Kapitola třináctá - Potřísněný krví

Spoiler:

Vysoký muž s dlouhými bílými vlasy pomalu kráčel po dlážděné cestičce mezi zdobenými náhrobními kameny. V pravé ruce držel kytici vázanou dlouhou černou stuhou. Byla krásná, ale i přes to na ní bylo něco smutného.
Vzdálenost mezi jeho jednotlivými kroky se snižovala. Zpomalil u hrobů bývalých kapitánů deváté divize, ale jen se na ně podíval a šel dál, stejně to proběhlo i u jeho zesnulého předchůdce a kamaráda - Raidena.
Karafiáty, které nesl, nebyly určené pro ně. Zastavil se. „Suki,“ řekl zlomeným hlasem, předklonil se a položil květiny před náhrobní kámen se znakem, který hrdě nosívala kapitánka šesté divize na zádech. Jeho haori zavlálo ve větru. Pravou rukou si přejel přes čelo, aby mu do očí nevlétaly vlasy.
„Jak... Jak to bez tebe mám všechno zvládnout?“ zeptal se a skrčil se. Levou ruku položil na kámen, očima si přečetl epitaf, který sám vymyslel a podíval se na fotku své milované ženy. "Přinesl jsem ti květiny, podívej," zvedl vázanou kytici a několikrát s ní zamával před náhrobkem. S popotažením se zasmál a utřel si nos.
„Je mi smutno, Suki, je mi moc smutno.“ Jeho hlas se třásl, stejně tak jeho tělo. Už to v sobě nedokázal držet. Před svými dcerkami se snažil vypadat silně, aby se měly o koho opřít. Ale když tu tak seděl, věděl, že už to nadále nepotlačí. Znovu popotáhl. Jeho oči se zaleskly a z koutku levého mu stekla slza. K tomu, aby sem šel, se přemlouval ode dne, kdy byla pohřbena. Každý den, po celý rok si opakoval, že musí za Suki, ale nikdy se k tomu neodhodlal.
Jeho emoce se prodraly na povrch, Akio se zhroutil na kolena a sklonil se před fotkou usmívající se Suki. „Omlouvám se.. Moc se omlouvám, lásko.“ Nedokázal jí ochránit. Měl. Měl tam být! To, že Suki zemřela, dával za vinu dvěma osobám - sobě a Kuchiki Yasumarovi. On tam s ní byl. Měl pro svoji kapitánku položit život. Akio zatnul obě pěsti a zběsile začal mlátit do chodníku. Chvíli po tom začal křičet. Byl zoufalý.
I přes to, že měl svoje dcery, které miloval víc než vlastní život, cítil se tak strašně sám. Bez Suki byl méně než poloviční. Co by mu asi tak řekla? Chtěl by jí slyšet. Ještě jednou. Naposledy. „ŘEKNI MI, CO MÁM DĚLAT?!“ zakřičel.
Ozvalo se zabušení jeho srdce a Akio se chytil za hruď. Cítil silnou bodavou bolest.


„Akio! Slyšíš? Prober se!“ Otevřel oči a uviděl, jak se před ním sklání blonďatá hlava vrchní kapitánky Gotei 13. „Ka-Kasumi? Co se děje?“ zeptal se chytajíc se za bolavou hlavu. „Narazili jsme na tebe v Dangaii, omdlel jsi!“
„Narazili?“ Když se pořádně rozhlédl kolem sebe, uviděl, že tam je i kapitán šesté divize - Kuchiki Yasumaru.  Akio se zamračil, a kdyby se necítil tak špatně, tak by po něm nejspíš skočil a zmlátil ho. Nelíbilo se mu moc, že si vůbec dovoluje dívat se na něj po tom všem.
„Co ten tady chce?!“ zavrčel Akio, přičemž Yasumara dál probodával pohledem. Kapitán šesté divize se zesmutněle otočil.
„Měl bys mu být vděčný, to on tě odtáhl,“ řekla Kasumi přísně. Akio zareagoval jen tím, že znechuceně uhnul pohledem. "Kde to jsme?" zeptal se blondýnky. Kasumi se rozhlédla a zakroutila hlavou. "Kdo ví. Někde ve světě lidí."
