Kapitola první - Když jsem zemřel

pro **Red** Fri Jun 14, 2013 1:29 am

Spoiler:

______________________________________________________

Když jsem zemřel...

"Hmmm." Kapitán dvanácté divize pečlivě sledoval několik monitorů a každou chvíli přebíhal z jedné strany laboratoře na druhou.

"Ne, takhle je to přeci špatně!" vykřikl a vší silou uhodil pěstí do klávesnice, do které vzápětí začal něco naťukávat. Jeho očí se neodlepily od monitoru. Po tváři mu stekla kapka potu. "Co jsem to jen udělal...?"

Zeptal se sám sebe a znovu udeřil do klávesnice. Chvíli bezradně sledoval blikající obrazovky, ale potom je radši vypnul.

Kapitán si sfoukl pramen vlasů z pravého oka a rukou jej uhladil k hlavě. V levé ruce držel malé zařízení, které připomínalo mikrofón, který na sobě měl několik malých i větších tlačítek. Vědec přiložil mikrofón k ústům a zmáčkl jeden z čudlíků.

"Kapitán dvanácté divize, Ramperouge Satoshi. Pokus číslo čtyři selhal. Oživení pomoci převodu elekt...Ah, co to tu sakra povídám, stejně tomu nebudete rozumět, vy bando omezenců!" Vykřikl najednou a hodil s mikrofónem o zeď. Ten se roztříštil na stovky malých kousků.

"Co se to se mnou děje? Nikdy dřív jsem podobný pocit necítil." Podíval se na svoje ruce, ty se chvěly. Posadil se na zem a objal kolena. Nebylo mu dobře, jako by se jeho srdce rozbušilo, zároveň zastavilo a zmenšilo se na velikost hrášku. Byl to pocit, který nikdy dřív nemusel cítit. Vždycky si byl jistý každým svým krokem. Vždyť byl génius! A sám to moc dobře věděl. Udělal toho pro tohle město tolik. Několikrát ho sám zachránil, aniž by mu někdo poděkoval nebo to vůbec věděl. Sám Satoshi to někdy nevěděl. Jeho výrobky a pokusy byly průkopnické, inovativní a fantastické!

Ale teď? Satoshi vstal a upravil si své kapitánské haori. "Selhal jsem." Přiznal si krutou pravdu a došel ke dveřím vedle kterých bylo něco, co připomínalo nastavení domácího alarmu. Kapitán dvanácté divize na malé konzoli naťukal sérii kódu a dveře se uzavřely. A nejen východ. Zdi pokryl stejný materiál, ze kterého byly vyrobeny dveře. Dokonce ani Wolverinovo adamantium by se přes tento tvrdý materiál nedostalo. Těžko říct, jestli to byl kov nebo minerál. Ani sám Satoshi to nevěděl a to výzkumu věnoval několik let. Nicméně, byl to nejtvrdší materiál, který můžete ve světě duší najít.

"Myslel sis, že si můžeš hrát na boha, že jo, Satoshi? Ach jo, ach jo," zamumlal si kapitán pro sebe a pomalým krokem došel ke kovovému lůžku, na kterém leželo tělo shinigamiho, na jehož obličeji se utvářela hollow maska. Podivně to bublalo a stékalo po jeho obličeji až na zem. Rozmrzelý kapitán se chytil za břicho a klopýtl. Cítil v puse chuť krve. Hollow maska na tváři mladého shinigamiho stekla úplně.

Satoshi odvrátil pohled a zavřel oči. Shinigami, který v Satoshiho laboratoři ležel, se jmenoval Kokumaru Yosuke a nebyl ničím výjimečný. Narodil se v Rukongaii a žil normální a spořádaný život. Měl rodinu, kterou miloval. Jednoho dne se vydal na dobrodružství, kterým pro něj měla být akademie Shino. Když se z něj stal shinigami, byl umístěn do dvanácté divize, ve které sloužil pouhých 6 let. Měl tu smůlu, že se jako dobrovolník vydal na tajnou Satoshiho výpravu do Hueco Mundo, kde zemřel při pokusu zajmout hollow třídy adjuchas, kterého chtěl kapitán dvanácté divize pro svůj důležitý výzkum.

Satoshi byl známý tím, že je geniální vědec s psychopatickými sklony, což tak nějak k pověsti kapitánů dvanácté divize patří. Nikdo se ale nikdy nezeptal na to, jestli Satoshi něco cítí. Ani členové jeho vlastní divize nevěděli, že jejich kapitán je taky jen osoba, která má srdce a dokonce na správném místě. Měl své emoce, své chyby, avšak jeho intelekt, který daleko přesahoval hranice ostatních byl vždy upřednostňovaný před čímkoliv jiným, i v jeho vlastních očích, a proto dokázal vše ostatní zastínit.

