Bájný hvozd

Naomi Nana

Šla jsem jen kousek od domu, kde už byli různé keře a stromy a slyšela jsem všemožné zvuky a moc mě překvapilo, když tu ptáci podivně kokrhali, ale co, příroda je prostě příroda v té se dějí divné věci. U lesa jsem se posadila pod strom a zavřela jsem oči. Čekala jsem, že na mě každou chvíli zavolají a zavelí k odchodu, ale i tak jsem tasila zanpakuto a začala meditovat, než vejdeme do toho podivného lesa a budeme jednat s tou ženou.

Daisenmaru Kenshin

Čím větší byla tma, tím horší bylo psaní poznámek. A jelikož jednou z mnoha věcí, na které zapomíná, byla i baterka, raději vše ze svého náčiní již uložil na své místo a dále jen poslouchal, stále mlčky. On by se snad ani nedivil, kdyby ho tu ta banda zapomněla, protože o sobě nedával znát. Když nadešel čas nabrat nové síly, trochu neochodně vzal přikrývku, sednul si ke stěně rozvrzaného domu a zavřel oči. Někdo by se mohl dovtípit, že v takové poloze jistě jen předstírá, že spí. Jo, to by byl na pěkném omylu, neboť to Kenshin zalomil skoro okamžitě, jak mu klesla víčka.
Kolem třetí ráno jen tak napůl vnímal onen rozruch s náměsíčným hostitelem. Mžoural rozespalíma očima po tmavé místnosti a nejspíš ani nevnímal, kdo tu je a není. S tím, že si někam odešel kapitán jedenáctky by si stejně hlavu nelámal. A i když to tak nevypadalo, v duchu si onu scénku s hostitelem a koblížkovým Yasumarem docela užíval. Následně mu už moc příležitostí ke spánku dáno nebylo. Jakmile kapitán šestky vstal, bylo mu jasné, že čas na odpočinek vypršel. Nebo že by ne? Zkusil přes sebe ještě nenápadně hodit deku a dělat, že tu není a nikdy nebyl, ale to už se ze k nim znovu dopotácel hostitel. V ten moment Kenshin vzdal jakoukoliv snahu o spánek, vyškrábal se na nohy, pár pohyby složil do úhledného obdélníku onu pokrývku, nechal jí ležet na zemi a s mírným protáhnutím se několika kroky dostal ke dveřím, aby mohl slyšet vše z rozhovorů ostatních. To byla přeci jeho práce, no ne? Jakmile měl veškeré své svalstvo protažené, nahodil zase pevnou, nic neříkající a možná trochu znuděnou tvář s nadějí, že ho všichni budou tak dokonale ignorovat, jako do teď.

Spoiler:

Ryuuka

"Dobře." Řekl jsem jen na poznámku o tom, že se jde Naomi projít a sledoval příchozího hostitele. "Dobré ráno." Pronesl jsem k němu a zamyslel se nad tím, co právě řekl. "Ééé? Hebká na dotek? Proč nám to vykládá?" Pomyslel jsem si a dodal. "Vyrazíme hned, jakmile bude Kuchiki taichou chtít. Můžete se už klidně připravit, já si jdu opláchnout oči, abych neusnul." Pak jsem odešel dovnitř do kuchyně, kde jsem si opláchl oči. Poté jsem se ještě chtěl rozcvičit, a tak jsem několikrát zakmital nohama, rukama, udělal asi deset dřepů, deset kliků širokých, deset kliků úzkých a nakonec jsem vstal, chytl se za futra a udělal dvacet shybů. Svaly jsem chtěl mít pěkně tvrdé a nabušené, dělalo mi to radost.

Yasumaru

se začervenal při komplimentu o hebkosti, ale radši to nekomentoval.
"Děkujeme za vaši pohostinnost a informace," ukonil se mužovi, který je nechal přenocovat. Jeho pochybnosti o něm se už celkem rozptýlily, i když někde v hloubi duše byl stále podezřívavý. "Řekl bych, že můžeme vyrazit rovnou..." rozhlédl se. Naomi meditovala, Ryuuka cvičil a Kenshin šmíroval. Pak se usmál. "Tak až za pět minut..." pokrčil rameny. Stál ale v pozoru, aby všichni viděli, že se chystá k odsunu směrem hvozd!

