Nováčci

No, je asi potřeba trocha popisu :-) Před nedávnem v Seireitei zuřila bouře, kdy foukal prudký vítr, který rozrazil okenice a rozfoukal papíry, a posléze začalo i hustě pršet, proto jsou některé papíry zkrabacené, protože navlhly, a pak uschly. Ale není to tak, že by tam nikdo rok nebyl, to ne, Yasumaru (Kuchiki Yasumaru), který jim velel dřív, měl papírování skoro vždycky v pořádku! :-)

Hiboru Baru

Pravda... místy něco vypadalo důležitě a bylo to nejspíš natolik důležité, že to bylo v obálce, kam neprosákla voda.
"Tak tedy tyhle nevyházíme," souhlasila. Aspoň něco přežilo tu spoušť... ostatní ale bylo v podstatě nepoužitelné, alespoň z velké části. Inkoust byl úplně rozmočený a spousta stran byla potrhaná. "Stejně si myslím, že v těch archivech toho bylo zbytečně moc. Aspoň se to tady trochu pročistí..." Baru byla zcela proti skladování starých a nepotřebných věcí, narozdíl od předchozího velitele nováčků. "Kdybyste našel něco důležitého, tak to dejte stranou, ale jinak myslím nemá cenu tu mít záznamy o nováčcích, kteří tu už dávno nejsou a podobné věci..." Sama se jala sbírat poházené papíry ze země a dávat je na hromadu u dveří. Všimla si, že na spoustě z nich byly podivné malůvky, hlavně prasátka jedním tahem se zakroucenými ocásky... Kuchiki a ta jejich kaligrafie!

Aaaaha...okay

Senseda Tono

Bral jsem to v protisměru hodinových ručiček, takže z druhé strany, než podkapitánka. Za chvilku to bude hotové... A bývalý kapitán nebo někdo, kdo to tu měl na povel, tu už není? Možná by nebylo špatné mu potom obálky donést, aby si je roztřídil. Musí na mě být dobrý pohled- dědek plazící se po kolenou a sbírající papíry... Odvázal sjem nodachi a položil ho na stůl k důležitým spisům, protože mě tlačilo do zad a párkrát jsem se protáhl na jednu a na druhou stranu už nejsem to, co jsem býval.... Práce nám šla docela od ruky

Samuel Colt

Bavěj se mezi sebou a mě tady ignorujou. Pomyslim si, když se podkapitánka baví s tim dědkem. No, možná to je dobře, ještě by po mě něco chtěli. Mlčky sem čekal, až odejdou a když už konečně vyrazili pryč, tak sem přišel blíž k tý dívce. Zdravim, já sem Sam řekl sem mile a nátahl k ní ruku stejně jako to dělaj na západě. Sem tady novej a nevyznám se tady, nemohla by si mě provýst?

Hiboru Baru

se na chvíli zastavila ve sbírání, protože tohle si vždycky musela v hlavě znova urovnat. Bylo to na ni trochu složité. Ale to ji na tom právě fascinovalo.
"S ním je to docela složité, abych tak řekla, s Kuchikim-san. Když měl na starosti nováčky, byl podkapitánem první divize. Jenže potom... byl kapitán šesté divize suspendován a Kuchiki-san za něj musel zaskakovat, takže nováčky opustil. Od té doby jim tušín nikdo vyšší šarže nevelel, museli si vystačit sami. Kapitán šesté divize se později vrátil, ale z nějakého důvodu teď velí desáté divizi a Kuchiki-san zůstal u šestky... Sice ho neznám moc dobře, ale slyšela jsem, že z kapitánského postu nadšený není... o tom svědčí i to, že než se stal podkapitánem první divize, tak byl původně právě kapitánem šesté divize, ale dobrovolně na to místo rezignoval... Jak říkám, vždycky mě to znova zmate. Ale stejně mu nezávidím... nedávno mu tragicky zemřeli bratr a otec, takže je teď hlavou rodu, naví kapitán... no, myslím, že ty obálky chtít nebude, ten má asi jiných věcí až nad hlavu," uvědomila si Baru, že už mluvila asi dost, a vrátila se k uklízení.

