Kavárna U Vysmátého Arrancara

Aki Maki

Stále koukal do stolu, aby mu nebyla vidět jediná část obličeje.
Dám si dvě kafe.
Pravil CHLADNĚ a ruku položil na stůl. Měl v ní poměrně mnohem větší bankovku, než na dvě kafe.
A ať je donese Kohi prosím..
Myslím, že ji naznačil dost jasně, že si zbytek může nechat a přivolat Kohi.

Aki Maki

Stále se díval do stolu. Tušil, že Kohi už asi jen tak neuvidí. Zřejmě se ji zbavili stejně, jako té ženy u přepadení Yasumara. Nyní byl na řadě on, tedy pokud o Akiho ten gang ještě nejevil další zájem.
Dobrá tedy..
Vstal a bez jediného slova odešel. Samozřejmě si to zamířil hned do Rukongaie, přesněji do Restaurace Modrá muška.

Kioshi Hikaku

Do kavárny vstoupil mladý muž. Naposledy ho zde mohli vidět před pěti až šesti lety. Posadil se ke stolu u okna. Těžko říci jestli ho někdo poznal. Měl vousy, které na něm nikdy předtím neviděli ani jeho přátelé. Vlasy, které si kdysi ostříhal mu opět dorostli, ale nebyli udržované, což bylo zvláštní vzhledem k tomu jak si na nich kdysi zakládal. Byli divoké, rozcuchané a objemné. Na hlavě měl slaměný klobouk v puse cigaretu, která hořela rychle. Měl oblečené černé,ošoupané kalhoty se záplatami a zelenou vestu, která byla otrhaná. Těžko by někdo řekl, že zrovna tohle je kapitán sedmé divize. Tedy pokud jim ještě byl. sám to také nevěděl. Důvod proč šel zrovna sem byl jednoduchý, potřeboval se něčeho napít než se vypraví do první divize a vrátí se do starého života. Po dobu kdy byl pryč trénoval své tělo a ducha. Žil prostým životem bez jakýchkoliv starostí, ale něco mu říkalo, že se musí vrátit a opět sloužit spravedlnosti. Koukal zamyšleně z okna a potahoval z cigarety. Když už téměř dohořela, uhasil ji. "Kdepak asi jsi teď mmm?" Pronesl nahlas. Nedocházelo mu že je ve společnosti. Přemýšlet nahlas bylo pro něj úplně normální. Rád by si něco objednal.

Kaneyama Inari

Seděla v rohu místnosti a zpytovala své svědomí. Její tvář byla bledá, lehce nazelenalá, oči unavené a vlasy stály do všech stran. Obvykle trávila večery zalezlá v pokoji, ale včera tomu bylo jinak. Touha po jiné společnosti než je její bonsai, jí přivedla na místo, kterým se dříve vyhýbala. Dobrá společnost a pár skleniček podivné tekutiny udělaly své. Po takhle probdělé noci se nechtěla v takovém stavu vracet do divize, kde jí čekaly povinnosti, takže už nějakou dobu seděla v kavárně U Vysmátého arrancara a snažila se hnusnou kávou a velkým džbánem vody dostat z již pomíjejícího alkoholového opojení. Konečně se rozhodla, že by se mohla vrátit zpátky do divize. Rozhlédla se po místnosti a očima pátrala po obsluze, aby mohla zaplatit svou útratu. Svým pohledem zůstala zírat na osobu u vedlejšího stolu. Marně se snažila muže někam zařadit, kde ho viděla nebo koho ji připomíná... marně vzpomínala, kde slyšela ten hlas. "Čekáte na někoho, kdo nepřišel?" Odpověděla na jeho otázku další otázkou. Jakmile to však dořekla, zarazila se a svým pohledem sjela zase zpátky ke svému stolu. "Uh... omlouvám se, nic mi do toho není." Odvětila a začala muže sledovat koutkem oka.

