Tokio

Yasuji

Nevěřícně koukal na ty dva. Chtěl být Quincy, ale měl svou ideologii. Nechápal jak to mezi shinigami a jimi je. Podle toho co Idomizu říkal, nebyla jeho matka taky žádný svatoušek. Kdyby chtěl, mohl Yasuji ublížit, ale neudělal to. O všem si udělal nějaký obrázek a pak se rozhodl si to ověřit. "Mami? Je to pravda?" Nechtěl slyšet nějaké lži, ale jenom pravdu.

Yasuji -> Tsuyu se na tebe dívala chvíli docela zoufale skrz slzy. Potom pomalu sklopila zrak a přikývla, jak jí to tedy Idomizuovo sevření dovolilo. Teď už začala opravdu plakat. "Jaká bude cena za tvou zradu?" položil Idomizu napůl řečnickou otázku. "Ani vrchní kapitánka shinigami nedokázala Kokuchoua-sama zničit, do dnešního dne byli oba zavření v nejtěžším vězení, ale dokud je život, je naděje... Ovšem dnes, Tsuyu, dnes se vězení otevřelo a vrchní kapitánka zemřela... stejně jako Kokuchou-sama. Jsou spálení na popel, není nic, co bychom mohli pohřbívat! Jaká bude cena za život největšího Quincy, který kdy žil a byl zrazený člověkem, kterému důvěřoval nejvíc?!" Byla to opravdu velice smutná scéna. Tsuyu plakala, ze strachu i ze zármutku, a Idomizu k tomu taky neměl zrovna daleko. Zrada, které se Tsuyu dopustila, nebyla jen vůči jejich vůdci... byla také vůči jemu samotnému. I jeho zaprodala kapitánce shinigami.

Yasuji

Viděl svou matku plakat, ale pravděpodobně všeho litovala. Nemohla tu ale jen tak umřít. Yasuji se ještě musel dozvědět hodně o jejím životě předtím o svém otci, kdo to vůbec byl a tak podobně. "Já!" Vydal ze sebe aniž by tušil proč. Něco ho k tomu vedlo. "Já budu tou obětí" V koutcích očí se mu objevili slzy. "Ne tou, kterou chladnokrevně zabiješ, jako bys chtěl ji."Spustil. "Nejsilnější Quincy říkáš? Když se nechal chytit a dnes dokonce zabít, asi nebyl tak silný." Začal si dávat do hromady to co se dnes odpoledne stalo. Jistě to s jeho smrtí nějak souviselo. "Přidám se k vám, jako jste to chtěli kdysi, ale matku nechte na pokoji. Trénuj mě a já ti slibuji, že se stanu silnějším než byl Kokuchou." Mluvilo z něj odhodlání. Snad se už dnes dozví pravdu o svém otci.

Yasuji -> "Ne, Idomizu... se mnou si dělej, co chceš, pokud Yasujiho necháš jít. Zaslouží si lepší život, nechci, aby z něj byl zabiják!" vzlykala Tsuyu. Idomizu chvíli mlčel. Potom Tsuyu pustil ze sevření, ale místo vlasů hned popadl její zápěstí. Její bědování se změnilo ve výkřik bolesti, když se na spodku jejího předloktí začal viditelně formovat nějaký zářící obrazec, který postupně tmavl. "Tvůj syn půjde se mnou, Tsuyu. Ty jsi ode dneška zrádce Quincy, nezasloužíš si naši vznešenou sílu. Buď prokletá... a zůstaň někde hodně, hodně daleko. Sbohem." Po těchto slovech tvou matku pustil a ona se zhroutila na zem. Pokud jsi k ní chtěl běžet, zabránil ti v tom. "Jdeme," pronesl úsečně a očekával, že ho budeš následovat. Nakonec se ale ještě na chvíli zastavil. "Jestli ještě jednou řekneš něco neuctivého o Kokuchouovi-sama, zabiju tě," pronesl k tobě tiše.

Yasuji

Sám si to vybral a sám se s tím musí poprat. Jeho matka podle všeho byla zbavena síly, kterou měla, ale co bylo hlavní žila, tedy doufal v to, pokusil se k ní přiblížit, ale byl zastaven. "Dobře, říkej si co chceš. Půjdu s tebou můj trénink podstoupím, ale věř..." Větu dokončil jenom ve svých myšlenkách. "Jednou zabiji já tebe a za žádnou cenu se ze mě nestane to co by sis přál ty!" Pak se postavil vedle něj. "Půjdeme tedy?" Naposled se ohlídl za svou matkou. "Vrátím se."

