Tobitatsu

Ruyichi Yoshiro

"Dobře," odpověděl Yoshiro s naprosto stoickým výrazem ve tváři. Pak si odkašlal. Nezdálo se, že chce dál mluvit o tom tématu. "Probereme to později," navrhl a prohrábl si vlasy. Bylo to moc informací a Yoshiro je potřeboval vstřebat. Sám Yasumaru se určitě musel vzpamatovat z toho, že to všechno vyklopil, i když to měl jasně zakázáno.
"Už jste se potkal s Norim, Yasumaru? Když jsem se vrátil do Seireitei, chtěl jsem vám přinést nějaký dárek, tak jsem sehnal toho psa. Aby vás hlídal, víte. Ale dozvěděl jsem se, že jste zmizel, tak jsem ho tam nechal vaší sestře." Bělovlasý kapitán deváté divize na sebe byl hrdý za to, že pro rodinu Kuchiki sehnal takový krásný dárek, jakým Nori bezpochyby byl.

Konan Hana

Kdyby Konan nevěděla, že tady dělají výborná jídla, tak by tu dlouho sedět nevydržela. Špinavá voda tekoucí kolem jejích nohou jí však donutila o kousek se posunout. Aspoň že ta voda nesmrděla, nebo aspoň na tom vzduchu to nebylo cítit. Hlady se jí však začal svírat žaludek a věděla, že když brzo do sebe něco nehodí, tak bude na omdlení. Dala obsluze ještě tak deset minut, pak i s dětmi odejde.

Yasumaru

vykulil oči, teda oko.
"Cože, to vy jste ho sehnal? Proč jste mi chtěl dát mluvícího psa? Kde jste ho vůbec našel? JAKTOŽE MLUVÍ?!" Yasumaru doufal, že Yoshiro nějak ulehčí jeho svědomí, že řekne, že to byla správná věc, že mu všechno řekl... no... nestalo se to. Ale málem už na mluvícího psa zapomněl, takže na něj znova dopadl ten údiv a o to větší, že Nori pocházel z nějakého důvodu od kapitána Ruyichiho.

Ruyichi Yoshiro

Yoshiro se očima podíval ke stropu a ukazováčkem si přejel přes rty. "On mluví?" zeptal se spíš sám sebe, nutno podotknout, že dost překvapeně. Když ho našel před kasárnami dvanácté divize, tak na něj Nori jenom štěkal. Yoshiro mu tenkrát nemohl poskytnout domov, protože už měl kočičku, se kterou by se určitě neměli rádi, tak se rozhodl, že ho dá někomu, o kom věděl, že by se o to nebohé zvíře mohl postarat.
"Yasumaru, on nemluví," řekl rozhodně a přikyvoval si na souhlas. Psi přece nemluví, Yasumarovi se to určitě muselo zdát.

Yasumaru

se zakabonil a mírně našpulil ret, jako by přemýšlel.
"Mluví, Ruyichi-taichou! Řekl mi, že je hlava rodiny Kuchiki!" snažil se Yoshira přesvědčit. Přicházela na něj nejistota, jestli nezačíná bláznit. A nebo si z něho Ruyichi-taichou utahuje? Po pravdě ta první možnost byla mnohem logičtější. Psi přece nemluví! Yasumarův výraz se změnil na počínající paniku. Vypadalo to, že se Yoshirovi asi stejně nepodaří zabránit tomu, aby se z Yasumara stala blekotající troska.

Konan Hana

Jak tak Konan čekala, doběhl k ní jeden z mnoha super členů 9. divize se vzkazem od podkapitána Mitoshiho. S povzdechem vstala od stolu, vzala kočárek a odešla od Tobitatsu. Měla strašnou chuť na ten toust, ale když jí obsluha už takhle dlouho ignorovala, tak to prostě nevydržela.
Než Konan vyrazila do Onsenu, stavila se v Rukongaii za rodiči a nechala jim tam na chvíli děti. Babička a děda byli strašně šťastní, když viděli děti. Je poznat, že je u sebe neměli delší dobu. Pomyslela si Konan, když viděla nadšené obličeje svých rodičů. U rodičů ještě Konan snědla půl lednice a snad celý špíz. Teprve po tom všem mohla vyrazit do Onsenu. Konan zajímalo, co se asi děje, když je povolaná zrovna ona.


