Nováčci staré posty I

Kuchiki Yasumaru

V půl šesté ráno, kdy byla skoro ještě tma a z temných mračen nahoře se valil hustý déšť, stál Yasumaru na dvoře kasáren jednotky nováčků, kteří mu byli svěřeni, mlátil nějakou kovovou tyčí, kterou nedaleko našel, do měděného kotlíku, a křičel jak nejhlasitěji uměl:
"Budičéééék! Nástuuuuup! NASTUUUUUUP!" Nemusím asi dodávat, že přes ten déšť a vzdálené hřmění ho nebylo moc slyšet, nicméně nažil se.

Kurotsuchi Midori

Když slyšel hlasitý budíček, tak se mu vůbec nechtělo vstávat. Nakonec asi po 10-ti minutách vylezl ven do toho hnusného počasí jako poslední. Dostal trest od Yasumara oběhnout okolo kasárny 50x sprintem. Ostatní zatím dělali pořádnou rozcvičku. Nikdo mu ty kola nepočítal, takže jich udělal jen 41. Teď doufá, že mu to projde.

(Tohle je můj 1. příspěvek do příběhu, poklud by byl nějaký problém, tak mi to buďto sem nebo PM napiš..díky )

(( Zajtra sa pripojím, možno dokonca aj dnes, ale neskôr Dík ))

(dokud píšeš podle pravidel, je to oukej :-))

Kuchiki Yasumaru

Bylo mu jasné, že ač nechal Midoriho obíhat kolečka za to, že je poslední, doopravdy poslední určitě nebyl. Ta malá skupinka nováčků, která se shromáždila na dvoře a nyní se pokoušela v hustém dešti provádět jakási prostná cvičení, naprosto neodpovídala počtu jmen zanesenému v jeho seznamu. Kolečka Midorimu skutečně nepočítal, vždyť na něj ani pomalu neviděl. Když se Midori vrátil a chtěl se připojit k rozcvičce s ostatními, nějaká příliš aktivní dívka začala poskakovat a žalovat:
"Ale Kuchiki-fukutaichou, on jich měl jen 41, já to viděla!" Yasumaru neměl rád žalobníčky, ale přesto se na ni mile usmál (i když to asi v tom dešti stejně neviděla) a odpověděl:
"Dobrá, tak si dá za trest deset dřepů. A vy slečno jste další na řadě s kolečky a dejte dobrý pozor, ať je jich padesát."

Suirou Kuchiki

Při zběžném průběhu skrz Seireitei jsem se zastavil u jedné ze zídek, za kterými byly vždy prostory nějakých divizí, tato však ohraničovala jen menší prostranství s kasárnami. Opatrně jsem vylezl na zídku a ztlumil jsem reiatsu, abych ty bažanty za zídkou neporazil jen tím a abych jim nenarušoval rozcvičku, když ji vlastně ještě ani nedokončili. Jen jsem je sledoval, tiše a mlčky. Když mě nahodila nějaká mladá slečna blátem, jak proběhla kolem, celkem jsem se lekl a spadl jsem ze zídky naznak dolů, naneštěstí na stranu kasárny, ani jsem nevěděl, jak se mi to povedlo, ale rozhodně jsem byl celý od bláta, ještě víc než po mém ranním běhu.

Kuchiki Yasumaru

Zrovna, když předcvičoval kroucení hlavou (už ho nic jiného nenapadalo), zazdálo se mu, jako by zachytil závan známého reiatsu... následně koutkem oka spatřil něco velkého, co spadlo ze zdi do bahna. Hned se otočil a přispěchal se podívat, jestli není někdo zraněn.
"Suirou?" podivil se, když pomáhal překvapeně na nohy svému mladšímu bratru. "Co tady děláš?" dodal trochu vyčítavě, sem přece kapitáni běžně nechodili, alespoň ne tímto způsobem a v čase ranní rozcvičky.

