Bezvýznamné náměstíčko

Náměstí někde v Rukongai

Eshen

>>> Odkudsi z lesa

Eshen byl pořád pomlácený a unavený, ale rozhodl se, že to ještě vydrží. Když už byl venku z kasáren, a ne zrovna na nějaké šílené sebevražedné misi do Hueco Mundo bez jakýchkoli informací, což se zdálo být skoro klasické, chtěl toho co nejvíce využít. A protože Eshen byl odjakživa zvědavým člověkem, chtěl vidět, jak se žije v Rukongai. Jak se tam žije teď. Pamatoval si celé to místo. Pamatoval si vzrušení z každé ukradené věci, každou radost ze soupeře, kterého pěstí sundal, každou věc, ze které se dalo radovat.
Ale spíš si to pamatoval jako místo, kde se mu nelíbilo. Jako místo, kde každým dnem trpěl. Dlouho tu vlastně nebyl.. Rukongai mu vždy navozovala vzpomínky. I když nebyl z téhle části, i tak. Prostě si tam připadal.. tak zvláštně. Jako by byl doma, a jako by byl někde v mučírně.
Ale teď byl zvědavý. A tak se procházel po tomhle malém náměstíčku, kde se najednou po bloudění ulicemi objevil. Jestlipak tady je něco zajímavého...

Eshen

No, i když Eshen nehledal problémy, problémy si vždycky našli jeho. Ať už je to psychopatický mladík, lovící ryby a krokodýli někde v Rukongai, nebo následky jejich souboje..
Každopádně, teď se necítil vůbec dobře. Šla na něho závrať, a cítil se unavený, jakoby běžel nějaký maraton. No, co se dalo dělat.
Uklidil se někam na stranu, aby nepřekážel, posadil se na zem, a rozhodl se prohlédnout svá zranění. Aby našel ty nejvážnější, a pokusil se je vyléčit svými schopnostmi. Když tam tak seděl, znovu si vzpomněl, jaké to tady tehdy bylo. Až se mu, i přes tu všechnu únavu, objevil na tváři úsměv.

Eshen

Eshena to nakonec položilo úplně. To byla dost.. nekomfortní pozice. Jemně řečeno. Svět se motal, jako kdyby to hodně přehnal s nějakým materiálem, ležel tam, a byl rád, že ještě ležet může. Doopravdy - dneska tady byl kvůli opakování starých časů, ehm.
Každopádně, najednou slyšel hlasy, a viděl obličeje. Jakoby vypadali, že chtějí pomoct. To bylo dobré! Ležet Eshena moc nebavilo....
Každopádně, když k němu přiběhl.. nebo spíš, přiběhla zachránkyně, Eshen byl tak trochu beze slov. "Eeeh." vydal ze sebe při otázce, jestli je v pořádku. On se tak určitě necítil.
Každopádně, alespoň tam neumře na vlastní hloupost. Jo, možná ho tyhle dívky a jakýsi Gin pak někde vykuchají, spálí a sežerou jeho Shihakusho, ale, tak to prostě někdy je. Snažil se nějak vrátit kontrolu nad svým tělem, ale byl víceméně odevzdaný, že bude odnesen.

Eshen

No... a pak někdo zhasl světla.
Když se konečně zase rozsvítilo, Eshen si připadal o dost lépe. Nemohl říct, že jako nový, ale co se dalo dělat. Každopádně, zdálo se, že mu jeho cool ohoz ještě nikdo nesnědl. A to bylo první dobré znamení.
Jeho zranění také byla ošetřena. Proto se cítil lépe.. jo, to dávalo smysl. Eshen je koumák..ehm.
No, každopádně, uvědomil se, že je někde v nějaké budově. A nebyl mrtvý, takže pravděpodobně ho někdo zachránil. Pokusil se opatrně se posadit na posteli. "Haló?" zavolal do prázdna pokoje. Snad tu někdo někde byl.. I když, kdyby na něj vyskočil někdo ze skříně, asi by to už na záchod nestihl..

Eshen

A..nic. Kompletní nic. Dům vypadal tak opuštěně, jak jen opuštěný mohl vypadat. Teda, až na Eshena, žejo.
Eshena trošku štvalo, že ještě neví, komu poděkovat. Koneckonců, složil se tam na zem.. a nebo, že by mu vysáli všechnu sílu, a on by jim děkovat neměl? Ne.. to ne.. snad. Každopádně, pamatoval si nějaké dvě dívky. Určitě tu někde budou..
A tak se Eshen shrabal jak jen to šlo, a vydal se, už bez takových bolestí, na průzkum pokoje. A taky, aby našel nějaký vchod a východ. Určitě tam byl, že...

Eshen

No, zdálo se, že to nebude nějaký normálně nenormální dům, protože vchod tam byl. Tak asi na něj čeká jeho mučení někde jinde..
Každopádně, tohle vypadalo jako kuchyně. A to byla dobrá zpráva. Vonělo to tam hezky, přesně tak, jak hezky to v kuchyni vonět má. Prostě ideální. Jídlo nikdy nepřijde ve špatnou chvíli.
A na kuchyňské lince byl hrnec, ze kterého se ještě i kouřilo. To mohlo znamenat jediné - že ho tady nikdo nezapomněl ani neodložil - že tady v tom domě někdo bydlí, a před chvilkou tu byl. Proto se Eshen usmál, a vrátil se do pokoje, kde byl předtím, kde se posadil na podlahu a dal se do takové lehčí meditace. Normálně by už zmizel, ale chtěl především poděkovat. Protože to byl slušně vycvičený hošík, žejo.

