Kapitola devatenáctá - Naděje z minulosti

Blonďák pevně svíral klubíčko života v náruči a pohupoval se. Drobounký chlapeček svýma jantarovýma očima fascinovaně hleděl na tři dlouhé prameny vlasů, které se mu houpaly nad obličejem.  Zvedl obě ručičky a pokusil se za ně zatahat, ale byly moc daleko. To ho ale neodradilo od toho, aby to dál zkoušel.

Když se prameny zvedly nahoru, chlapeček se ulekl, ale upřímný pohled dvou zelených očí ho uklidnil. Bylo na nich ale něco smutného.

„Be be ge,“ zamumlalo miminko a začalo si žužlat ruku. Přitom nevinně pozoroval muže.

„Co s tebou mám dělat?“ zeptal se blonďák zoufale. Chlapeček se zasmál. Asi mu jeho hlas připadal komický nebo co.

Když bylo delší dobu ticho, děťátko kolem sebe začalo házet rukama a vydávat podivné zvuky, kterými na sebe chtěl upozornit.

„Já ti nerozumím,“ zakroutil hlavou zelenooký muž a pohladil dítě na bílé hlavičce. „Je mi to líto, Hikaru,“ jeho hlas zněl zlomeně. „Nevím vůbec, co dál. Nejsem tvůj rodič,“ vzdychl hlasitě.

Chlapeček se znovu zasmál a házel u toho rukama. No, jak se taky jinak mělo miminko zabavit, že?

 Výraz toho muže, který ho držel, se znovu změnil. Hikaru to nechápal. Měl trochu hlad a bolelo ho bříško, ale i přesto tak nějak věděl, že se baví a že s tím pánem bude sranda. A taky věděl, že toho pána má rád. Určitě. Bylo mu s ním dobře.

 

 

„Strejdo Mitoshi!!“ ozvalo se z chodby a do kanceláře kapitána deváté divize vletěl mladý chlapec v černé uniformě. Bleskově za sebou zavřel dveře a schoval se za stůl. Mitoshi seděl na židli, v ruce držel pero, ze kterého odkapával inkoust na nějaký dokument a nechápavě hleděl na Hikara, který se s vyděšeným výrazem krčil vedle něj.

 „Hikaru? Mohl bys mi prosím vysvětlit, co se děje?“ zeptal se Mitoshi naprosto klidným hlasem, ale odpovědi se mu nedostalo. Jediná věc, kterou Hikaru udělal, bylo to, že vykoukl zpoza stolu a podíval se na dveře. Když se delší dobu nic nedělo, hlasitě si oddechl a otřel si čelo.

„Strejdo, tomu bys nevěřil, co se mi stalo!“ řekl konečně chlapec. Nohy mu sjely na zem a posadil se. „Jdu si takhle po Seireitei a najednou to cítím. Znáš to, takovej ten nepřátelskej pocit! A pak jsem se ohlídnul a bylo to tam! Nevěděl jsem, jestli mám volat o pomoc, bojovat nebo utíkat, tak jsem utekl. Ale běželo to za mnou,“ na chvíli své mluvení zastavil, zvedl hlavu a prosebně se na svého strýčka zahleděl. „Nemáš něco na pití?“ zeptal se. Mitoshi hlasitě vzdychl, ale jako vždycky si zachoval svoji chladnou tvář. Byl to prostě pravý muž. Chvíli šmátral po stole a nakonec Hikarovi podal sklenici s vodou. Chlapec po ní chmátl jako by už čtrnáct dní nepil a hodil ji do sebe na ex, což musel nějakou dobu rozdýchávat. Když se ale uklidnil, vrátil sklenici, prokřupal si prsty a dal se znovu do vyprávění.

„No, tak jsem si říkal. Je nebezpečný, abych zůstával na ulici, kde mě to mohlo sledovat, že jo, tak jsem zaběhl sem. No. A to je tak nějak všecko.“ Když domluvil, jeho a Mitoshiho pohledy se střetly.

Blonďatý kapitán nejspíš nějakou dobu váhal, než se odhodlal promluvit. Hikarovi stekla kapka potu po spánku, ale pořád pohledem neuhnul.

„Hollow?“ zeptal se nakonec Mitoshi.

