Tobitatsu

Tomisura Raiden

Pomalu dojedl své jídlo a odložil hůlky stranou. Následně se zahleděl na tpytící se prsten na Kasumině ručce. "Líbí se ti prstýnek? Dalo mi celkem práci sehnat někoho v Rukongai kdo by ho vyrobil. Ale jak má vypadat jsem raději vymyslel sám, tak snad budeš s tím dílem spokojená. I ty šutříky jsem hledal sám," pronesl tiše. Pomaličku se natáhl a opřel o opěradlo židle na které seděl. Opření ovšem následovalo zlověstné praskání, tak se okamžitě nahnul zase dopředu. Kvalita nábytku a zařízení taktéž za ty roky upadla. Nejraději by to tu nechal předělat a to od základů. Po nějaké chvilce začal uvažovat nad tím samým jako Kasumi. Byla to otázka placení. Vytáhl proto svojí peněženku, která byla jak napůl sejf. Natočil na zámku číselnou kombinaci a z peněženky začal vytahovat rozně staré bankovky. Prašule byly staré jak Jeruzalém. Měl je už skoro 200 let, leckdo by se divil, že z nich už není prach. Jakmile si rozložil bankovnictví, začal pečlivě vybírat bankovky rovné odpovídající částce k úhradě v době před 100 lety. Doufal, že světová krize nedorazila až sem a že následně nebude nucen vypláznout DPH ve výši 19%.

Kasumi Haruka

Jedla pomalu, každé sousto si vychutnávala. Takovou kuchyni dlouho nechutnala. Ale přeci něco ještě zbylo, když i ona položila své hůlky.
Jen slabě, mírně pokývla hlavou a usmála se. Je překrásný. Hlesla a po velice krátké chvíli zase pokračovala. Věřím, určitě ti to muselo dát dost práce a zabrat dost času... Špitla si vlastně takřka pro sebe a opřela se o stůl, i když původně měla v plánu to samé jako Raiden - opřít se dozadu o židli - ale po tom varovném zvuku to raději neriskovala a stůl vypadal, že vydrží trochu víc.
Jak tak sledovala, jak si Raiden skládá dohromady to, čím měl v plánu platit, napadlo jí, jestli by raději neměla taky přispět. Bude... to stačit... Zeptala se raději trochu nejistě.

Tomisura Raiden

Jelikož babča nedorazila, rozhodl se to vzít trošku hopem. Na stůl položil 100 v příslušné měně v Seireitei, zbytek uklidil a pak kývl na Kasumi. Došel k ní, jedním pohybem těla si jí vzal do náruče a usmál se. "Miluji tě, Kasumi má. Těším se na společný život s tebou!" pronesl tiše a vše dokončil romantickým polibkem. Pomalu si to vykročil ke dveřím a až tam Kasumi položil lehce na nohy. Takže slečno... prosím kupředu. Pak se ovšem zastavil a chytil za žaludek. Ano, přežral se a tak byl čas si jít odpočinout zase do postele. "Kasumi, nevadilo by ti, kdybych se vrátil ještě do postele... asi jsem se přejedl a navíc... nejsem ještě zcela fit... doprovodíš mě tam jen?" zamumlal a vydal se k 8. divizi shunpem aby byl rychleji z dohledu všech GM a hráčů.

Kasumi Haruka

Nedostalo se jí odpovědi, namísto toho spoustu jiných informací. Nebo, jak to asi nazvat.
Vyrazila tedy po vyzvání kupředu, ale záhy se zastavila a ohlédla, jak na ní začal Raiden mluvit. Přikývla. Jistě, ráda tě doprovodím. Byla jsem to taky já, kdo tě vytáhl ven, tak tě musím v pořádku vrátit divizi, že... Pousmála se a to už byl on pomalu fuč. Vydala se okamžitě tedy za ním, jak řekla. Ale kde dál bude po zbytek dne brouzdat, to jí ještě jasné nebylo.....

