Tokio

Gabi

"Hmm tiež pravda.. ale tak vieš.. pripraviť ma na ten šok. Či už v pozitívnom, alebo negatívnom." Popravde som si nemyslela, že mal zrovna on škaredé deti. Vyzeral celkom v pohode. No jeho veta ma viditeľne znervóznila. Prečo? No.. boli približne v mojom veku, aspoň som to typovala z toho, na koľko vyzeral on. A ja som si z decáku pamätala, čoho sú decká v tomto veku schopné. Hlavou sa mi začalo preháňať množstvo možnosti, čo sa stane. Pár spomienok na sprchy, v ktorých som sa často pomlátila s ostatnými primadonami a podobné veci. Trocha ma striaslo a ja som na dlhú chvíľku stíchla a ponorila som sa do svojich vlastných myšlienok.

/ ospravedlňujem sa, zrovna som cestoval domov a úplne som tu na to zabudol

Gabi

Podivne som sa uškrnula a len som skôr pre seba pokývala hlavou. No neostala som sedieť dlho a začala som sa prechádzať po miestnosti.
"Hmm, počuj, nemám nejaké.. domáce väzenie.. alebo tak, že?" Spýtala som sa ho s pozdvihnutým obočím a otáznikom v očiach. Znova som však nečakala na odpoveď. 
"Môžem ísť von? Rada by som si niečo kúpila v blízkych potravinách." Hovorila som pravdu? No kto vie. Nepýtala som však od neho žiadne peniaze, takže mu to mohlo byť jedno. Aspoň som si myslela že bude.

Gabi--> Sasaki pozvedl jedno opbočí a nadhodil: A za co by sis tam chtěla nakoupit? vypadal trošku rozladěn. Zatím ale nedal nijak najevo, jestli jde o to, co řekl, či o něco jiného.


//V pořádku, stane se

Gabi

"Hmm, kto povedal že nemám žiadne peniaze." Usmiala som sa. To že som bola na ulici neznamenalo, že som istou hotovosťou, nie príliš poctivo získanou, nedisponovala. Aj keď to nebolo moc no, stačilo to na isté veci. "Čo ten výraz... nebodaj sa o mňa bojíš.." 

Gabi

"Ne..mu..síš.." Povzdychla som si a rukou som si capla do čela. Tvárila som sa až zúfalo. Bola som zvyknutá na istý druh slobody.. teraz so mnou stále niekto bude? Po schodoch dole nakoniec prišiel nejaký modrovlasý chlapec. Naozaj.. kto dnes máva modré vlasy? úplný weirdo.. ešte sa ma to aj spýtalo, kto som. Prečo to potreboval vedieť? Už na prvý pohľad som sa správala trocha inak, než spočiatku.
"Tsche... " Rucky som si z hlavy stiahla a strčila do vreciek mikiny, ktorú som si tým stiahla viac do stehien. Nahrbila som sa dopredu a podozrievavo som sa na neho pozrela.
"Si divný.." Odpovedala som mu aj keď, to asi nebola odpoveď, ktorú chcel počuť.

Jany


Zazvonilo a Jany se vydala zpátky domů. Cesta byla celkem daleká, tak si čas krátila přemýšlením o novém typu příkladů v matematice, nebyla to moc velká zábava, ale stačilo to na čas, který trval cestou k jejímu domovu.

Gabi

Mojou odpoveďou mu bol vztýčený prostredník, ktorý som následne bez slova zložila a sama som sa vydala von z kuchyne. 
"Môžeš sa vrátiť späť do izby a zabíjať svoj čas mastením pred zrkadlom.. ja idem do obchodu." Usmiala som sa popri ceste. Prečo som bola taká vytočená ? No očividne bolo naozaj ľahké ma naštvať. Možno som chcela byť naštvaná... a možno som sa prestala cítiť dobre v spoločnosti chlapca v mojom veku, ktorý bol takmer tak drzí ako ja, kto vie.