Yasuji -> Zanechal jsi tedy Tsuyu za sebou a odešel s jejím bývalým přítelem pryč, ani sis s sebou nic nevzal. Idomizu šel velice rychle ulicemi Tokia a vůbec se na tebe neohlížel. Jako by se snažil rychlou chůzí utéct od nějakých myšlenek, které ho pronásledovaly.

Yasuji

"Idomizu, kam vlastně jdeme?" Zeptal se po delší době chůze. Pospíchali. Idomizu, možná i trochu litoval toho jak se choval k jeho matce, přeci jen to byli přátelé. Cestou samozřejmě přemýšlel nad Matsu, Takeshim a vůbec nad živote, který dnes asi zahodil.

Yasuji -> Idomizu se ani neotočil. Ale vzhledem k tomu, že měl přes oči šátek a nejspíš neviděl, bylo pochopitelné, že neměl ten mimovolný zvyk otočit se k lidem, když s nimi mluví. "Jdeme do domu, kde budeš odteď bydlet a kde tě budu trénovat," odpověděl docela stručně. V jeho hlase nebyla žádná známka, že by proti tobě něco měl. Ovšem ani sympatie, jeho přístup k tobě byl velice neutrální. Už jsi nebyl dítě jeho kamarádky.

Yasuji

Nechápal, jak může někdo být tak chladný. Tedy ne k němu, ale k jeho matce. Yasuji chápal chyby, kterých se jeho matka dopustila, ale pořád chtěl dostát svého slova. Idomizu, jednou zemře jeho vlastní rukou. "Dobře, dobře. A ehm...tamto to si matce odebral schopnosti?" Ve skutečnosti to byla velice zajímavá technika, to se muselo uznat. "Jo a ještě, jak se prosím tě orientuješ? Nedá mi to se nezeptat."

Yasuji -> "Neodebral jsem jí je. Není snadné někomu vzít umění, se kterým se narodil," začal odpovídat na první z tvých otázek. "Pouze jsem jí jejich použití znesnadnil. Hlavní účel té techniky je ale v tom, že ostatní Quincy na ní hned poznají, že je zrádce. Pravda, kromě nás už nejspíš žádní jiní Quincy nejsou... ale pokud nebudeme dodržovat zvyky, tak skutečně vyhyneme úplně." Potom ses zeptal, jak se orientuje, a on pochopil, že narážíš na šátek na jeho očích. "Pomocí reiatsu," řekl prostě. "Duševní částice a energii vnímám dostatečně dobře, abych se mohl pohybovat a orientovat, jako ty nebo kdokoli jiný, kdo má oči v pořádku."

Amai -> Zkoumala jsi dokonale temný prostor. Bylo tam vlhko a zdálo se ti, že jsi několik metrů od sebe zaslechla zapištění něčeho, co mohla být krysa. Najednou jsi narazila rukou do stěny a k tvému překvapení se z místa, kde ses jí dotkla, rozběhly malé nitky narůžovělého světla po zdi. Trvalo to ale jenom chviličku a hned vše zase zhaslo.

Amai

Vylekala se jak TAHLE červená panda. Chvíli tak stála a zhluboka dýchala. Cítila, jak jí buší srdce. Přesto měla pořád nutkání opět se dotknout zdi. A to také udělala, natáhla ruku a přiložila ji opět na zeď. Samozřejmě ji došlo, že to růžové bylo její reiatsu a tak tedy jestli zeď opět začala růžovět, tak se to pokusila udržet. Asi jako když vytváří luk a šíp.

Yasuji

Odpověď na první otázku ho celkem uklidnila. Hlavně že je jeho matka v pořádku. Naopak odpověď na druhou z jeho otázek ho moc nepřekvapila, myslel si že to tak bude. "Řekni mi o Quncy víc. Kdo jsou to ti Shinigami, o kterých jsem vás slýchával mluvit skrze dveře. Můj otec byl taky Quncy? Znal jsi ho? Už tam budeme?" Docházelo mu, že mluví poněkud příliš. "Nevadí ti ty otázky?" Dodal na závěr.