------------------------------------------------------------------------------------------

Yasumaru

nějak vůbec nevěděl, kam se vrtnout. Bylo mu jasné, že ať zamíří kamkoli, bude čelit salvě otázek a jemu teď nebylo zrovna do řeči. Chtěl si všechno v klidu promyslet, trochu se vzpamatovat, třeba nad šálkem horkého čaje... to bylo ono! A bylo jen jedno místo, kde dělali nejlepší čaj a zároveň tam nebývalo zrovna rušno... Yasumaru zamířil postranními uličkami k místu, které už nenavštívil pěkně dlouho, k hospodě Tobitatsu.

Uvnitř nikdo nebyl, jako snad pokaždé, když sem přišel. Usmál se, když zaslechl příval mrmlavých nadávek na jeho účet. Jak bylo vidět, obsluha se za tu dobu nezměnila. Dal si čaj a ponořil se do svých myšlenek.

Ruyichi Yoshiro

Dveře do lokálu se otevřely. Yoshira napadlo, že by se mohl podívat dovnitř, měl pocit, že ráno Konan něco říkal o tom, že půjdou právě sem, tak třeba si našla cestu právě sem.
Jeho bílá hlava byla asi to nejsvětlejší, co v celé hospůdce bylo, rozhlédl se tedy, jestli nespatří nějakou známou osobu. Jako první si všiml obsluhy. Paní hned něco zavrčela, když kapitána uviděla. "Dobrej, paní, jak se máte? Dlouho jsem tu nebyl, heh. Nevím, jestli si mě pamatujete, kapitán Ruyichi! Ne? Eh..." Jeho hlas zněl dost nevinně, a kdyby v lokálu nebylo takové přítmí, tak by jste z jeho výrazu awwwovali.

Yasumaru

si seděl u stolečku a rozjímal nad čajem. Skoro si ani nevšiml, že vešel někdo další a začal mluvit. Vzdáleně ale vnímal, že je mu ten hlas nějak povědomý... hmmm... Chvíli to trvalo, pár desítek vteřin, ale konečně mu to došlo. Cukl sebou tak, že málem porazil stůl a převrátil konvičku s čajem.
"Ruyichi-taichou?" zeptal se jakoby sám sebe docela tiše, protože si nebyl tak úplně jistý a navíc tomu sám nevěřil, ovšem v lokálu to i tak bylo slyšet. Otočil se směrem k příchozímu.

Ruyichi Yoshiro

Chvíli po tom, co pronesl svůj úžasný monolog, měl pocit, že uslyšel svoje jméno, ale bylo to tak strašně potichu, že se mu to klidně i mohlo zdát. Začal se tedy rozhlížet, jestli neuvidí nějakou známou tvář. Nejdřív nikoho neviděl, ale když se pořádně soustředil, všiml si postavy v rohu. Nebylo by slušné, kdyby na onu postavu civěl, tak si jí prohlížel jen nepatrně po očku. Všiml si, že je to muž, měl pásku přes pravé oko. Dlouhé tmavé vlasy. Hmm... Ještě chvíli si ho prohlížel, pak mu to konečně docvaklo.
"Yasumaru?" vykřikl tónem, který byl někde mezi radostným překvapením a totálním zděšením.

Konan Hana

Ano, Konan s dětmi mířila do Tobitatsu, ale dorazila teprve teď, protože jí cestou zdržela jedná známá, která měla moc otázek. Konan se začínala bát, že se k dobrému jídlu už nikdy nedostane. Naštěstí známá musela jít a Konan si mohla oddechnout.
Dorazila k nevýrazné hospůdce a posadila se s kočárkem venku, protože dovnitř by se s kočárkem asi nevešla. Děti byly v klidu. Mei spala a kluci si hráli s hračkama.

