Kizuna - 2. divize

Zde popište, co vaše postava zažila v minulosti. Z jaké rodiny pochází, případně jaké byly její první dny v Soul Society? V jakých poměrech vyrůstala? Jaké jsou nejdůležitější události jejího života, které formovaly její osobnost a chování, možná i vzhled? Co vedlo k tomu, že se rozhodla stát shinigami? Jak jí to šlo na Akademii? Proč si vybrala tu divizi, kterou si vybrala? Je toho hodně, co sem můžete zahrnout. Nerozepisujte to do úplných románů, ale ani to neodflákněte. Minulost je jedna z nejdůležitějších věcí pro každou postavu.
Už ani nevím, jaký se psal rok, když jsem se narodil, ani v jakém roce jsem zemřel. Tyto vzpomínky mi již příliš pohltily nenasytné mlhy času. Vím však, že starší mluvili o tom, že když člověk umírá a upírá své slábnoucí oči proti proudu času jeho života, vzpomíná na to, co dobré i zlé po sobě na tomto světě zanechal a může tak v poklidu spočinout. Když se o něco podobného pokusím já, tak jen stěží prohlédnu skrze opar krve a vnitřností lidí, které jsem za svůj krátký život zabil. Přitom se můj život na počátku vyvíjel velice slibně, narodil jsem se do dobré rodiny s dlouhou řadou generací samurajů, kteří se svými jmény zapsali do historie hrdého Japonska a složili těm nejvýznamnějším Shogunům i Císařům. Již od raného věku jsem vynikal mnoha talenty a lidé mě tak nazývali géniem a miláčkem bohů. S těmito tituly však přicházely také mnohé velmi vysoké nároky. Ať již šlo o kaligrafii, šerm, strategii, či mnohé další dovednosti, které patřili k životu vysoce privilegovaných samurajů, kterým jsem se podle všeho měl jednou stát. Možná jsem byl talentovaný, nikoliv však domýšlivý, proto jsem každý den úmorně trénoval až do padnutí, abych nezklamal naděje, které do mě vkládal můj klan. Již v patnácti letech jsem byl uznán jako plnoprávný samuraj a stal se tak jedním z nejmladších samurajů v historii. Následující tři roky jsem pak stoupal v hierarchii shogunovi stráže až do malé skupiny jeho nejdůvěryhodnější elity, která patřila mezi nejuznávanější samuraje v celém Japonsku. Tehdy jsem však ještě netušil, že tohle bude začátkem mého ostudného konce. Krátce na to však nad Togukawským shogunátem počala stahovat temná mračna kvůli sílícímu vlivu západních civilizací na císaře Meidžiho, který pod jejich tlakem nechal zrušit vrstvu samurajů a zbavil ji i všech jejích privilegií. Nejprve jsme se to s nevolí snažili přijmout pokojně, protože jsme věřili ve moudrost císaře a dodržovali jsme pradávné Bushidō, ale nakonec nás tíha sankcí přinutila povstat proti nové císařské armádě a vyjet vstříc poslední velké bitvě o Širojamu, kde nás byla většina zmasakrována moderními rychlopalnými zbraněmi, které císaři prodali vetřelci ze západu. Náš vůdce Takamori Saigó byl tehdy vážně zraněn a raději spáchal sepuku, než aby byl zajat nepřátelskou armádou. Mnoho z nás pak uštvala armáda ještě mnohem později, ale pár z nás přeci jen uniklo a z kdysi hrdých samurajů se stali roniny. S armádou jsme bojovali a umírali na každém kroku, ale vždy si našli naše šípy a meče cestu k velkému množství nepřátel, díky naší gerilové taktice. Já sám jsem svým mečem prolil tolik krve, že by se jí dalo naplnit menší jezero a i když jsem věděl, že moje skutky jsou špatné, nebylo pro mě již cesty zpět, tušil jsem, že mě po smrti bude čekat věčné zatracení a možná proto jsem se tak urputně bil, abych přežil co nejdéle. To se mi nakonec i splnilo a z mé skupiny jsem zbyl již jen já, nebylo mi ani 20 let, přesto jsem pobil mnohem více lidí než drtivá většina samurajů za celý svůj život. Moje poslední lidské dny byly provázeny třeskutými mrazy, než jsem se zesláblý dostal do odlehlé horské vesničky, kde vůbec neměli tušení o dění ve světě a proto se o mě jako o samuraje postarali se vší uctivostí a péčí. Když jsem se po pár dnech zotavil, tak jsem byl pevně rozhodný, že musím tyto dobré lidi opustit, aby nebyli armádou ztrestání za mé hříchy jen proto, že mi pomohli. Pár dní před mým odchodem se stálo něco naprosto bizardního, lidé ve vesnici byli napadeni nějakou neviditelnou silou, která je