2. divize

Lus Ayazaki

"Mé jméno je Ayazali Lus, zástupkyně kapitána 8. divize. Těší mě, že vás obě dvě poznávám." Pohlédla na Hoshi a její společnici Artemis, která je zavedla až sem. Když se dveře do místnosti zaklaply, doprovodila muže ke stolu a vyzvala ho, aby se posadil na osamocenou židli. Sama se pak přesunula na protější stranu stolu a usadila se do jedné ze zbývajících dvou židlí. Počkala, až se důstojnice také usadí - pokud to měla v plánu a pohlédla na muže zkoumavým pohledem. "Myslím, že hrubá síla nebude potřeba. Jsme rozumní lidé. A pokud budete spolupracovat a řeknete nám vše, co chceme vědět, možná vám to přičtou k dobru." Na chvíli se odmlčela, aby svůj projev udělala trochu více dramatičtější. "Začít můžete tím, kdo jste, a pak nám vše povyprávět hezky od začátku." Muže bedlivě pozorovala a pokud by se náhodou o něco pokusil, byla připravena zasáhnout.

Kitsune

"Také Vás rády poznáváme." odvětila jsem a Artemis na souhlas štěkla. 
Když se zástupkyně i muž posadili, sedla jsem si na zbývající židli. Dala jsem si nohu přes nohu a založila si ruce na hrudi. 
Nechala jsem zástupkyni, ať muže vyslýchá ona, byl to přeci jen její 'vězeň' nebo tak něco. Pozorovala jsem upřeně onoho chlápka a zkoumala jeho reakce a náznaky čehokoliv. 
U toho jsem byla připravena ho zadržet, kdyby se pokusil o útěk, což by nebylo zrovna chytré, když tu jsme na něj tři. Nemluvě o tom, že jedna byla podkapitánka, jedna třetí důstojník a poslední obrobijec.
Artemis seděla poblíž dveří a hlídala je.

Lus, Kitsune -> Muž seděl jako na jehlách a nervózně se rozhlížel po místnosti. Na vás se nedíval a vypadalo to, jako by se vám pohledem přímo vyhýbal. Na otázky nezačal odpovídat, jen se tvářil velice nešťastně a zoufale.

Ayazaki Lus

Zástupkyně si tiše povzdychla nad mlčenlivostí muže. Vypadalo to, že to po dobrém nepůjde. Přesto se rozhodla být trpělivá a ještě to alespoň jednou zkusit. "Podívejte... já vás tady opravdu nechci mučit. Jediné, co chci, je, abyste mi začal odpovídat na moje otázky. Čím dřív začnete mluvit, tím lépe pro vás. Nemáte se čeho bát." Zatím... Po celou tu dobu, co mluvila, sledovala chování muže. Pak však svůj pohled odvrátila ke dveřím, kde seděla Artemis, aby ho tím ještě více neznervózňovala, a sledovala muže jen periferně.

Hoshi Kitsune

Proč musejí všichni dělat drahoty a ztěžovat si tím situaci? Kdo ví, možná se strachu. Tenhle chlapík rozhodně vypadal vyděšeně. Ale bál se nás nebo někoho jiného? Toť otázka. Podkapitánka se rozhodla dát mu ještě jednu šanci říct, co chceme slyšet. Dokonce se podívala někam jinam, aby ho neznervózňovala. Abych jí to neztěžovala, zvedla jsem hlavu ke stropu a chvíli si ho prohlížela. Potřeboval by vymalovat. pomyslela jsem si a přemýšlela, jaká barva by byla vhodná. Při tom jsem čekala na mužovu odpověď.
Když si Artemis všimla, že na ní zástupkyně kouká, jen zvědavě naklonila hlavu na stranu a také jí sledovala.

Lus, Kitsune -> Muž stále neodpovídal, ale začal natahovat k pláči a párkrát škytl. V obličeji začal červenat a v očích se mu začaly lesknout slzy. Byl to dost bídný pohled.

