Kapitola první

Kapitola první
Narozen pod rozbouřeným nebem
 


„Ajatata!“ vykřikl chlapec potom, co pravačkou shodil zvonící budík z nočního stolku. „No tak, neblbni!“ snažil se schovat se pod peřinu, aby ten otravný zvuk nemusel poslouchat, nicméně jak si asi dokážete sami domyslet, jeho plán mu vůbec nevyšel. Nakonec přece jen musel vylézt, aby svůj starý budík umlčel. Nevybral si ale zrovna nejelegantnější cestu. Lezl z postele jako mrtvola ze svého hrobu, a dokonce k tomu vydával zvuky, díky kterým byste i mohli věřit tomu, že je skutečně zombie.
Skutálel se na zem jako sud naplněný trpaslíkem a až když ho děsně začala bolet záda, uvědomil si, že dopadl právě na svůj budík. Jedno pozitivum to ale mělo! Podařilo se mu ho totiž vypnout.
 
„Mamčo! Z bráchova pokoje jdou slyšet nějaký škaredý rány, myslím, že je mrtvej!“ vykřikl nešťastně malý chlapec, který celý udýchaný seběhl schody.
„Ty snad nikdy nespíš, Enzo“ zakroutila hlavou blonďatá žena a položila na stůl hrnek s horkým čajem. Chlapec k ní mezitím přiběhl a netrpělivě na ní hleděl.
„Neboj se, Enzo,“ pokusila se ho uklidnit, ale zdálo se, že to u něj mělo spíše opačný efekt. Vzdychla a ukazováčkem levé ruky si z očí odhrnula ofinu.
„RINZU!“ zakřičela najednou přes celý dům, až se z toho udělala prasklina ve zdi. Enzo na to byl nejspíš připravený, protože si kryl obě uši a dost škodolibě se usmíval.
Z patra se ozvala hlasitá rána prasknutí dveří a ze schodů seběhlo cosi modrého.
„ENZO! Ty cajzle jeden! Zase jsi to udělal!“
„Uklidni se, Rinzu-blbe,“ odpověděl Enzo a pobaveně si odhopsal někam pryč. I jeho matka byla celkem rozesmáta, snažila se to ale krýt tím, že se napila čaje.
„Neustále tě využívá k tomu, abys křičela přes celý dům! Ráno je to hrozně nepříjemný!“
„Já vím, ale je celkem vtipný sledovat tě, jak běžíš z těch schodů a v očích máš plameny pomsty.“
„Ty. On. Oba mě přivedete do hrobu! Co jste za rodinu?“
„Radši jdi do školy, Rinzu. Už tak máš zpoždění. Opět.“
 
 
Ulice Osaky osvětlovaly paprsky ranního slunce. Příjemně to hřálo na kůži a cesta do školy díky tomu byla celkem pohodlná. Chlapec se světle modrým účesem měl v uších sluchátka a dost nahlas z nich hrála hudba. Nějaký metal nebo co.
 
