Seireitei

Akio Ukitake

Vyjde z pokoje.Haori už má na sobě ale nevypadá zrovna nejlépe.Vlasy má po celonočním pocení splihlé,pod očima kruhy,teplotu a opčas škaredě zakašle.Je unavený ale přesto se vydá do své kanceláře.

Iznagi Kentaro

Po poradě výjde před vrata jedenácté divize. Na zadáceh má jeho tykve až po vrch naplněnou saké, od které vede brčko přímo do pusy, aneb zkušenost se pozná. Na zemi se samozřejmě válí modrý batoh, který je pro změnu naplněný lahvemi saké namísto nějakého nářadí. Chce to nějakého experta, který mi ponese bágl, přece to všechno neponesu sám.

Daisuke Ryusaki

Podle znaku pozna,l že je opravdu v kasárnách 4.divize, ulevilo se mu že je aspoň na správném místě. Musím se někoho zeptat, kde najdu kapitánku, abych věděl co mám dělat. Procházel jeden pokoj za druhým, samozdrějmě vždy zaklepal než vztoupil ale bylo to marné protože všechny pokoje byly prázdné. Už se nedivím, že potřebuje pomoct, když tu nikdo není. Haló! je tu někdo? Avšak nepřichází žádná odpověd. Prochází další a další pokoje. aspoň zjistím kde co je.

Aukishiro Mikuzure
Včera
Jakmile Babča rozpustila schůzi tak sem šel do svého pokoje.Lehl jsem si a spal jsem.
Dnes
Vstal jsem nechal jsem zanpakuto v pokoji a vyrazil jsem do pekárny 5 divize.

Firel
Kráčel jsem k veřejnému cvičisti zaposlouchán do hudby a začten do knížky,ani jsem nevnímal jak tenké,tlusté,krátké nebo dlouhé je to lanko které jsem celou dobu vytvářel.
Najednou jsem slyšel bulice.Nazdar. Odpovím,pořád hledíc do knížky.
Shunpem se pokusím bulicovi utéct na cvičiště,ale lanko které celou dobu vytvářím je tenké a nějak se zapomělo rozplývat tak jako to dělalo po metrech v kasárnách.

Suirou Kuchiki

Již pomalejším tempem jsem konečně viděl zeď naší divize. Přeskočil jsem přes ní a skončil jsem v altánku uprostřed vody. Hodlal jsem si na chvíli odpočinout, než se vrhnu na oznámení mise. Chvíli jsem jenom vysedával opřený o stěnu altánku, než jsem zase vylezl a skočil jsem se vysprchovat a převléknout. Když jsem byl čistý a voňavý v novém haori i úboru, tak jsem svolal většinu členů páté divize a ty, které se nepodařilo zastihnout, "obšťastnil" zprávou o misi pekelný motýl.
Většina členů byla nadšená, jiní zase otrávení, ale nanejvýše jsem nechtěl riskovat jejich životy a tak výběr na misi teprve bude procházet seksakramentsky dlouhým schvalováním.

Suiren Yoruichi Suzume

Probudila jsem se v měkké posteli, ale nebyla jsem v kasárnách 3. divize. Byla jsem v rodinném sídle. Jak jsem se sem dostala? Ach ano, už vím. Ještě večer jsem zamířila místo do kasáren ke své rodině. Povídali jsme si, smáli se a vypili flašku saké, kterou jsem ukořistila.
Otevřu oči a zjistím, že jsem ve svém dětském pokoji. V pokoji, který jsem před několika lety opustila, ale přesto zůstalo všechno na svém místě. Začali se mi vybavovat všemožné vzpomínky. Na chvíli jsem se do nich ponořila, ale pak jsem si uvědomila, že bych měla raději vstát. Když jsem přišla na snídani, rodiče už seděli u stolu. Bylo to jako dříve. Krásná rodinná chvilka se vším všudy. Se vším vlastně ne. Chyběl tu můj bratr. Už při pomyšlení na něj mi přeběhl mráz po zádech. Raději jsem na něj ale nemyslela. V klidu jsem se u rodiny najedla, a pak jsem vyrazila zpět do své divize. Určitě se mezitím zas nahromadilo nějaké to papírování.