Ivory

se mírně podrážděně otočila, když za sebou slyšela něčí hlas. Proč ji nenechají konečně na pokoji? Uviděla za sebou tmavovlasého muže, měla dojem, že už ho dřív zahlédla, ale jistá si nebyla. No, aspoň byl celkem pohledný... ale stejně by si radši zašla do lázní... no co už, přece ho nepošle do háje. Jeho gesto s rukou nepochopila, tak si ho nevšímala.
"Tak dobrá... stejně toho tu k ukazování moc není," pokusila se dokonce o nenucený úsměv. "Takže přímo tady vedle nás je jídelna..." začala prohlídku nevelkých kasáren.

Senseda Tono

No...Tak to holt někam zandáme. Do speciálního archu, který jako jedinýpřidáme k těm novým kopiím, co vy na to...? řekl jsem jen a přemýšlel jsem o tom, že být v rodině Kuchiki asi nebude zrovna med. Pořád jsou s nima nějaký problémy zakroutil jsem nad tím hlavou a přihodil další dopis na stůl.

Hiboru Baru

Když bylo konečně všechno na jedné hromadě, kromě důležitě vyhlížejících obálek, které byly bezpečně v zásuvce, dala si Baru ruce vbok.
"Mohli bychom to dát do kuchyně, možná pan kuchař bude rád, že má čím podpalovat oheň ve sporáku..." zamyslela se. teď, když na to přišlo, se cítila trochu divně... co když tam opravdu bylo něco důležitého, co by se mělo zachovat? No, na to bylo teď pozdě. Kdyby něco, prostě řeknu, že to podlehlo bouři... "Myslíte, že byste to tam mohl odnést?" obrátila se na vysokého muže, protože to byla celkem slušná hromada.

Senseda Tono

No...pálit se mi to moc nechce, ale co s tím, že... Popadl jsem hromadu...Je to zatraceně těžký. položil jsem to zpátky na zem, dal nad to ruku a zamumlal: Hainawa svázal jsem lejstra dohromady, aby se mi nerozsypaly a řekl jsem Tak až po vás. Nemám absolutně tušení, kde je tu kuchyň.

Hiboru Baru

uznale pozvedla obočí, když byla svědkem praktického užití kida v každodenním životě. Zkrátka první divize, ti si vědí rady vždycky. Vydala se směrem do kuchyně.
"Haló! Přinesli jsme vám..." začala, ale zarazila se, když zpoza sporáku vyskočil kuchař s naběračkou napřaženou k útoku. Když viděl, kdo ho navštívil, zarazil se. "...něco na podpal..." dokončila Baru.
"Eh... jo... promiňte... dneska si člověk nemůže bejt nikdy dost jistej!" vysvětlil kuchař své chování. "No... dobře no, tak to teda dík," okomentoval hromadu papírů, ze které zřejmě mco nadšený nebyl. Baru po Sensedovi hodila pohled, který říkal "radši už půjdeme." Kuchař vypadal opravdu neuroticky, takže se moc nechtěla zdržovat v jeho přítomnosti, obávala se, jaké ještě kuchyňské nástroje má v záloze.

Samuel Colt

Když mi nepodala ruku, tak sem se alespoň po japonsku uklonil. No, ochotou zrovna neoplývá, ani se nepředstavila. Ale co, sem tady novej a nevim, kde co je. Kouknu na budovu a snažim se zapsat si to do paměti. No zvenčí nevypadá moc slavně, doufám, že aspoň dobře vařej. Co je na programu dál? Zeptám se zvesela

Senseda Tono

Nenápadně jsem kývl, že rozumím pohledu podkapitánky a vyšel jsme ven. Paranoidní kuchaři jsou na denním pořádku? zeptal jsem se a ač to mohlo znít humorně, tvářil jsem se vážně.