K Yoshirovi přiletěl strašně udýchaný pekelný motýl a s námahou přistál na jeho rameni. Nesl zprávu od Konan, ve které stálo, že Konan dala děti ke svým rodičům, protože dostala rozkaz, aby spolupracovala na vyšetření nějaké záležitosti ohledně Onsenu.

Ruyichi Yoshiro


Yoshiro hlasitě vzdychl a pokrčil rameny. Očima se podíval někam do strany, pak zpátky na Yasumara. Nechtěl pochybovat o Yasumarově duševním zdraví, ale když tu tvrdil, že Nori mluví, bylo to opravdu těžké. Psi přece nemluví! 
"No, dobrá, nebudeme to rozebírat do detailů, Yasumaru, ale nebojte, ujišťuji vás, že není žádná jiná hlava rodu Kuchiki, než vy," ujistil jednookého morčáka. 
Potom mu na rameni přistál motýl se zprávou od Konan. Trochu nervozně přivřel oči. Pokud by měl vyzvedávat děti, tak by nejspíš musel poznat rodiče Konan. To byla jedna z věcí, které se bál. Mohl být třeba kapitán Společenstva Duší, ale to nemění nic na tom, že rodiče jsou vždycky mocnější. A hlavně strašidelnější.

Yasumaru

"Hlava, to tak..." zamumlal si Yasumaru a zjistil, že mu došel čaj. Povzdechl si. "A co vy teď děláte, když jste zpátky ve Společenství duší, kapitáne? Vidím, že vám předali devátou divizi...?" rozhodl se pokračovat v nějaké nenáročné diskuzi.

Ruyichi Yoshiro


"Jo, dostal jsem devátou divizi. Je ze mě teď pisálek. Ne že bych tomu nějak rozuměl, ale občas je to docela zábava," řekl a trošku zákeřně se zasmál. "A co vy, Yasumaru? Plánujete se vrátit do kapitánské pozice? Docela nedávno jsem se doslechl, že kapitánka šesté divize je těhotná, takže by jste jí třeba mohl zastoupit, ne?" zeptal se. Ne že by pochyboval o schopnostech kapitánky Taiketo, ale přece jen, byla těhotná. A to nebylo něco s čím by se mělo zahrávat. Yoshiro nebyl zrovna znalý ohledně těhotenství, ale minimálně to, že by žena měla být v klidu a nestresovat se, věděl.

Yasumaru

se napil čaje.
"Umm... nevím, o tom jsem neuvažoval... Dostal jsem povolení zapojit se znovu do činnosti Gotei 13 a za to jsem vděčný, nic dalšího jsem opravdu nepromýšlel..." Po pravdě cítil, že si nezaslouží být kapitánem, když tak beze slova opustil svou divizi, i když to nebo jeho rozhodnutí.

Yoshiro -> Přiletěl k tobě pekelný motýl. Jeho vzkaz je tento: "Ruyichi Yoshiro, z rozkazu vrchního kapitána se zúčastníte mise do světa lidí, kde vyšetříte nedávný útok na skupinu členů 9. divize, najdete přeživší a poskytnete jim pomoc. Doplňující rozkaz: Najděte dítě, které je údajně nástupce Hiroshiho, sběhlého shinigamiho (nemůžu si vzpomenout na jeho příjmení, ale víš, kterého myslím). Skupina Reimei má o něm informace a je potřeba tuto záležitost prozkoumat. Poznámka: doplňující rozkaz se týká výhradně vás, před zbytkem vaší skupiny bude utajen."

