Čajovna Dračí studna

Reizo Kami

Když přinesli jídlo oboje vypadalo opravdu úžasně. Ihned jak mu ho položili na stůl se do něj pustil, krásně kousek po kousíčku.
"Já právě žádnou práci asi nemám, starost asi také ne, a popravdě mě to docela i štve, nebo spíše mrzí."

Akkaku Naito


Podíval jsem se na důstojníka a decentně se usmál: Nepřej si mít nějaké starosti na řešení. Mohlo by se ti to splnit mnohem rozsáhleji, než bys čekal. vzpomněl jsem si na Onmitsukido a na to, že s nimi měl Razaki promluvit. Udělal to? A jak to asi dopadlo? Popraví mě, nebo budu konečně žít tak, jak jsem si vždycky přál?
Pak jsem jen zatřásl hlavou a pustil se do čokoládového krému s vanilkovým pudinkem. 
Krém byl studený a chutnal jako zmrzlina a pudink byl vlastně takové horké šodo. Výsledný efekt byl takový, že kdybych neměl osobnost gentelmana, asi bych to do sebe hodil jako prádlo do pračky a po deseti vteřinách si požádal o další.

Reizo Kami

"Jo to asi ano, ale alespoň by nebyla taková nuda. Nemám moc rád když nemám nic na práci,no prostě nemám co dělat, koníčky vlastně taky žádné nemám takže věčně jen třeba sedím a něco si přečtu, takhle by to byla alespoň nějaké změna."
Usmál se, u dezertu který před něj připravili rozděloval ovoce od sebe a postupně si bral každé do úst.

Akkaku Naito


Dojedl jsem a zalil nový čaj. Poté složil svůj příbor a očistil si ústa ubrouskem. Inu. Ona i jistota nudného života je lepší, než nejistota jakéhokoliv jiného života. zabručel jsem a vzpomněl si na Arari. Povzdechl jsem si. Pokolikáté už jen za tento den? Pokolikáté už jen za tento rozhovor? potřásl jsem hlavou a trochu si urovnal vlasy. Dobře si to pamatuj... dodal jsem k Reizovi zlověstně. Můj hlas byl skoro bez výrazu, stejně tak můj obličej. Mohla to být výhružka, mohlo to být varování, mohla to být jízlivost, mohlo to být... 
...Is this madness? 

Reizo Kami

Ano, ale pořád je to důkaz že žiješ, že vlastně nejsi jen bytost která přežívá ze dne na den.
Řekl poměrně s klidem. Všiml si jeho výrazu ve tváři, došlo mu že ho pravděpodobně musí něco uvnitř zžírat, asi něco nepříjemného.

Akkaku Naito


Pokrčil jsem rameny a podíval se na Reiza. Jednoho dne budeš mluvit jinak. Až poznáš, co je pro tebe skutečné štěstí. Pro co můžeš žít. V tu chvíli si budeš přát, aby ten okamžik neskončil. Nebudeš toužit po změně... a budeš nešťastný, až změny příjdou... zmlkl jsem, protože se mi na konci dvakrát zlomil hlas. Napil jsem se čaje a díval se stranou. Tohle jsem přehnal...

Reizo Kami

"Jenže já právě nemám žádný důvod žít, vlastně jen přežívám, ani nevím jestli po něčem takovém toužím."
Zamyslel se, vypil celý čaj najednou, spolkl poslední kousek dezertu a prázdným pohledem na něj pohlédl. Díval se na něj přibližně 2 vteřiny, poté vstal a usmál se.
"Děkuji že jsi mě sem pozval ale měl bych raději už jít, někdy si to zopakujeme."
Pomalu kráčel pryč z čajovny.


---------> Kasárny 10. Divize.