„Oi! Rinzu! Oooi!“ ozvalo se z dálky. Kvůli hluku však Rinzu neslyšel, že na něj někdo volá. Dál poslouchal hudbu a házel u toho hlavou dopředu a dozadu. Když ho ale hnědovlasý chlapec doběhl a chytil za rameno, nezbylo mu nic jiného, než vytáhnout sluchátka a věnovat mu pozornost. To všechno samozřejmě doprovázelo leknutí s hlasitým výkřikem.
„Daiki! Chceš mě zabít?!“
„Promiň, Rinzu! Ale není to moje chyba, že chceš přijít o sluch!“
„Pche, tenhle typ hudby musíš poslouchat nahlas, jinak to nejde,“ vysvětlil modrovlasý chlapec a nahodil jeden ze svých výrazů hudebního znalce. „No. Co vlastně chceš?“ zeptal se.
„Jít s tebou do školy? Co jinýho? Běžím za tebou už od metra.“
„Aha. Promiň. Nevšiml jsem si.“ Rinzu se usmál jako neviňátko a snažil se tvářit, že Daikiho neviděl. Sám se o tom přesvědčoval tím, že ho na zastávce vůbec nezahlédl a ve skutečnosti se nevydal jiným směrem, než kterým normálně chodí do školy, aby se mu nevyhnul.
„No, to je jedno. Učil ses na dnešní test?“
„To je přesně to, proč jsem se ti chtěl vyhnout,“ pomyslel si Rinzu a nenápadně si povzdychl.  Opatrně omotal sluchátka kolem svého mp3 přehrávače a schoval ho do kapsy.
„Ne, Daiki, neučil jsem se,“ přiznal se nakonec. „Měl jsem důležitější věci na práci. Zachraňoval jsem svět a tak.“  
„Samozřejmě, to děláš vždycky, co? Která hra to byla tentokrát?“ zeptal se a zasmál se. V jeho tváři i přesto zůstal celkem chladný výraz. Nejspíš ten smích hrál. Daiki byl jeden z těch lepších studentů, kterým opravdu záleželo na výsledcích jejich studia. Rinzu byl spíš takový flákač, kterého škola moc nezajímala. Nebyla pro něj dostatečně zábavná. A k jeho smůle byl Daiki takovým tím typem člověka, který rád připomínal to, co je důležité. Tedy, to co on viděl jako důležité.  Rinzu se ho zbavit nemohl, pak už by neměl žádného kamaráda. 
„Tu neznáš, věř mi.“
„Nepodceňuj mě!“
„Ok, jmenovala se .  .  .“
 