Kioshi Hikaku

Obsluha nepřicházela, ale to vůbec nevadilo. Hikaku pořád přemýšlel ad tím kde by se teď mohl nacházet jeho přítel, nebo spíše co s ním je a jestli je vůbec ještě naživu. Krátce po tom co přemýšlel nahlas ho oslovil povědomý hlas. "Em já...to já jen tak přemýšlel." Ukázal na židli u stolu na znak toho aby se dívka posadila. "Mě nevadí že se ptáte." Trochu se styděl, jakoby se v něm obnovovalo něco z jeho starého Já. Styděl se poněvadž určitě zapáchal a vypadal neupraveně. Proč mu to najednou vadilo, vždyť tohle byla jedná ze záležitostí, kterých se chtěl v samotě zbavit. Kdo byla tahle dívka? Konečně si jí pořádně prohlídnul. Tělo ani obličej mu nic neříkali, ale ty oči, ty jistojistě někdy viděl. "Nečekám. Vlastně vůbec netuším kde se ten člověk nachází a ani nevím proč na něj tolik myslím." Ještě jednou se upřeně zadíval na dívku, zamyšleně si přitom hladil své vousy. "Kdo si?"

Kaneyama Inari

Když ji vyzval, aby se k němu posadila, zaváhala. Přeci jen z ní nejspíše ještě táhl trochu alkohol. Její zvědavost, koho ji ten otrhaný a neupravený muž připomíná však byla příliš velká na to, aby dokázala pozvání k jeho stolu odmítnout. Navíc nevypadal na člověka, kterému by zrovna tohle vadilo. Svou kávu nechala na stole nedopitou, vzala si do ruky džbánek vody s citrónem a přesedla si ke stolu k muži. "Takže jen vzpomínáte na někoho, kdo je vám hodně blízký, ale už jste tu osobu dlouho neviděl?" Ptala se dál, ačkoliv tohle nebylo zrovna to, co jí zajímalo. Napadlo ji, že by se možná mohla představit. Třeba ji ten muž pak sám prozradí, kdo je. "Mimochodem, jmenuji se Kaneyama Inari" Odvětila a natáhla k muži ruku.

Kioshi Hikaku

Počkal než se dívka usadí. Jeho oči přestali sledovat její obličej a soustředili se na džbán s vodou a citrónem, ale po chvíli se opět upřeli na ni. "Máte pravdu neviděl, byl jsem dlouho na cestách" Řekl v rychlosti, než se dívka začala představovat. Po tom co vyslovila její jméno si Hikaku začervenal a seděl zcela nehybně. V hlavě se mu vybavil obraz jeho starého Já, jak padá celé zkrvavené na mladou dívku s dlouhými vlasy. "I..Inari?!" Rozkašlal se a hleděl na dívku úplně vyjeveně. Když kašel ustal, opřel se a pravou rukou se začal škrábat vzadu na temeni. Na obličeji se mu objevil přiblblý úsměv. Oko s jizvou měl přivřené. "Víte, tedy víš, já jsem jaksi..." Chvíli mlčel. "Kioshi Hikaku, tvůj kapitán." Cítil se zvláštně. Každopádně trochu zpozorněl, věděl, že teď by mu mohla na tváři přistát dlaň nebo pěst.

Kaneyama Inari

Když vyslovila své jméno, muž se nad ním rozkašlal. Dokonce se zdálo, že jí snad znal a Inari furt netušila, kdo ten muž je! Pozorovala každý jeho pohyb a její mozek musel být přehřátý tím, jak moc se snažila si muže někam zařadit. A pak se jí představil... vlastně jí spíš připomněl jméno, které se marně snažila ve svých vzpomínkách vylovit. "Kapitáne?!" Na její tváři, která okamžitě zrudla, se objevil překvapený a trochu zmatený výraz. V tu chvíli nevěděla, zda ho má samou radostí obejmout (což by vzhledem k jeho postavení nepřipadalo v úvahu), začít se ho vyptávat kde se tu strašně dlouhou dobu toulal (do čehož jí nic moc není a možná se to časem dozví) nebo se začít omlouvat, že ho nepoznala. Jako by jednu takovou podobnou situaci už někdy zažila... a ona ji vlastně zažila. "Kapitáne Kioshi... já... moc se omlouvám! Já vás nějak... nepoznala" Vykoktala ze sebe po chvíli.

Kioshi Hikaku

Nevěděl jak reagovat. Vážně tahle dívka byla Inari? Vypadala úplně jinak. Těžko uvěřit tomu, že tohle je dívka, která mu kdysi dala facku, jakou svět nepamatuje. "Skoro jako tenkrát co?" Dostal ze sebe. Mohl se jí začít vyptávat na divizi a tak podobně, ale to vše mělo čas. Přeci jen ho čekala první divize, kde si to slízne a kdo ví třeba ho budou chtít popravit. "Já tě taky nepoznal, vypadáš jinak. Emm sluší ti to" Měl sto chutí říct ji, že s tím bílím pruhem mu připomíná Saie, ale to by tu facku dostal určitě. "Ty asi nevíš o Saiovi nic že?" Hikaku se teď cítil ještě hůř než předtím. Člen divize by neměl svého kapitána vidět v takovém stavu.