Ivory

raději nekomentovala kvalitu vaření a vedla Samuela dál. Ukázala mu, kde je obytná část, koupelna, společenská místnost. Potom zamířila ven a ukázala mu, kde jsou cvičiště.
"Tak, to je asi všechno... nebo jsi chtěl ještě vidět něco konkrétního, na co jsem zapomněla?" zeptala se potom.

Hiboru Baru

"O tom je myslím lepší nepřemýšlet," odpověděla. Hlavou se jí beztak honily úplně jiné věci... jako například - co teď? Bylo sice ještě trochu brzo, ale usoudila, že je čas svolat nováčky na nástup. Nevěděla, jak by měla trávit volný čas s tímhle člověkem, tak to radši ani nezkoušela. Z kuchyně zamířila tedy rovnou na nádvoří. "Svoláte prosím nováčky?" zeptala se a snažila se, aby to znělo jako rozkaz jenom trochu.

Senseda Tono

Pokrčil jsem rameny. Podle toho, jak jsou daleko. Můžu zkusit křičet a mlátit do kolejnice, ale možná by bylo lepší použít pekelného motýla. Já bohužel nemám žádného k dispozici. Mohlaa byste vy? Zadíval jsem se při tom na ní a pak ještě dodal: Fukutaichou, já jsem si plně vědom Vaší šarže a jakkolivhrozivě vypadám, ujišťuji Vás, že jsem byl od mala veden k disciplíně a nehodlám Vám zde dělat problémy, takže přijímám plnou hodnotou Vaše rozkazy. Doufám, že ten strach z Vašeho rozklepaného hlásku zmizí. Pak jsem se usmál od ucha k uchu a tázavě se na ni podíval.

Hiboru Baru

se naštvala sama na sebe, že to na ní bylo tak znát. Poprvé má nějaký samostatnú úkol jako vicekapitánka a zdá se, že to nezvládá.
"Vůbec nevím, o čem mluvíte, Senseda-san," řekla bezvýrazně. "Ohledně nováčků, pochybuji, že budou daleko. Pokud tu nějací jsou, jsou v kasárnách nebo na pozemcích, takže by to měli slyšet," ukázala na dřevěnou desku s paličkou, kterou se obyčejně vyhlašoval poplach, svolával nástup a další. Vypadalo to, že je nikdo už hodně dlouho nepoužil. Yasumaru měl zřejmě jiný způsob svolávání.

Senseda Tono

Hlavně to nerozmlátit... Vzal jsem paličku a čtyřikrát praštil do desky. Při tom jsem zahřímal: Nástup nováčků do prostor kasáren!

Samuel Colt

Poslušně sem chodil za ní a prohlížel si budovy. No, snad ještě saké bar, ten má bejt někde za rohem? řeknu a začnu se rozhlížet kolem. Tak to asi bude muset počkat Řeknu po vyslechnutí hlášení. Deš taky? Zeptám se ještě, než vyrazim.

Ivory

Sake bar? Cože? To tu někde je? zarazila se nad tvrzením Samuela, ale dževěný zvuk svolávaící nástup její myšlenku přetrhl.
"Jo, pojďme!" přikývla a vydala se za zvukem na nádvoří.

Hiboru Baru

sledovala, jak se nevelký počet nováčků schází na nádvoří a pokoušela se zachovat si klidný puls. Tohle bylo poprvé, co bude někomu velet... Cítila, že to bude velká zodpovědnost, kterou nesmí brát na lehkou váhu.

Soshi Danshaku

Dorazil jsem právě včas. Akorát dřevěný tlukot ohlašoval nástup. Dorazil jsem na nádvoří a založil ruce do kapes. Není nás tu moc, takže buď rychle umíráme nebo přechod do divize nebude zas až tak náročný.

Samuel Colt

Došli sme na nádvoří a mě překvapilo, jak málo je tu lidí. Myslel sem, že nás tady bude mnohem víc. No to je jedno. Stoupnu si někam do řady a čekám, co z tý ženský vyleze.