Suirou Kuchiki

"Copak můj starší bratr už ani neví, jak pozdravit?" zeptal jsem se ho, když mi pomohl na nohy. Chystal jsem se ho obejmout, už jsem dokonce i rozpažil, ale jeho vyčítavý tón a výraz obličeje mě utvrdil v tom, abych si objetí nechal sám pro sebe, tedy, obejmul jsem bratra jen v duchu. "Přišel jsem jen podívat, jak ty capar..." zarazil jsem se, většině tady bylo více jak dvě století a tak jsem to narychlo změnil na: "Nadějné členy trénuješ..." začal jsem se pokoušet o to, abych ze sebe dostal bahno, ale to se mě drželo jako klíště a nehodlalo opustit vyhřáté haori.

Kuchiki Yasumaru

Přece jen mu přišlo líto, že byl na svého bratra tak nezdvořilý. Poškrábal se na hlavě a řekl omluvným tónem:
"Máš pravdu, promiň, samozřejmě tě rád vidím..." Ovšem přišlo mu, že na takovéto rozhovory se nehodí stát v lijáku. Ohlédl se na skupinku nováčků, kteří stáli schlíple jako zmoklé slepice a jen čekali, až jim povolí jít se schovat. "My už tu stejně s rozcvičkou končíme, jestli chceš, můžeš jít s námi na snídani..." navrhl, aby to Suirouovi nějak vynahradil. Nováčkům dal gestem rozchod, což přivítali vděčně a hned zmizeli uvnitř kasárny.

Suirou Kuchiki

"Hmm..." dostal jsem ze sebe jen, při pomyšlení na společnou snídani s bratrem se mi udělalo trochu nepěkně. Už je to dlouho... Moc dlouho... Poslední společná snídaně, kdy to jen bylo? "Tak tedy půjdeme, ne... Nebudeme tady přece moknout," snažil jsem se vykouzlit alespoň menší jiskrný úsměv, ale zrovna mně se to nedařilo, a proto jsem zůstal u kamenného výrazu. I když jsem byl s bratrem rád, nikdy jsem se necítil na to, abych ho skutečně objal nebo něco podobného, ani jsem nevěděl proč, ale vždy, když jsem se k tomu chystal, něco se zvrtlo.

Rei Sumizome

Vzduch pretkaný zvláštnou vôňou dažďu ju prebudil nerušene. Pomaly vdychovala pach prachu a piesku, ktorý bol skrotený ťažkými kvapkami prietrže mračien. Sivastá klenba nad strechami bola ťažká a nezdalo sa, že by sa mala rozplynúť. Jej dušu objal akýsi zvláštny pocit... Nebol to ani nepokoj, skôr istý typ zmierenosti, že dnešok bude taký, ako každý iný. A že dokonca sa ani nevyčasí. Je zvláštne vedieť, čo sa stane... A byť si tým istý. Fungovať mechanicky, ako dobre namazané kolieska vo veľkom stroji... Žiť systematicky. Všetko. Vstať, cvičiť, najesť sa. Pracovať systematicky. Snažiť sa každým dňom prežiť. Existovať systematicky.
Nebola ani unavená, no ani vyspatá do ružova... Zvyšok ešte spal a nejavil žiadne znaky toho, že by niekto plánoval vstať. Presne takéto príležitosti rada využíva. Nikto sa nepozerá, nesleduje vaše kroky, nehodnotí postupy. Je to len ona a jej samota. Vedomie, že aj uprostred toľkých ľudí môžete nájsť útočisko v podobných chvíľach. Pomaly vyšla von v bežnej uniforme, do ktorej sa stihla obliecť, zviazať si vlasy a pripraviť sa na jeden z mnohých dní prípravy. Privrela oči a nechala vzduch voľne prúdiť do pľúc, vsakujúc tak energiu okolia, prečistiac si myseľ. Časť drevenej podlahy bola mokrá, no pozdĺž stien bolo sucho. Ideálne miesto na odpočinok. Tmavú oblohu presvetlil blesk. O pár sekúnd a ticho pretrhol zvuk hromu. Ona však stála kľudne, počúvajúc sonátu padajúcich kvapiek dažďa.
Netrvalo to dlho a čoskoro sa objavil mladý Kuchiki, ktorý má túto bandu zelenáčov na starosti. Pravda, ťažká práca. Sama nevie, ako by nejakú takú zvládla. Pridala sa k rozcvičke, trocha si rozohriať celé telo, pripraviť ho na dnešný zoznam úloh a povinností, v ktorých väčšinou zmysel nevidela. Rei však nevidela zmysel v mnohých veciach.... V ranných rozcvičkách, v drhnutí podlahy, v existencii... Možno je to údel každého myslieť si to. A možno raz nájde zmysel všetkých týchto vecí. A možno dokonca aj dnes.

