Staré rány - úvod

"Babičko? Co je to za tu písničku co si občas broukáš? Víš kterou myslím, tuhle" optal se malý klučina sedíc u krbu a neuměle zabroukal pár tónů.
Postarší žena se probrala ze svého zachmuření. Vstala, oprášila si starou zástěru a došla k oknu. Venku zuřila sněhová bouře. Byla tam naprostá tma. Jen v dálce bylo matně vidět několik světel z města, která byla dost silná, aby byla vidět až sem.
"Víš, k témhle písničce se váže moc divný příběh, možná až přespříliš divný." řekla do okna, jakoby zamyšlená. V jejích očích se ale najednou zablýsklo něco zvláštního. Zvláštní vzpomínka, která byla až příliš dlouho zapomenuta.
"Ale ten ti povím někdy jindy, už je moc pozdě. Běž si lehnout Razaki." řekla stařenka, otočila se konečně na chlapce a roztáhla svou starou tvář do něčeho, co mělo být úsměvem
"Ale babííí nemůžeš přece něco nakousnout a pak mě poslat spát." snažil se zaprotestovat chlapec
"No to by ses divil a teď mazej do postele." odpověděla mu stařenka nesmlouvavě a ukázala rukou na schody. Chlapec vstal a pomalu přešel ke schodům
"Razaki!" ozvalo se za ním ostře
"Dobrou noc babi" zamumlal Razaki potichu a začal pomalu stoupat po schodech nahoru
"Dobrou noc" odpověděla mu babička a lehce se pousmála.

***

Oheň v krbu pomalu dohoříval a celá místnost se ponořila do tmy. Od Razakiho odchodu se stará dáma nezvedla ze starého křesla, ve kterém předtím Razaki seděl. Vypadala zamyšleně. Přestože byla velice stará, tak z ní vyzařovala jakási aura energie. Bylo by těžké popsat to a jen ti, kteří někdy viděli, něco podobného ví, o čem tu teď mluvím. V krbu zapraskalo, odletělo několik uhlíků, oheň naposledy zalapal po dechu a i poslední plamínek zmizel. Z krbu už jen mocně dýchala hromádka řezavých uhlíků. Ten zvuk jakoby probudil ženu s letargie. Pomalu vstala a přešla k poličce se zásuvkami. V této poličce nebylo nikdy nic zajímavého. Staré papíry, pár dopisů které jí kdysi dávno psal její manžel, několik předmětů tak starých, že snad ani ona sama nevědělam k čemu slouží, ale kromě toho tam taky byla jedna věc, která odjakživa vzbuzovala Razakiho zvědavost. Jedna ze zásuvek totiž byla zamčená. Babička tvrdila, že klíč od ní už dávno ztratila a sama že prý neví, co v zásuvce je. Nebyla to pravda. Teď však začala lovit v kapsách až nahmatalam co hledala. Starý a rezavý klíč. Pomalu ale jistě ho vsunula do klíčové dírky. Nešlo to hladce. Klíč i zámek byly dávno zarezlé a zásuvku už léta nikdo neotvíral. Ozvalo se cvaknutí, když babička otočila klíčem. V naprosté tmě nebylo vidět, co stařenka vyndala ze zásuvky, než jí opět zavřela. Pomalým a belhavým krokem došla ke křeslu a opět se do něj usadila. V krbu opět zapraskalo a nový plamínek si hledal cestu mezi zbytky zuhelnatělého dřeva. V novém světle se zaleskl kovový amulet ve tvaru lebky, který žena svírala v dlani.
"Už je to příliš dlouho Zaqieli... " řekla a sevřela amulet
Z patra se ozval tichý zvuk zavírajících se dveří a tichý zvuk dětských kroků