Ruyichi Yoshiro


Yoshiro s úsměvem přikývl na to, když Yasumaru řekl, že je vděčný jako by to byl on, kdo mu to povolil. "Jsem rád," řekl, než mu na rameni přistál pekelný motýl. Další. Vzdychl, prosebně se podíval na Yasumara, a pak si vyslechl zprávu, kterou pro něj motýl přinesl. 
Tento byl od vrchního kapitána. Zdálo se, že dneska svoje děti nevyzvedne a možná se s nimi ani nestihne rozloučit. Ačkoliv to měla být věc, nad kterou měl přemýšlet nejvíc, nebylo tomu tak. Hiroshiho nástupce? Opravdu? Pokud to byla pravda, znamenalo by to, že Společenstvu Duší by hrozilo další velké nebezpečí. To nemohl dopustit. Ale s nikým o tom nemohl mluvit. Byla to prekérní situace. 
Podíval se zamyšleně do oka svého přítele. "Budu muset jít, Yasumaru." 
Sotva to dořekl, vstal, zasunul pod stolek židli a vydal se ke dveřím. Ještě než vyšel ven, zastavil se, otočil se a věnoval Yasumarovi jeden velmi příjemný a radostný pohled. "Jsem opravdu rád, že jste zpátky." 
Pak otevřel dveře, vyšel ven a použil shunpo.

Yasumaru

Než se stačil pořádně rozloučit, Yoshiro už byl pryč. Yasumaru sklopil zrak do svého prázdného hrníčku. Co teď? Nikdo ho nemá rád! Nevěděl, kam by měl jít, tak zůstal sedět.  To, co ho nejvíc trápilo, už ze sebe díky Yoshirovi shodil. Teď byl nejspíš čas vymyslet, co dál.

Seděl tam celkem dlouho a vypil hodně konví čaje, když tu najednou přiletěl motýl, který mu přikázal, aby se dostavil za vrchním kapitánem. Yasumaru byl trochu zaražený, nemluvě o přepitosti čajem, ale usoudil, že by asi neměl nechal takovou důležitou osobu čekat.

Asi tak po hodině bloudění po všech možných místech a několika poptávání po okolí, duo bratrů narazilo na nenápadnou hospůdku jménem Tobitatsu. Vypadalo to dost ponuře a jednoho by to i možná odradilo. Možná i dva.
Toshiyuki měl ale fakt hlad, tak prostě zalezl dovnitř, kde to mimochodem vypadalo ještě víc ponuře a posadil se na první místo, na které narazil. Hlavu si opřel do dlaní a prostě čekal.

Kagaku Toshiaki

Chvílema se zdálo, že pochoduju po boku zombie. Zrovna moc plodný dialog se nekonal. Nakonec jsme ale přeci jen zahučeli na místo, které vypadalo jako drogové doupě, ale zdálo se, že to je přeci jen zdrojem jídla. "Věděl jsi, že nedostatek cukru v krvi může vést slabostí, bolehlavem a tím, že se chováš jako zombie?" zeptal jsem se ho. Samozřejmě že to věděl, jen jsem ho chtěl taktně upozornit na to, že se chová jak zombie a moc řeči s ním není... byl jsem zvědavej jak si objedná jídlo...

"Budu v pořádku," řekl a pohledem začal hledat obsluhu, která by jim mohla donést jídelní lístky. Tedy za předpokladu, že to vážně bylo místo, kde se mohou najíst. "Zombie," řekl najednou zamyšleně, očima se zahleděl na houpající se lustr a neustále nějak podivně kroutil pusou. Najednou se uchechtl. Neměl zrovna silný smysl pro humor. Byla to tedy výjimečná chvíle.
"Představil jsem si, že nastala zombie apokalypsa v Seireitei."

Kagaku Toshiaki

Ukázalo se, že moje ošklivější kopie měla nejen dost energie na to, aby začala shánět zdroj potravy, ale také dost energie na poměrně zajímavý nápad. Taky jsem se nad tím musel usmát. "Chudáci zombíci... zaprvé shinigami bejvaj pekelně rychlý, taky uměj chodit vzduchem... nemluvě o tom, že každej kapitán je něco jako chodíci atomovka... " řekl jsem.