trhala na kusy a bořila domy jako by to byly slabé třísky. Všichni vesničané začali v panice prchat, ale já prostě nemohl, můj výcvik a dluh vůči těmto lidem mi to zakazoval. Proto jsem se vydal do míst, kde tato hrůza probíhala a jako by mi instinkty říkaly uskoč, když mě jen o vlásek minula letící rána od neviditelného útočníka. Cítil jsem, že mě začíná zaplavovat panika, protože jsem čelil neznámé síle, proto jsem se sám řízl do ruky, abych odboural paniku právě onou bolestí. Poté jsem zavřel oči a zostřil tak své ostatní smyli na maximum, aby dokázal čelit soupeři, kterého mé oči nevidí. Takto se mi podařilo uhnout ráně jedné, druhé a nakonec i do něčeho zatnout čepel své katany, ale pak už jsem cítil jen drtivý náraz do hrudního koše zvuk praskajících kostí. Po krátkém letu jsem tvrdě dopadl do trosek jednoho ze zničených domů. Bolestivě jsem zasténal a vyplivl jsem chuchvalec zčernalé krve, která se rozprskla po zemi vedle mých nohou. Věděl jsem, že už si pro mě brzy přijde smrt, která mě odtáhne do těch nejhlubších pekel, když jsem zaslechl nářek pár malých dětí, které nestihli utéct s ostatními a… „Co to má být za stvůru…“ Vyhrkl jsem z těžknoucích plic a nevěřícně zíral na kreaturu, která se tyčila nad strachy schoulenými dětmi a chystala se je zabít. Nevím, proč jsem to viděl, možná proto, že jsem byl již jednou nohou na druhém břehu, ale dokud jsem ve svém těle cítil ještě trochu života, nemohl jsem jen tak nečině ležet. Mým tělem projela nelidsky silná agónie, když jsem se znovu postavil na nohy a vykašlal spoustu černající krve ze svých plic. Z posledních sil jsem vyrazil vstříc oné kreatuře, která právě máchla svým hnátem po dětech a vší silou jsem do něj těl svým mečem, až ho to oddělilo od těla toho monstra. Příšera děsivě zavila bolesti a zběsile se po mě vrhla, v poslední chvíli jsem ještě uskočil a znovu ťal svým mečem, tentokrát však skrze masku té stvůry, kterou to rozdělilo vedví, a nestvůra se poté rozpadla jako dým ve větru. Krátce na to jsem se bezvládně zhroutil k zemi a najednou jsem stál nad svým zbitým tělem a všechna bolest byla pryč. Jen z hrudi mi visel nějaký zvláštní řetěz. Náhle se zjevila obří masivní brána se dvěma velkými kostlivci a začala se otevírat, než se však zcela rozevřela, tak se objevila oslnivě zářící silueta postavy, který ji uzavřela a pronesla dunivým hlasem. „Za své skutky by si měl skončit v pekle stejně jako tví společníci před tebou, ale před svou smrtí si prokázal, že si ještě zasloužíš šanci, když si zachránil životy těchto dětí i mnoha dalších vesničanů. Navíc si projevil zvláštní talent u lidí často nevídaný a to schopnost bojovat s Hollow i bez jakýchkoli zvláštních schopností. Tvůj rozsudek je žít dál jako duše v Soul Society a ukázat jak velký potenciál v tobě dřímá.“ Poté postava zmizela a já najednou stál opodál nějaké neznámé zchátralé vesnice…

Jednoho pochmurného odpoledne jsem procházel distriktem 78 a hledal nějakou krčmu, kde bych si zaplatil po dlouhé době opravdové lůžko na spaní a jídlo, které bych improvizovaně neuvařil v kotlíku, ve stylu co batoh dal. Náhle jsem pocítil již notoricky známý pocit toho, že se každou chvílí odněkud objeví Hollow a začne žrát vesničany. Ne, že bych byl detekci těchto potvor nějak cvičený, ale nazval bych to spíše instinktem získaným léty praxe. Správnost mé intuice potvrdila skutečnost, že jsem zaslechl o pár ulic dál nejprve vřískot Hollowa, ale poté i vyděšené hlasy vesničanů, kteří se snažili spasit své životy útěkem. Vyskočil jsem na střechu jednoho z domů a sprintem jsem skákal po střechách domů, dokud jsem tu potvoru nespatřil, jak kolem sebe plive jakousi kyselinu. Mou pozornost však z ničeho nic upoutal křik nějaké dívky a divně vypadající, psychopaticky se tvářící muž, který ji za nohu táhl směrem k té stvůře. Seskočil jsem na zem a tasil katanu proti té potvoře. Nejprve na mě hodil dosti překvapený pohled, protože nečekal, že mu tady někdo zkusí sebrat jeho žrádlo. Potom však vyplivl značné množství kyseliny, které jsem se s lehkostí vyhnul pomocí kotoulu do strany a jelikož jsem