Yasumaru

"Takže jste to vy!" řekl už hlasitěji a zasmál se. Vůbec nečekal, že by Yoshira ještě někdy v životě uviděl. Naposledy, když o něm slyšel, byl Yoshiro ztracený někde ve světě lidí, ale za celou dobu, co tam Yasumaru pobýval v posledním roce, o něm nezaslechl ani slovo, bál se tedy nejhoršího. Ale teď byl tady, přímo před ním. Yasumaru se dvakrát nerozmýšlel, udělal těch několik kroků, které je dělili, a Yoshira šťastně objal. "Kde jste byl, že jsme o vás tak dlouho neslyšeli?" začal se vyptávat, když Yoshira pustil, a pokynul mu, aby si přisedl k němu ke stolku.

Ruyichi Yoshiro

Toho, že je Konan venku s dětmi, si vůbec nevšiml, což bylo zapříčiněno tím, že veškerou pozornost věnoval svému starému příteli, kterého neviděl víc jak rok. Když k němu Yasumaru přišel a objal ho, Yoshiro se radostně zasmál a objetí samozřejmě opětoval.
Ačkoliv se Yasumaru zeptal první, Yoshiro místo odpovědi nahodil vlastní otázku. "Co se vám stalo s okem?! Tedy! Pardon!" Na chvíli se odmlčel a potichu si odkašlal.
"No, nějakou dobu už jsem tady v Seireitei," odpověděl Yasumarovi. "A předtím jsem byl ve světě lidí, ale to je nepodstatné! Jsem rád, že vás vidím!" řekl, poplácal Yasumara po rameni a samozřejmě si k němu přisedl.

Yasumaru

"No, přišel jsem o něj... v boji, víte?" pokrčil rameny na otázku, co se mu stalo s okem. Zjistil, že Yoshiro je asi první, u kterého mu nevadí, že se na to ptá. "Ach tak... já jen, že jsem ve světě lidí také strávil poslední rok, ale po vás jako by se slehla zem... Vidím, že i vy si nesete odtamtud suvenýr," pokynul k Yoshirově jizvě. Nemohl si nevšimnout, že je v místech, kde míval Yoshiro tetování, to určitě nebyla náhoda. "Taky vás rád vidím," usmál se na muže, který byl pro něj jako starší bratr.

Nebylo divu, že si Yoshiro nevšiml, že je Konan venku, když hospoda byla v nějakém sklepě a nebyla tam okna! A jestli byla, tak byla tak špinavá, že ani nebyla vidět. Proto tam taky neustále bylo takové přítmí a jediné světlo vycházelo ze svíček na baru a na stolech.

Ruyichi Yoshiro

Očima se podíval směrem ke své pravé tváři. Tohle bylo dneska podruhé, co si jeho jizvy někdo všiml. "Tohle jsem ve skutečnosti získal až po tom, co jsem se vrátil zpátky sem." Pohledem se vrátil zpět k Yasumarovi. Bylo to zvláštní, nevěděl pořádně, jak se na něj má teď dívat, když měl jen jedno oko. To už kdysi zažil s kapitánem Datem, který měl také jen jedno oko. Neuměl se mu do něj správně dívat, vždycky očima těkal na tu pásku a trochu se za to styděl.
"V jakém boji jste o to oko přišel?" zeptal se.

Yasumaru

To bylo přesně to, co si sem přišel rozmyslet. Jak odpovídat na takové otázky? A ještě si to nerozmyslel! Ale co se dalo dělat, cítil, že Yoshirovi by odpovědět měl.
"Byl jsem na misi vedené Shounagon-sama. Tohle mi udělal jeden z Quincy, když došlo ke konfliktu," mimoděk ukázal prstem na pásku. Potom zmlkl, protože si nebyl jistý, do jakých podrobností má zabíhat. Věděl, že Yoshirovi může věřit, ale stejně se mu moc nechtělo říkat víc, než musí.

Ruyichi Yoshiro

Poslechl si Yasumarovo krátké vysvětlení a chvíli nad tím přemýšlel. Lokty si opřel o stůl před sebou a hlavu si položil do dlaní. "Quincy?" zeptal se Yasumara trochu nevěřícně. "Ti byli vyhubeni před pěkně dlouhou dobou ne?" Představa toho, že po lidském světě běhá několik dalších nebezpečných jedinců, kteří mají něco proti Seireitei, ho trochu děsila. "A kde je Shounagon-sama?" zeptal se ještě nakonec, když už jí Yasumaru zmínil.

