Bájný hvozd

Yasumaru

si samozřejmě taky klekl, kdyby už jen kvůli Ryuukovu vražednému tónu směrem ke Kenshinovi, kterému se do toho moc nechtělo. Po pravdě mu Kenshin začínal připadal dost drzý a to se mu nelíbilo, ovšem teď nebyla vhodná chvíle to řešit.
Přízrak mu přiložil ruku na hlavu a jemu se před očima začaly míhat vzpomínky. Bylo to velice zvláštní, viděl je před sebou tak jasně, jak si je nikdy sám nedokázal vybavit. Krabice starých věcí po dědečkovi, kterou našel ve skříni. Orosená tráva, ve které si hrál s Hikari a sestrami Muramachi, zatímco si jejich rodiče povídali. Kawajo-san jim přinesla ovocnou šťávu na osvěžení a usmívala se na ně. Byl s otcem u rybníka a on ho naučil, jak se otloukají píšťalky. Shounagon-sama mu položila ruku na hlavu a vyfoukla kouř z dýmky. Vypadala šťastně... Otec na něho hleděl nespokojeným pohledem a odešel z místnosti. Málem se nemohl hýbat, jak ho všechno bolelo a jak se cítil ponížený, a za zády se mu chechtal Kentaro Izanagi. Smál se s nováčky shinigami při tréninku s dřevěnými zbraněmi. Tvář jeho bratra byla bledá, když zemřel na nemocničním lůžku. I tvář jeho matky byla bledá za rouškou, když mu oznamovala, že jeho otec zemřel vlastní rukou. Yoshiro a Mitoshi tvořili dokonalou dvojici kapitána a zástupce, když je zpovzdálí sledoval na ulici v Seireitei. Suki se na něj mile usmívala a přinášela mu čaj do kanceláře. Byl paralyzovaný strachem ve tmě, když před jeho očima zuřila bitva s Reimei. Držel ruku věrného Souchiho, když mu posledním dechem přísahal svou nevinnu. Slinťa ho kousal do ruky, když mu podával mrkvičku.

Ryuuka

Bylo to tady, všichni si klekli a přízrak přistál. Stalo se to, co jsme čekali a na co jsme taky byli upozorněni. Nejprve jsem se zamyslel nad tím, jestli hledají slabost v našem srdci, aby jí mohli v boji použít proti nám, pak se mi ale začaly promítat mé vzpomínky před očima, byly tak živé! Až neobyčejně, jako bych z povzdálí sledoval sám sebe. Byly to záblesky jak dobrých, tak i špatných vzpomínek. Viděl jsem své adoptivní rodiče, jak se o mě starali, práce na statku a dření jen proto, abychom to vše utáhli, můj odchod na akademii, boj s hollow, který unikl na prostranství, naše vyznamenání s přítelem, kterého jsem nikdy neviděl. Nespočet blbin, které jsem vyváděl se Saiem. Moje první setkání s vrchní kapitánkou jako člen 10. divize, mise s vrchní kapitánkou jako zástupce kapitána 10. divize, krutý boj s Reimei v Lidském Světě, posléze i konečná bitva na bojišti nedaleko Seireitei. Konečný boj, smích toho nepřítele. Při téhle vzpomínce jsem zakašlal, bylo mi úzko. Cítil jsem střepy ledu ve svém krku a dýchacích cestách, den, kdy se mi stalo tohle zranění, nejhorší den mého života v Seireitei. Všechno se změnilo, změnila se má povaha, změnil se můj pohled na svět, neuvěřitelně jsem zesílil za krátkou dobu, trénoval jsem denně, tvrdě, moje odolnost byla dokonalá, dokonce ani Cero Menose mě nedokázalo pořádně zranit, byl jsem připravený na jakoukoliv bitvu. Díky této chuti k boji, zesílení a dosažení Bankaie, jsem se stal novým kapitánem 11. divize po vetárnovi, Kentaro Izanagim. Nespočet misí, které jsem vedl, všechno to bylo tak rychlé, záchrana Seireitei, dokonce mé padání, klacky, klacky...