Ryuuka

Docvičil jsem poslední cviky a napil se čehokoliv, co v kuchyni bylo. Opustil jsem svůj cvičební prostor a vydal se směrem ven k Yasumarovi přes Kenshina. "Vyrážíme." Pronesl jsem k němu a došel jsem tedy ven. "Fajn, můžeme vyrazit. Novinář už jde a Naomi támhle medituje, přesně naším směrem předpokládám, takže můžeme jít." Pověděl jsem Kuchikimu a vyčkal, až se vydá rozkaz k odchodu.

Yasumaru

párkrát zamrkal. Dá se meditovat nějakým směrem? No nejspíš ano... v metafyzickém smyslu... takže proč ne?
"Ano, pojďme. Pojďme!" To poslední slovo zavolal, aby ho slyšela Naomi, i když nerad rušil její metafyzické bloumání.

Kiyoshi Mashiro

"Nemáte vůbec zač, jsem rád, že jsem vám mohl být nápomocen. Já tedy vyrazím s vámi, jak jsme se domluvili a před lesem se schovám.." řekl prostě hostitel a zmizel na chvíli ve svém příbytku a za chvíli už vyběhl ven s batůžkem na zádech.. Vzhledem k tomu, že měl asi tak 100 kilo a batůžek vypadal jako chlupaté prasátko.. Nutilo vás to k zamyšlení. Myslí to ten chlápek opravdu vážně? Je tak střelený, nebo..

Dál jste se ovšem nikam v pátrání nedostali. Celá skupina se konečně pohnula dopředu! Všechny ty dobrodružství, zubatí konící, chlupatí skřítci.. Vás ještě čekali..
Náš milý náměsičník se přirozeně ujal vedení a rázným krokem s prasátkem na zádech si vykračoval. Pod jeho taktovkou jste se k hvozdu dostali asi za dvě hodiny. Cestou se nic zajímavého nestalo, jen nějaká zbloudila veverka si Ryuuku spletla s tátou a nejméně hodinu vás vytrvale sledovala. Po incidentu s rodičovstvím jste se ocitli přímo tváří v tvář tomuto přírodnímu dílu. Cítili jste magii, byla všude kolem vás. Les z dálky házel zajímavé barvy, měli jste dojem, že kolem něj září zelenkavé světlo s milióny jiskřiček. Vzduch byl sytý a bohatý na nespočet nový dříve nepoznaných vůní.. Všemožné byliny a květiny, které rostou jen tady, vydávaly speciální aroma. Asi kilometr před samotným lesem vyrůstal ze země mohutný keř, před kterým se krčil muž, když to spatřil hostitel, rychle se sám skryl u nedalekého buku.. Nový "kamarád" vám zamával, ať jděte k němu.. Byli jste od něj totiž poměrně blízko, les jste sice už mohli obdivovat, ale pořád byl spíše na dohled. To, že jeho atmosféra byla tak silná, už v tuhle chvíli vás šokovalo a paralyzovalo dostatečně. Nic jiného jste pravděpodobně nezažili..

Naomi Nana

Z bloumání někde v jiném světě mě probudilo zavolání kapitány a zavelení k odchodu. Otevřela jsem oči a vstala jsem. Zanpakuto jsem dala zpět na své místo a vyrazili jsme dál k našemu cíli. Po cestě nás pronásledovala veverka, co nás, spíše kapitána Hosentsu... Už z dálky mě hvozd fascinoval, vyzařoval podivnou auru a všechno kolem podivně vonělo už tady, les vyzařoval jakoby malinkaté jiskřičky, bylo to krásné. Když jsme byli jen kousek od něj a dokonce jsme zahlédli našeho informátora dolehla na mě podivná aura celá, bylo to zvláštní. Nic podobného jsem nezažila. Bylo to šokující. Všechno kolem bylo zvláštní a na mě to podivně doléhalo. Rozhlížela jsem se kolem a šla neustále dál, skoro jako omámená.