 
Ve škole se to strašně táhlo. Občas to bylo až k nevydržení. Rinzu vypadal celkem sklesle, když vycházel ze školní budovy. Měl k tomu celkem dobrý důvod. Učitel mu dal dost sežrat ten fakt, že se vykašlal na učení a test napsal nejhůř z celé třídy. Aspoň, že se vyhnul Daikimu, který by mu zase říkal něco o prioritách a podobných blbostech.
„Ono prší? Děláš si ze mě prdel?“ zabručel Rinzu. „Neměl bys klít, Rinzu. Ale máš pravdu. Vždyť to říkali v předpovědi!“ dostalo se mu okamžité odpovědi od Daikiho, kterému se zřejmě nedokázal ztratit z očí tak rychle, jak si myslel. „Ale neboj, mám dost velký deštník pro oba. Plus máme to domů stejnou cestou. Pokud se mi teda zase nepokusíš utéct někudy jinudy,“ zasmál se Daiki a otevřel svůj černý deštník.
„Já se ti nepo-meh. Díky,“ odpověděl Rinzu a vlezl k Daikimu pod deštník.
„Je to pech, určitě mi bude blbnout internet.“
„Měl by ses spíš zajímat o to, jak si chceš spravit známku.“
„Hele, klidně s tebou budu mluvit o čemkoliv, jenom ne o škole prosím,“ řekl Rinzu zoufale. Byl to takový jeho zoufalý pokus, čehož si Daiki nejspíš všiml, tak jen přikývl a pokusil se o milý úsměv.
Cesta od školy k metru, které by je oba zavezlo blíž k jejich domovům, byla dlouhá. Chlapci se tedy rozhodli, že si jí zkrátí a vezmou to co nejrychleji kolem parku. Šli dost svižně, nicméně ne dost na to, aby unikli blížící se bouři. Ten deštík, který je zastihl předtím, byl jen takovou předehrou pro nebeské peklo, které mělo v příštích minutách nastat. Dokonce se zvedl vítr. Pořádně. Rinzu s Daikim se ani nestihli nadát a deštník se převrátil. Během těch několika vteřin byli celí mokří.
„Do háje! V tomhle počasí mi fakt nepůjde net,“ postěžoval si Rinzu.
„Rinzu, pomoc,“ řekl prosebně Daiki, který se zuby nehty držel rukojeti deštníku. Nebyl ale moc silný, takže ho nedokázal udržet.
„Musíme se někde schovat, jinak nás to odfoukne!“ zakřičel Rinzu, natáhl ruku, chytil Daikiho a přitáhl ho k sobě. „Vykašli se na ten deštník!“
Daiki přikývl a vyrazil s Rinzuem hledat úkryt. Z dálky byly slyšet sirény hasičských vozidel a na nebi burácely hromy.
„Tady jsou ale jen stromy, pod nimi se schovávat nemůžeme! Je to nebezpečné, Rinzu!“ Daiki se snažil apelovat na zdravý rozum svého spolužáka, což byla chyba, protože Rinzu byl prostě sám sebou, čímž samozřejmě nechci říct, že by byl tupec, ale když on se tak někdy fakt choval.
„A kam se chceš teda schovat, chytráku?“ zeptal se Rinzu a zalezl si pod největší strom, který stál přesně uprostřed parku. Byl to starý kaštan, kolem kterého to tu všechno v podstatě vybudovali.  
„Je mi to jedno, ale tady prostě nebudu!“ Když chtěl Daiki odejít, Rinzu ho chytil za ruku a přitáhl ho zpátky. Bál se o něj a nechtěl, aby se mu něco stalo, když se rozdělí.
„Pusť mě!“ zakřičel a odstrčil Rinzua tak silně, až s ní udeřil o kmen kaštanu. Modrovlasý chlapec se chytil za hlavu a sledoval, jak se k němu jeho kamarád otáčí zády. V tu chvíli se louže, ve které Rinzu stál, zbarvila krví.
 Rinzu sledoval, jak krev ve vodě vytváří podivné abstraktní obrazce. Byl moc roztřesený na to, aby si dokázal přiznat to, že se mu celá tahle scéna, ve které se octl, nezdá. Jeho srdce bušilo tak silně, až to sám slyšel, ale jeho tělo se chovalo, jako by bylo mrtvé. Nedokázal se pohnout. Jen očima dokázal zamířit nahoru, aby uviděl, jak obrovská příšera s pomalovanou maskou probodla jeho nejlepšího přítele obřím drápem, a pak jeho bezvládné tělo odhodila o několik metrů dál.
„Zabít,“ ozvalo se chladným hlasem zpoza masky. Rinzu chtěl couvnout, ale nemohl. Jeho cestu mu blokoval obrovský kmen starého kaštanu, a navíc by mu jeho tělo ani nedovolilo hýbat se.
Nastala jeho osudná chvíle? Ta příšera vypadala dost podobně jako ty, které zabíjí ve svých počítačových hrách obřím mečem nebo jinými zbraněmi. Tam s tím neměl problém, byly to jen hry. Tohle byla skutečnost. Jak? Vždyť příšery ve skutečnosti neexistují. Dodnes o tom byl přesvědčený.
Jak se ta zrůdná věc s maskou blížila, cítil, že on není tím hrdinou, který bude zachraňovat dívky z nesnází právě předtím, čemu teď nedobrovolně čelil.  
„Zabít!“ vykřiklo znovu monstrum a stejným drápem, kterým probodlo Daikiho, teď mířilo na Rinzua. Jenže svůj cíl nenašlo.
„Proč neutíkáš?“ ozval se hlubší mužský hlas. Rinzu otevřel oči a uviděl před sebou (dalšího) modrovlasého muže. Měl meč a blokoval s ním ten obrovský dráp. Rinzu se okamžitě vzpamatoval a rozběhl se pryč. Neměl potřebu zdržovat se někde, kde se dějí takové nadpřirozené a divné věci. Navíc měl strach a dost pravděpodobně se to poznamenalo na jeho spodním prádle. Při svém útěku několikrát zakopl a vyválel se v kaluži.
 