„Aiko? Keiko?“  naložil hned další otázku. Až teď si uvědomil, že tohle měla být první, na kterou se měl ptát.  Kasumi pokrčila rameny. Akio se kousl do spodního rtu a s pomocí vrchní kapitánky se postavil na nohy. „Měli bychom najít všechny přeživší. Co se tam vlastně sakra stalo?“
„Nevím, Akio. Nejspíš víme to stejné, co ty.“
„Chápu.“ Jeho výraz se změnil. Už nebyl tak naštvaný jako předtím. "Celou tu dobu jsme chtěli zabít Satoshiho. A teď jsme zjistili, že to vlastně nebyl on."
Na to Kasumi neodpověděla. Jen sklopila oči a vzdychla. Akio se ještě jednou podíval na Yasumara, který k nim byl otočený zády. Potom se taky otočil. "Pojďte."


... Místo, na kterém Kokumaru stál, vyletělo do povětří . Akia by nikdy nenapadlo, že Baru ovládne takovou moc. Vždycky jí viděl jako nevinnou pracovitou dívku, ale teď tu dokázala, že zase až tak nevinná vlastně není. Usmál se. Rozhodně měla pravdu  - byla skvělá.
Akio přistál vedle ní. Na obličeji měl připravenou svoji hollow masku. Pro všechny případy. Ten chlápek už několikrát dokázal, že k nesmrtelnosti nemá zrovna daleko.
„To bylo skvělé, Baru!“ pochválil svojí bývalou zástupkyni a přes masku se na ní usmál, což samozřejmě nebylo vidět, ale to už je vedlejší. Baru se uchechtla a otřela si čelo, ze kterého jí stékala kapka potu.
„Buďme však na pozoru,“ rozkázal Akio, načež zrzka přikývla a oba se zadívali na místo, které před chvílí explodovalo.
Ostatní už zaujali svoje pozice – obklopovali Kokumara v kruhu.
„Auvajs,“ ozvalo se z kouře. Akio vykulil oči. Po tom všem? Jak ještě může žít? Měl neuvěřitelnou drzost. Nejdřív ovládl tělo kapitána dvanácté divize, zničil Seireitei, zabil tolik dobrých lidí, potom si vzal i Hikakovo tělo a pořád nechtěl chcípnout!
„Máš pěkně tuhej kořínek, hajzle! Měl bys nám vrátit tělo strejdy Hikaka a chcípnout, víš?“ řekl Hikaru se zatnutou pěstí, kterou mával směrem ke kráteru, ve kterém stal Kokumaru. Konečně na něj bylo vidět. Akio přivřel oči a zatnul zuby, když uviděl, co udělali Hikakově tělu. Tohle si nezasloužil. Byl celý popálený, neměl žádné vlasy a zdálo se, že přišel o pravé oko.
„Mrzí mě to, Hikaku,“ zašeptal Akio. Kokumaru si prohlížel svoje ruce. „Tohle tělo není tak silné jako to, co jsem měl předtím, hmm,“ postěžoval si nepřítel.
„Vzdej to, Kokumaru, jsme v přesile.“ Akio to myslel zcela vážně, ale zdálo se, že ten, kterému to bylo adresováno,  to vzal jako vtip, protože se začal smát.
„Jsi ubohej, Ukitake. Hraješ si tu na šéfa, ale nedokázal jsi ochránit ani svoji pitomou ženu.“ Sotva to dořekl, Akio se objevil u něj, chytil ho za hlavu a zarazil ho do země. „Dal jsem ti na výběr a ty sis vybral!“ zakřičel a dál s jeho hlavou bušil do země. Všude stříkala krev a Akio ní byl celý potřísněný.  Ostatní na tento brutální akt pouze koukali.
Při posledním úderu se ozvalo hlasité prasknutí lebky a vůdce skupiny přestal. Pustil Kokumara, který se snesl k zemi.  
