tam objevil další klučina. Tenhle vypadal.. no, dost ošklivě zraněně. "Děkuji." řekla mile, když potvrdil, že to byly tři dny. Tihle děti potřebovali.. no, hlavně potřebovali asi takovou tu nutnou kapku naděje. Že to bude lepší. A lepší to bude.. to si Izanami v duchu slíbila.
"Máte nějaké nápady?" zeptala se přímo té paní. Protože, kdyby si na její hlavu teď někdo dal vařit vajíčka, měl by hotovo za pár minut..Byla naštvaná, a zatraceně intenzivně přemýšlela.

"Já opravdu už nevím co dělat. Proto jsem vás kontaktovala... doufala jsem, že byste nám mohla pomoci. Shinigami nechodí takhle hluboko do Rukongai. A nikdo kdo tu žije není dost silný, aby se jim postavil. A ačkoliv nejsem zcela bezbranná, tak nedokážu ubránit naše děti před nebezpečím... ne sama..." řekla. Cítila jsi z ní nějaké to reiatsu. Bylo možné, že měla nějaké schopnosti.

Izanami

"Děláte dobrou práci, a tu správnou věc. Nikdy se k nim nesmíte otočit zády." pronesla Izanami povzbudivě. "Já už snad něco vymyslím. Nějak... se s nimi vypořádám." řekla ještě s milým, ale zamyšleným úsměvem, a zaklepala na rukojeť svojí zanpakutou na zádech, jakože to myslí vážně.
Přitom ale neměla nejmenší páru, co dělat, ani náznak nějakého plánu. Tihle neřádi se mohli schovávat kdekoli v okrsku.. a kdyby se je Izanami vydala hledat, nechala by tu všechny ty děti samotné a napospas dalšímu útoku.
A tak tam tak bezradně stála, a přemýšlela, co by dál měla dělat..

"No, mě by nikdy nenapadlo něco takového začít samotnou. Díky lidem jako jste vy existujeme a snažíme se pomáhat. Bohužel v poslední době je to těžší a těžší... Jsem si ale jistá, že s vaší pomocí to nějak vyřešíme..." dodala. Ukázala rukou ať jí následuješ a dovedla tě do vedlejší místnosti. "Máme tu teď 17 dětí, 3 nově příchozí a 2 kteří jsou příliš staří než aby se o sebe dokázali starat... nedokážem teď pomáhat víc, přesto nikoho neodmítáme..." řekla ti

Izanami

Jen kývala hlavou, když žena mluvila. Ano, Izanami v prvních letech tady v Soul Society doopravdy věnovala spousty času a zdrojů na to, aby tahle organizace mohla fungovat. Teď jí hlavou létali lehké výčitky. "Nikdy jsi to tu neměla opouštět.." jako by se v ní ozývalo.
"Ne.. to bych jim teď nemohla pomoct." umlčela svojí vlastní nerozhodnost, a vydala se následovat paní dál.
22 lidí. To bylo momentální maximum..
"Pokusím se sehnat peníze. Zvětším to. Udělám to, aby nikdy už žádné dítě nemuselo samo na ulici brečet.." pomyslela si.. ale ve skutečnosti neměla páru, jak to udělá, ani, jak to udělá teď, s těmi hrubiány.
"Díky lidem, jako jste vy, to ještě pořád funguje." kývla na paní, plna respektu. "Nevím, jak ty neřády vystopovat, najít... ale já vždycky na něco přijdu. Nebudou to tady ohrožovat. Nikoho už ohrožovat nebudou.." pronesla odhodlaně.

"Děkuju, vaše slova pro mě mnoho znamenají. Jsem ráda, že můžu pomocti." řekla. Znělo to velice upřímně. "A stejně tak jsem si jistá, že na něco přijdete... mrzí mě, že vám nemůžu pomoci více..." řekla a došla k poličce, ze které sundala obrázek v rámečku. Podala ti ho. Viděla jsi na něm mnoho lidí, nejméně 20 a kolem nich hlouček mnoha dětí. "Takhle to vypadalo před pár lety... všechny tyhle děti našli domov. V podmínkách Rukongai to nebylo nic úžasného, ale při nejmenším měli rodinu... zdá se mi to jako celé roky..."

Izanami

Usmívala se. Vypadalo to, že tahle žena měla doopravdy srdce na tom nejsprávnějším místě.. každopádně, i to, že to místo neopustila ani po tom, co všechno se tam dělo, o tom hodně vypovídalo.
A pak musela potlačit slzu, když viděla tu fotku. A když si vzpomněla na toho chudáka rozbitého chlapečka, a na tu třesoucí se dívku, a na toho chlapce, co jí dříve ten den dal ten dopis..
Zatnula ruku v pěst.
"Neztrácejte naději." řekla odhodlaně, a mile se na paní usmála, podávajíc jí zpět tu fotku. "První se vypořádáme s tou bandou pobudů.. a pak uvidíme, co půjde udělat. A že věřím, že něco udělat půjde." pronesla znovu s odhodlanou jiskrou v oku.