Toshiyuki jen přikývl na to, že každej kapitán je chodící atomovka, a když přišla ta mračící se ženská, hodila před ně jídelní lístek, vzal ho a otevřel.
Očima bleskově přejížděl přes všechny položky, až to skoro vypadalo, že to vůbec nečte, ale ve skutečnosti hledá obrázky. Pravda byla ale jiná! On jen neskutečně rychle četl! "Dám si kuřecí na kari s rýží," řekl nakonec bratrovi a zaklapl jídelní lístek. "Co ty?" zeptal se.

Kagaku Toshiaki

"Já bych si dal... hmmm... nudle s kuřecím masem, nemám zase takovej hlad..." řekl jsme. Měl jsem fakt chuť na nudle. Tohle místo bylo každopádně divný, takový... zastrčený. "Myslím, že tě začnu kontrolovat, jestli při práci pravidelně jíš... chápal bych to, kdybys dělal nějaké pokusy s vlivem hladu na organismus... ale to asi není zrovna tvoje parketa..." řekl jsem. Četl jsem sice studii o vlivu postění se na velikost reiatsu, ale nepřišla mi příliš profesionální...

Toshiyuki hlasitě vzdychl a protočil očima. "Jsi můj bratr, ne moje matka," řekl a položil si čelo na stůl. Přemýšlel nad tím, že by se na chvíli prospal. Než přinesou to jídlo. Třeba by díky tomu dokázal dojít zpátky do divize. Pravděpodobně ne. A nejspíš by ani neusnul, protože by ho brácha nenechal. Navíc by to vůči němu nebylo fér. Asi.
"Slyšel jsem, že hledají dobrovolníky na nějaké mise," řekl najednou. Asi to bylo tou únavou. Nebyl to zrovna společenský typ, ale pokud se měl jednou stát kapitánem, tak by asi bylo dobré, kdyby si udělal jméno.

Kagaku Toshiaki

Musel jsem se upřímně zasmát. "Jo... nejsem naše matka... ale někdo na tebe dohlídnout musí ne?" řekl jsem, ale nebyl v tom žádný špatný úmysl, nebo něco podobného.
"Mise jo? Hmmm... a je tam něco zajímavého? Je pravda že by se mi hodilo na nějakou misi zajít, docházej mi výmluvy, proč nemůžu jít na službu do světa lidí... " řekl jsem a čekal, až přijde jídlo...

"Dobře, dobře," odpověděl jen na to, že ho někdo hlídat musí a znovu zakroutil očima. Když se bratr zeptal na to, jestli je tam něco zajímavého, pokusil se vzpomenout si, co na seznamu vlastně viděl.
"Bylo tam něco o obnově jakési věže na západě. Vypadalo to celkem zajímavě. Rozhodně víc, než to ostatní. Venčit psa nikomu nebudu," řekl podrážděně.

Kagaku Toshiaki

Naprázdno jsem otevřel pusu, ale nezmohl se na protest, když před nás hodila něco úplně jiného než jsme chtěli. Nakonec jsem radši neřekl vůbec nic, protože jsem začínal mít hlad a tohle nevypadalo vůbec špatně, tak jsem pokrčil rameny. "Fajn, takže půjdem na misi... ale s kým? Nebo chceš jít sám? Hodilo by se nám nějaký hovado z 11té divize jako štít nebo tak něco" řekl jsem a pustil se do jídla

"On se někdo najde," odpověděl Toshiyuki po tom, co se začal rýpat hůlkami v ramenu. "To není to, co jsem chtěl," podotkl velmi intelechtuálně. Ano, byl unavený, takže mu chvíli trvalo, než zpracoval informaci. "Ale hovado z jedenácté divize by bodlo. Možná i nějakej neschopnej posera ze čtverky."