„No. Mohlo to být těžší,“ řekl Hikaru a pokrčil rameny. Přesně na tři vteřiny po tom Kokumara obalil sloup černé energie a Akio ucítil přítomnost silného hollow. Zakryl si obličej a udělal dobře, protože temná síla doslova ničila terén kolem sebe a i sebemenší kamínek by z oka udělal kaši. Jeden takový Akia trefil do ruky.
„Teď já, Ukitake!“ ozval se nelidský hlas. Akio nestihl zareagovat. Něco mu rozbilo masku na obličeji a bývalý kapitán osmé divize teď letěl naproti mrakům.
„Tati!“ zakřičela Keiko. Akio natáhl ruku směrem k ní. To už se před ním objevil Kokumaru. Pořád měl Hikakovo tělo. S tím rozdílem, že jeho oči byly celé černé. Věděl, že to znamená jen jedno – teď začíná ten pravý boj.  Akio tasil meč a pokusil se Kokumara rozseknout vedví. Meč se o něj však odrazil a Akio dostal ránu pěstí, která ho vystřelila ještě výš.
Bylo jasné, že právě přišel k několika zlomeným žebrům, ale to nebylo nic, s čím by si jeho hollow regenerace neporadila.  Pravou rukou si znovu nasadil masku a odrazil se o stlačené reiatsu, mířil přímo proti svému nepříteli. Chytil ho a letěl s ním k zemi.  
„Tohle ti nepomůže, Ukitake! Spálím tě na hromadu prachu!“ zakřičel Kokumaru a dal Akiovi hlavičku, kterou mu znovu rozbil masku. Rána bělovlasovi zaklonila hlavu, čehož Akio využil k tomu, aby mu hlavičku vrátil. Chvíli po tom oba zaletěli do země a zavrtali se do ní jako šroub.
Akio se vzpamatoval docela rychle. Jeho oponent bohužel rychleji. Kokumaru zatnul pěst a pravým hákem bývalého kapitána poslal do vzduchu. Síla, kterou ten hajzl měl, už Akia neuvěřitelně štvala. Bylo to proti všem pravidlům, která v tomto světě platila. Akio zakašlal a z jeho úst vystříkla krev. Ztratil balanc a padal k zemi. Naštěstí ho ve vzduchu včas zachytil Yasumaru a posadil Akia na zem.
„Akio-san, odpočiňte si,“ řekl a postavil se před něj.
„Nemysli si, že tímto ses očistil,“ zabručel bělovlas. Podvědomě s Kuchikim ale souhlasil. Musel si odpočinout a počkat, až se jeho tělo zregeneruje. Aspoň chvíli. V tomto stavu nic nemohl dělat.
„Akio,“ objevil se vedle něj Kiryu. „Nespouštěj z něj oči. Za žádnou cenu. Dokud neuvidíš nějakou slabinu.“ Tohle bylo docela překvapení.  Ex-kapitán druhé divize nebyl známý proto, že by byl týmový hráč nebo pro to, že by se obětoval pro větší dobro. Situace však byla natolik zoufalá, že i on přistoupil na takovouto hru. Akio nebyl zrovna egoista, ale věděl, že kdyby ho ostatní nepovažovali za silného, nikdy by ho nezvolili jako vůdce. Věřili mu. On teď musel věřit jim.
„Rozumím,“ odpověděl jenom. Kiryu použil shunpo a zmizel.  
„Tati!“ Keiko přiběhla k Akiovi, chytila ho za ramena a zatřásla s ním.  „Jsi v pořádku?“ zeptala se.
„Keiko, poslouchej mě!“ přerušil jí její otec. „Jsme ve vážné situaci, nestarej se o mě. Potřebuju, abys něco udělala.“ Keiko se na něj pozorně dívala a přikývla. Akio se jen usmál. „Nebyla jsi kapitánkou dvanácté divize zvolena jen tak pro nic. Pálí ti to. Vrať se tam nahoru,“ ukázal na plošinu. „V klidu si sedni a zkus vymyslet nějaký plán. Nejlépe několik.“
„Ale, tati! Ostatní bojují!“
„Keiko,“ Akiův pohled byl dostačující odpověď. Jeho dcera na souhlas pokývala hlavou a zmizela. Moc dobře věděl, že v boji nevynikala tolik jako ostatní, ale hodnota jejího IQ daleko převyšovala ostatní. Pokud někdo dokázal vymyslet plán na poražení toho bastarda v přímém přenosu, byla to právě ona. Ohlédl se za ní, a pak se začal věnovat ostatním, kteří bojovali s Kokumarem.