Amai -> Jev se opakoval, ale udržet světlo se ti nepodařilo. Vždy po malé chvíli se reiatsu vyčerpalo a zářivé žilky se vytratily. Ovšem kolem tvojí ruky, když jsi ji nechala položenou na stěně, zůstávala narůžovělá, velice chabá záře.

Yasuji -> "Otázky mi nevadí, samozřejmě že potřebuješ hodně informací, aby ses orientoval v situaci," řekl Idomizu klidně. "Víc o Quincy a shinigami ti ale řeknu až později. Mám již jednu žačku, které se taková lekce také jistě hodí, protože toho ví vlastně ještě méně než ty. Kdo je tvůj otec, to nevím. Pokud jsem ho znal, pak nevím, že měl dítě s Tsuyu." Po tom se chvíli odmlčel. Možná uvažoval, kdo by to mohl být... a nebo to věděl a lhal ti? "Budeme tam velice brzy," zodpověděl nakonec ještě poslední otázku.

Yasuji

Ten chlapík byl fér, ale stejně ho jednou čekala smrt. "Žačku říkáš?" Asi ji bude muset taky pomáhat s tréninkem, ale to mu nevadí, alespoň ne teď. "Škoda, chtěl bych se o něm něco dozvědět. Dobře, tak si pospěšme." Řekl a přidal do kroku. Teprve teď se postavil vedle svého nového učitele. "Poslyš Idomizu, víš ty vůbec jak vypadám?" Ani nevěděl proč se na to ptá, prostě ho to zajímalo.

Yasuji -> Idomizu chvíli mlčel. "Jestli myslíš, zda vím, jakou barvu mají tvoje oči a vlasy a co máš na sobě, tak to nevím. Ale vidím věci, které zase ostatní nevidí, tvar a barvu tvého reiatsu, body na tvém těle, kde se kumuluje nejvíc duševní energie..." Opět chvíli mlčel. "Poznal bych tě mezi jinými, jestli to je to, co tě zajímá," zakončil to. To už jste se dostali do klidné části Tokia, kde žili pravděpodobně boháči, protože tamní domy byly velké a dobře udržované, některé také poměrně výstřední. To platilo i o viktoriánském zámku, ke kterému Idomizu zcela neomylně směřoval.

Amai

Vypadalo to, že si našla zábavu, než dorazí Mebataki. A tak tedy začala. Přiložila na stěnu i druhou ruku. Dala je opravdu blízko k sobě a opět se pokusila vypustit menší dávku reiatsu.

Yasuji -> Došli jste k domu a prošli skrz bránu v zídce, která ho obklopovala. Na pozemku Idomizu zamířil někam do zahrady a řekl ti, abys na něj zatím počkal.

Amai -> Nějakou dobu sis tak hrála se světlem a svým reiatsu, když jsi odzhora konečně zaslechla zvuk otvíraného poklopu. "Amai-san, pojď ven," uslyšela jsi Mebatakiho hlas, jak se odrážel ozvěnou v tunelu.

Yasuji


Vypadalo to, že míří k nějakému parádnímu sídlu, ale tomu Yasuji nechtěl věřit. "Idomizu, tady určitě musí dělat zahradníka." Byla to sice nepravděpodobné skrze jeho slepotu, ale Yasuji si musel vymyslet alespoň toto. Prostě nevěřil tomu, že toto sídlo bude jeho novým domovem. Když ho Idomizu nechal stát samotného, napadlo ho, že by mohl utéct, ale daleko by se asi nedostal a stejně by ho našli ať by byl kdekoliv. Přistoupil radši k jednomu z oken domu a snažil se jej prohlédnout zevnitř.  

Amai

Hrát si se světýlkem jí bavilo. Vypadalo to maličko jako kotě honící se za laserem na zdi. V tom ale uslyšela Mebatakiho. I přes hrátky se světýlkem jí Mebatakiho hlas připadal tak osvobozující. Jako vždy přikývla, ale byla ve tmě a Mebataki slepej, takže si toho nejspíš ani nevšiml. Poté se dala po žebříku nahoru za Mebatakim.
Děkuji
Usmála se a tedy vylezla. Poté se podívala na Mebatakiho.
Mohu se zeptat, co se stalo?
Zeptala se a pohlédla na špičky svých bot. Byla maličko nesvá z toho všeho.

