Amaterasu - 9. divize

♦ Mezi dobrem a zlem je těžké hledat hranici ♦



♦ Jméno a příjmení ♦
冬静夜 | Fuyu Seiya (nepoužívá)

♦ Přezdívka ♦
天照 | Amaterasu

♦ Titul ♦
夜嵐 | Yoarashi

♦ Věk ♦
skutečný – 128 let | vzhledově – odhaduje se mezi 18-21 lety

♦ Pohlaví ♦
♀

♦ Hodnost ♦
Shinigami 9. divize

♦ Datum narození ♦
29. února – Ryby

♦ Krevní skupina ♦
0 Negativ

♦ Theme postavy ♦
Action, Sad, Fight

♦ Hlas postavy ♦





♦ Povaha ♦
Povaha Amaterasu je jako hádanka, která má mnoho řešení, jež nenalézají konce, ke všem a všemu si udržuje odměřený postoj, nikomu nevěří natolik, aby se k němu nechráněně otočila zády a spokojeně odešla. Je rozvážná, v životě se řídí zkušenostmi, a to nejen vlastními, rychle se učí ze svých chyb a ty protivníkovi dokáže efektivně využít proti němu. Bývá racionální a kritická hlavně sama k sobě, protože od sebe očekává maximum a nerada přiznává prohru. Nebojí se střetů, ale nemá potřebu je vyvolávat, za jakékoli situace zachovává klidnou hlavu a raději volí bezproblémové řešení problémů. Amaterasu není výřečný typ člověka, rozhodně za vámi nepoběží s tím, že si dneska koupila úplně bestovní růžovoučkou mašličku, která byla poslední na trhu, moc toho obvykle nenamluví a její nejoblíbenější a nejčastěji používaný komunikační prostředek je kývnutí hlavou. Nemá žádné Shinigami přátele a nikdy si z toho velkou hlavu nedělala, jedinými spřízněnými dušemi je nevlastní starší bratr Kizuna, její krkavec a duchové zanpakutō, cizí společnost záměrně nevyhledává. Dokáže bez problému spolupracovat s kýmkoli, pokud to zaručí úspěch mise, avšak též se neštítí někomu vrazit kudlu do zad, zneužít získané informace či zavraždit své týmové partnery, jestliže ji to bude přikázáno, či to bude nezbytné. Neklade zbytečné otázky a neodpovídá na hloupé dotazy, své úkoly plní vždy bezchybně a do písmene, je velice spolehlivá, samostatná a věrná svému kapitánovi, jehož jako jediného ze členů Gotei 13 poslouchá - samozřejmě až na Kizunu. To však neznamená, že k ostatním nechová úctu a respekt, má pouze svojí vlastní hlavu a ví, jak dokáže být lidská duše zkažená, proto si dává pozor, co jí kdo říká, přičemž většinou si posléze ještě vyřčené příkazy nebo drby sama ověří. Upřímnost a neutrálnost, to jsou vlastnosti typické pro tuto dívku, nemá ráda různé vytáčky a zlehčování situací, pokud je s něčím nespokojená, je schopna to sdělit naplno, avšak příliš často to nedělá. Amaterasu nepatří k lidem, jež by odpouštěli na potkání, všechno si důkladně pamatuje - až na jména, a pokud jednou ztratíte její respekt, už ho nikdy nezískáte zpět, i kdybyste se na hlavu stavěli. Dokáže odignorovat v podstatě cokoli, co jí nepřijde dost důležité, ať už se jedná o věci, lidi či dokonce samotné emoce, jejichž projevování má značně omezené, nebo se o to alespoň snaží. Má obrovskou slabost pro malá batolata, která by chránila vlastním životem, kdo ví, co ji k tomuto vede, nejspíše za to však můžou vzpomínky na její dětství. Vytvořila si svá vlastní pravidla, která vždy dodržuje, jsou v nich povětšinou zahrnuty zásady slušného chování a chování v různých situacích, kdy například dává přednost rozumu před city. Ačkoli i Amaterasu má svou dobrou stránku, málokdo ji viděl, a z toho důvodu zůstává ostatními nepochopena a opovrhována.