Ryuuka

Vydali jsme se tedy na cestu spolu s našim hostitelem, který měl hezkej baťůžek. Zamyslel jsem se nad tím jen trochu. "Ten baťůžek vytvořil z mrtvého prasátka, kterého zabil a pak si dva roky střádal chloupky z nosu aby mohl kůži toho baťůžku zamaskovat. Tak vzniklo chlupaté prasátko, baťůžek" Ok, možná jsem neměl pravdu, ale přece nás to nutilo k zamyšlení. Po chvíli nás začala sledovat veverka. Opravdu otravná veverka. Spletla jsi mě nejspíše se svými rodiči nebo co, protože furt chodila za mnou. Mezitím co já jsem dával pozor, jestli moji společníci dávají pozor a když jsem zjistil, že nedávali pozor tak jsem se pokusil nenápadně veverku vybafnout, abych ji zahnal. Asi 7x jsem to během té hodiny zopakoval, bohužel se mi to nepodařilo a veverka sama odešla. Věděl jsem, že už jsme byli téměř na místě. Okolí se začínalo měnit, stejně jako pocit při tom, kdy jsme se přibližovali. Aroma mě moc nezajímalo, jediné co mě zajímalo byla ta vyzařující magie, to znamenalo velkou sílu a velká síla znamenala boj. Nemohl jsem se dočkat chvíle, kdy jsem mohl nějakému nepříteli vrazit kudlu do břicha a do prdele mu nacpat tunu klacků za všechno, co se mi stalo na poslední misi. Opravdu mě dráždilo, že po tom, co jsem tolikrát padal v LESE a rozneslo se to po okolí, čili i so-taichou to věděla, tak mě Sei stejně poslala opět do LESA. Asi mě chtěla vytrénovat proti klackům! To jsem ovšem nemohl vědět. Byli jsme asi jeden kilometr od našeho cílového lesíka, před námi se objevil nějaký kamarád, mohl to být ten iformátor a taky nemusel. Šel jsem stejným tempem jako Naomi přímo k němu. To, že se hostitel schoval jsem nevnímal, protože mě to nezajímalo. Předpokládal jsem ale, že se bude chtít Yasumaru poradit o tom, co nyní dělat, když jsme zahlédli neznámou osobu. Ovšem to nebyl můj styl. Takže přímo k němu, možná do pasti, možná pro informace.

Daisenmaru Kenshin

Rozhodl se, že si pro tentokrát nechá svůj bloček schovaný trochu déle, neboť právě měli vyrazit a překonat zase kus cesty, než se opět někde usadí, jak očekával alespoň ze strany Kuchikiho, ou, pardon, kapitána Kuchikiho.
Při přesunu se držel spíše v zádu, ne snad, že by chtěl ostatním krýt záda při nečekaném útoku, co si o něm myslíte. Ne, on už jen za ta léta zjistil, že když jde takhle hezkly v zadu, tak skoro všechno slyší a to mu ke štěstí stačilo. Jen mu moc hlava nebrala tu veverku, co je pronásledovala. Začal si myslet, že se tu děje něco víc, o čem neví a tak hned vznikl jeho plán na prozkoumání všech známých informací o kapitánech šesté a jedenácté divize. Něco tam očividně musel přehlédnout.
Začal jej pohlcovat zvláštní pocit, který vyvolával les, jenž se začal tyčit na obzoru. A najednou jejich hostitel a průvodce zmizel. Ne, nebylo to nic mistrného z umění ninjů, což byl další důvod, proč tomu nevěnovat další pozornosti. Kenshinův nezaujatý pohled spočinul na komsi opodál, k němuž se bez váhání vydal Hosentsu. Šinul si to tedy líným krokem za ním s tím, že poslouchal tenký holčičí hlas toho kohosi. Nad představením, které předvedl, jen protočil oči vsloup, neměl co dodat, ale jeho tvář zvážnila, když onen člověk, či co, dokončil zprávu.
,,A pak nás nechat? Pfffff... to zní až podezřele jednoduše," prohodil si pro sebe a na okamžik se rozhlédl, zda tu není někde skrytá kamera, co tu třeba nastražil někdo jiný z jeho kolegů. Nutno podotknout, že z poslední části mužíkova proslovu mu moc v hlavě neutkvělo.

