Kapitola I

Byl to jeden z těch klasických, podzimních večerů. Pršelo a foukal slabý, přesto chaldný vítr. Ulicemi města nechodilo moc lidí, ale mezi těmi, kteří se venku zdržovali byl i on. Muž v otrhané hnědé bundě, která sahala až ke stehnům, s dlouhými, divokými neučesanými vlasy černé barvy.Vousy měl rovněž dlouhé a stejně jako o zbytek těla moc nepečoval. V pravé ruce nesl hnědý pytlík, ze kterého čouhalo hrdlo láhve. Na první pohled by se mohlo zdát, že jde o tuláka, ale nebylo tomu tak, i přes jeho vzhled a specifický zápach šlo o muže, který vlastnil moderní byt v nejvyšším patře jedné z ohromných budov v centru města.

Onu noc se venku pohybovala i mladá dáma se zvláštní barvou očí a ještě zvláštnější barvou vlasů. Její oči byli totiž jantarové a vlasy modré. Vzhledem k tomu že milovala noční toulky, byl tento den pro ni jako stvořený. Nevěděla kam jde, prostě šla a přemýšlela. Dnes se cítila poněkud nesvá. Co ji ovšem zarazilo byl muž na kterého narazila v jedné z osamocených uliček, které pod záštitou noci není radno navštěvovat. Tím mužem byl muž, který na svůj zevnějšek nedbal.

Když se v uličce míjeli, oba upřeně hleděli na toho druhého. Tvář muže byla dívce stejně dobře povědomá jako ta její mu. Oba při míjení toho druhého cítili zvláštní pocit. Jejich tělem jakoby prošla nějaká zvláštní energie. „Kdo je ten muž? Kdo je ta dívka?“ prohnalo se hlavou oběma skoro v tu samou chvíli. Věděli že jeden druhého už někde viděli, ale kde? Tahle otázka je zžírala ještě dlouho po té co se setkali.

Dívku ponechme stranou a zaměřme se na onoho podivného muže. „Další, není možné aby se to dělo tak často a nemělo to nějaké vysvětlení.“ Huhňal si pod nosem, když procházel další temnou uličkou. „Máš nějaký problém?“ Ozvalo se za jeho zády. Když se otočil stáli za ním tři muži ve věku zhruba dvaceti let. „Nemám, nechci a vy určitě také ne.“ Odsekl. Z jeho hlasu šlo poznat, že je pod vlivem alkoholu. „To jako vyhrožuješ nám i naším kamarádům?“ Sotva to jeden z výtržníku dořekl, objevili se před mužem další čtyři mladíci. Muž se pořádně napil z láhve „Nikdy nepodceňuj nepřítele.“ řekl a podíval se výhružně na mladíka, který mu otázku položil. „Co to meleš ty stará mumie? Řek sis vo to šmejde.“ Skupinka mladíku se na muže rozeběhla.

Muž si sám kladl otázku „Co to melu? Odkud jsem to vyhrabal.“ ale nedokázal si na ní odpovědět. Než byli mladíci v přijatelné vzdálenosti, ještě jednou nasál mok z láhve. Poté láhev vyhodil do vzduchu a vložil ruce do kapes. Výtržníci nevěděli jak, ale octli sena zemi bez toho že by muž musel ruce z kapes vytáhnout. Dal jim co proto jen za pomocí své obratnosti a  nohou. Když zůstal stát jako jediný, natáhl před sebe pravou ruku a chytil padající láhev. S jednou rukou v kapse a v druhé nesouc nápoj odkráčel beze slova pryč.

Když přišel domů, hodil bundu na zem vzal do ruky ovladač, který měl položený na botníku, pustil hudbu a postavil se k velkému oknu v obývacím pokoji. Shlížel dolů na blikající semafory a ostatní světla. Déšť utichl a lidé se opět vydali do ulic. „Kdo jsou ti lidi? Ten zvláštní doktor, úředník a ta dívka?“ Přemýšlel o lidech, při kterých cítil ten zvláštní pocit. Bylo to opravdu zvláštní ale zdálo se, že jsou nějak propojení. Nešlo jen o jeho výmysl, opravdu se s ním něco zvláštního v blízkosti těch podivínu něco dělo.

Odešel od okna a šel k baru, kde si nalil pořádnou sklenku whiskey. Zadíval se do skleněné vitríny a v jejím odrazu si všiml meče, který měl vystavený nad krbem. V tu samou chvíli se venku zablýsklo a ozvala se ohromná rána. Společně s ní uslyšel hlas, který na něj zavolal od krbu jménem, které mu už několik let znělo v hlavě. „Raidene!“ U krbu ale nikdo nestál.