Yasumaru

pozvedl obočí. Vůbec si neuvědomil, že Yoshiro o Quincy neví.
"Je jich málo, ale vyhubení nejsou. Zvláště po tom, co byl osvobozen z vězení jejich vůdce z války před třemi sty lety... Potřebovali jsme ho na pomoc při zavírání trhlin, takže ho Shounagon-sama osvobodila..." Poposedl si nervózně na polštářku. "Za to ji vedení poslalo zpátky, aby hnutí Quincy zastavila, což... se podařilo, ale... Shounagon-sama se nevrátila." Z jeho mluvy bylo jasné, že to je nepříjemné téma. Také se při tom přestal díval Yoshirovi do očí a soustředil se na čajovou konvici na stole.

Ruyichi Yoshiro

Ačkoliv to pro Yasumara možná bylo citlivé téma, Yoshiro se ho nehodlal pustit. Málokdo toho pro něj udělal tolik jako právě bývalá vrchní kapitánka, takže pokud už nebyla mezi živými nebo jí hrozilo nějaké nebezpečí, chtěl to vědět. "Jak jako nevrátila?" zeptal se trošku hlasitěji, než na předešlé otázky. "Yasumaru, co se stalo?" Z Yoshirova hlasu byla slyšet starost, čehož si Yasumaru rozhodně musel všimnout.

Yasumaru

"Eehm... ona..." Yasumaru se pořád vyhýbal Yoshirově pohledu. "Při boji s Kokuchou-sama, což je ten vůdce Quincy, se ukázalo, že ho nedokážeme porazit běžnými metodami, bylo to uprostřed města, Shounagon-sama nechtěla zranit nebo zabít nějaké živé... a tak... se obětovala a... neutralizovala ho, ale sama se také nevrátila," zopakoval potom. Věděl, co by měl říct, jenže zjišťoval, že lhát Yoshirovi do očí nedokáže. Tak nějak cítil, že tahle nejednoznačná odpověď mu stačit nebude, a vůbec nevěděl, co má dělat, jelikož nechtěl zradit ani jeho ani Shounagon-sama. Vypadal teď opravdu hodně nešťastně a bezradně.

Ruyichi Yoshiro

A tak přišlo další vysvětlení, které toho vlastně zas až tolik nevysvětlilo. Yoshiro vzdychl a nadzdvihl obočí. Yasumaru musel poznat, že Yoshiro ho odtud nehodlá pustit, dokud nebude znát úplnou pravdu.
"Yasumaru," začal. "Je Shounagon-sama mrtvá?" zeptal se. "Protože pokud není a hrozí jí nějaké nebezpečí, tak tady nebudeme jen tak sedět."
Yoshiro nechápal, proč se bývalý kapitán šesté divize tolik vyhýbá jednoznačné odpovědi. Trochu ho to mrzelo, protože měl pocit, že mu Yasumaru nevěří tolik jako předtím.

Yasumaru

"Ruyichi-taichou, já..." Po chvíli něčeho, co byl nejspíš vnitřní boj, zavrtěl hlavou. "Ne, není mrtvá..." řekl tiše. Potom se ale podíval přímo na Yoshira a jeho pohled byl naléhavý a tak trochu zoufalý. "Ale slíbil jsem jí, že všem řeknu, že je, a že žádní Quincy už nežijí, donutila mě přísahat! I když musela vědět, že neumím lhát, proč jen mi to udělala?!" složil Yasumaru hlavu do dlaní. Vypadal, jako by se měl rozbrečet, protože porušil svou přísahu a to bylo to nejhorší, co mohl udělat, alespoň on to tak viděl.