I žena se usmála, když uviděla tvůj úsměv. "Děkuji, že jste se nám rozhodla pomoci. Opravdu jsem se neměli na koho obrátit. Uděláme co budem moci, abysme pomohli... i když nevíme jak..." řekla. "Nicméně já umím zacházet s mečem trochu, pokud dojde na boj, tak nebudu stát stranou..." řekla.

Izanami

Jenom mile přikyvovala. Tahle žena byla.. vlastně Izanami docela podobná, co se týkalo myšlenek. Vypadala odhodlaně. Vypadala, že by pro ty děti udělala všechno. Izanami alespoň tohohle měla doopravdovou radost... svět je prostě moc velký na to, aby člověk byl na všechno sám.
Pak se zmínila i o boji. "Především děti. Někdo je chránit přece musí.." pronesla, dala ruku na rameno té paní, a odhodlaně kývla. Teď byla ve stavu, kdy by klidně vlétla do celé té banditské bandy jen proto, aby už všichni byli v bezpečí...

Žena jen kývla. Zřejmě to opravdu cítila podobně. Ale už nic dalšího neříkala. Jen pokývala hlavou. "Cítím se mizerně... mám pocit jako kdybych vás citově vydírala abyste nám pomohla..." přiznala nakonec. "Máte nějaký plán?" zeptala se.

Izanami

Izanami nesouhlasně pokývala hlavou, když žena začala mluvit o vydírání. "Toho se nebojte. Kdybych měla nejmenší tušení, že se tu něco takového děje, spěchala bych sem, jak jen by to šlo." pronesla mile.. a taky to vlastně bylo naprosto upřímné.
"Proč si vlastně Shinigami nehlídají takovéto problémy, které mají přímo před nosem? Přímo u sebe?" napadlo jí první. Odpověď přišla tak nepříjemně rychle, až jí to vyděsilo.
"Protože starat se o to, jak se tu duše mají, vůbec není jejich práce." A tak to vlastně i bylo, a Izanami to věděla.
"Spíš já se cítím mizerně..", řekla pak nahlas, "Protože vůbec žádný plán nemám. Snad bych se mohla snažit je vystopovat, podle těch dvou dam, jestli mají nějaké reiatsu.. ale je v tom spousta rizika. Co když nemají? A taky.. nechala bych vás to znovu o samotě.." pronesla sklíčeně, koukajíc na tu paní.

"Bohužel nemáme žádný účinný plán, takže to necháme zcela ve vašich rukou. " řekla. Rozhodně ti tím moc neporadila. Nicméně ty jsi tu byla shinigami, ne ona... ačkoliv možná i ona? No tebe za to platili... obrazně řečeno samozřejmě...

Izanami

Přikývla. Co se dalo dělat.
"Hlavně se postarejte o to, ať jsou děcka v bezpečí." pronesla ještě, ale s povzbudivým a milým úsměvem.. muselo se ale začít něco dít.
Pak budovu bleskově opustila, aby se dostala na střechu celého komplexu. Tam si klekla, a začala se soustředit. Snažila se najít nějakou stopu reiatsu, jakoukoli, co by jí mohla dovést k cíli. Hledat na tak velké ploše jednotlivé lidi.. to bylo hledání jehly v celé senáži.
A tak tam klečela, snažila se zoufale někoho najít, a nebo alespoň přijít na něco chytřejšího.

Žena kývla. Zřejmě měla i v této oblasti nějaké zkušenosti. Nechala tě jít. Střecha budovy byla v relativně dobrém stavu, takže jsi naštěstí nepropadla rovnou zpátky dolů. Začala jsi se pekelně soustředit. První reiatsu které jsi ucítila patřilo té ženě, co s tebou mluvila. Nebylo silné, ale bylo patrné. Jinak jsi zatím cítila jen miniaturní reiatsu prostých duší... stále se ale objevovala nová a nová... tohle mohlo bejt na dlouho

Izanami

Všechno to šlo pomalu, ale Izanami byla trpělivá. Klečela, a čekala, až se rozšíří pole, kde bude moct vnímat.
A čekala, a čekala, a čekala, a čekala..
Dobrá, teď už tak trpělivá nebyla. Všude duše. Super. Ale naprosto nic víc.
Z kleče se přesunula do naštvaného leže. "Sakra!" zaklela, praštíc pěstí do vzduchu. Protože se bála praštit od té střechy. Tohle bylo stejně k ničemu, jako kuře na srazu vegetariánů.
Znovu se tedy postavila. Nezbývalo, než jít na tvrdo hledat do ulic. Snad zrovna nepřijde útok..
Izanami se snesla dolů, a dala se na detektivní práci do ulic. Cokoli, co by nasvědčovalo nějaké aktivitě těch pobudů, kdokoliv, kdo vůbec po těch prázdných ulicích byl..