Kurotsuchi Midori

Jak jsme v tom dešti utíkali na snídani. Uviděl sem kapitána 5.divize a pozdravil jsem ho: "Dobrý den kapitáne Kuchiki. Kde jste se tak zamazal?" a snažil jsem se to nebrat moc vážně, protože by ho to mohlo možná urazit. Ale to už jsme všichni byly v jídelně a čekal jsem na chutné jídlo. To zrovna kolem prošla holka co mě nabonzovala a ještě si stěžovala, že musela běhat díky mně. Od té doby sem neměl tu holku rád a šel jsem se zeptat Yasumara:" Prosím vás Yasumaru jak se jmenuje ta holka co mě nabonzovala a pak taky běhala kolečka?"

Youmaru

Prišiel som do jedálni a všetci sa pozreli na mňa a spýtali sa ma kde som bol.
Yasumaru bol veľmi naštvaný a povedal mi nech si idem zabehať 20 kol okolo celého Soul Society a keď nabudúce prídem zase tak neskoro tak budem behať 50 kol okolo celého Soul Society.

(píšem prvý raz keď som niečo zlé napísal tak mi pošlite PM)

Kuchiki Yasumaru

Byl trochu posmutnělý, protože jeho bratr se ani ne po pěti minutách zdejchnul pod nějakou velmi průhlednou záminkou, vůbec nechápal proč, ale něco mu říkalo, že asi jejich vztahy nejsou na tak dobré úrovni, jak si myslel... Jen si povzdychl a rozdělil opět několik trestů lidem, kteří přišli pozdě, mezi nimi byl i Youmaru. Celkem chápal, že se jim nechtělo vstávat, ale kapitáni Gotei 13 by asi nebyli až tak chápaví, takže jim přece jen udělil lekci ve formě běhání koleček, jeho oblíbené. Zrovna, když se chystal zabořit lžíci do něčeho, co vzdáleně připomínalo ovesnou kaši, oslovil ho Midori a ptal se na dívku z dřívějška. Yasumaru na něj překvapeě pohlédl.
"Jestli chceš vědět, jak se jmenuje, možná by ses jí měl sám zeptat..."

Kurotsuchi Midori

Doufal, že mu to Yasumaru poví. On nejspíš ví jak se jmenuje, ale chce aby se zlepšovaly vztahy mezi ostatními Shinigami. Jenže jak má ve zvyku, tak se me nechtělo chodit přes celou jídelnu za onou dívkou. Po vydatné snídani si šel na chvíli lehnout do postele a přemýšlel co by asi měl dělat. Jak jen tak ležel, podíval se na dveře a uviděl poslíka Yasumara, jak tam něco lepí. Šel jsem si to tedy přečíst a bylo zde napsáno:"Vážení Shinigami, dnes v 9:30 nástup před kasárnami." Zarazilo ho, co asi může po nás Yasumaru chtít...že by nějakou akci? Nebo speciální výcvik?