Akkaku Naito

Sklonil jsem hlavu a poznamenal: Také doufám, že se ještě sejdeme nad šálkem čaje. poté, co Reizo odešel jsem se jen natáhl a užíval si, že mám po ruce čaj, dobrý dezert a klid. Zároveň jsem přemýšlel, zdali se naskytne nějaké to překvapení. Jestli ano, nezbývalo než doufat, že to nebudou Onmitsukido, nebo vrchní kapitán.

Tmavomodré vlasy sa iba jemne húpali do rytmu s vetrom, pred necelou pol hodinkou si doprial dlhšiu sprchu po tréningu takže ešte stále boli mierne navlhnuté. Bolo to už dávno kedy sa naplno ponoril do tréningu, všetko bolo také ležérne a ani pri meditácií sa nedokázal dostatočne uvoľniť. Už ho to žralo, tak sa rozhodol navštíviť svoje obľúbené miesto. Chodil tam takmer vždy po ťažkom tréningu a bral to ako takú malú odmenu za tú drinu. Konečne sa v pozadí začali rysovať obrysy budovy v ktorej sídli toto miestečko, ide o malú čajovňu. Za týmto podnikom sa mu cnelo asi najviac. Prešiel cez staré drevené vchodové dvere, zastal pri malej žene pri schodoch do pivnice. Uklonil sa jej. „Dobrý večer.“ Venoval jej milý úsmev a potom pokračoval smerom, kam ukazovala postaršia zavalitá pani. Tlmené svetlo dorábalo krásnu atmosféru, hneď mu do nosu udrela silná vôňa levanduľovej vonnej tyčinky ktorá sa premiešavala s vôňou grepových tyčiniek. Zastal na poslednom schode a rozhliadol sa, bolo tam ľudoprázdno a to bol len bonus. Mal to tu celé pre seba. Ako obyčajne zabočil k miestu s malým stolčekom s obrusom z bambusových vlákien a s dvoma veľkými poduškami pozdĺž. „Dobrý večer.“ Pozdravil aj postaršieho pána, ktorí sedel za pultom na ktorom boli priesvitné nádoby plné byliniek a rôznych tekutín. Zastavil sa pri pulte a rozhliadol sa po ponuke, ktorá bola v štýle, ukáž čo by si chcel. Možno tu majú aj normálne jedálne lístky no to ho nelákalo, mal rád náhodné vyberanie, prípadne si nechal odporučiť niečo dobrého. „Dal by som si čaj z týchto tmavohniniek, ďakujem.“ Bylinky pripomínali tabak, no to ho neodradilo. Prešiel k „svojmu“ stolu, posadil sa tam a mlčky čakal kým mu bude naservírovaný čaj.

Firel
Tak jako posledních pár týdnu jsem vysedával v čajovně nad hrnkem s něčím, co pomáhalo uklidnit mysl. Pomáhalo mi to soustředit se na to, co chci vyzkoušet a zároveň snižovalo šance na nechtěné exploze.
Jelikož jsem ze seireitei málokdy vytáhl paty, byla minimální naděje, že tady narazím na někoho, kdo by si chtěl povídat. A můj zamyšlený pohled ven z okna už vůbec nevyvolával pozornost.
Tak trochu ztracen v myšlenkách co by se dělo kdyby za mnou zaletěl motýl s posláním na nějakou misi.
Od té doby co jsem spolu s raidenem zlikvidoval yaitu se toho moc neděje...

Do čajovny vletěl motýl se zprávou - přítomnost kapitána 5. divize byla žádána v kanceláři 1. divize...

Firel
Do čajovny přiletěl pekelný motýl, a k mému překvapení ten malej hajzlík přiletěl jiným oknem, než ze kterého jsem sledoval dění venku.
Po té co jsem vyslechl žádost o mojí přítomnost v kasárnách první divize jsem byl překvapen.
Takže ještě nejsem zavržen jako kapitán? Pozoruhodné.
Pomalu jsem se sbalil, nechal na stole platbu za čaj i a pomalu se odkradl směrem první divize.

----> Kasárny 1. divize