Ten muž s mečem se vážným pohledem podíval na zrůdu. „Co jsi zač? Odkdy hollow napadá živé?“ zeptal se, zmizel a objevil se opodál. Podíval se na tělo toho druhého chlapce, kterého nestihl zachránit. „To si obstaráváš potravu nebo co? Zabiješ člověka, potom ho sníš, až z něj bude duše?“  
Nezdálo se, že by příšera měla dost rozumu na to, aby mu rozuměla. Jen něco zavrčela zpod masky a rozběhla se proti muži v černém.
Ten si jen upravil brýle na nose a napřáhl se se svým mečem. V tu chvíli do něj ale zezadu narazilo něco dalšího a povalilo ho to na zem. Když se podíval, aby zjistil, co to bylo, uviděl další příšeru s maskou. Tahle byla ale trochu jiná. Byla větší a měla kopyta, kterými se chystala zadupat nebohého modrovlase v černém shihakushu do země. V tu chvíli se odnikud objevil chlapec, kterému před chvílí zachránil život a na poslední chvíli muže odstrčil stranou.
„Proč ses vrátil, pitomče?“
„Právě jsem vás zachránil!“
„Já bych to zvládl,“ odpověděl muž klidně a znovu se postavil. „Teď jsou tu ale dva, to by mohl být problém.“
„Ve skutečnosti tři,“ opravil ho Rinzu a ukázal směrem, ze kterého právě přiběhl. „Není to tak, že bych se vrátil dobrovolně, ale nic jiného mi nezbylo. Dokážete s nimi bojovat? Máte meč.“
„Ano, mám meč, ale tihle hollow jsou neobvykle silní.“
„Hollow?“
„Ticho. Když budeš ticho, možná neumřeme.“ Zdálo se, že slova toho muže se Rinzua trochu dotkla. Měl ale pravdu. Možná, že kdyby tolik nekecal a nesnažil se být zachráncem celé situace, Daiki by…
Odhodlal se čelit tomu, co způsobil. Ohlédl se směrem, kde leželo tělo jeho kamaráda. Bál se jít k němu. Ale musel. Musel přece zjistit, jestli mu nějak nedokáže pomoct. Když vykročil, ten muž v černém oblečení ho zastavil.
„Je mi to líto, ale tvůj kamarád zemřel,“ řekl. „Navíc tě asi budu potřebovat tady. Jak se zdá, jsou čtyři.“ Ukazováčkem ukázal na dalšího hollowa, který byl zatím největší. Rinzu sklopil hlavu a zavřel oči. Cítil se hrozně, ale věděl, že to jim teď nepomůže. „Co mám udělat?“ zeptal se chladně.
„To, co se chystám udělat je tak trochu proti zákonům místa, ze kterého pocházím. Když o tom ale nebudeme mluvit, tak by to i mohlo projít. Teda, abys mě nechápal špatně, dělám to celkem nerad, ale chlap musí udělat co je potřeba, aby přežil, když to chce jednou dotáhnout na kapitána.“
Rinzu absolutně netušil, o čem mluví, tak jen v tichosti vyčkával, co protizákonného vlastně udělá.
„Jak se jmenuješ, kluku?“ zeptal se. Ke dvojici se zatím ze všech směrů blížili hollow.
„Rinzu. Tokara Rinzu.“
„Těší mě, Rinzu. Já jsem Rai Ehen,“ představil se.
 
„Ještě se tě na něco zeptám, Rinzu,“ začal, čímž si získal chlapcovu pozornost. „Chceš se jim pomstít za to, co udělali tvému kamarádovi?“ zeptal se.
Rinzu přikývl hlavou. „Chci.“
„Myslel jsem si.“
Eshen vzápětí napřáhl svůj meč za sebe a bodl ho Rinzuovi do srdce. Oba dva pohltilo světle modré tornádo, které hollow vystrašilo natolik, že se zastavili a jen pozorovali, co se bude dít.
Jako první vyšel Ehsen. Na tváři měl celkem nervózní úsměv. V ruce však svíral svůj meč a odhodlaně šel naproti dvěma hollow.
Když tornádo zmizelo, na zem dopadlo Rinzuovo bezvládné tělo. V jeho očích nebyla nejmenší známka života. Vedle něj však stál druhý Rinzu. Tedy – jeho duševní já. V ruce držel podobný meč jako měl Ehsen. Ten jeho měl ale jinou záštitu.  
„Co teď?“ zeptal se Rinzu.
Eshen rozhodil rukama. „Co asi? Ukaž jim, že si vybrali špatný lidi.“
Rinzu překročil své vlastní tělo. Neměl teď čas pozastavovat se nad tím, co všechno se kolem něj děje. Bylo to strašně divné, nové a měl z toho nepříjemný pocit v břiše. Věděl ale jedno. Na otázky bude čas potom, co pomstí svého kamaráda a navždycky sprovodí ty odporné věci z tohoto světa.
„Jo,“ odpověděl nakonec Eshenovi a rozběhl se proti monstru, které mu navždy změnilo život.