Když ale umíral mladý Yosuke, Satoshi ucítil závan něčeho, co bylo silnější, než on. Jednou už to zvládl s Akiem, tak proč by to teď nevyšlo. Jenže Yosuke cestou zpět do Seireitei zemřel. Jeho zanpakuto se rozpadla na prach. I přes to se ale odhodlaný kapitán rozhodl provést hollowfikaci. Musel jen rozproudit krev ve shinigamiho těle a na chvíli, malou, nepatrnou, oživit jeho buňky! O zbytek by se postarala regenerace. Musel ale použít jedno ze svých zařízení, které bylo teprve v testovací fázi.

Satoshi se podíval na svojí ruku, na které měl navlečenou fialovou gumovou rukavici. Druhou rukou jí chytil a stáhl dolů. Vzdychl, když spatřil, jak se kůže na jeho ruce podivně roztéká. "Ta radioaktivita se nesmí dostat z této místnosti." Satoshi odhodlaně vykročil kupředu. Přímo k velké bedně, na které byl natvrdo umístěný diktafón a malá plocha s monitorem. Kapitán se svými ústy přiblížil k diktafónu a ukazováčkem rozpadající se ruky zmáčkl velké modré tlačítko, monitor se zapnul a hned na něm bylo vidět středisko výzkumného ústavu, které bylo tvořeno Satoshiho nejvěrnějšími společníky a kolegy. "Všichni členové dvanácté divize okamžitě opusťte budovu. Jedná se o kritický stav, takže padejte! HNED!" Všichni poznali, že něco není v pořádku, když uslyšeli kapitánova slova, jak se rozléhají chodbami a sály. Takhle se normálně nevyjadřoval. To prostě nebyl on. Vždycky přišel s něčím dlouhým a chytrým, když něco říkal. Muselo to být něco opravdu vážného. Všichni svého nadřízeného poslechli a v budově i jejím okolí proběhla evakuace.

Satoshi vypnul monitor a upadl na zem. Místnost byla dokonale zapečetěná, takže by se sem neměl nikdo dostat minimálně tři sta let. A to je dost dlouhá doba na to, aby se objevil nový génius, který dá jeho chyby do pořádku. Dokonce ani duševní síla vrchního kapitána by s tím neměla pohnout. Satoshi si pořád opakoval, že je to jeho chyba a že si to zaslouží, protože sám sebe zklamal, měl být lepší. Do očí mu znovu spadly vlasy, tentokrát ale už neměl sílu na to, aby je sfoukl pryč. Umíral a moc dobře to věděl.

Seděl na zemi a rozhlížel se po své laboratoři. Poslední místo, které jeho oči uvidí? Zklamaně oddechl. Měl pocit, že se jeho vnitřnosti začaly probíjet skrz jeho tělo na povrch.

Přemýšlel nad spoustou věcí. Nad výzkumy, které nedokončil. Nad zařízeními, které chtěl zrealizovat. Nad svoji rodinou, kterou dávno opustil. Zakroutil hlavou nad tím, co se z něj v jeho posledních chvílích stalo. Kdo by si kdy pomyslel, že ze všeho, co existuje, kapitána dvanácté divize zabijí zrovna emoce. Satoshimu to připadalo komické. Dokonce i to, že má najednou smysl pro humor. Kde se to v něm jenom bralo.

Na stole kousek od něj ležela jeho zanpakuto Suzaku. Satoshi sledoval, jak praská. Usmál se. Přišlo mu zajímavé, že může sledovat a cítit vlastní smrt. Rozhodně to byla jedna z věcí, které měl na svém 'to do listu' - zkoumat vlastní smrt. Nakonec to tedy byl vědec až do konce.

"Ka-pit--áne.." Satoshi vykulil oči, když uslyšel chraplavý hlas mrtvého člena své divize. "Kokumaru? Nemožné..Při takovém náporu radiace by se jeho tělo mělo rozpadnout. To moje drží jen protože chci.. Jak..?!" Kapitánovy myšlenky byly přerušeny další silnou bolesti, která vycházela z jeho vlastního těla. Už nemohlo dlouho vydržet. Yosuke si vstal, jako by se nic nedělo a podíval se na Satoshiho, jeho oči byly černé, kompletně. A jeho výraz? Děsil dokonce i samotného Satoshiho. Oživený shinigami se protáhl a pomalu si to nakráčel až k bezmocnému Satoshimu.

"Tak," ďábelsky se usmál a chytil Satoshiho oběma rukama za hlavu, "můžeme začít?" zeptal se. Satoshi se snažil chytit Yosukeho, ale už neměl sílu. "Ko-...Ku--maru...?" Kapitán se snažil dozvědět, co člen jeho vlastní divize zamýšlí a taky to brzy zjistil. Yosuke pevně sevřel Satoshiho za spánky a otočil jeho hlavou tak, až v ní nepříjemně křuplo, hlavu ale nepouštěl. Jeho ruce začaly zářit a postupně se to dostávalo i do jeho těla, které potom kompletně zmizelo.

Satoshiho tělo se pohnulo a ozvalo se hlasité nadechnutí. Kapitán dvanácté divize vstal a rozhlédl se po své laboratoři. "Kapitáne Satoshi, vždycky mě zajímalo, jaké to je, být géniem. Díky, mockrát děkuju. Takový nával informací a vzpomínek," zasmál se a přišel ke dveřím, "párty začíná."