Daisenmaru Kenshin

Chtěl ucuknout, když se k němu ten přízrak přiblížil, ale nakonec to neudělal. Onen hmat se odehrál i na něj až příliš rychle. Najednou jej pohltil záhadný pocit a cosi v hloubi duše mu napovídalo, že teď nezažije nic pěkného. A opravdu, před očima se mu začali objevovat obrazy z minulosti, ne, bylo to jako by to všechno prožíval znova. Osamělý život v Rukongai spojený s hladověním, setkání s mužem, jenž jej z tohoto vysvobodil, jeho tvář, vřelý úsměv, žití v rozvrzaném domku. Zahlédl i, jak dědečkovi pomáhal sbírat rostliny a chodit pro vodu, jak společně při volných podvečerech na louce poslouchali a lovili cvrčky. I ten osudný výlet do lesa byl k vidění, útok hollow, krev, shinigami. Toulal se po ulicích sám a sbíral informace o těch obludách i záhadných zachráncích. Seděl u malého stolku a s pevným stiskem psal jen krátkou zprávu, opustil dům a stanul před ohromnou akademií. Náhle skok a on se octnul uvnitř ní v té modrobílé uniformě, stál u okna a kolem něj procházeli jiní jako stíny. Jak se dohadoval se senseiem, že by se tím kido třefil do cíle, kdyby se nehýbal. Máchal kolem sebe shikaiem a málem zmrazil sám sebe. Křičel na svůj vlastní meč jako magor a ignoroval pohledy přihlížejících. Vždy byl tam kde neměl být a fotil to, co neměl fotit. Náhle se octnul kdesi bloudící v Seireitei, na to byl u kasáren čtyřky a o chvilku později už hovořil s Myamoto-taicho....

Naomi Nana

Přízraky se jí hrabali minulostí a ona ji spatřila, jako by v ní byla znova. Viděla svou matku, jak jí každý večer ukládá a zpívá ji ukolébavku, viděla svoje kamarády se kterými si ráda hrávala a viděla i svou malou šedou myšičku, kterou měla od tatínka a která ji sedávala na raměni. Náhle obraz skočil na výjev, který otřásl celým jejím tělem. Viděla smrt své matky a po tváři se jí skutálela malinkatá slza. Viděla poté i svou cestu na akademii a nastoupení do divize... V tu chvíli se obraz rozplynul a ona se chvíli musela rozkoukávat, ale stejně ji na to hned přízraky odnesli k té ženě a teprve tam se konečně uplně vzpamatovala z toho výjevu minulosti. Prohlédla jsem si jí a tiše jsem stála v pozadí. Nechtěla jsem začít k ní mluvit, protože bych jí určitě řekla něco, co by se nehodilo... Moc dobře jsem se znala.

Daisenmaru Kenshin

Ty míhající se obrázky před očima se mu náhle vzdálily, ne, ony úplně zmizeli, rozplynuly se do vzduchu a on byl zase v čisto čisté realitě. Teď nevěl, zda být naštvaný za to, že se mu někdo hrabe v minulosti, nebo za to, že ještě postupují za hranice pomyslné smlouvy a učí je "létat" bez užití reiatsu, což bylo určitě velice nebezpečné. Ale ne, Kenshin se nebál o sebe, ale co ostatní? Kdyby najednou ta moc, co je držela ve vzduchu povolila, určitě by nestihli reagovat v čas a rozmáčkli se na zemi jako banán o stěnu.
Jakmile spatřil onu ženu, která si nechával říkat kdo ví jak, hrklo v něm. To víte, shinigami nosívají něco docela jiného, než měla na sobě nyní ona. Naštěstí byl Kenshin sám sebou škole k sebeovládání v některých případech. Ale stále měl někde mezery, třeba jednou z jeho negativ byl fakt, že mu nejspíše nic neříkalo držení jazyka za zuby. Ne, on si prostě vždy plácnul, co ho napadlo, ať to bylo vhodné, či ne. Založil si ruce, jakmile ona žena promluvila. ,,Alespoň budeme jednat s někým, kdo má postřeh," utrousil stranou.