Naomi Nana

Došly jsme k tomu informátorovi, vypadal opravdu podivně a jakmile začal mluvit i trochu komicky. Jeho proslov jsem pouštěla jedním uchem tam a jedním zese ven, ale jen do části než vynechal jeho "a pak vás nechat...". To se mi nelíbilo a o tom, že se mi cosi bude hrabat v hlavě, jsem už chtěla začít mírně protestovat. Nelíbilo se mi to a ostatním asi taky moc ne. Kenshin nebo jakže se to jmenoval měl pravdu. Znělo to až moc podezřele. "Opravdu je to až moc podezřelé a ani trochu se mi to nelíbí... Nechci, aby se mi cokoli hrabalo v hlavě." Vyslovila jsem nahlas.

Ryuuka

Vyslechli jsme si, co nám informátor řekl a mezitím co já jsem se zamýšlel nad tou podstatou věci, jak se dostat do lesa přes ten systém vzpomínek a nejspíše největších slabin, oni se zajímali o to, že nás pak nechá. Měl jsem za to, že teď budeme procházet nějakým testem, co prohlédne naše vzpomínky, aby je použil proti nás. To se mi líbilo, nebylo to sice nic fyzického, ale co se týče duševní stránky, tak si myslím, že jsem na tom dobře, zvláště kvůli bojovým uměním, které jsem doposud trénoval a trénuji. "Soustřeďte se na to, jak se dostat za ní, co bude pak, s tím si poradíme až tam budem.." Pronesl jsem k nim s vědomím, že kapitán Kuchiki by si to možná chtěl promyslet předem, já jsem v tom ale neviděl žádný smysl, když jsme sem šli, bylo jasné, že jsme museli být připraveni na jakoukoliv léčku. A že to bude tak jednoduché, nemůže nikdo čekat..

Muž se nelibě zamračil. "Je to prosté, pokud to neuděláte, tak nemůžete do lesa. Což by mělo za následek to, že by byla vyhlášená válka Seireitei. Myslím, že by s tím vrchní kapitánka nejspíš nebyla dvakrát spokojená. Nemáme důvod se k vám chovat nepřátelsky, zatím jste pod ochranou rady.." dodal a pokusil se o přívětivý pohled, když v tom se zahleděl za vás a lehce ztuhnul.
"Kdo to tam je?!" zakřičel a namířil prstem jako dítě v první třídě. "To tlusté tam!"

Kiyoshi Mashiro

"No, to si vyprošuji!" zasyčel váš bývalý hostitel a tvářil se popravdě docela smutně. Byl prostě jen trochu vyvinutější, nechápal, proč ho musí takhle urážet.. Přitom je to jeho bývaly soused..!
"To jsem od tebe vážně nečekal. Hlavně, že si mě pozíval na grilovačky a takhle to dopadlo! Tshé." sýkl, když vylezl ze svého úkrytu a pomalu vás došel. Prasátko se mu přitom houpalo na zádech.
"Vážně se nemusíte bát, tohle je tu rutina, děláme to pořád.. Jen se vám kouknou do hlavy a to je všechno..Jiný kraj, jiný mrav."