Yasuji -> Okno bylo tak špinavé, že jsi skrz něj nic pořádného neviděl.

Amai -> "Dozvíš se to brzy, ale raději to probereme na nějakém lepším místě," řekl Mebataki a nasměroval tě zpět k domu. Tam jsi ke svému překvapení uviděla nějakého modrovlasého kluka asi v tvém věku, možná o něco staršího, jak nakukuje do okna. Mebataki se nijak neobtěžoval vás představit nebo vysvětlit jeho přítomnost, a prostě zamířil dovnitř.

Amai

Ano..
Odpověděla s lehkým úklonem. Poté se nechala dovést opět k sídlu. Modrovlasého kluka si povšimla, ale nevěnovala mu příliš pozornosti. Byla z něj totiž dost nervózní, proto celou dobu sledovala pouze špičku své boty. Byla až překvapená, jak čisté ony boty i po takové době jsou. Vypadaly stále jako nové, což bylo dobře, protože byly její oblíbené. Brzy jí ovšem zkoumání bot omrzelo. Přesto však stále zírala přímo do země. Ten klučina jí opravdu znervózňoval a ona už čekala na záchranu od Mebatakiho.

Amai, Yasuji -> Mebataki/Idomizu se nijak nezdržoval vysvětlováním, kdo je kdo. Zavedl vás přímo do domu připomínajícího viktoriánský zámek a to do místnosti, kterou ani Amai ještě neznala. Vypadalo to tak jako jídelna, byl tam totiž dlouhý stůl a několik zaprášených, zdobených židlí. Vypadalo to, že už dlouho tam nikdo nebyl, stejně jako vlastně v celém zámku. "Prosím. Zatím se můžete seznámit, budete odteď oba mými žáky. Já se vrátím za chvíli, a potom vám odpovím na všechny vaše otázky," pronesl váš Quincy mistr, a poté se někam vypařil.

Amai

Přikývla mistrovi. Poté se usadila na jednu ze židlí. Byl to poměrně náročný den. Ne tolik jako včerejške, dnešek byl více náročný po psychické stránce. Ale Amai byla tak či tak dost unavená. Jak se měla seznámit, když na toho chlapce sotva mohla pohlédnout, natož promluvit. Jediné na co se zmohla bylo sedět a zírat na svojí pandičku, která jí visela na náramku kolem ruky. Bylo to pro ni tak uklidňující.

Akio

Pomalu dorazil, s reiatsu utlumeným na nejzazší minimum, na periferii Tokia. Dorazil z jiné strany než prve a tak se vydal více do centra, aby si prohlédl výsledky svých činů. Cítil svíravé úzko, když se připravoval na to co má přijít. Kdesi vzadu v hlavě se mu ozývalo něco co by jiní pokládali za svědomí, jeho však ještě více deptal jeho vlastní hollow. Neustále zarýval do živého, aby to Akio neměl lehké.

Amai, Yasuji -> Nikdo z vás se neměl k představování, takže jste tam celou dobu jen seděli, než se váš sensei znova ukázal. Opatrně se posadil do čela stolu, po jehož stranách jste seděli vy dva.
"Dobrá. Je čas, abych vám přesně řekl, na čem jakožto Quincy jste." Na chviličku se odmlčel, ale potom pokračoval. "My Quincy jsme lidé, kteří mají zvláštní schopnosti. Ovšem nejsme jediní, kdo podobnými silami vládne, a také náš svět není jediný. Existují ještě dva další hlavní světy. Jeden z nich se jmenuje Soul Society. Tam přecházejí duše lidí, kteří zemřeli. O to, aby se dostaly na místo, se starají shinigami. I oni jsou duše, ale mnohem mocnější, proto svoje zvláštní síly používají k tomu, aby ostatní duše chránili. Tak jako my používáme ty své, abychom chránili živé lidi. Třetí svět nese název Hueco Mundo. Je to nehostinný svět, který si přivlastnily zlé duše, které po smrti zdivočely a přišly o rozum. Právě před těmi musíme my a shinigami ostatní světy chránit." Zatím to bylo hodně všeobecné, ale vypadalo to, že Yasuji toho opravdu moc nevěděl, takže chtěl postupovat popořádku a vysvětlit jim opravdu vše. Chvíli počkal, jestli bude mít někdo z nich nějakou otázku.