Yasumaru

Ne že by se bál výšek, ale ten let se mu nelíbil. Sice se mu naskytl krásný pohled na les doprovázený navíc atmosférickou hudbou, ale nebylo to prostě nepřirozené! I když chvilkový odpočinek od kýchání uvítal. Netrvalo to tak dlouho a přízraky je přinesly před samotnou ženu, které se celá tato mise týkala.
Yasumaru musel uznat, že chápe, proč ji tolik lidí následuje a uctívá. A ne, nebylo to kvůli jejím ženským přednostem, které moc neskrývala. I když, kdo ví, možná i to bylo součástí jejího kouzla. Její charisma bylo nesporné, bude jistě těžké s takovouto osobou vyjednávat a nenechat se unést či omámit...
Yasumaru se snažil ignorovat její úšklebek i Kenshinovu poznámku, kterou, jak doufal, žena neslyšela. Bez váhání si klekl a dotkl se čelem rukou položených na zemi ve velice uctivém pozdravu. Po pravdě, potřeboval se trochu uklidnit a promyslet si, co dál, proto mu vyhovoval tenhle okázalejší pozdrav, navíc to nemůže přece uškodit!

Ryuuka

Ještě se mi v hlavě přehrávaly poslední obrázky mé minulosti, pak bylo vše zase v normalu. Přízraky nás bez varování vzaly do centra hvozdu, teda aspoň jsem si to myslel. Dostávali jsme se přes koruny stromů, přičemž hrála hezká harmonická hudba, která mě za srdce vůbec nesebrala, protože jsem v poslední době nebyl tak citlivý na okolí. Spíše okolí bylo citlivé na mě. Doufal jsem, že už tam budem. Chtěl jsem po cestě ty přízraky rozsekat, jenže jsem nevěděl, jestli půjdou zabít a nechtěl jsem si udělat trapas se zkoušením samozřejmě. Dopadli jsme před půvabnou vládkyni, Kenshin pronesl zajímavou poznámku, na kterou jsem kývl. Yasumaru měl pravdu, zajisté bude těžké s touto osobou vyjednávat a nenechat se unést či omámit, protože já jsem se jejmím vzhledem omámit a unést nechal. Vykulil jsem oči a začal koukal jí na citlivá místa, které tak odhalovala, v tu chvíli mi to tak nepřipadalo, ale já jsem byl zaražený. Byl jsem připravený z ní vytřískat duši.., ale teď, tak něžná ..to půjde těžko..

Yasumaru

byl poněkud překvapený rychlým sledem událostí. Myslel si, že toto je tajná výprava, ne že se setkají hned s onou "bohyní" a už vůbec ne že ona bude vědět, proč jsou tady. A všichni ostatní taky. To bylo opravdu nečekané! No každopádně než se stihl zvednout, tak ona žena odešla. To považoval za vyloženou neslušnost, ani je nepozdravila! Ale nic neříkal, jelikož tak úplně nevěděl, co teď. Nějaký člověk jim nabídl, že by se mohli ubytovat. Opravdu? A taky se tak shovívavě vyjadřoval o jejich vládkyni... Zdálo se, že je tu víc lidí, kteří ji zas tak bezmezně neobdivují a kteří by si přáli klid a mír s shinigami...
"Děkujeme, omlouváme se za starosti, které vám způsobujeme," uklonil se onomu muži, který je oslovil.