Hikaru se zhluboka nadechl.  „Ne, strejdo Mitoshi, kdepak Hollow,“ pronesl vážně. Z Mitoshiho pohledu bylo jasné, že jeho zvědavost právě vzrostla o sto procent.

„Ženský,“ řekl Hikaru nakonec. Nastala chvíle ticha, kterou přerušil jen kapitánův hlasitý nádech. Aniž by cokoliv řekl, vrátil se ke své práci.

Hikaru se začal smát a plácat se u toho na pravém stehnu. Mitoshimu to ale moc jako sranda zřejmě nepřišlo. No, nemohl to přece mít Hikarovi za zlé. Byl to puberťák. Tedy, aspoň tak si to vysvětloval právě bělovlasý hoch.

Chvíli tam jen tak seděl a pozoroval svého strýčka při práci. Pak se rozhodl, že už je to nuda, tak vstal, protáhl se a šel si stoupnout k oknu.  Dneska bylo moc pěkné počasí. Sluníčko svítilo a pěkně hřálo.  Škoda, že Mitoshi musel tolik pracovat. Kdyby se mohli projít do lesa, bylo by to pěkné. Dříve spolu docela často chodívali třeba na houby nebo na ryby. Jenže pak přišlo strejdovo povýšení a od té doby tomu byl konec. No, zodpovědnost je zodpovědnost, asi.

„Strejdo? Měl můj táta taky tak málo času jak ty, když byl kapitán?“ zeptal se na jednou a otočil se čelem k Mitoshimu, který se z nějakého důvodu začal hrozně smát.

„Ne, Hikaru, věř mi, že ne. Tvůj táta měl všechen čas na světě,“ odpověděl.

Hikaru ucítil nepříjemný pocit v břiše. Když jeho táta měl tolik času, tak proč si nějaký neudělá i on.  Chtěl mu to hlasitě vpálit do obličeje, ale nějak se k tomu nezmohl.

„Neměl toho pak hodně?“ zeptal se zvědavě chlapec. 

„Vždycky?“ vyjekl Hikaru. „Proč ses na něj prostě nevykašlal?“

Hikarovi to konečně došlo. Nebylo to tak, že si jeho táta mohl dělat, co chtěl a kdy chtěl jen proto, že byl kapitán. Tolik času mě jen z jediného důvodu. A tím důvodem byl právě jeho strýc Mitoshi.

Hikaru se zasmál, otevřel si okno a sedl si do něj. Znovu se podíval na sluneční svit. Už mu ale nevadilo, že s Mitoshim nemůže ven. Stačilo mu to, že tu může být s ním.

 

Ozvala se hlasitá rána, kterou následovala masivní exploze. Hikaru sprintoval k bojišti. Už mu nezbývalo moc duševní energie, takže jí nechtěl plýtvat na shunpo. Měl hrozný strach, protože před chvílí vyhasl jeden ze známých zdrojů reiatsu. Bohužel to byl ten, který mu byl nejbližší.

„Strejdo,“ zašeptal zoufale a ještě přidal.

Z posledního střetnutí s Kokumarem si odnesl škaredé zranění pravého ramene, což ochromilo celou jeho ruku. Nějakou dobu se pokoušel o vlastní ošetření, ale nejspíš si tím akorát sám ještě víc ublížil. Nakonec použil zbytky svého haori tak, aby si obvázal zranění.

Už se blížil. V levé ruce, která se mu dost třásla, svíral svůj meč. Nebyl si vůbec jistý tím, jestli něco zmůže, ale nehodlal tam nechat Kasumi a Mitoshiho napospas největšímu psychopatovi, kterého ve svém životě potkal.

Najednou ho ale něco shodilo na zem. Byl to masivní nárůst duševní energie. Něco takového mohla způsobit jen přítomnost opravdu silných osob. Naštvaných silných osob. Hikaru nevěděl, jestli je to dobré nebo špatné znamení. Nehodlal vsázet ani na jedno. Radši se co nejrychleji vyškrábal na nohy a znovu se rozběhl k místu, kde byl jeho strýček a potřeboval pomoc.

Najednou ho ale něco sebralo a odhodilo pryč. Hikaru to nečekal, takže se nedokázal včas vzpamatovat a brzy se střetl se zemí, po které ještě nějakou dobu nepříjemné jel.