Sora

Seděla jsem ve své pracovně u nízkého stolu. Na jedné straně stolu leželo pár dokůmentu ohledně 4. divize, na straně druhé zas různé bylinky, vonné tyčinky a pár skumavek ať už s krví, nebo s nějakým jiným úkazem, který potřeboval vyřešit. Zanpakto byla hned vedle mě opřená o menší knihovničku. Za mnou na zdi bylo pár obrázku lidského těla a jeho důležitých částí.
Zrovna jsem pracovala na problému, který trápí pár lidí ze Seireitei. Už jsem měla v mističkách smíchané většinu surovin, ale jedna bylinka mi tam chyběla. Přejela jsem pohledem po malé knihovničce, ovšem tam jsem potřebnou knihu nenašla. V tom se místností ozval hlas, který někoho hledal. Vyšla jsem ze své pracovny a na druhém konci chodby jsem uviděla Daisukeho. Oh, Daisuke. Ráda bych tě o něco poprosila. Zavolala jsem na něho.

Date

I když magazín vyšel teprve před chvíli, celkem mě zaráželo, že už se mě nikdo nepokusil zabít. Většinou jsou reakce velmi rychle. Vypadá to, že už stárnu a mé články už nejsou to co bývaly. Povzdychnu si smutně. Plány protikapitánského úkrytu zmačkám do úhledné kuličky. Koš byl celkem daleko, ale za pokus to stálo. Zaměřuji, zaměřuji, zaměřuji a ještě jednou zaměřuji a hod. Papírová kulička letí a letí a letí a je to ........

Hideki Kanegawa

Ze snu ho probudil něčí hlas. Ano, včera místo schůzky zase zabřednul do knih a několikadení nespavost se na něm projevila. Ustlal si na nějakých knihách, mohli jste spatřit u tu knihu s tím podobným příběhem, jako jeho. Přecijen si ji ze zvědavosti přečetl celou.
Ehm... já jsem... asi usnul? ptal se sám sebe, když unavenýma očima pátral po původci hlasu. V zorném poli se mi objevila Megu. Pokoušel se zaostřit...Megu! promluvil ostře... Dobré ráno... co je potřeba?. Optal se, jelikož předtím nevnímal.

Suirou Kuchiki

Když už jsem zažehnal veškeré odmítavé reakce členů divize, které by mohly dokonce i tu naší bábi rozčílit, tak jsem došel do svého pokoje a udělal něco, co nebylo zrovna mým zvykem. Sundal jsem si brýle, rukavice, přívěšek a haori i se svým shinigami úborem. Došel jsem ke skříni, kde byly uschovány přespočetní úbory, které ještě neprošly mojí úpravou a to odtržením rukávů. Vlasy jsem si sčesal a vepředu je založil normálním kenseikanem, stejně jako na temeni hlavy. Takto upravené byly mé vlasy delší a bez brýlí a bez přívěsku mě jen těžko mohl někdo poznat, natož když ani nemohl vidět tetování. Kenseikan to sice nebyl standartní, který nosí vůdce rodiny Kuchiki, ale obyčejný, který lze sehnat na každém bleším trhu i obchodě. Kolem krku jsem si uvázal dlouho sněhově bílou šálu, která taktéž nebyla zrovna "delikátní" záležitost, protože na tu šálu hlavy rodiny jsem zaprvé neměl ani peníze a za druhé jsem neměl dovoleno nosit taková mistrovská díla. Pro rodinu jsem byl jednoduchým vyvrhelem a od mých, ani nevím kolika, se o mě skoro úplně přestali starat, až na bratra.
Vyrazil jsem na delší trénink směrem ke věžím, všechny členy jsem o tom vyrozuměl, ale nikdo nevěděl o tom, že jdu napřed v mém víc "Kuchiki vzhledu".
Hodlal jsem tam dorazit co nejdříve a klidně i v hrozném stavu, jen abych se ujistil, že tam nikoho neposílám na smrt. Nehodlal jsem se ke věžím přibližovat zrovna moc, beztak bych tam zrovna moc brzy nedorazil, ale alespoň obhlédnout to vzdálenější okolí a skloubit to s tréninkem.