Mitoshi ho zrovna trefil kladivem do hlavy, ale pro Kokumara to bylo jako, kdyby dostal pěstí. „Odolnost,“ zašeptal Akio. Potom se na Kokumara pokusila zaútočit Aka, ale odpálil jí pěstí jakoby byla z papíru. „Síla,“ pokračoval bělovlas. Kiryu a Hikaru použili svoje nejlepší shunpo techniky, ale nepodařilo se jim nepřítele ani škrábnout. „Rychlost. Kde máš nějakou slabinu?“
Najednou se ale Kokumaru objevil za Akiem. „Sakra!“ snažil se uskočit, ale útok jeho oponenta byl příliš rychlý. Na poslední chvíli se před Akiem objevila Kasumi a vykryla útok svým mečem. Namířila na Kokumara prst a vystřelila mu do ksichtu byakurai.
„Zase to ustál!“ postěžoval si Akio, když uviděl, jak se jejich nepřítel vzpamatoval a znovu se postavil na nohy, po tom, co byl odpálen o několik desítek metrů.
„Všechno, co děláte, nemá žádný efekt!“ zasmál se zlostně. No shit, Sherlock.  V tu chvíli se u něj objevil Yasumaru a zarazil mu meč do břicha. Akio to celé pozorně sledoval. Jak do něj meč zajel. Vykulil oči. Byla to jen chvilička! Mohla to být jeho slabina? To by bylo dost trapné. Ale za zkoušku to stálo. Vstal a rozběhl se k těm dvěma. Kokumaru odkopl Yasumara, který držel svůj meč, takže ho z nepřítele dost neúmyslně vytáhl.
Akio už byl blízko, odhodil svůj meč, nasadil si hollow masku a vší silou do nepřítele zarazil ruku. Podařilo se.  Kokumaru pokrčil rameny. „A co teď, Ukitake? Moje regenerace je tak účinná, že kdybych v sobě neměl tvou ruku, rána by se už zacelila.“
„Tak to je hodně blbý, že tam tu ruku mám, nemyslíš?“
Kokumaru se zamračil. Když ucítil, že se v něm začíná formovat hollow energie, která nepatřila jemu, pokusil se od sebe Akia odhodit. A povedlo by se mu to, kdyby se tam neobjevil Razaki se Shizurem a nechytili jeho ruce.
Na Akiově ruce se zformovalo Cero.
„Tohle je za Suki, ty hajzle!“ Zakřičel a vystřelil Cero. Kokumarovo tělo se rozpůlilo a všechny tři shinigami v jeho okolí pokryla krev.


„Suki, počkej!“ zasmál se Akio, skočil po své ženě, chytil jí okolo pasu a shodil jí na sebe. Leželi na trávě, nedaleko deky, kterou si přinesli. Oba dva se začali hlasitě smát. „Takhle jsem si teda piknik nepředstavovala!“
„A jak sis ho představovala?“ zeptal se a zašimral jí na noze. Suki se začala bránit a nohou kolem sebe kopala. „To lechtá!“
Akio se zazubil, zapřel se rukama o zem a natáhl se k Suki tak, aby jí mohl políbit. Tomu se samozřejmě nebránila. „Ty jsi takovej tudumc!“ řekla Suki a pohladila Akia ve vlasech.
„Tudumc, co je to za slovo?“ zeptal se. Nikdy v životě ho neslyšel! Určitě si ho teď vymyslela.
„No to jsi ty!“
„Aha!“
Znovu Suki políbil, tentokrát na čelo. Ona se jen usmála. Akio byl šťastný. Nic víc v životě nepotřeboval. „Miluju tě, Suki!“ zašeptal a ukazováčkem jí začal sundávat pásek, který vázal její shihakusho.