Cítil, že k tomu rameni si teď může přičíst další pěknou řádku různých zranění. Měl odřeniny snad všude na těle a pravděpodobně vyvrtnutý kotník.  Když se pokusil vstát, znovu upadl.

Nemohl se tu ale jen tak válet. Někdo po něm totiž nejspíš šel. Zvedl hlavu, aby se podíval, jestli někoho neuvidí. Byl hodně překvapený, když spatřil vysokého muže s dlouhým kapitánským haori. Nikdy ho ale neviděl.

„Tehe-hihi,“ zasmál se chlápek. „Gotei 13 je plnej pěknejch chlapců, ale to je tak všechno. Od kapitána bych čekal něco víc. Vždyť se ani nedokážeš postavit na nohy.“

Hikaru zavrčel a znovu se pokusil vstát. Tentokrát se mu to podařilo, ale bolelo to jak čert.

„Co jste zač?! Proč na sobě máte kapitánské haori?!“ zakřičel Hikaru naštvaně, poskočil na pravé noze tak, aby neupadl a dal si zanpakuto do takové pozice, ze které se mohl bránit.

„Proč by se někdo, kdo reprezentuje všechny shinigami vůbec, stavil proti vlastním lidem?!“ pokračoval bělovlas nabručeně. „Jste z nulté divize?!“

„Tehe-hihi, správně!“ odpověděl mu chlápek a poškrábal se na nose.

„Proč se obracíte proti nám? Proč?“ Sotva se Hikaru zeptal, podlomila se mu noha a spadl na zem. Jeho meč se odrazil od země a odskočil mu někam pryč.  

Hnusák z nulté se opět koňsky zasmál a přidal do kroku. Měl dost podivnou zanpakuto – celá záštita byla růžová a čepel se leskla všemi barvami duhy. Hikaru nechtěl být zapíchnutý něčím takovým. Tedy, ne že by nefandil pěkným věcem, ale ten chlap byl prostě úchyl. To bylo jasné.

„Vrána k vráně sedá,“ řekl si bývalý kapitán deváté divize, pro sebe. Cítil, jak mu po hlavě stéká kapka potu. Tohle byla ta chvíle, ve které se nechtěl ocitnout. Nikdy nepřemýšlel nad tím, že by umřel. Bylo toho ještě hrozně moc, co chtěl udělat.

Cítil, jak se jeho tep zrychluje, stejně tak dýchání. Také se mu nepříjemné svíralo břicho.

Chlápek z nulté divize přišel až k němu a svojí mohutnou botou s kovovou podrážkou, jak Hikaru zjistil, ho kopl do obličeje.

Takové mučení před smrtí. To nikdy nechápal. Hikaru byl zastáncem toho, že když už má někdo umřít, měl by umřít rychle a bezbolestně, pokud je to možné. Tenhle chlápek ale zřejmě nesdílel jeho filozofii.

Když skončil s mlácením bělovlasého shinigamiho, konečně se napřáhl se svým duhovým mečem.

„Takže, je to tady co?“ zeptal se sám sebe a zavřel oči. Nechtěl pozorovat vlastní smrt. Vůbec nechápal, proč nemohl přemýšlet nad něčím, co dávalo smysl. Jediná věc, která ho totiž napadla, bylo to, že zapomněl zalít kytky na zahradě svého skromného domečku. Nenáviděl to. Bylo to hrozně otravné. No, nejspíš by to teď dělal radši, než tady umírat. Když nad tím tak přemýšlel, nějak to pořád nepřicházelo. Otevřel oči, chlap tam pořád stál. A konečně se pohnul. Bylo to rychlé. Jeho čepel mířila přímo na Hikarovo srdce. Takhle to aspoň nebude bolet. Nejspíš ani nestihne zavřít oči včas.

Špička meče se dotkla Hikarova těla. Přišla bolest. Nebude ale trvat dlouho.

 

 

„Proč jsi musel umřít!“ zakřičel Hikaru na náhrobní kámen a kopl do něj. „Proč jste oba museli umřít! AAAAAAGH!!“ znovu do kamene kopl. Vypustil u toho tolik reiatsu, že kus odletěl. Chlapec brečel a dost u toho zuřil.