Kaneyama Inari

"Ehm.... jo..." Odvětila na jeho poznámku o jejich tehdejším setkání. Na jeho další poznámku jen zahuhňala ticho poděkování, protože nevěděla, co na to jiného říct. "Takže o něm jste mluvil." Spojila si jeho první slova s touto otázkou. "Bohužel nevím... neviděla jsem ho strašně dlouho. Možná ještě déle, než vás, kapitáne." Zajímalo by ji, kde je mu konec. To jeho dobírání ji docela chybí. "Já vím, že mi do toho asi nic není, ale smím se zeptat, kde... jste byl tak dlouho?" Tázala se a zvědavě na něj pohlédla.

Kioshi Hikaku

Ta formálnost mu přišla velice legrační a pořád se nad ní smál. "Smíš." řekl a znovu se pousmál. "Ví se o mě, že sem tam na čas prostě zmizím. Kdysi to bylo kvůli tréninku a tentokrát také, ale bylo to jiné. Potřeboval jsem najít určitý klid, posílit ducha. Tělo samozřejmě taky." Snažil se být stručný. "Byl jsem daleko od Seireitei i od Rukongaie. Sám v lese a klidu. Bylo to úžasné, ale něco mi říkalo že musím zpátky. Mimochodem omlouvám se za to jak vypadám." To bylo vše co k tomu mohl říci. Podrobnosti nebylo třeba znát. Byl rád za to že se Inari zeptala. "A co si po dobu těch pěti let dělala ty? Určitě si dost zesílila." Hikaku byl opravdu rád že Inari vidí. Do sedmé divize mu pořád perfektně pasovala, nevěděl proč, ale bylo známo, že sedmá divize se skládala z podivných existencí.

Sai Kazuma

"Dveře kavárny se otevřely a dovnitř vstoupil pohledný mladík s dlouhými rozpuštěnými vlasy červeného odstínu, které zdobily pár bílých pramenů. V puse měl téměř dohořelou cigaretu a začal se porozhlížet po volných místech." Okomentoval jsem svůj příchod a rozhodl se pro stůl uprostřed místnosti.
Blížil jsem se ke svému vybranému místu, když tu jsem si najednou všiml povědomých ksichtu v dálce. "To je přece... Toho jsem tu teda fakt nečekal." Byl to můj přítel a již několik let ztrácený kapitán. I přes ten jeho vzhled bezdomovce jsem ho dokázal poznat.
Změnil jsem směr a vyrazil k Inari a Hikakovi. Pořád jsem byl značný kus od nich, ale nemohl jsem odolat. "Inarinko! Hej! I-N-A-R-I-N-K-O!" Vykřikl jsem přiměřenou hlasitosti. Postavil jsem se vedle Inari a usmál se na ni stylem Jokera. Pak jsem se otočil na Hikaka a chvíli si ho prohlížel. "Vypadáš... strašně..."

Kioshi Hikaku

Než Inari stačila odpovědět, začal v kavárně někdo hulákat. Hikaku se bál otočit aby si dotyčného prohlídnul. Ten hlas by poznal vždy. Tohle byl určitě Sai. Hikaku byl opravdu šťastný že je tady. Byla to moc velká náhoda, že právě tito tři se sešli zde. Když se Sai postavil vedle stolu, Hikaku si jej letmo prohlédl. "Ale to ty taky" Odvětil a začal se hlasitě smát. Sai mohl u tváře postřehnout slabí vítr nebo zachvění, když Hikaku v neuvěřitelné rychlosti tasil meč, usekl mu špičku cigarety a meč opět vrátil zpátky do pochvy položené vedle stolu. Těžko říci jestli to vůbec zaregistroval. "V přítomnosti slečny nekouříme!" Hikaku se zatvářil trochu vážně, ale šlo vidět že jde o humor. V očích měl slzy, malé a v koutcích ale měl. Saie už dlouhou dobu neviděl. "Posadíš se?"