„Já tě taky miluju, ale brzdi trochu,“ řekla s úšklebkem a chytila ho za ruku, kterou si zatáhla vedle pasu.
Oba dva se znovu začali smát.


Akio sledoval Kokumarovo tělo ležící na zemi.
„Je mrtvý?“ zeptala se Kitsune, která s ostatními přiběhla. „Co se vůbec stalo?“
„Zůstaňte ostražití,“ řekla Sei, která se dobelhala do čela skupiny. Akio nejdříve mlčel a čekal, jestli se něco bude dít, ale zatím se zdálo, že je konec.  
„Jeho tělo pokrývala tenká, ale silná vrstva nějakého divného štítu. Všechny útoky, které na něj působily zvenčí, se ho prakticky nedotkly. Když mi Kiryu řekl, abych ho pozoroval, sledoval jsem každičký jeho pohyb. Předtím, když na něj útočil Mitoshi a trefil ho do hlavy, myslím si, že ten jeho štít vyrušil. Na chviličku. Jinak by neuhýbal  Hikarovi a Kiryovi. To, že se na něj Yasumaru chystá zaútočit, určitě vycítil, ale neuhnul, takže si byl jistý tím, že mu nic nemůže udělat. To už to muselo být znovu aktivní.“ Akio vzdychl. „Tak jsem ho zkusil rozervat zevnitř.“
Nastalo trapné ticho. „To bylo… Já nevím… To je všechno?“ zeptal se Hikaru.
„Kdo ví,“ odpověděl bělovlas. Razaki přišel k tělu a skrčil se. „Myslím, že bychom ho měli rozsekat, uvěznit v nějakých poutacích kido a zahrabat ho někde hodně hluboko.“ Akio se nad Razakiho nápadem zamyslel a poškrábal se na bradě.
„O-obávám se, že to nebude fungovat,“ ozval se nelidský hlas. Všichni se obrátili k tělu muže, který do teď dokázal udělat více škod, než kdokoliv jiný.
„Myslím, že byste měli uskočit,“ řekl před tím, než jeho tělo znovu obalila černá aura. Všichni použili shunpo, aby se dostali co nejdál od něj. Jenže Akio znovu začal vykašlávat krev a podlomily se mu nohy.  
Odhodila ho tlaková vlna, která mu nejspíš způsobila několik dalších zlomenin. Dost ošklivě se při té jízdě po zemi podřel.
Kokumaru tam znovu stál v plné kráse. Dokonce měl zase vlasy. Všechny jizvy, které předtím Hikaku měl, byly pryč.  
„Sbohem, Ukitake,“ řekl a sonidem se dostal k bělovlasovi. Chystal se ho probodnout. Akiův obličej pokryl další stříkanec krve.
„Omlouvám se, Akio-san.“
„Ya-Yasumaru,“ Akio vykulil oči. Proč? Proč to udělal? Proč ten útok vykryl svým tělem?!
„Za všechno.“
Kokumaru se zamračil. „Jeden po druhým, “ řekl, vytáhl z Yasumara meč a odkopl ho někam pryč. Bývalý kapitán osmé divize ucítil, jak v něm vře vztek. Kokumaru měl dávno chcípnout. Chtěl ho zabít. Zatnul obě pěsti.
„CO SI O SOBĚ KURVA MYSLÍŠ?! AAAAAAAAAARRRRR!!!!“ Akio začal křičet a celé jeho tělo pokryla hollow energie.


Keiko seděla v tureckém sedu na plošině se zavřenýma očima. Vymýšlela plán. Musela vzít v potaz všechny možnosti a podle toho se zařídit. Jeden plán nestačil. Musela mít eso v rukávu. Její bílé haori se znakem dvanácté divize zavlálo ve větru. Když ucítila hollow reiatsu svého otce, vyskočila na nohy a rozběhla se k okraji, aby se podívala dolů. Vykulila oči.
"Ne...!"
Chystala se skočit a zapojit se do boje, ale najednou jí někdo chytil za haori a zatáhl zpátky. Otočila se, aby zjístila, kdo jí drží za její kapitánský háv.  
"Myslím, že tohle patří mně."