Daisuke Ryusaki

Po dlouhém hledání našel kapitánku. Mno konečně. Usmál se a šel jejím směrem. Á kapitánko sem rád že sem vás našel. Došel k ní. Je mi ctí že ste si mě vybrala na pomoc. Pomůžu vám, jak jen budu moc. Co potřebujete?

Urahara Jomei

Když se probudím, klobouk si sundám z očí, kouknu nahoru a pro sebe si řeknu. To mám štestí, že nepršelo. Zajímalo by mě kolik může být hodin, mám pocit jako bych prospal celý den. Vstanu a lehkým krokem se vydám do kanceláře, určitě tam pro mě kapitán nechal nějaké úkoly. Ach... Zavrhnu myšlenku a soustředím se na okolí.

Razaki

Kapitánku jsem nenašel, ale nechal jsem jí na stole další papírování. Ale snad už všechno pro tenhle měsíc... Popravdě tam bylo něco i na další měsíc
Nesnášel jsem papírování, ale zároveň jsem byl epikurejec, takže jsem udělal vše napřed. Teď jsem měl klid. Doufal jsem, že kapitánka brzo dorazí a končně vypadneme ze Soul Society. Byla tu děsná nuda. Přirozeně jsem dostával svým povinnostem jak si žádala čest, to ovšem neznamenalo, že mě to baví...

Firel
Hned po tom co jsem dorazil na hřiště mě přepadl pekelný motýl se správou o misi.Bohužel jsem neměl ponětí kam se mám vydat tak sem se otočil,přestal už konečně malovat to sít, a zamířil si to přímo zpět do kasáren.
To byla zajímavá rozcvička.Přez celý seireitei na cvičiště a pak zpět.
Cestou jsem mohl jasně vidět lanko které jsem cestou vytvořil.

Sora

Počkala jsem až Daisuke příjde blíže. Právě jsem přišla na nový lék, ale potřebovala bych si ověřit ještě jednu bylinu. Proto tě vyšlu do 10. divize, kde je knihovna a vyzvedneš tam jednu důležitou knihu. Řeknu, pak na chvíli zmizím ve své kanceláři. Když se znovu objevím ve dveřích, předám Daisukemu malý papírek. Tady je název knížky a také můj podpis, aby ti kapitán 10. divize věřil. Dořeknu a mile se usměji.

Diddy de Hakushi

Hmm kde bych se dobře naučil shunpo...už vím půjdu do lesa.Tak jsem tedy šel do lesa a cestou jsem začal číst tu knihu.Asi po půl hodině jsem dorazil do lesa a přečetl si pár vět o shunpu.Takže musím jen schromáždit duševní energii u nohou hmm to bude hračka.Při prvním pokusu jsem tak tak zvládl 5 metrů a ani né moc rychle.Jejda to je hrozné shunpo má být něco jako bleskový krok to co jsem teď uďelal by se dalo nazvat jako slimácký krok.No nevadí budu to zkoušet dál i když tu je hodně bláta.

Daisuke Ryusaki

Hai veme lístek, dá si ho do kapsy, ukloní se a shumpem zmizí do 10.divize. Když dorazí do knihovny, začne se shánět po kapitánovi aby předal lístek a převzal knihu, kterou má donést své kapitánce.

Äkio Ukitake

Zpocený dorazí do své jako vždy zabordelené kanceláře.Udělá si horký čaj do nějž nalije trochu alkoholu a posadí se.Začne přehrabovat nová hlášení.

Aki Maki

Nakonec se na to vykašlal a šel zpět na svoje tréninkové místo.Došel tam, sedl si a začal s rozhovorem se svým zanpaktou.