se téměř ihned zase postavil na nohy, využil jsem svého postavení a uťal hollowovi jeden jeho spát. Po děsivém zavití po mě vyměšoval další a další kyselinu, ale vždy jsem se dokázal lépe, či hůře vyhnout, stále jsem totiž čekal na moment, kdy budu schopen použít výpad, kterým bych zničil jeho masku. Ten moment konečně nastal a o pár úderu srdce později, bylo dílo dokonáno. Poté jsem znovu zasunul svou katanu a postavil se mlčky čelem vůči tomu podivnému muži. Chování té patrně traumatizované dívky mě poněkud zaskočilo, ale nikterak výrazně. Neměl jsem náladu se plést do bůhví jakých rodinných rozbrojů, tak jsem se chystal otočit a jít pryč. Znenadání po mě vystartoval onen muž se sekáčkem v ruce a snažil se mě seknout do krku. Jeho úmyslu jsem si však zavčasu všiml koutkem oka a tak jsem jeho roku zadržel v půli jeho výpadu. Moje druhá ruka ovšem znovu jednala instinktivně a popadla katanu, která mu prosekla břišní dutinu. Muž se téměř ihned zhroutil k zemi a snažil se zadržet své vyhřezlé vnitřnosti, ovšem zcela bezúspěšně. O chvíli později vydechl naposled obklopen vlastní krví. S ledovým klidem jsem shlížel na mrtvolu a poté sáhl po čistém cípu jeho oblečení a očistil čepel své katany od jeho nečisté krve. Následně jsem ji opět zasunul do pochvy a s klidným výrazem v očích pohlédl na tu dívku. Nezaujatě jsem ji sledoval a uvažoval nad tím, proč je sakra tak hyperaktivní, bylo to totiž poněkud otravné. „Kdysi jsem jím bával, ale to už je dávno. Můžeš mi říkat třeba Kizuna. Proč by si semnou měla chodit? Nejsem žádná armáda spásy a mou společnicí je jen smrt.“ Pronesl jsem klidným hlasem a zamyšleně jsem se zadíval na oblohu. Poté jsem sjel pohledem opět k ní. „Měla by sis ty záda nechat ošetřit, jinak možná nedožiješ rána.“ Pronesl jsem stejně klidným hlasem, jako bych mluvil o počasí, nebo jakékoli jiné běžné věci. „Nu dobrá, možná bych tě mohl doprovodit alespoň k nějaké léčitelce, nebo koho tu na to v téhle vesnici máte.“ Než jsem však stačil dopovědět posledních pár slov, již se nekontrolovaně řítila k zemi. K jejímu štěstí jsem byl dostatečně rychlý a pohotový, abych ji zachytil těsně předtím, než si hlavu rozbila o špičatý kámen. Prudkým, seč jemným pohybem jsem ji přitáhl k sobě a chytil ji do náručí jako princeznu. Její tělo bylo až nezdravě lehkém, z čehož bylo každému trochu všímavému pozorovateli jasné, že si prošla pod taktovkou jejího původního opatrovníka, značným strádáním. Pro jistotu jsem se ještě rozhlédl po okolí, zda neuvidím nějaké známky nebezpečí, ale nikdo další se zde nepohyboval kvůli strachu z hollowa, kterého jsem před chvíli zničil. Spěšnými kroky jsem započal pátrání po nějakém léčiteli, který by se o dívku postaral. Nikdy dostatečně kvalifikovaný se ve vesnici, ani v tomto distriktu nevyskytoval, takže jsem se co nejrychleji rozeběhl vstříc civilizovanějším částem Rukongaie. Stav dívky se stále zhoršoval, ale nakonec se mi podařilo jednoho léčitele najít a ten jí zbavil otravy z té žíraviny a zároveň připravil obklady, které pomohly s hojením poškozené kůže. Přesto však zůstaly na kůži Amaterasu patrné jizvy, které nešlo vyléčit, nebo to snad ani nechtěla, aby jí připomínaly den našeho setkání. Po pár dnech péče nabyla vědomí a i její kůže získala na zdravější leč stále bledé barvě. Nejprve jsem ji sice odmítal vzít sebou, což bylo tak nějak pro její dobro, ale nakonec jsem souhlasil a od toho dne jsem nezískal jen nového společníka, ale také malou roztomilou sestřičku, která však na ostatní působila naprosto diametrálně odlišným dojmem. Společně jsme se ještě několik let toulali po celém Rukonu, kde jsme nalezli zraněné mládě krkavce, který nakonec zůstal jako náš zvířecí společník, leč partnerem byl hlavně pro Amaterasu. Když nakonec Amaterasu tak nějak dospěla, tak jsme společně vstoupili na Akademii pro shinigami, kterou jsme dokončili levou zadní a v relativně rekordním čase jsme tak byli uznáni jako plnohodnotní shinigami, kteří budou přiděleni do divizí. Amaterasu měla o své divizi celkem jasno, ale já si svým budoucím zařazením ještě zdaleka jistý nebyl…