Yasumaru

Cesta ke hvozdu ubíhala dobře, hlavně ta veverka byla kawaii. Ovšem pak už to začalo být vážnější, neboť onen hvozd opravdu nebyl jen tak obyčejný. Yasumaru měl husí kůži z té aury, která se zvedala z hloubek lesa, a také ho začalo svědit v nosu a začal kýchat, neboť byl nejspíše alergický na některou z nezvyklých, silně aromatických rostlin, kterými hvozd oplýval.
Yasumaru si přes slzy, které mu kýchání vhánělo do očí, málem ani nevšiml, že už je v dohledu zřejmě jejich informátor. Ryuuka a Naomi ho k němu naštěstí neomylně dovedli. Bohužel nebyl moc schopen slova, tak se jen snažil nerušit a poslouchal, co se povídalo. Jejich informátor byl podle hlasu nějaká slečna, to v Yasumarovi vzbudilo ochranitelské tendence, ale stejně se mu to nelíbilo. Nakonec tedy se mají setkat s onou nebezpečnou ženou, ale vypadalo to, že to nebude tak snadné. Les že prozkoumá jejich myšlenky a vzpomínky? Znamená to, že si ona žena přečte jejich mysl? Sice byl přesvědčený, že nemají co skrývat, jejich úmysly přece byly čistě přátelské, ale zkrátka a dobře, čtení myšlenek nikdy nevěstilo nic dobrého, protože kdo mohl vědět, co se skrývá někde v jeho podvědomí, že ano? Yasumarovi se vůbec nelíbilo, že by měl mluvit s člověkem, který bude vědět vše, o čem ani Yasumaru sám nemluví. Navíc to vypadalo, že je to stejně past... Navíc jejich vyvinutý kolega se nějak špatně schoval, takže celý plán s opatrností přišel teď vniveč.
Jak to tak vypadalo, názory se různily. Yasumaru souhlasil s Naomi, ale na tom, co řekl Hosentsu-taichou, také něco bylo. Stejně to vypadalo, že pokud se nechtějí obrátit na patě, nemají jinou možnost než do lesa vstoupit podle pravidel, které tu panují.
"Hepčí, hepčí, hepčí," řekl Yasumaru. "Vypadá to, že nemáme jinou možnost. Toto je nakonec diplomatická mise, nemáme přece co skrývat! Když ukážeme dobrou vůli, snad se nám jí dostane i zpět," řekl hlavně k Naomi, která do lesa jít nechtěla. On ji zas nechtěl nutit, doufal tedy, že se přes to nějak přenese, když i její kapitán se podřídí.

Daisenmaru Kenshin

Přejel pohledem na jejich hostitele a nadzdvihnul obočí. ,,Cože on?" řekl jako by to bylo to poslední, co by ho napadlo. Ještě nějakou chvíli na něj zíral, jako by čekal, kdy prohlásí, že to byl jen žert. Ale jeho očekávání bylo marné, očividně.
Dokázal se ubránít facepalmu, při tom, co pronesl kapitán Kuchiki. ,,Každý má co skrývat, to jen vy si naivně namlouváte, jak jsou k vám všichni upřímní," prohodil směrem k němu. Byl schopen si dokonce odpustit své bezradné oddychnutí. ,,Ale dobře, co bych pro mír neudělal," pokrčil bezstarostně rameny, jako by najednou vůbec o nic nešlo a nahodil opět ten svůj tajemný nic neříkající, možná trochu znuděný výraz.

Naomi Nana

Chtěla něco říct, ale tu se k nim přihupkal jejich hostitel a kapitán Kuchiki promluvil. Prostě jsme jen kývla. "Tak dobrá... " Souhlasila jsem, přeci jen tady byli za mír a válka by se nikomu obzvlášť moc nelíbila. Mě tedy určitě ne. Vlastně když jsem se nad tím zamyslela, nebude to tak špatné, jen jsem doufala, že ta žena bude trochu milejší než jak jsem si jí představovala poprvé. Nakonec jsem dospěla názoru, že je vlastně jedno, kam jdu a co tam budu dělat, hlavní je, že to bude pro dobrou věc.

Muž se poměrně spokojeně zaculil. Byl rád, že jste k tomu nakonec svolili. Problémy hned ze začátku, to by nevěstilo nic dobrého. "Takže mě prosím všichni následujte.. Až na tebe, to je ti samozřejmě jasné, viď?" řekl muž ženským tónem a ukázal prstem na vašeho otylého hostitele, který jen souhlasně kývnul hlavou.

