Kapitola III

„Vstávej povídám!“ řval mladík s dlouhými červenými vlasy sahajícími až po zadek na jiného mladíka sedícího, respektive ležícího na stole, před kterým ležela láhev kvalitního alkoholu. Ten jeho výzvu očividně ignoroval. Lépe řečeno o ní nevěděl, neboť na stole usnul. Přes hlavu měl nataženou kapuci.
 
Důvod proč se Sai navážel do onoho muže byl ten, že na něj divně působil. Vadil mu jeho přítomností. Ale pravdou bylo, že měl stejný pocit, který v ten samý den zažil muž se vzhledem bezdomovce, dvě nádherné mladé dívky a pár dnů předtím i doktor z jedné zdejší nemocnice. Ovšem Sai si to vykládal jinak. Ano tento Sai byl opravdu tím, který kdysi patřil k elitě shnigami. Jako jeden z mála si pamatoval své jméno, ale víc nic, jen jméno.
               
Muž s kapucí na hlavě se probral při pádu na zem, rychle si však uvědomil co se děje a dopadl na ruce a udělal perfektní kotoul při kterém Saie, který ho shodil, ukrutnou silou kopl do obličeje, plánovaně. „Hehe“ zasmál se Sai, utírajíc si krev z nosu a úst hřbetem pravé dlaně. Jeho oponent se mezitím stihl postavit, ale pořád se k němu neotáčel tváří, navíc měl kapuci pořád na hlavě, tudíž Sai ani za mák nevěděl o koho jde. „Otoč se!“ Zakřičel Sai v běhu a pokusil se mladíka praštit do temene hlavy, případně, pokud by se otočil do nosu. Jeho oponent nad nim však opět vyzrál, skrčil se a přehodil ho ponad svou hlavu, tedy alespoň si myslel, že vyzrál, neboť Sai počítal i s touto možností a tak zasadil stejný kop, jaký před chvíli utržil.
 
Do nedávna spící muž se díky této ráně opravdu probral a odpotácel se pár kroků dozadu, přičemž se mu sesunula kapuce. Jeho vlasy byly stejně dlouhé jako ty Saiovi, ale měli poněkud zvláštní barvu, něco mezi světle modrou a tmavě zelenou. „Slušné“ pronesl, když si utíral krev stejným způsobem jako před chvíli Sai. „Proč si mě ale napadl?“ Sai nehodlal řečnit a tak se vyjádřil stroze. „Nějak mi prostě vadíš, nelíbíš se mi.“ A opět se vrhl na svého soupeře. Oba dva provedli ten samí pohyb a uštědřili tomu druhému pořádnou ránu na pravé líce. V klubu se kolem nich pomalu utvářel kruh a začali se uzavírat sázky.
 
„Zajímavé, takže to taky cítíš?“ Tahle otázka Saie zarazila. Uvědomil si, že nejde jen tak o nějaký pocit, až teď to plně vnímal, tohle bylo něco jiné. Oba dva z toho mrazilo v zádech a měli z toho husinu. „Kdo jsi? Teda pokud se můžu zeptat?“ řekl mladík s divně vypadajícími vlasy, rozběhl se proti Saiovi a když od něj byl ve vyhovující vzdálenosti, pootočil se na levé noze a pravou vyšvihl vysoko do vzduchu. Sai jeho kop vykryl pozvednutím levé ruky k tváři, druhou rukou mu nohu chytil a odhodil ho na druhou stranu baru. „Kazuma Sai. A ty?“
 
Oba dva stáli klidně a zhluboka dýchali. „Kioshi Hikaku.“ Opět další z elity shinigami, který se octl ve světě lidí a z neznámého důvodu si nic nepamatoval. Patřil však k těm šťastlivcům, kteří, ale nezapomněli své jméno. „Pěkně debilní jméno.“ Po těchto Saiovich slovech se dal celý bar do smíchu.
 
Souboj nejlepších přátel, kteří o tomto poutu, ale nevěděli a souboj největších nepřátel, pouta, kterého si naopak byli dobře oba vědomi pokračoval ještě několik hodin. Podstatné ale není to, kdo se stal vítězem této šarvátky, ale to co se stalo později toho večera.

Natíral si každou jizvu svého těla hojivou mastí. Nepamatoval si kde k nim přišel,a ni jak jsou staré, ale věděl, že k němu prostě patří. „Kazuma Sai?!“ Tohle jméno zná, ale odkud? Byl to opravdu zajímavý mladík a ten jejich souboj stál opravdu za to. Hikaku už dlouho podobnou rvačku nezažil. Když si domazal poslední jizvu, přesunul se do pokoje, kde si začal vybalovat své věci na postel. Tohle byl jeho první večer v tomto městě, chtěl si prostě vyrazit a obhlídnout si zdejší podniky. Jeho tíhnutí k alkoholu se na něm však opět podepsalo a proto dopadl, jak dopadl. Jeho nový byt měl jeden pokoj, kuchyň a koupelnu. Nemohl si však dovolit jeho nájem splácet sám. Proto celou dobu netrpělivě čekal na spolubydlícího, který měl dorazit až pozdě v noci. Netrvalo to dlouho a někdo opravu zaklepal na jeho dveře, když je otevřel, zůstal zaraženě stát.


„Vážně je to pitomé jméno. Tse a ty vlasy“ Mumlal si Sai pod nosem, kráčející nočními, deštivými  ulicemi. Ale to že nadával neměnilo nic na tom, že byl šťastný. Dnes večer si konečně užil nějakou tu zábavu. Sice měl co do činění s policií, ale stálo to za to.
Toužil po jediném a to po pořádně sprše a teplé posteli. Když dorazil ke svému bytu, viděl že vevnitř se už svítí, zaklepal. Dveře mu otevřel zjizvený mladík se zvláštní barvou vlasů.
 
A tak tam oba stály, zaražení a se zvláštními pocity ze kterých je vytrhl až blesk a ohlušující rána. Oba se dali do smíchu a posadili se každý na svou postel. Sai vytáhl ze svojí tašky láhev saké a hodil ji Hikakovi, který se s chutí napil. „Zvláštní.“ Pronesli jednohlasně. A oba se opět dali do hlasitého smíchu. Ano, tohle byla opravdu podivná situace, ale stalo se ještě něco podivnější....