Kaneyama Sayuri (2) - 4.divize

Sayuri se narodila v Japonsku ve městě Osaka. Žila celkem normálním, ničím extrémě neobzvláštěným životem. Měla starší sestru, na kterou se vždy spoléhala a tak trochu jí měla ne ve všem za vzor, i když nikdy nebyla ani z poliviny taková, jako ona. Sem tam na ní možná byla až moc závislá. Pak tu byli jejich rodiče. Sayuri je oba milovala, i když jí otec často káral za to, že si nedovede prosadit svůj názor. Ona však věděla, že myslí na její dobro, navíc s tím nikdy nic nedokázala udělat. A tak v klidu dny dál plynuly, až nastal ten, který se pro ní i její sestru stal osudným.

,,Ale... nebylo nutné, aby si Mara shodila do té louže,“ hlesla tiše Sayuri a koukala do země.
,,Kdo ho shodil? Spadl sám, neměl couvat,“ odvětila její starší sestra Inari bezstarostně. Sayuri se mírně pousmála a přikývla, jako by takové vysvětlení bylo přijatelné. Pro ní ovšem bylo.
Bylo pozdní odpoledne a obě sestry se společně vracely domů ze školy. Zatímco Sayuri stále koukala na zem a sledovala, jak se její levá noha střídá v chůzi s pravou, Inari jí něco vyprávěla při čemž sem tam máchala rukama kolem sebe. Před nimi se na semaforu rozsvítila červená a obě dívky zastavily.
,,Víš, co? Příště jdeš se mnou, to prostě musíš vidět!“ zakončila své vyprávění v onom momentě Inari.
,,Já... dobře,“ odsouhlasila automaticky Sayuri návrh své sestry. V tom barva na semaforu přeskočila a dala tak chodcům povolení ke vstupu na přechod. Dívky na víc nečekaly, už chtěli být doma a od toho je dělily jen dvě ulice. Když byly vprostřed silnice, kolem začaly vnímat křik. Někdo něco volal, snad na ně? Ať už to bylo jakkoliv, nepomohlo to. Když se sestry po hlasu ohlédly, bylo pozdě. To poslední, co viděly, byl červený auťák řítící se na ně ohromnou rychlostí...
Když se malá černovlasá dívka probudila v Soul Society, byla sama. Nevěděla, kde je a ztěží si vzpomínala, kdo je. Bolela jí hlava a vůbec celé tělo. Navíc byla zmatená a nic nechápala. Proč je tu sama? Proč si na nic nevzpomíná? Co je vůbec tohle za místo a proč je tady? Posadila se a na víc se nezmohla. Jen se rozhlížela kolem, ale nic jí to nepřipomínalo.
Seděla někde ve slepé uličce. Viděla na jednom jejím konci, jak kolem procházejí lidé v potrhaných šatech. Někdo něco nesl, někdo se plížil, ale všichni byli v pohybu a nikdo si jí ani nevšimnul. Možná to tak bylo dobře, možná ne. Po chvíli sledování se Sayuri začala trást. Opřela se zády o stěnu domku a rukama objala svá kolena. Rozbrečela se.

Již několik dní Sayuri bloudila chudými uličkami Rukongaie. Z ono transu jí dostal hlad, který začala pociťovat. Jenže neměla sebemenší tušení, kde tady má sehnat nějaké jídlo. Všichni lidé tu byli celkem velicí a nikdo se moc neusmíval. Sayuri se neodvážila s nikým mluvit. Přesto sem tam někdy od někoho něco dostala, te den se však po takových lidech slehla zem.
Jako na potvoru kolem ní zrovna proběhly nějaké dvě osoby. Jedna z nich do malé Sayuri vrazila, shodila jí, ale běžela bez pardónu dál. Sayuri se bouchla do kolene, ale skoro si to neuvědomila, protože si všimla, že těm dvoum utíkajícím něco upadlo. Byl to kus chleba! Sotva po něm šáhla, už přibíhal někdo další. A ten narozdíl od těch předchozích řval jako by ho na vidle brali.
,,Tady si, ty darebáku! Zloději! Mládeži nestoudná, že se hanbou nepropadneš, okrádat poctivého obchodníka! Jen počkej, já ti dám. Ona tě pak přejde chuť!“ Mezi tím prohodil ještě pár vycenzurovaných nadávek. V ruce nesl koště, se kterým se teď napřáhnul a tyčil se v celé své výši nad drobnou černovlasou dívenkou. Ta se třásla, v očích se jí zračil nepopsatelný strach. Schoulila se na zemi, nevěděla, co bude dál, ale bála se. Hrozně se bála, až jí strach ani nedovolilo křičet. Jako by oněměla.
Nic se nestalo, nic jí nepraštilo. Za to jí někdo čapnul za ruku, čímž jí vytáhl na nohy a začal s ní utíkat. Sayuri z toho byla celá pomatená, ale pochopila, že ta osoba jí chce zachránit. Když unikli ze spárů obchodníka s koštětem, zastavili se. Jak pak Sayuri uviděla tvář jejího zachránce, tedy zachránkyně, rozzářila se. Bylo jedno, jak dlouho a kolik vzpomínek ztratila, jeden pohled na Inari jí stačil, aby si na svou starší sestru rozpomněla. Okamžitě se jí samou radostí vrhla do náruče a rozbrečela se.

Od té doby žily obě sestry v Rukongai společně. Kam šla Inari, tam jí Sayuri následovala. Měla strach z toho, že by se jednou znovu mohla ocitnout sama. Noční můry z toho dne, kdy se potkala s tím rozzuřeným obchodníkem a hlavně s tím jeho koštětem, se jí vracely skoro každou noc. Když přišla Inari s tím, že se chce stát shinigami, Sayuri váhala. Nakonec se rozhodla, že i tam jí bude doprovázet. Mimo to tak trochu doufala, že když se z ní stane shinigami, nebude už tolik na své starší sestře lpět....