Yasumaru Kuchiki

Po snídani se ho menší skupinka mladých shinigami ženského pohlaví zeptala, jestli si s nimi večer zahraje svlíkací poker. Nevěděl, co si o tom má myslet, tak raději vyhýbavě odpověděl, že si to rozmyslí, a vydal se na obhlídku kasáren. Vše se zdálo v pořádku, žádné výtržnosti. Když se blížila půl desátá, vzal si zanpakutou, aby vypadal oficiálně, a vydal se opět do nepřívětivého deště venku.

Kurotsuchi Midori

Všichni natěšení Shinigami už tam byly 5 minut před půl desátou, když tam přišel Yasumaru se svojí zanpakutou. Ale Midori zaspal. A ta dívka z minula se ozvala:"Yasumaru, Yasumaru...Midori tu opět není včas!"V tom okamžiku tam dorazil ještě ospalý a k tomu si ještě protíral oči. Ta dívenka se začala v duchu smát a pošeptala Midorimu:"Zase máš průšvih"Ihned se podíval na hodinky a viděl kolik je hodin...9:35!!!! Podíval se na Yasumara, který moc neoplíval radostí a Midori čekal co pronese.

Shinichi Kuchiki



Po snídani si šel zaběhat když proběhnul skoro celé Soul Society doběhl k takovému prostoru vypadajícímu jako kasárny.Přelezl zídku a viděl nějáké lidi to budou asi studenti tak se asi taky připojím došel k Yasumarovi.Zdarec můžu se připjit k těm studentům? Vložil si lízátko do ůst

Kuchiki Yasumaru

už se nadechoval, aby oznámil ten veledůležitý úkol, který hodlal nováčkům zadat, když tu k němu napochodovat nějaký zobák a řekl mu "zdarec", což ho velmi překvapilo, protože to mu za celý jeho život neřekl asi nikdo. V nově příchozím poznal mladíka, kterého nedávno adoptovala rodina Kuchiki. Chtělo se mu brečet, když on odmítl post kapitána a Suirou není takový, jak by si rodiče představovali, poohlédli se po jiném materiálu, který by chránil čest rodiny... každopádně jestli u toho bude říkat "zdarec", moc toho neuchrání. Ovládl se a nezaplakal, místo toho řekl trochu ztrápeně:
"Shinichi, měl by ses chovat tak, jak ti velí tvé postavení! Ano, můžeš se připojit, a nezapomeň, že já jsem nyní tvůj velitel, k velitelům je třeba se chovat s úctou, ať už je tvé postavení jakékoli," poučil ho a pokynul mu směrem k řadám nováčků, aby se k nim připojil. "Dobrá," promluvil potom ke všem. "Dnes vás čeká velice důležitý úkol od samotné hlavní kapitánky. Hlína, která se uvolnila kvůli dešti, zanesla na severovýchodě Seireitei na několika místech kanalizaci a je na nás, abychom to spravili! Pamatujte, většinou jsou to právě takto podřadně znějící práce, na kterých závisí celá činnost Gotei 13! Takže, támhle máte náčiní a jdeme." Sám si vzal lopatu a rozdělil je to skupinek, které pak odvedl na příslušná místa. Midori byl zrovna s dívkou, která se do něj neustále navážela, také v jejich skupince byli Youmaru, Rei a Shinichi.