Nakonec spadl na kolena do hlíny a jen pozoroval fotku a jména pod ní. Ruyichi Konan a Ruyichi Yoshiro. Pod nimi bylo něco o nich a samozřejmě, že jeho otec si nedokázal odpustit nějakou hloupou věc o motýlovi. Hikaru jí nechápal a bylo mu to jedno.

Nikdo nechápal to, jak moc sám se cítí. Mitoshi byl už měsíc na misi a Hikaru si neměl s kým povídat. Za celou tu dobu ani jedno slovo. Byl ještě malý a kamarádi mu chyběli. Všichni si o něm z nějakého důvodu mysleli, že je to darebák, protože nemá výchovu a neustále ho napadaly nějaké hloupé nápady, které vedly akorát k tomu, že si nějak ublížil.

Nikdy se nedozvěděl, jak vlastně jeho rodiče odešli z tohoto světa. Jako by to bylo nějaké tajemství. Měl právo vědět to. Mitoshi mu na to řekl akorát to, že se to dozví, až bude dost starý. Jednal s ním jako s pitomým děckem.

Hikaru si pořád dokola četl jména svých rodičů. Bylo to to jediné, co v tu chvíli dokázal dělat. Uklidňovalo ho to. Ačkoliv to trvalo nějakých deset minut, dokázal se uklidnit. Přestal brečet a jenom koukal na fotku, na které byli oba dva tak šťastní. Přál si být tam s nimi, taky se usmívat.

Natáhl ruku a přejel přes obličej své matky. Jaká asi byla? Byla by na něj hodná? Nebo by mu všechno zakazovala? A co jeho otec? Byl by přísný? Snažil by se ho vychovávat podle nějakých pravidel? Nebo by byl laskavý? Byl to hrozný pocit, neznat dvě osoby, které by vám měly být nejbližší ze všech.

Posadil se na zem a opřel se o náhrobní kámen. Zavřel oči a představoval si, že je se svými rodiči. A že je šťastný. Usmál se a z koutku levého oka mu sjela slza.

 

 

„Mohl bys na něj prosím dohlédnout?“ ozvalo se najednou. Hikaru se hrozně lekl. Byl to zlomek vteřiny a chlap s mečem byl najednou pryč. Prudce sebou švihl, aby se podíval, kdo to k němu mluví. Muž s příjemným hlasem byl však otočený zády. Zvláštní bylo, že měl na sobě dlouhý kabát, který měl na zádech znak deváté divize. Neměl ale moc času přemýšlet nad tím, konečně mu totiž došlo, co po něm ten muž chtěl. Měl totiž přehozeného Mitoshiho přes záda.

„Já ale nemůžu chodit,“ odpověděl Hikaru, ale i tak se pokusil vstát.

„To ti udělal támhle ten?“ zeptal se muž s kabátem a ukázal na hnusáka z nulté divize, který se válel opodál.

Hikaru ze sebe vydal souhlasný zvuk a začal kulhat k Mitoshimu. Ten muž, který ho držel se k Hikarovi začal obracet. Když se jejich pohledy střetly, bylo to jako by se zastavil čas.

Jako by ten malý chlapec seděl v dešti u hrobu svých rodičů a díval se na fotku muže, který měl být jeho vzorem. Jako by mu někdo vyrval jazyk. Vůbec nic nedokázal říct.

Bylo to skutečné? Jak by mohlo? Hikaru couvl, ale znovu se mu podlomila noha. Kdyby ho ten druhý běovlas nechytil za ruku, nejspíš by spadl.

„Postarej se o něj, prosím,“ řekl muž a opatrně na zem položil Mitoshiho. „Je vážně zraněný. Jeho reiatsu skoro vymizelo, ale pořád tam něco je. Měl bys to cítit.“

„Pane,“ skočil mu do řeči Hikaru.

Bělovlasý zachránce se na něj podíval nevinnýma očima.

Nějakou dobu se mu nedostalo žádné odpovědi. Jako by to ten chlap, co vypadal jako jeho táta, musel zpracovat. Potom ale přikývl. Dost rozmýšlivě, ale přikývl.

Celou tu scénu přerušilo opravdu ošklivé zakašlání. Mitoshi si celý obličej poprskal krví. Jeho obličej na tom nebyl zrovna nejlépe. Neměl oči a byl celý posekaný.