Kiyoshi Mashiro

"Je to pravda, dál nemůžu. Kdysi jsem utekl z jednoho důvodu a tak se nemůžete divit, že znova do toho lesa nemůžu. Už to není můj domov a nebyl bych tam vítaný. Takže, tohle je asi loučení... Přeji vám hodně štěstí, shinigami, aby už nikdy v tom lese nedošlo k žádným dalším obětem. Byl jsem rád, že jsem vás mohl alespoň tu jednu noc hostit v mém skromném příbytku." řekl lehce dojatým hlasem. Sundal si ze zad batůžek a chvíli v něm něco zarputile hledal, nakonec vytáhl pecen chleba a další pochutiny. Celý náklad pak svěřil do rukou Yasumarovi. Popravdě, moc se ho na názor neptal. Prostě mu to vrazil do náruče. Pak se zadíval na Naomi.. "Moc vám to sluší..." šeptl a jeho tlusté líčka zrůžověla.
"Vy.." ukázal na Ryuuku. "někdy zase přijďte na kořalku.. A vy, měl byste se víc začlenit do kolektivu a odložit ty svoje notesy a fidlátka!" zabrblal, když došel k loučení s Kenshinem, nakonec zbyl Yasumaru. "Vy mi pořád někoho připomínáte, ale to už je jedno.. Myslím, že se mi o vás v noci zdálo.. Taky vám to moc sluší, sbohem." dodal na konec svého proslovu, pak se otočil na patě a vydal se pomalým krokem pryč.

Pan tlustý vepřík vás opustil... Teď už vás doprovázel jen muž s ženským hlasem! Měli jste to ale štěstí na průvodce!

"Račte mě tedy následovat, prosím.." řekl mužík a vyšel směrem k lesu. Atmosféra samotného hvozdu byla čím dál tím silnější, každý krok vás utvrzoval v tom, že tohle není obyčejný lesík, kde byste šli se svými dětmi na procházku (pokud byste se jich nechtěli zbavit). Tohle bylo něco úplně jiného. Po patnácti minutách vaše nohy konečně stanuly před prahem samotného hvozdu. Muž se taktéž zastavil, poklekl a čelem se dotkl země. V tu ránu se před ním zjevila průhledná ovšem nazelenalá blanka. Nejspíš to byl něco jako průchod dovnitř, brána..
"Vládkyně moje, jsem to já.. Tvůj služebník, nechť mě příroda vezme k tobě!" zařval srdceryvně a pak se jeho tvář stáhla do nepřítomného výrazu. Z lesa vyletěly zelené přízraky a jeden z nich se k vám hodně přiblížil. Položil muži na čelo svou průsvitnou ruku a nejspíš mu četl myšlenky.. V zadu poletovaly další, čekaly na vás.. Až taky pokleknete..

Yasumaru

okamžitě pokýchal jídlo, které dostal, takže se možná později bude divit, že to nikdo nechce... Každopádně, přes to kýchání moc neslyšel, co pan hostitel říkal, i tak se s ním ale mile rozloučil a poklonil se mu. Přeci jen, poskytl jim svůj dům!
Potom vešel s ostatními do lesa. Čím déle skupina šla, tím víc získával skrz uslzelé oči dojem, že jejich průvodkyně je nahoře bez! Šokující! Ale zřejmě v tomto lese žili divoce, jako Amazonky nebo tak něco, a ty si s takovými věcmi jako je oblečení nedělaly těžkou hlavu. Konečně se mu pohled trochu rozjasnil, když jste zastavili. A to, o viděl, bylo dost podivné. Viděl přízraky, které létaly a kdoví na co čekali.
"Éééé..." pronesl a podíval se na ostatní členy výpravy, co si o tom myslí.