Rei Sumizome

Všetko fungovalo ako hodinky. Všetci moji "kolegovia" sa s nadšením usadili, tí menej vyspatí však len mrzuto miešali koloidnú zmes vo svojich tanieroch. Vždy to prakticky tak bolo. A nezdalo sa, že by niekto vytŕčal z radu. Niekoľko ľudí živo diskutovalo, no väčšina len mlčky jedla svoju dávku obsahu taniera, pretože sa to ani veľmi nedalo nazvať jedlom. Všetko bolo tak, ako má byť. Až na to, že na raňajkách som nebola... Nezvykla som raňajkovať. Nikdy som po ránu nepociťovala hlad, ani nič také. Ten prišiel až po poludní, kedy si telo žiadalo ďalší príval energie. Sedela som na úzkej lavičke, na ktorej mala väčšina položené svoje zanpakutou. Mlčky som pozorovala ich tváre... Vždy takmer rovnaké. Nerozlišovala som to. A prečo aj? Nepoznám ani poriadne ich mená. Bez mien... sú to životy. Pre niektorých mená, pre niektorých priatelia, pre niektorých rodina... Ale pre Soul Society len určité číslo, ktoré musia vyškrtnúť, ak by sa niečo zomlelo... ak by vypukla vojna, či dokonca ak by sa stala nejaká nehoda. Bol by to len mínus jeden Shinigami. Mínus jeden pešiak. Mínus jeden vyhlaslý život, na ktorý si už aj tak možno nikto nikdy nespomenie, pretože jeho meno a povesť zatiaľ nie je dostatočne veľká na to, aby sa stala legendou. A ja som nebola iná. Mladá, trocha drzá, z neznámeho rodu. Neskúsená. Nováčik. Jeden z mnohých.
Čas zostávajúci do pol desiatej som strávila na terase. Tichom a suchom miestečku. Nič sa nedialo. Len som vypĺňala čas. Sledovala Kuchikiho, ako nad nami drží stráž, sťa nejaký archanjel.
Ak by ho uvideli nejaké ženské Shinigami, pravdepodobne by sa už teraz ovievali rukami, hrnuli sa k sebe a s iskričkami v očiach by sa chichotali "nenápadne" ukazujúc na jeho maličkosť. Nehovoriac o tom, že by následovalo hrdé vypnutie hrude a u tých menej obdarovaných zas výmena masky pilnej kidou za masku pilnej študentky nymfomankológie. Nevyzeral na tridsať, no nemohol mať ani menej ako dvadsať. Podľa všetkých možných, ba i tých najprísnejších merítok bol buďto prekliato pekný, pohľadný a sympaťák. Možno ak by som nemala vlastnú hrdosť a cudnosť pridala by som sa k už spomínaným slečnám. Črty mal aristokratické, ostré, no mužné. Čelo a obočie mal hrdé... Do očí som mu nevidela. Bol príliš ďaleko. No každý vie, že by ich i básnik prirovnal k oblohe nad mojou hlavou, ak by naň zložil ódu. Bol to jednoducho Kuchiki. A skoro všetky za ním šaleli...
S pokojným výrazom na tvári som počúvala pokyny, premýšľajúc, či sa nenápadne nevytratím. Komu by sa už chcelo hrabať v tomto počasí? Mne určite nie... Ale... Yasumaru si toho všimne. A ak nie toho, tak určite bude nápadné, ak by som tu zostala. Keď je pekné počasie, nie je problém niekam zmiznúť... V Rukongaii je mnoho miest, kde stráviť voľné chvíle v samote len so svojími myšlienkami. Ale... čo takto? V tomto zhone...? Zlé... veľmi zlé. A veľmi náročné. Nebesá! Predsa len... Hm. Čo už. Čo musí byť spravené, musí byť spravené. Nedočkavá vrava Shinigami sa zmenila na akési mrmlanie. Zobrala som si lopatu a prehodila ju cez plece, mlčky kráčajúc za Kuchikim. Bolo zvláštne a musím povedať, že aj dosť zábavné počúvať, ako jedna z mladých slečien s nadšením hovoriaca, že mu s radosťou pomôže v tejto úlohe a že je hrdá na to, že on je práve tým, kto tu velí. Análne turistky. Také sú najhoršie.