Ruyichi Yoshiro

Zachoval si svůj profesionální klidný výraz v obličeji, ale očima se podíval někam pryč, aby nemusel sledovat hroutícího se Yasumara. Nejspíš by mu to trochu lámalo srdce. Chvíli koukal někam do prázdna, pak se ale očima vrátil ke svému příteli. "Mrzí mě to, řekl. Bylo to přee jen tak trochu kvůli němu, že tu teď Yasumaru byl v takovém zuboženém stavu. Kdyby po něm nechtěl informace nemuselo to tak být. Ale teď už to bylo jedno. Navíc, Yoshiro věřil tomu, že někdo tak silný jako aktuální hlava rodu Kuchiki, se přes to prostě musí přenést.
"Musím se ale ještě zeptat na jednu věc. Hrozí jí nějaké nebezpečí? Tedy, jinak. Hrozí Seireitei nějaké nebezpečí?" Jeho hlas byl o dost vážnější než předtím. Měl teď přece jen děti. Sice si na to ještě nezvykl, ale představa, že by jim někdo chtěl ublížit, ho ničila i tak.

Yasumaru

se zhluboka nadechl. Vypadalo to, že už rezignoval na možnost, že by Yoshirovi něco neřekl, takže se dal do vyprávění, ovšem ztišil hlas a párkrát se paranoidně rozhlédl, jestli někdo neposlouchá.
"Nevím, jestli jí hrozí nebezpečí, Ruyichi-taichou. Bylo to takhle. Měli jsme potlačit hnutí Quincy ještě před tím, než začne, já, Shounagon-sama a Tougou. Jenže jak jsem říkal, potichu jít nehodlali a Shounagon-sama nechtěla zbytečné oběti. Několikrát jsme se střetli v boji a Shounagon-sama se snažila vyjednávat, ale neměli jsme po pravdě moc co nabídnout, takže jsme vždycky vyšli z prázdnou. Jednoho večera k nám ale přišla členka Kokuchouovy skupiny. Říkala, že ví, že jim nedáme pokoj, dokud je neuštveme, že je to jen otázka času... v čemž měla asi pravdu, Shounagon-sama zrovna uvažovala o tom, že pošle pro posily a ukončí to starým dobrým způsobem. Ale ta žena... dala nám pozici Kokuchouova pobytu a řekla nám, jak a kdy ho překvapit, měla jen jednu podmínku... že necháme ji a jejího syna jít a že zaručíme, že po nich už nebudou žádní shinigami pátrat. Věděli jsme, že ani tak Kokuchoua nezabijeme, ale Shounagon-sama vymyslela plán, jak ho znova uvěznit tam, odkud jsme ho pustili. Ovšem musela se tam s ním zavřít taky, aby se ujistila, že neunikne a že se to podaří. Já jsem měl v Seireitei nahlásit, že jsou Quincy mrtví stejně jako ona a Tougou, aby splnila to, co slíbila oné Quincy ženě, a nikdo po ní nepátral... Tougou zůstal na místě vězení a hlídá ho pro případ, že by někdo někdy chtěl Kokuchoua odtamtud dostat." Když Yasumaru domluvil, zhluboka si oddychl. Na jednu stranu se mu opravdu ulevilo, že to všechno někomu řekl.

Konan Hana

Objednala si čaj a tousty, ale nechávala si možné místo i na nějakou tu sladkou tečku. Občas pohoupala kočárkem, aby děti nebrečely. Při jídle si smutně začala uvědomovat, že děti teď zaberou celé její dny a ona nebude moct dlouhou dobu na žádnou misi. Velmi se jí po nějaké, například vyšetřovací, misi stýskalo. Dokonce začala vzpomínat na své již prožité mise.

Konan -> Když se venku zjevila nevábná ženština, u které sis objednala, chvíli na tebe civěla, potom vylila špinavou vodu z kýble kousek od tvojí nohy, něco zamručela a zase zalezla dovnitř, kroutíce hlavou. Nic dalšího se nedělo, nikdo nepřicházel ani nepřinášel tousty.