Lus Ayazaki

Zatímco pozorovala Artemis, hlavou se jí začaly honit zcela jiné myšlenky. "Musí být super mít nějakého parťáka, na kterého se člověk může spolehnout a který ho nikdy neopustí. Možná bych si mohla taky pořídit nějaké zvíře. Třeba andulku, kočku nebo křečka... sovu nebo třeba pandu! To by bylo naprosto úžasné! Musím si pořídit pandu. Mohla bych ji mít v pokoji, kam se... nevleze. Tak bych ji mohla strčit kapitánovi do kanceláře. Moc času tam netráví, tak by mu to určitě nevadilo. Nejspíše by si jí tam ani nevšiml... u čeho že jsem to byla? A jo... výslech..." Když se konečně vzpamatovala, podívala se na muže, který vypadal jako hromádka neštěstí. Tiše si povzdechla. Tohle nikam nevede. "Dáte si kávu, čaj nebo něco jiného?" Řekla nakonec po chvíli a doufala, že aspoň teď ze sebe muž něco vysype.

Hoshi Kitsune

Jak jsem tak pozorovala strop a přemýšlela nad všemi barvami duhy i neduhy, dostal se k mým uším zvuk popotahování a škytání. 
Podívala jsem se zpět na muže na druhé straně stolu. Jen pohled na něj mě přiměl ho trošku litovat. Vypadal jak malé děcko, které maminka chytila při ujídání a dala mu za to přes prsty. Dokonce měl už na krajíčku a div se tam nerozbrečel. 
Ach jo. Kdyby radši začal mluvit. pomyslela jsem si. Poté se ho podkapitánka zeptala, jestli nechce něco k pití. Docela mě zajímalo, jestli odpoví, alespoň na tohle.

Tomisura Raiden

Raiden byl posledních pár hodin někde mimo. Asi dokončoval papírování nebo tak něco... ve svých snech a tak nějak se mu zastesklo po své zástupkyni, takže se jí vydal hledat. Ne, vlastně chtěl vidět Kitsune a domluvit si s ní další trénink. Teda, to taky ne, chtěl si dát s Artemis nějaký chutný steak. Nebo prostě něco takového. Každopádně, jak se zdálo, stopy těch třech třech stejně vedly na stejné místo. Kapitán 8. divize se zastavil před vchodem do věznice, mávl na staré známé - tohle místo vyvolávalo pocity nostalgie - pevně sevřel svojí zanpakuto a doslova se vbleskl dovnitř.
"Jo, kávu bych si dal, se zmrzlinou," ozvalo se za Lus, když se zrovna ptala vyslýchaného - to čo mělo znamenat? - co by si dal. Raiden se tam objevil s mírným zablesknutím a obhlédl si přítomné. Usmál se na Artemis, z kapsy vybalil kus pečlivě zabaleného, čerstvého masa a hodil jí ho. "Pro vás dvě tu nic nemám, večeře až někdy jindy," pokrčil rameny a přátelsky se na dívky usmál. Následně jeho pohled padl na vyslýchaného a trochu se zamračil. Dlouho už z nikoho nic nevymlacoval. "Co od něj chcete vědět?" zeptal se zvědavě. Ten vězeň měl ale smůlu, měl tu celou sféru vedení.

Lus, Kitsune -> Muž začal koktat nějakou odpověď, ale nestihl to, protože se objevil Raiden. Bylo to tak prudké, že mužík málem spadl ze židle. Když uviděl kapitána osmé divize, začal už opravdu brečet.

Hoshi Kitsune

Už už to vypadalo, že se muž rozpovídá. Trpělivě jsem čekala, co z něj vypadne. Jenže to by se tam nesměl najednou portnout Tomisura-taichou s poznámkou o kafi se zmrzlinou. To už bylo na muže trochu moc a i přes svůj vzhled vychrtlého satanisty se rozbrečel jako malé dítě. Takže mezitím, co si Artemis pochutnávala na masu, které jí kapitán hodil, otočila jsem se na něj a ironicky pronesla: "Díky."
"Víte, existuje taková věc, dveře se jí říká, a na ty se klepe, než se někam vpadne."  
Vzdychla jsem si. Tenhle výslech nikam nevede. Podívala jsem se na podkapitánku pohledem říkajícím 'A co teď?'.