„Hi-ka,“ zasípal. Hikaru ho okamžitě chytil za ruku a pevně ji sevřel.

„Strejdo!“ zakřičel. „Strejdo, vydrž! Zachráníme tě. Brzo bude všechno v pořádku, uvidíš!“

Mitoshiho koutky se roztáhly do úsměvu. Tedy, bylo to dost krkolomné a nejspíš ho to bolelo jak sviňa, ale udělal to. Nejspíš jen pro Hikara. Aby nebyl smutný.

Hikaru nikdy nebyl zrovna profesionální léčitel, ale ledacos pochytil, takže se okamžitě dal do léčení té bodné rány.

Mitoshi se začal ohlížet směrem k muži, který stál kousek od něj. Hikaru ho pozoroval. Bylo to zvláštní. Neviděl. Pravděpodobně ani nedokázal moc dobře vycítit reiatsu. Jako by ho ale nějaká síla naváděla přímo k tomu … Jeho otci.

„Js-i…J-si to t-ty?“ procedil bolestně skrz zuby. Hikaru zvedl oči ke svému otci. Pořád nevěřil tomu, že je to on. Bylo to přeci nemožné. Cítil ale zvláštní hřejivý pocit, když se na něj díval. A také pocit, učinit toho muže hrdým.

Žádnou odpověď ale Mitoshi nedostal. I přesto se ale znovu usmál. Pořád svým slepým pohledem směřoval k Yoshirovi.

„Ukaž jim peklo,“ řekl nakonec a položil si hlavu na zem.

Hikaru jen sledoval, jak jeho otec mizí shunpem pryč. Jediné, co po něm zůstalo, byla slzička, která dopadla na Mitoshiho obličej.

Byla to strašně emotivní chvíle a tak, ale najednou Hikara někdo odstrčil. Když se podíval, kdo to byl, uviděl Satoshiho.

„KOKUMARU!“ vykřikl hlasitě, na což Satoshi jenom zakroutil očima. Oběma rukama chytil Hikarovu nohu a začal jí léčit. Byl to opravdu zvláštní pocit, nejspíš to byla nějaká ultimátní léčící technika.  

„Není to ultimátní léčící technika, pokud si to myslíš,“ řekl Satoshi stoicky a dál v tom pokračoval.

Hikaru vykulil oči. Nechápal, jak je možné, že ví, co si myslí.

Hikaru oči vykulil ještě víc a shunpem se od toho chlápka dostal. Postavil se do obrané pozice, a pak mu došlo, že stojí na té zraněné noze. A dokonce i jeho ruka je v pořádku.

„Měl bys mi poděkovat a ne tady máchat rukama jako opice,“ řekl Satoshi suše a ukázal pravou rukou na zanpakuto ležící opodál. „Pokud chceš být k užitku, měl by sis vzít támhle to.“

„A co strejda Mitoshi?“ zeptal se Hikaru.

„Strejdu Mitoshiho nech na mě,“ odpověděl vědec.

Hikaru přikývl a dalším shunpem se dostal ke svému meči. Ačkoliv ten chlápek vypadal hrozně strašidelně, dost mu pomohl. To se muselo nechat! Teď už jen doufal, že tam neznásilní strejdu.

Podíval se přímo před sebe a vyrazil k místu, odkud cítil reiatsu svého otce.

 

„Tehe-hihi! Samí pěkní kluci tady, fakt. Ty seš ale podobnej tam tomu, kterýho jsem se chystal dorazit. Překvapils mě, jinak by bylo po něm. Jako, nemysli si, že máš šanci něco mi udělat, nezapomeň, že jsem z nulté divize,“ řekl otravný chlápek a ještě jednou se zasmál. Potom vypustil svoje reiatsu, které kolem něj rozvířilo prach a udělalo v zemi menší kráter.

„Nejsem si jistej tím, jestli ti to dochází, ty jeden koňskej zmetku. Ale byl jsem vyrušen při jezení svého oblíbeného karamelového věnečku tím, že jsem prej mrtvej, takže pokud si myslíš, že tvoje síla překoná můj vztek, jsi na omylu,“ odpověděl Yoshiro, který byl obalený svým rudým reiatsu.

„A navíc, nejsem sám,“ dodal ještě ve chvíli, kdy se vedle něj objevil Hikaru.