Suirou Kuchiki

Cestou k okraji Seireitei jsem se zarazil u sídla rodiny. Nikdy jsem se vlastně tak nezarazil při pohledu na sídlo. Bylo tak honosné a vyzařovalo respektem, že jsem se rozhodl o nemožné. Nehodlal jsem už jen tak mlčky sedět a dělat, že se nic neděje, prostě už mě to štvalo. Štvalo mě to už dlouho, jen jsem si to nedal přiznat, ale teď, když jsem vypadal skoro jako jakýkoliv jiný Kuchiki, tak mě to opravdu rozčílilo. Zanpakutou jsem zasunul hluboko za opasek i s pochvou a narovnal jsem si úbor. Nebyl jsem tu jako kapitán a tak mě ani nenapadlo si na sebe haori vzít. Prostě jsem jednoduše se zazvoněním čekal, až mi někdo příjde otevřít.

Starý komorník Žán

Když uslyšel zvonek, klidně dokončil přípravu čaje, až pak se vydal ke dveřím. Otevřel je a pohlédl na osobu venku. Ani nehnul brvou.
"Dobrý den, Suirou-sama, mohu pro vás něco udělat?"

Suirou Kuchiki

"Su-su-suirou-sama?" vykoktal jsem ze sebe. "Copak ti otec neříkal, že už mi tak nesmíš říkat a já už tě o to také tolikrát žádal," snažil jsem se usmát, nečekal jsem, že otevře zrovna on a ještě tak oficiálně. "Přišel jsem jen, abych napravil to, co jsem zpackal," řekl jsem a pak již mírnějším hlasem jsem ho požádal: "Mohl bys mě prosím dovést k otci?"

Starý komorník Žán

"Jistě, Suirou-sama, pojďte dál," řekl zcela ignorujíc jeho pokárání ohledně oslovení, mírně se poklonil a pohynul Suirovi, aby vstoupil. Vedl ho rovnou k pracovně pána domu. Věděl, že hlava rodiny momentálně předstírá, že má moře práce, aby se vyhnul jakémukoli kontaktu s prarodiči ze strany své ženy, kteří tu byli právě na návštěvě. Žán by velice zvědavý, co se stane, až bez jakéhokoli varování se setkají tváří v tvář otec a nejmladší syn, skutečně se na to těšil.

Hiboru Baru

Když se probudila, jako první věc po ránu si udělala čaj, jako vždy. K tomu si otevřela nové číslo shinigami magazínu. Přečetla si v horoskopu, že tento týden je vhodný pro cestování, ovšem že si má dávat pozor na ukvapená rozhodnutí ve věcech lásky... jen zakroutila hlavou a obrátila na další stránku, horoskopy byly podle ní blbost. Listovala celkem bez zájmu a usrkávala čaj, až na stránce s jistou fotkou se zarazila, vykulila oči a tím čajem ji poprskala. Smůla, jinak by si ji možná i nalepila do deníčku, skutečně nebyla k zahození. Což jí připomnělo, že by mohla jít onoho inkriminovaného zobrazeného muže zkontrolovat, jestli přežil noc.
V pokoji, kde ho včera zanechala, nebyl. To se dalo čekat, nejspíše odešel domů. To tedy znamenalo, že přežil, a to Baru stačilo. Šla se podívat na nástěnku, jestli ji přes noc někdo nezvandalizoval, ovšem když šla kolem kapitánské kanceláře, uslyšela tam odtud hrůzyplné zachrchlání.
"No to si dělá srandu, ne?" řekla si pro sebe nevěřícně. Tentokrát vpadla do kanceláře i bez zaklepání. "Taichou, co tady zas děláte? Chcete někoho nakazit či co?!" Teď, když byla adeptka na zastupce kapitana, tak ho snad měla právo seřvat, nebo ne?

Suirou Kuchiki

Otevřel jsem pomalu dveře pracovny a vstoupil jsem. Již mezi dveřmi jsem v úklonku skoro padl na kolena, ale po dvou krocích, které však byly nic v porovnání rozdílu místa uraženého a místa zbývajícího, jsem padl na kolena a posadil jsem se na paty. Hlavu jsem držel sklopenou v uctivosti, která však vlastně byla opětována opravdu jen ze strany služebnictva.