Kaneyama Inari

"Vůbec se nemusíte omlouvat za to, jak vypadáte. Myslím že po těch letech mimo Seireitei, vypadáte opravdu.... eh... skvěle." Odvětila ne příliš přesvědčivým tónem a chtěla mu začít vyprávět o tom, jak nudný život tu těch pět let vedla a jak si ze zoufalství pořídila bonsai, s kterým si po večerech občas povídá. Naštěstí (či bohužel) ji vyrušily hlasité výkřiky. I kdyby se za tu dobu, co Saie neviděla, změnil k nepoznání, Inari by ho na místě poznala. Takhle jí totiž říká jen on. A bylo to snad poprvé, co ho za to oslovení neměla chuť přetrhnout. Snad to bylo způsobeno napůl šokem, že ho i kapitána potkává na stejném místě téměř ve stejnou dobu, napůl tím, že i jeho ráda vidí. "Saii?" Vyhrkla ze sebe po chvíli a pořádně si ho prohlédla. Ve chvíli, kdy mu chtěla vytknout cigaretu, už jen mohla sledovat, jak useknutý kousek padá k zemi. Vzpomněla si při tom na Ricka, kterého také velmi dlouho neviděla. Snad se tu teď neobjeví i on, protože to už by na ni bylo opravdu moc.

Sai Kazuma

Smál jsem se společně s Hikakem, smích to byl radostný a hlasitý, leč mě brzy přešel. Jemný vítr mě plácl po tváři a kousek mé zapálené cigarety spadl na zem. Podíval jsem se na podlahu, kde ležela oddělená špička a na krátkou chvíli jsem pocítil jistý závan respektu ke svému rozcuchanému příteli, ale opravdu jen na malinkatou. Rychlé to nahradil smutek, ke svému padlému parťákovy, kterému moc nechybělo k naplnění svého smyslů bytí. Stejně jako Hikaku i já jsem měl v očích slzy, ale z naprosto jiného důvodu.
"Samo že se posadím." Přisunul jsem si židli ke stolu, kde seděl kapitán sedmé divize a věnoval pozornost Inarince. "Copak? Počkat já vím... Chceš mi říct, že jsem ti moc chyběl a chceš mě pořádně obejmout, že jo?" Pobídl jsem ji, aby přišla blíž. "Tak jen pojď, nemusíš se stydět."

Kioshi Hikaku

Po tom co Sai začal obtěžovat Inari se začal smát neuvěřitelně hlasitě. "Těch pět let samoty mi asi stačilo. Být opět s přáteli je úžasné." Smál se ještě dlouho, ale ve skutečnosti se docela trápil. Po určitém čase se postavil a přešel ke Saiovi. Sklonil se k jeho uchu. "Nezapomeň, že je to členka sedmé divize." Tím ho chtěl varovat před ránou, která jistě přijde. Taky trochu před Hikakem, který by nebyl rád, kdyby se Inari něco stalo. Ať si říká kdo chce co chce, sedmá divize je tvořena opravdovými válečníky. Ale dnes si Hikaku konečně uvědomil to, co ho tížilo už déle. Sedmá divize se skládá především z lidí, kteří mají srdce na správném místě. Na takové lidi má Hikaku čich a právě proto je asi kapitánem této divize. "Poslouchejte vy dva." Začal. "Jsem rád, že jsem vás potkal, ale vedení je na mě už tak jistojistě naštvané, a proto se s vámi prozatím loučím." Hikaku se jim před očima ztratil.

-----> Kasárny 1. divize

Sai Kazuma

"Pět let samoty? Já nezvládl ani dva měsíce..." Už jsem pomalu začínal chápat původ jeho nového šatníku a hygieny.
Hikaku mi pošeptal do ucha... ani pořádně netuším, co to bylo. Nevím, jestli to mám chápat jako připomínku toho do jaké divize patří, což jsem přece už dávno věděl, takže by to byla naprosto zbytečná poznámka nebo to má být nějaký druh vyhrůžky. V případě že by se jednalo o tu druhou možnost, tak se domnívám, že to nebylo nutné. Já bych přece Inari nikdy neublížil... fyzický.
"Ale..." Chtěl jsem mu zabránit v odchodu. Dlouho jsme se neviděli, tak jsem chtěl pokecat a zjistit, jak se mu dařilo. Nicméně zmizel dřív, než jsem stihl dokončit svou zastavovací větu. "To by bylo docela krátké znovushledání, nemyslíš?" Promluvil jsem na Inari a následně se k ní otočil. "Vidím, že ses nechala ostříhat." Poškrabal jsem se na levém rameni. Evidentně jsem nevěděl, jestli mám pokračovat v rozhovoru. "Tak třeba... co jsi dělala celou tu dobu, co jsme se viděli naposled? Něco zajímavého?" Pověděl jsem a konečně vyhodil z pusy nedokouřenou cigaretu.