Ryuuka

Nakonec všichni odsouhlasili a my jsme se mohli vydat do lesa. Ještě před tím se ale s námi mashík chtěl rozloučit, nakonec nebyl tak špatný, nepadli jsme si do oka ale vyšli jsme z toho přátelsky. "Určitě přijdu." Odvětil jsem na poznámku o alkoholu a podivil se tím, co řekl o Yasumarovi. Že mu to sluší? No nic, vydali jsme se teda konečně do lesa. Ostatním to tady připadalo divné, taky se ve mně choval ten divný pocit, ale vůbec jsem ho neřešil. Priorita pro mě byla co nejdříve opustit les. Ostatní se možná mohli divit, že jsem dělal pomalé kroky a koukal jsem se, kam šlapu, jen tak z čisté opatrnosti. Informátor si klekl a začal cosi blábolat, no, Yasumaru se na nás nejistě podíval. Sice jsem chodil nerad na zem, ale asi to bylo nezbytně nutné. Přízraky se blížily, tak jsem předstoupil blíže a poklekl. Bez dalších slov jsem čekal, co se bude dít dál.

Daisenmaru Kenshin

,,Moje notesy a fidlátka nezdržují tak, jako ta kolektivní blbost," odsekl hostiteli a uraženě si založil ruce a podíval se jinam. Něco jako rozloučení pro něj bylo cizí, a ještě k tomu když ten chlápek urazil jeho práci! Ani nemůže tušit, jak je to těžké, kde má sakra v robotě sehnat čas na nějaké začleňování? Jo, začleňování článků, to by se ještě dalo. Už se ani po tom chlápkovi neohlédl a tentokrát nezvykle v předu vyrazil za tím jejich informátorem.
Když je řeč o něm, tak se začal chovat dost divně, když přišli blíže. On si klekl a před něj přilítla nějaká vobludka a snad mu začala vycucávat mozek, či co. Každopádně se to Kenshinovi vůbec nelíbilo. ,,Souhlasil jsem se čtením myšlenek, ne s tím, že se někomu budu klanit nebo si před něj vůbec klekat," zabručel jsem a jen jsem to sledoval bez jakékoli známky toho, že bych to snad chtěl také provést.

Naomi Nana

Na hostitelův kompliment jsem se jen pousmála. Na to, co řekl kapitánovi jsem se málem rozesmála nahlas, ale naštěstí jsem to udržela a jen jsem zvedla koutky. "Sbohem." Rozloučila jsem se s hostitelem a následovala průvodce do hvozdu. Při chůzi jsem s ekochala podivuhodnou krajinou. Milovala jsem přírodu a její různé rozmary. Stanuli jsme před podivnou blánou a u ní náš průvodce poklekl a něco křičel, ale já ho až tak neposlouchala. Něco se objevilo a položilo to dlaň ka čelo průvodce. Kapitáni taky klekli a já jsem udělala to samé. Kanshin něco zabručel. Podívala jsem se na něj. "Jednou bys to mohl udělat bez řečí." Řekla jsem mu.

Ryuuka

Ok, poklekl jsem já, čekal jsem že poklekne i kapitán Kuchiki. Když Kenshin zabručel, tak jsem se na něj otočil pohledem, který by rozkrájel všechny paparazzi v Soul Society, Real Worldu a Hueco Mundo! "Klekni si." Pronesl jsem ještě Darth Vaderovským hlasem, aby věděl, co po něm chcu. Nebyl to hlupák, takže to jasně a srozumitelně pochopil. Na Naomi jsem kývl s tím, že měla pravdu. Pokud prostě chceme dál, musíme se tomu podřídit.

Daisenmaru Kenshin

Dramaticky přivřel oči. ,,Vy také, Naomi," hlesl, čímž jí chtěl dát najevo, že ona by také mohla držet jazyk za zuby. Ano, ano, v jeho případě šli sem tam formálnosti a zdvořilost stranou. Měl zvláštní pocit, že se na něj někdo dívá prapodivným pohledem, tak znovu své oči otevřel a jeho zrak spočinul na záhadně zkřivené tváři kapitána jedenáctky. Že by zvláštní článek o tom, jak je Hosentsu hrubý ke svému okolí? Ne, počkat, měl bych psát jen novinky, pomyslel si. Znuděně jsem protočil oči, abych ukázal, jak mě jeho "příkaz" dostal a s velkou dávkou neochoty jsem si také pokleknul. ,,Aby bylo jasno, dělám tohle jen proto, že chci, aby už tenhle ceremoniál byl minulost," neodpustil si k tomu dodat další ze svých poznámek.