Hiboru Baru

"Ehm..." odkašlala si. Všichni se na ni s očekáváním koukali a ji to znervózňovalo. "Jmenuju se Hiboru a byla jsem pověřena dohledem nad vámi." Říkat jim svou hodnost nepovažovala za nutné, protože podkapitánský odznak 13. divize na její paži mluvil za vše. "Asi nemusím říkat, že Seireitei se právě potýká z krizí, jaké nečelilo už staletí. Proto se tady moc nezabydlujte - pokud to bude jen trochu možné, budu vás urychleně posílat k vašim divizím. Možná si říkáte, jaké máte štěstí... ale uvědomte si, že to znamená, že příště, až uděláte chybu, možná na tom bude záviset něčí život. To je vše," dokončila a sledovala bez pohnutí, jaký to na ně udělalo dojem.

Soshi Danshaku

Super. Budeme posláni k divizím. Co na to říct... pomyslel jsem si, opřel jsem se o zábradlí nějaké budovy a nakopl kamínek. Doufám, že nás tady pořádně zapřáhnou...a že něčeho dosáhnu. noha prošla skrz kamínek Doháje... čekal jsem, co bude dál. Koukal jsem na podkapitánku upřeně, ale ne nepřátelsky. Když se na mě otočila, lehce jsem se dotkl lemu klobouku a nepatrně jsem pohnul hlavou na důkaz pozdravu.

Hiboru Baru

se trochu ošila. Tak to by bylo... ale co dál?
"Dobrá, za půl hodiny se tu sejdeme a zjistíme, jak na tom jste s bojem," oznámila jim a sama zamířila do kanceláře. Věděla, že cvičné souboje probíhající pod dozorem velitele jsou u nováčků na denním pořádku... Teď jen marně přemýšlela, proč byla tahle úloha svěřena právě jí. Ale když nebude upozorňovat na to, že boj není její šálek čaje, snad si nikdo nevšimne. A nebo to byl právě účel? Způsob jak ji donutit se zdokonalit, aby dokázala zabránit potížím, kdyby vznikly? V duchu proklela kapitána, i když si nebyla jistá, jestli v tom má prsty zrovna on.

Soshi Danshaku

Zůstal jsem klidně stát. Chudák holka. Když se kouknu na ty lidi kolem...A se mnou budou potíže, protože jsem nemluva... Zhmotnil jsem meč a zastrčil ho do pochvy. Promiň, budeš muset zůstat chvíli takhle. prohodil jsem směrem k duchovi a pomalým krokem jsem se rozešel na určené místo.

Samuel Colt

Takže za půl hoďky tady. Zkusim se předtim trochu protáhnout. Tréninkový prostor je... Začnu se pomalu otáčet a vzpomínat, kde to bylo. Tudy! Řeknu si a vyrazim na místo. Tak, začneme pěkně pomalu. Sundám si bundu, kterou přes něco přehodim a vedle položim zanpakutou. Začnu s protahováním a pak začnu trénovat výpady pěstí a občas do toho použiju shunpo. Po půl hodině se vydám zpátky na místo.

Soshi Danshaku

Zatímco jsem se rozkoukával a pomalým krokem šel na cvičiště, něco kolem mě prolétlo. Pak zase. Zaměřil jsem se na to a ejhle, on to byl shinigami. Chvilku jsem ho pozoroval a přemýšlel jsem. Jestli budeme bojovat proti sobě, tohohle dostat nechci. Podle toho, jak drží meč s tím asi bude dobře zacházet...

Hiboru Baru

byla dost nervózní a půlhodina uplynula jako voda. Nováčci se sešli zvětšiny dokonce ještě dřív, asi se už nemohli dočkat.
"Dobrá, stručně k pravidlům," začala tedy na cvičišti. "Při cvičných soubojích nepoužívejte kidou, které by mohlo váš protějšek vážně zranit, také bez mého svolení neaktivujte shikai. Rozdělte se do dvojic a můžete začít," podala jim instrukce a sledovala, co se bude dít.