Kaneyama Inari

"No jasně, celou radostí bych ti nejradši skočila kolem krku a ruky zulíbala." Procedila ironicky mezi zuby, ale pak se mírně pousmála. Kapitána teď bohužel čekaly jiné povinnosti, a tak se s nimi rozloučil. "Až si vše vyřeší s vedením, bude určitě více času na to, aby jste si mohli pokecat déle než jen na pár minut." Odvětila na jeho otázku, zatímco sledovala dveře, kterými se pravděpodobně kapitán vypařil, pokud nepoužil okno, jak mělo mnoho shinigami (hlavně na vyšších místech) ve zvyku. "Nechala, už to chtělo změnu. Za to tvoje vlasy kadeřnické nůžky nejspíše neviděly pěknou řádku let." Prohodila k němu s úsměvem. "Ale je fakt, že to vypadá lépe, než to vrabčí hnízdo, co jsi na té hlavě nosil dříve." Takové vlasy by byla nejspíše škoda ostříhat. "Vlastně ani nic zajímavého. Byla jsem párkrát navštívit sestru, která teď pracuje na nějakém lékařském výzkumu mimo Seireitei. Pak tréninky, flákání. Sem tam nějaká ta mise... a pořídila jsem si bonsai." Na chvíli se odmlčela a přemýšlela, zda se během té dlouhé doby dělo něco zajímavého. "A co jsi dělal ty, že jsi ani neměl čas se zajít podívat na svou milovanou sedmou divizi? Kde jsi vlastně teď?" Po tom, co ho naposledy viděla, byl jmenován kapitánem třinácté divize a od té doby jako by se po něm slehla zem.

Sai Kazuma

Pohodil jsem vlasy v momentě, kdy jsem obdržel kompliment směřovaný na ně. Chtěl jsem to udělat tím sexy způsobem, bohužel se mi to příliš nepovedlo. A to jsem to tolik dní trénoval doma před zrcadlem. Myslím, že jsem si pár vlasů dokonce poslintal, když mi vletěly do pusy při zpětném pohybu. Nicméně jsem se to snažil zahrát, jakože to tak mělo být a dál jsem poslouchal Inari... nic se nestálo.
"Bonsai? To je takový ten zakrslý strom? Tak nějak to k tobě nesedí... Typoval bych spíš něco více násilného... jako kaktus."
"Co jsem dělal já, jo? Hm..." Snažil jsem se vrátit v čase. "Ze sedmé divize jsem odešel, když jsem byl jmenovaný kapitán třinácté divize, to asi víš. Moc dlouho jsem si ten post, ale neudržel. Něco s neplněním svých povinnosti nebo tak něco... Po tomhletom menším nezdaru jsem přestoupil do mé staré divize, jedenácté. Do sedmé jsem se nevrátil, možná jsem se styděl? Když se ti někdo vysmívá v jedenácté divizi, tak mu dáš přes držku, je to tam jednodušší." Pohodlněji jsem se opřel a pokračoval. "Říkal jsem si, že si odpočinu od povinnosti, ale nebyl tam žádný kapitán, nikdo kdo by to tam vedl a jako bývali 3rd seat to tak nějak padlo na mě. Ti řeknu, byla to fakt otrava. Jednou jsem třeba řešil hádku mezi dvěma členy. Pořád se nemohli dohodnout kdo sní poslední kousek grilovaného masa a zdemolovali přitom asi dvě budovy... Pak jsem měl delší misi v lidském světě, ta nebyla vůbec špatná..." Chtěl jsem svůj výklad už ukončit, když tu mě napadla další věc. "Taky jsem odešel na pár měsíců ze Seireitei. Četl jsem nějakou pitomou knihu o vnitřním klidu a dalších sr--, no víš... No, chtěl jsem to zkusit, ale jediné co jsem si z toho odnesl, byla asi samomluva a můj nový kamarád Jasper, je to šutr..." Už mě nenapadalo co dalšího říct a upřímně řečeno jsem ani nechtěl. Nějak jsem se rozkecal... Zarazil jsem se. "Počkat... ty máš sestru? Taky je taková... impulzivní?"