Naomi Nana

Stála v povzdálí a sledovala tu ženu, která se zvedla cosi řekla a odešla.
I cestou k přípytku, kde nás chtěli ubytovat jsem mlčela zkoumala to okolo, líbilo se mi tu, ale nechtěla bych aby mi vládla tahle žena... Lidé se jí tu asi báli. Usoudila jsem z toho jak mluvil ten muž.

Yasumaru

vážně přikývl. Jistě že nic neřekne! Pokud mají stěny uši, tak už to nejspíše stejně vědí. Když je muž opustil, rozhlédl se po svých společnících.
"Takže? Co na to říkáte? Má někdo nějaké návrhy, co podniknout dál?" zeptal se rovnou. Necítil se tady zrovna dobře, jakkoli krásné a uklidňující to tu bylo. Hlavně ta alergie... Raději by už byl odtud pryč.

Daisenmaru Kenshin

,,A přehnaně vysoké mínění sám o sobě," dodal si tlumeně pro sebe, jen co si vyslechnul ten "srdceryvný" proslov oné ženské, co se považovala za nevyšší velmoc všech velmocí. Jestli máme najít společnou řeč později, budeme tu na věčnost, ozval se mu v hlavě jeho vlastní hlas, ale už to nahlas nezopakoval. Přeci jen měl trochu sebeovládání, jen bylo otázkou, kdy a za jakých okolností nastoupí na scénu. Dále jen mlčeky následoval kohosi kamsi do nějaké zdejší ubytovny, či co. Ten dotyčný si tak nějak vyléval srdce kapitánu Kuchikimu. Kenshin svou pozornost zbystřil jen tehdy, když onen muž dodal, že i stěny tu mají uši. Na to se přesunul k jednomu z domků a přejel po jejho zdi. Hm... takové vymoženosti by se jistě hodili kapitánce Myamoto, napadlo jej okamžitě.
,,Měli bychom hledat nějakou tu společnou řeč, či? Nevím jak vy, ale já tu nechci zkejsnout na zbytek svýho života," prohodil zády k Yasumarovi, ještě chvíli obdivoval zdejší zdivo a pak se obrátil ke kapitánovi šesté jednotky čelem.

Ryuuka

Byl jsem unešen jejím vzhledem, když ale odešla, tak jsem zbystřil smysly a opět byl sám sebou. Můj pohled se zase změnil na ten, který by měl teoreticky vzato nahánět strach, stejně jako můj modifikovaný hlas. Mlčky jsem odešel s nimi až k té ubytovně a poslouchal každé každičké slovo, co ten muže řekl. Přemýšlel jsem i o tom, co řekla ona. Tak nějak jsem usoudil, že bychom to tu měli vyřešit co nejdříve, teď byla ale příšiliš neklidná. "Nechme jí vychladnout, kdyby byla muž, tak bych s ní asi chtěl vymlátit duši,..." Ono není vždy dobrým nápadem posílat kapitána 11. divize na misi, která má upevnit mír a kde by se nemělo využívat násilí.."Nicméně jsme tu kvůli tomu míru, takže..prostě se tu porozhlédneme, však ono se už samo něco stane, uvidíte.." Pronesl jsem k nim, otočil se a vydal se vstříc tím hvozdem, přičemž jsem pozoroval okolí, i obyvatelstvo..

Naomi Nana

Rozhlédla jsem se. "Tady to vypadál že vás tu žije mnoho, všude samé domečky, jako z pohádek pro malé děti." Řekla jsem potichu, ani vlastně nevím proč. Kapitán jedenácté divize někam odešel, taky jsem měla to nutkání někam zmizet. "No, nic, já se tu taky s dovolením porozhlédnu." Nečekala jsem na odpověď a odcházela jsem pryč od nich na druhou stranu. Opravdu jsme si tu připadala, jako v pohádkách, co mi četla maminka před spaním, do mých šesti let, pak už jsem přestala číst pohádky. Povzdechla jsem si, bylo načase se tady kolem trochu podívat.