Kyouheiova slavná mise!

Myamoto Usagi

I já jsem začínala pocitovat únavu, přeci jen jsem se téměř nezastavila od doby, co jsme vyrazili do hollowtownu. Osekávala jsem, co nejpřesněji cestu, abych zbytečně neplýtvala silami, ale při tom jsem nenápadně naslouchala rozhovoru, který probýhal za mnou. I když to přes zvuky praskajícího dřeva nebylo vůbec snadné. Jestli budou mít nějakou oslavu.....mohla bych tam poslat Yoriho, zasloužil by si ještě nějaký trest a párty je k tomuhle účelu pro něj nejlepší....... Svou pozornost jsem přesunula opět k dřevorubecké činosti. Joka asi nebude moc nadšenej....po dlouhé době ho použiju a jen na sekání stromů......to se mu vážně nebude líbit... Přemýšlela jsem za cesty. Už jsme urazili značnou část cesty.

Kyouhei

"Nikdy!" vyplázl jazyk na Natsuki, jelikož on nováčky nešetřil!

Plynuly hodiny... hodiny... pár hodin... a došli jste na okraj Rukongai. Tady už by transport měl být jednodušší. Stromy tu nebyly a nějaká ta dostatečně široká cesta se vždycky našla. Lidé na vás koukali docela překvapeně... ale nikdo vám nebránil v průchodu.

Myamoto Usagi

Konečně jsme se dostali až na okraj Rukongaie, jakmile jsme minuli poslední stromy, zandala jsem svou zanpakuto zpět do pouzdra. Tady už by nás terén brzdit neměl......ale jaká je ted asi situace s nepokoji v Rukongaii? V tomhle složení nám pravděpodobně moc nehrozí, ale kdyby se jim nějak podařilo poškodit ten přístroj.........to by problém byl. Trochu jsem se vrátila a přidala jsem se k těm čtyřem, kteří nesli obří grill. Velkou část cesty už máme za sebou, ale ted to tady potřebujeme projít, co možná nejrychleji. I když jsem řekla něco takového, sama jsem již pocitovalac únavu, navíc ten grill byl opravdu těžký. A tak jsme pomaleji (než by jsme chtěli), ale jistě blížili k Seireitei.

Jsem zpátky :-) Omlouvám se za neaktivitu. :-)

Ryuuka

Ze země jsem vstal a beze slov tedy sebral obří gril. Zpočátku jsme to nesli tři, pak už jen dva. Na Shizurovu poznámku o tom, jestli to zvládneme, jsem jen znuděně přikývl hlavou. Díky svému usilovnému tréninku to pro mě opravdu nebyl problém. Jako Kapitán jedenáctky jsem nesměl zklamat, nesměla mi ukapnout ani kapička potu. Což se zatím ani nestalo. Celou cestu jsem nemluvil, až mě udivilo volání vysílačky kapitánky Myamoto. "To jsou slušné vysílačky na takovou dálku." Pomyslel jsem si a pokračoval v cestě, přičemž jsem poslouchal co si povídali. Ne že by mě to nějak extra zajímalo, ale chtěl jsem být v obraze, když už se nikdo neráčil kapitánovi říct jakoukoli informaci o nějakých blbých trhlinách, které oslabují používání reiatsu a tak dále. Po několika hodinách nesení a sekání stromů jsme dorazili ke skupině kapitánky. "Když jsme odcházeli, tak jsme v Seireitei byli jediní kapitáni, pokud tam stále nikdo není, tak asi nebylo moudré ho opouštět z její strany, chápu důležitost tohohle přístroje, ale Seireitei je podle mě stejně tak důležité, no o přítomnosti ostatních kapitánů se přesvědčím až dorazíme." Pověděl jsem si v duchu a koukal, jak nám jdou dva Shinigami na pomoc. Nebyli to zrovna dvakrát velcí svalovci, ale to už bylo jedno žejo, aspoň polovinu bychom měli mít za sebou. No po dalších hodinách jsme došli do Rukongaie. Tady jsem měl obavy z napadání obyvatel. Ne že bych měl strach, ale jako podkapitána desítky se tu na mě sesypalo desítky divných lidí z Mafie a dali mi pěknou nakládačku, takže tak. Kdyby mě teď napadli při nošení tohohle přístroje, tak bych je nejspíše zapíchl, nudil jsem se, což znamenalo že jsem chtěl být co nejrychleji v Seireitei.

Cesta skrz Rukongai proběhla nečekaně hladce. Brzy jste stáli u východní brány do Seireitei.
(pokračování... ano... ve Východní bráně :-D)

--------------------------------------------------------------------------