Kaneyama Inari

V duchu se smála jeho nepovedenému házení vlasy, ale brzy jí ten smích přešel. "Něco více násilného? Tím chceš jako říct, že jsem já násilná?!" Vyprskla na něj mrzutě, ale ihned se uklidnila, když si uvědomila, že tím jen podporuje to, co řekl.
Pozorně poslouchala jeho vyprávění o tom, co za posledních pár let dělal. "Vypadalo to, že jsi se nenudil." Poznamenala a na chvíli se odmlčela. Hodně lidí by se mu v tuto chvíli nejspíše vysmálo kvůli Jasperovi. Přeci jen, kamarádit se s šutrem a dávat mu jméno není normální. Faktem však je, že Inari je na tom v tomhle ohledu velmi podobně. "Můj bonsai se jmenuje Oliver, občas si s ním po večerech vykládám..." Přiznala se a trochu zrudla. Docela se za tohle styděla a Sai byl první člověk, kterému tohle na sebe práskla. "Někdy je můžeme seznámit."  Řekla, aby sama sobě trochu odlehčila tuhle situaci a necítila se tak blbě.
"Jo, mám mladší sestru Sayuri. Je ve čtvrté divizi." Pak se na chvíli odmlčela. "A impulzivní není, spíš je trochu zakřiknutá a tak trochu introvert, ale myslím, že se ve čtyřce trochu otrkala.... počkej.... já jsem impulzivní?!" Pohlédla na něj tázavým, trochu vražedným pohledem.

<----kasárny 7. divize

Kioshi Hikaku

Vešel do kavárny tiše a posadil se kousek od jeho přátel a chvíli poslouchal jejich rozhovor.Když se Inari rozčílila, přistoupil ke stolu. "To teda jsi." Odvětil a posadil se na židli vedle ní a začal se smát. Vypadal, tak jako když se s Inari setkali poprvé. Dlouhé vlasy, ale kratší než když tu seděl před chvílí. Byl umytý a na sobě měl své typické oblečení, tedy vestu bez rukávů a kalhoty od uniformy. Na rukou měl nové obvazy, byl oholený a celý navoněný. Po čase se přestal smát nahlas a mile se na Inari usmál aby věděla, že to myslel v dobrém. Přeci jen trochu impulzivní byla.

Sai Kazuma

Na tváři se mi objevil provokativní úšklebek. "Ty chceš seznamovat šutr a bonsai? To je skvělý nápad. Můžeme pozvat i tenhle stůl, vypadá jako vtipná deska, dívej na ty hrany..." Na pár sekund jsem se odmlčel a pak se začal smát své vtipnosti. "Ale teď vážně... určitě to musíme někdy zkusit."
Podíval jsem se na příchozí vylepšenou verzi Hikaka. "Vyřízeno? Co vrchní kapitán? Křičel na tebe nebo byl naprosto v klidu a po celé místnosti panovala taková chladná atmosféra?" Zeptal jsem se a ještě dodal. "Křik je ta lepší varianta, nemyslíš?"

Inari Kaneyama

Inari si nebyla jistá, zda to s tím stolem myslí vážně nebo si z ní jen dělá srandu, a proto na něj jen hleděla s neurčitým výrazem ve tváři. Trochu si vyčítala, že ten podivný nápad řekla nahlas... teď si o ní bude jistě myslet, že je blázen.
Jakmile za sebou zaslechla onen známý hlas, otočila se na kapitána s naštvaným výrazem ve tváři. "No to teda nejsem!" Odsekla, ale pak si oddechla a na její tváři se objevil výraz poraženého. Možná na tom kousek pravdy byl. Zatímco vyčkávala, až kapitán odpoví na Saiovu otázku, která ji také zajímala, prohlédla si kapitána od hlavy k patě. Konečně vypadal jako někdo, kdo vede jednu z třinácti divizí... přesně tak, jak ho znala z dřívější doby. Alespoň teda doufala, že mu vrchní kapitán jeho hodnost nevzal... nikdo jiný by sedmou divizi nedovedl vést lépe.