Yasumaru Kuchiki

mile poděkoval jedné ze studentek za její komplimenty a zanechal ji na stanovišti, kde se právě nacházeli. Teď už zbývala jen jedna skupinka, která ještě neměla určené místo práce, a to právě ta, ve které byla Rei. Ovšem netrvalo to dlouho, brzo i oni dorazili k dalšímu z míst, kde se hlína sesula a nahrnula do míst, kde jen překážela.
"Dobrá, my zůstaneme tady," oznámil jim a už se dal sám do díla. Ani jemu se nechtělo dlouze hrabat blátem v tomhle dešti a chtěl to mít rychle za sebou. Po očku se podíval na Rei, byla to velice zvláštní dívka, většinou tichá, s ostatními se moc nebavila, a když už něco musela dělat, vše odbyla několika přesnými, úspornými pohyby, přesně akorát, aby dosáhla toho, čeho chce. Nedokázal si dost dobře představit, jak bude vypadat s lopatou, mokrá a celá od hlíny. Rozhodně se to k ní příliš nehodilo, ovšem to byla zřejmě podstata zkoušek v této divizi, kterou musel každý nováček projít.

Kurotsuchi Midori

Po rozdělení do skupin musel být s tou dívčinou z minula a když se konečně jí zeptal:Proč mě tolik nenávidíš? Udělal sem ti něco?", ale ona jen zavrtěla hlavou a šla dál spolu s naší skupinkou. Když jsme dorazili na místo kde jsme měli kopat, tak viděl, že to bude spoustu práce. Tak jak kopali, všiml si, že Yasumaru kouká okem po nějaké pohledné dívce, která byla s námi ve skupině. Možná si ji Yasumaru oblíbil...všiml si, že už spolu mluvili, ale mu do toho nic není. Po hodině práce, kdy už toho zbývalo trocha, tak v Midoriho mysli se proneslo:"Je to otrava nech to na ostaních!"Tohle se stává pokaždé, když dlouho pracuje, protože je líný. Tak si šel sednout na lavičku opodál. Yasumaru to zaregistroval a podíval se na něho divným pohledem. A rychle mihnul očima jinam.

Daisuke Ryusaki

S trhnutím se probudil a koukal kolem sebe. Ach ne já zaspal! Koukal se kolem sebe ale nikdo už tam nebyl, byl úplně sám. To bude mazec, první den a já zaspim. Asi bych měl omezit to noční toulání...ach ne. Rychle se oblíkl a vyběhl ven doufajíc, že nejde až moc pozdě na ranní rozcvičku. Když vyběhl ven, všimnul si skupinky nováčků jak odcházejí pryč s lopatama. Neváhal, doběhl si pro lopatu a poslední skupinku dobíhal se slovy: Počkejte na mě! Doběhl ji a ptal se: Co sem zmeškal a kam jdeme?

Budoucí členka 9. divize

se na Daisukeho podívala.
"No očividně se jdeme hrabat kamsi do kanálů či co, prostě hrůza, kdybych si chtěla zlomit nehet, dám se ke 4. divizi!" postěžovala si, zavrtěla hlavou, ale přece jen šla, kam měla.

Kuchiki Yasumaru

který se rozhodně neflákal, nýbrž pomáhal svým svěřencům ze všech sil, se na chvíli narovnal a zavolal na Midoriho přes zvuk řídnoucího deště:
"Copak, Midori? Už ti došly síly? Takhle moc hollow nezabiješ, jestli tě skolí i lopata!"

Kurotsuchi Midori

"Co?Co? Neeee, síly mi nedošli, jenom sem asi na tuhle práci líný. Stejně už to bude hotový ne?" Ale Yasumaru ho vyzval opět k práci a radši neodporoval. Zhruba za 15 minut to bylo hotové, ale pořád pršelo a za to, že chvíli nepracoval řekl Yasumaru, ať sežene nějaký velký plášť a zo se taky stalo... přikrily jsme to a šli jsme zpátky do kasáren a čekali jsme chvíli než bude oběd.

Daisuke Ryusaki
Do kanálů?? ach jo...mno nic jdem na to ať to máme za sebou. Došly na místo kde měly odhrabat bahno a Daisuke se s nechutí ale se zápalem dal do práce ale uprostřed práce mu docházely síly. Ach jo nebyl sem na snídani...mám takovej hlad. Nevíte za jak dlouho bude oběd? mam docela hlad zeptal se ostatních ve skupině.