Eshen

No, a někdo se konečně objevil. Tedy, ne, že by to trvalo dlouho, ale když jste hrdina celého světa, nemáte moc minut nazbyt, žejo, ehm.. no.
Takže, Eshen se s úsměvem zvedl ze své pohodlné meditační polohy. Snad se mu ani nechtělo.. Bylo vždycky příjemné se trochu bez přemýšlení zamyslet. Jo. Přesně tak.
Každopádně, teď se vydal směrem ven z místnosti, kam ho položili. Ani ho nějak moc nenapadlo, že by to nemuseli býti domácí. Už by si na to měl zvyknout. Byl to Eshen. Dejte mu míček a pálku, pošlete ho pinkat si ven, a spadne na něj meteorit. Protože Eshen.
Každopádně, teď vyšel se slovy: "Dobrej." a širokým úsměvem.

Eshen

A v tu chvíli přišel plot twist nejvíce nečekaný - pekelný motýl. Pekelní motýli, jak si Eshen už předtím uvědomil, vždy znamenali plot twist. A nejinak to byla i tady.
"Moc vám děkuji, všem." pronesl Eshen. "Budu se ale muset omluvit." pronesl a vyskočil nejbližším otvorem z domu ven, ať už to byl jakýkoli. Jeho mysl už byla dávno soustředěná někam úplně jinam - směrem kamsi na sever, kam se měli prý vydat. Nezbývalo, než poslechnout. Vydal se tedy směrem ke svému pokoji v kasárnách, kde se teple oblékl, a pak tedy rovnou na místo určení. Času nikdy není moc.

>>> Severní brána

Nad náměstíčkem v Rukongai se roztrhla obloha. Z otvoru vyšlo několik hollow, kteří způsobili v okolí okamžitý nával paniky. Duše začaly utíkat sem a tam, netušíc, co by měli dělat... a panika se začala šířit...

Tadashi, Vilhelm (a možná Chieko) vyšli uprostřed hořícího náměstí v Rukongai. Kolem už dávno nebyl chaos. Všechny duše které tu byli buď utekli, nebo byli pozřeny... domy i chatrče hořely... Byli jste poměrně daleko od Seireitei. Mohli jste si všimnout, že Tadashi sevřel ruce v pěsti.

---->Bílé písky

Nekonome Chieko

Když prošla portálem, objevila se na jednom z náměstí Rukongaie. Jenže to tu skoro nepoznávala díky plamenům všude kolem. Podle všeho Chieko poznala, že tu už nikdo není. Byl to opravdu smutný pohled. Nejhorší ale bylo, že se ocitli dost daleko od Seireitei. "Měli bychom se vydat do Seireitei..." pronesla Chieko, na ní až moc odhodlaně.

Wilhelm Gure


--> Bílé písky


Jen jsem se podíval po výstupu z portálu na podkapitánku. To co řekla bylo rozumné. Dobrá. Já mířím do kasáren třetí divize. Sice naše kapitánka i podkapitán jsou docela mocnými shinigami, ale přeci jen... každá pomocná ruka se hodí. usmál jsem se na Chieko a lehce se poklonil. Neměl jsem v plánu být drzý nebo tak, ale teď mi plnil hlavu jen strach o přátele.

Tadashi se nehýbal z místa.. stál tam a vypadal opravdu naštvaně, když v tom se ze střechy jednoho z domů vrhlo něco, co připomínalo ješterku. Byl to bezesporu hollow a přistál přímo mezi vámi. Tadashiho zahodil ocasem někam do hořících domů, tlamou se ohnal po Chieko a drápy po Wilhelmovi...

Nekonome Chieko

Náhle se mezi ně něco vrhlo. Přesněji něco vypadajícího jako ještěrka. Chieko se té tlamě, která jí chtěla kousnout, ani nevyhýbala. Nemusela, jelikož jak se lekla jejího skoku mezi ně, tak při překvapeném "taktickém" ústupu zakopla o vlastní nohy a spadla na zadek. Okamžitě se ale sebrala ze země. "Bakudō #9. Hōrin!" zvolala a pokusila se ještěrku spoutat bakudem.

Wilhelm Gure

Když se to po mě ohnalo, skočil jsem dozadu a nastavil do obrany svůj meč. Sviť a létej, Hoshi no tenshi! pronesl jsem sekl po té tlapě zpátky. Můj skoro pět metrů dlouhý bojový řetěz by měl být mít větší dosah, než jeho tlapa. Přesto jsem byl pro jistotu připraven seslat kdykoliv jakékoliv hado nebo bakudo.

Kido zasáhlo hollow, ale jen ho zpomalilo. Hollow byl příliš mocný na to, aby ho takhle snadné bakudo mohlo zastavit. Nicméně i to dalo Cheiko dost času na to, aby mohla uniknout jeho útoku. Wilhelm zasáhl hollowa svým řetězem. Tak mocný hollow patrně nebyl, neboť mu způsobil nehezké zranění...

Wilhelm Gure

Když ho zpomalilo kapitánčino bakudo, tak jsem se vražedně usmál. Bakudo #30: Shitotsu Sansen. pak jsem zaříkával a přebíhal tak, abych nemohl trefit podkapitánku: Hado #33: Sokatsui. zvolal jsem a za zlatými pouty poslal ještě velkou vlnu modrých ohňů. Samozřejmě hlavní priorita bylo netrefit se do podkapitánky.