Díl první

Jak jste tak listovali knihou, začali jste si myslet, že je plná zápisů stylu: „Milý deníku, dnes se nestalo nic zajímavého.“ Pak jste ale našli poněkud delší zápis, který by stál za přečtení...

Zápis dvacet osm

Dnes to vypadá na slunný den...

U malého psacího stolku seděl blonďatý vícekapitán šesté divize. Právě něco psal. Kdyby jste mu nakoukli přes rameno, víte, že píše do svého deníku. Dneska to opravdu vypadalo na slunný a pěkný den. Mitoshi se otočil na hodiny, které měl na zdi. Zaklapl malou knížku a schoval jsi ji do svého oblečení. Pak vstal, ze stojanu vzal svou zanpakuto a vyšel ze svého pokoje. Mířil přímo ke kanceláři kapitána. Absolutně se nepokoušel o zaklepání, protože věděl, že Yoshiro bude opět chrnět. Když otevřel dveře, strnul hrůzou. Pohled, který se mu naskytl si nedokázal představit ani v těch nejdivočejších snech. Yoshiro seděl za stolem... a pracoval! Něco naprosto nemožného se stalo. Mitoshi na to hleděl, jako na zjevení. Yoshiro zvedl oči od papíru, který asi opravdu četl a pozdravil. Stále šokován se náš sympatický vícekapitán otázal, co že se to děje. „Co by? Dělám svou práci!“ odpověděl zvesela bělovlasý kapitán a znovu se začetl. „V tom něco bude...“ odtušil Mitoshi situaci. A tak, ačkoliv to bylo nezvyklé, Yoshiro s Mitoshim pracovali. Nudně tak strávili dvě hodiny a kapitán stále neusnul. Zrovna byly čtyři hodiny odpoledne. Yoshiro se protáhl na židli a postavil se. „Mishi-san, můžeš to vzít na zbytek dneška za mě?“ zeptal se. „Aha už je to tady,“ pomyslel si blonďák a odpověděl „Mám to za vás poslední měsíc a půl, tak si nejsem jistý zda-li by mě jeden den navíc zabil.“ Yoshiro se jen usmál, zamával a odešel ze dveří. Mitoshi ještě chvíli dělal nějakou práci a pak mu to nedalo. Vyšel tedy z kanceláře kapitána a zamířil přímo k místu, kde cítil reiatsu jeho nadřízeného. Yoshiro procházel zrovna uličkou a špíona, kterého měl za sebou, si ani nevšiml. A takhle sledovačka pokračovala ještě chvíli, než se k Yoshirovi připojil kapitán 11. Divize Izanagi, který měl na zádech podezřelý sud. Navzájem se pozdravili, chvíli mluvili a pak z ničeho nic zmizeli. Mitoshi neměl ani páru kam. To mu ale bylo jedno. Otočil se a šel zpět do kasáren šestky. Jeho záměr se ale v průběhu cesty změnil. Vzpomněl si totiž, že nemá nic na práci a tak se vydal do kavárny U Vysmátého Arrancara.
O pár hodin později, konkrétně asi o osm, vzbouzelo něco členy šesté divize v jejich kasárnách. Velice disharmonické tóny, smíchané s dupáním a zvuky nárazů se táhly celými kasárnami. Členové divize potom mohli uslyšet hlas svého kapitána, který se nejspíše snažil šeptat: „KEEEEN-CHAN!!! TIŠE AŤ NEVZBUDÍME MOJI ŽEN... TEDA MISHIHO!!!“ Tohle mírné zašeptání nejspíše slyšely i divize okolo. A jestli ne, tak slyšeli ještě hlasitější odpověď kapitána Izanagiho, která si ani nezaslouží být zapsána. A tak se dva ožralové, zavěšení jeden do druhého potáceli směr Yoshirova kancelář. Společně to nějak zvládli, ale když se pokoušeli odsunout dveře tak Yoshiro jimi propadl a protrhl je. Přeci jen to nebylo nic masivního. Ken-chan jen nakoukl dírou, vlezl za ním a začal ho stavět. Najednou se rozsvítilo… a nad nimi stál, vypadajíc jako turecký bůh zkázy, Mitoshi. I kdyby byl zástupce kapitána blbý, poznal by, že to Yoshiro trochu přehnal. „Izanagi-taicho… jděte se vyspat... a sám, pokud možno,“ řekl nekompromisní blonďák a dál se vražedně díval na Yoshira. Izanagi se tvářil jako Mílius, ale nezbývalo mu nic jiného než škytnout a odejít. „Mishi já jsem nechtěl... to ta flaška... chtěla abych ji vypil... vyhrožovala, že mi přebarví vlasy!“ pokusil se Yoshiro splácat něco na svou obranu. Mitoshi se na něj skepticky podíval a jediné, co udělal, bylo to, že ukázal na gauč, který měl Yoshiro v kanceláři, ať se na něm vyspí. Chudák Yoshiro by se v normálním stavu ke gauči odplazil, jako zpráskaný pes. Dnes ale vypadal jako zhulený zpráskaný pes. „A pokud budete hledat vaši tajnou zásobu saké, o které nevím, tak se o to ani nepokoušejte – je pryč,“ řekl Mitoshi a začal se blížit k díře ve dveřích. „Mishiiiiii… pohádku!“ zaškemral Yoshiro. Mitoshi však zrovna prolézal dírou. „Počkej!!! Zítra… objednej… vsadil jsem se Ken-chanem… třináct grilů…“ Pak už šlo z pokoje slyšet jen chrápání…

A takto ten zápis skončil. Kdyby se tohle dostalo někomu do rukou, mohl by to použít k vydírání!