Jany


Jany se trochu polekala, tohle se jí ještě nikdy nestalo. "Hej, stůj!" volala bezradně. Ale nakonec se odhodlala a rozeběhla se za zlodějem. Typovala, že pokud mohla zloděje na ulici vidět, tak zde moc lidí nebylo, což byla výhoda. Snažil se nevrážet i do lidí, kteří na ulici určitě byli a zároveň nezpouštět ze zloděje oči. Sledovala ho tak dlouho jak jenom mohla, dokud jí nedošel dech, nebo neztratila svůj cíl někdě v davu.

Gabi

Myslela som si, že sa už s ním pustím do bitky a začneme sa tĺcť niekde na zemi. Vlastne som od toho sama nemala moc ďaleko. Zrazu sa však ozval taký ten autoritatívny hlas. Nie vážne.. nepracoval voľakedy v tom decáku? Takmer v momente som sedela, aj keď trocha zahanbená mojou rýchlou a nie moc rebelskou reakciu na tento "príkaz".

Jeny--> Zloděj utíkal dál. Po chvilce se stalo tak nějak to, co jsi předpokládala: dochází dech...
¨
Gabi--> Sai se jen ušklíbl a posadil se. Jeho otec nadhodil: Dobře. Teď tu budete muset nějakou dobu fungovat vedle sebe. Takže se prosím naučte alespoň snášet jeden druhého. Ano? optal se a pak kývl. A podejte si ruce na usmířenou. na to Sai vytáhl obočí a nasadil výraz like: "Srsly?"

Jany


Jany se zadýchala, což se dalo předpokládat. Nicméně ještě jednou a naposled se pořádně nadýchla a z plna jak jenom mohla se rozeběhla za zlodějem. Věděla, že ho může dohnat, respektive v to doufala. Přeci ho nenechá jenom tak utéct s její peněženkou! Kdyby ho však nedohnala, což byla ta druhá možnost, kterou si ovšem Jany nechtěla připustit, musela by to pak nejspíš jít někam nahlásit a navíc by musela přes celé Tokio pěšky. Tohle byly pro Jany opravdu silné argumenty a proto přidala do kroku jako nikdy předtím!

Gabi

Bolo ťažké popísať, čo sa mi práve preháňalo hlavou. Chvíľku som sledovala toho chlapíka a chvíľku som sledovala jeho syna. Vlastne mi nevadil, skôr to bol taký prirodzený vzdor..
Mala som však na výber? Teda mala, ale pre zmenu som si mohla prilepšiť a nemienila som sa tejto možnosti vzdať kvôli nejakému chlapíkovi.
"Chmm.. ako chceš." Mikla som ramenom, po čom som natrčila ruku na potrasenie.

Jany--> Bežíš... nakonec běžec zaběhl na staveniště a proběhl pod policejní páskou. Z nějakého důvodu bylo staveniště uzavřeno. Ale to bylo v tu chvíli jedno... dobíhalas ho. Ačkoliv si myslíš, že asi vyplivneš plíce, on na tom vypadá dost podobně.


Gabi--> Sai se zamračil a pak si všiml tvé ruky. Pozvedl obočí. Tohle nejspíš nečekal. Ehm... dobře... povzdechl si trošku roztržitě a potřásl si s tebou rukou: Tak znova... Ahoj, jsem Sai.
V tu chvíli se ozvalo cvaknutí/cinknutí z kuchyně. Udělej mi rovnou taky jedno! zavolal Sai. Jestli chceš kafe, tak si umyj hrnek! ozvalo se a 5 vteřn na to přišla dívka. (OBRÁZEK)

Jany


Jany byla během unavená a velice vyčerpaná. Naštěsí pro ni a na neštěstí pro toho týpky, co jí ukradl peněženku, byl onen zloděj unaven úplně stejně jako ona sama. Jany se nevzdala, ještě jednou se z plna nadechla, nebrala poslední síly rozběhla se za nim. Jany napadla zajímavá věc. Možná by zloděje zpomalila, kdyby se potkal s nějakou překážkou. Sbírat věci ze země, nebo tak něco by nejspíš zpomalilo ji samotnou. Proto se rozhodla jinak. Popadla třeba láhev, nebo cokoliv, co se dá házet, přeci jenom šla ze školy a mělo po ruce mnoho zbytečných věcí. Zaměřila a vší svou silou mrštila zloděje do zad, mířila na hlavu, ale nepředpokládala uspěšný zásah, proto si to pojistila.

Kurogane Noriyuki

Když Nori spatřil, co se proti nim řítilo, bylo mu jasné, že ta lahev, jenž si bratranec vzal jako zbraň určitě nebude stačit. A ani žádná část židle, kterou měl... "To jsme se dostali do Bčkového hororu?" zamumlal, když proskočil oknem též ven a naznačil těm dvěma, aby se co nejrychleji zdejchli. Samozřejmě pomohl tomu klučinovi seškrábnout si obličej z chodníku, když se tam tak rozpleskl. "Proč po tobě sakra něco takového jde? A co to vůbec je?" měl ještě spoustu dalších otázek, ale na ty si snad najdou čas později.

Kitner Arashi

"Nemám sakra vůbec tušení co tohle sakra je..." řekl jsem a vůbec si neuvědomil, že jsem použil dvakrát "sakra" ve stejné větě. Svět se zbláznil a nemělo cenu snažit se to nějak dávat dohromady, důležitější teď bylo přežít. Pak mohl řešit ten zbytek! "Pohněte zadkem a zdrháme..." volal jsem na ostatní

Gabi

Po potrasení som stiahla ruku späť a zastrčila som si ju do vrecka mikiny. To som sa už mala zoznámiť s ďalším členom tejto rodinky. Z kuchyne sa ozval zvuk a Sai následne povedal niečo z kafé, ozvala sa mu odpoveď o hrnku a následne do miestnosti vošlo dievča s ružovými vlasmi. Kto dnes nosieva ružové vlasy? Aj keď ja s tou mojou bielou hrivou som radšej mohla byť.. no ticho.
"Yo.." Pozdravila som kývnutím hlavou a následne mi úplne vypadlo, prečo som vlastne chcela ísť do krámu. Asi kvôli cigaretám, no z tejto myšlienky som radšej upustila. Nastala však situácia, v ktorej som nevedela čo robiť. Ostala som tam stáť a no.. ostala som tam stáť. Spýtavo som sa pozrela na hlavného chlapíka, ktorého meno som už stihla zabudnúť.

Gabi

Kill that bitch... prešlo mi hlavou a ja som si začínala myslieť, že to tu bude naozaj utrpenie. Ah ako som ich všetkých nenávidela. Rukami som si na chvíľku zakryla tvár. Pozrela som sa na chlapíka, pozrela som sa na tú babu. Mohli vyzerať pokojne aj ako nejaký grécky bohovia krásy ale.. tak hrozne ma iritovali.
"Nemôžme s niečím začať? Hocičím? " Poznámka do môjho osobného pomysleného denníka... nikdy neísť do domu muža s dvoma deckami.

Jany


"Přestaň se schovávat, grázle!" zavrčela celá udýchaná od běhu. "Vím, že tu jsi! Tak vylez, nebo si tě najdu a tu flašku co mám v ruce ti omlátím o hlavu!"Taková mluv a postoje byly u Jany prakticky nevídané, ale tato chvíle byla jiná. Jany byla naštvaná, ne že jí někdo ukradl pěněženku, ale že musela běžet za někým blbcem, doběhli sem a ona pořád neměla jistotu, že domů nebude muset jít pěšky. To jí iritovalo nejvíce. Jany se rozhlédla po staveništi. Dávala dobrý pozor, protože kdyby cokoliv přeslechla asi by to nedopadlo dobře, hlavně pro její nohy. Když se ujistila o počtu východů a různých míst, začala je obcházet a hledat místo, kde by se ten zloděj mohl ukrývat.