♦ Oblíbené & Neoblíbené ♦
Oblíbené – Kizuna, Kasumaru, Zayd a Zero, lesní ovoce, meloun, zelený čaj, perlivá voda, malá batolata, knihy - zejména o anatomii lidského těla, kapitán 9. divize, noc a vše co k ní patří – ticho, tma, hvězdy a měsíc, z něhož nejoblíbenější fází je úplněk, pohled na rozkvetlé louky, podzim, narcisy, příroda kolem ní, hra na příčnou flétnu, mlha, déšť a jeho vůně - ráda v něm vysedává a nechává ze sebe smývat vše špatné, dále oblibuje černou a červenou barva, vaření, trénování, plnění misí a vydatný spánek po dlouhém dni.

Neoblíbené – Lidé z minulosti, bouřka, omezování její svobody,  shinigami s vysokým egem, kriminálníci, sladké jídlo, brokolice, houby, saké, sluneční paprsky, hádky, léto, pláž, týrání zvířat, různé druhy kyselin, Hollow, plameny, vlastní obličej, hlad a uklízení.

♦ Zajímavosti ♦
♦ Amaterasu je oproti jiným dívkám docela obr, měří okolo 178 centimetrů a váží něco kolem 62,5 kilogramů.
♦ Má výrazné červeně zbarvené líčení pod očními víčky, nikdo přesně neví, za jakým účelem nebo k jaké příležitosti bylo vytvořeno.
♦ Shihakushō si přizpůsobila podle svých vlastních potřeb, nosí ho tak, aby se v něm cítila co nejpohodlněji a zároveň měla dostatek pohybu pro různé úskoky a manévry. Celkově svým vzhledem budí pozornost a nelze si ji splést v davu, též častokrát bývá přirovnávána k assassinům z dávných dob.
♦ Je zvláštní, že Amaterasu stále nosí své zničené rudé obi divize, ačkoli by si mohla bez problémů pořídit za nové. Tvrdí, že dokud ten kus čehosi bude držet na svém místě, je zbytečné ho měnit, protože to nové by se stejně hned roztrhalo.
♦ Amaterasu je velice citlivá na svá záda a kdokoli ji na ně sáhne, tomu dá pořádné dělo do čumáku. Jediný Kizuna ví, proč se chová tak agresivně, když se jedná o tyto partie a nejspíše bude na dlouhou dobu i posledním.
♦ Zároveň je ona jedinou osobou, jež kdy viděla tvář jejího nevlastního staršího brášky a naopak, oba dva přitom rázem pochopili, proč ten druhý nosí masku a překvapivě dospěli k úplně totožnému důvodu.
♦ S oblibou pije neslazený zelený čaj po půllitrech, pokud zrovna nemá po ruce sklenici čaje, sáhne nejraději po obyčejné jemně perlivé vodě.
♦ Barva jejího reiatsu je uhlově černá.
♦ Dokáže slušně zacházet s jakoukoli zbraní, kterou jí dáte do ruky. Sama netuší, jak se dokáže tak rychle aklimatizovat na různé druhy zbraní, ale nestěžuje si na to.
♦ Má velmi špatnou paměť na jména ostatních, občas dokonce zapomíná jméno svého zanpakutō, většinou proto zůstává mlčky stát opodál, aby nepůsobila hloupě, nebo oslovuje stylem: „Hej, ty!“
♦ Amaterasu si pamatuje celý svůj předchozí život jako člověk.
♦ Umí výtečně hrát na příčnou flétnu a jestliže někde uslyšíte líbezný zvuk tohoto hudebního nástroje, můžete vsadit boty, že někde blízko vás se právě nachází Amaterasu.
♦ Má veliký talent, co se týče ovládání svého reiatsu a vyhledávání toho cizího, během svého pobytu v Soul Society se věnovala především těmto dvěma schopnostem a do budoucna má velice slušný potenciál na to, aby ve skrývání a stopování reiatsu byla jednou z nejlepších.
♦ Její tělo je vzhledem k její výšce a váze až překvapivě ohebné a zároveň odolné, může dostat do tlamy kolikrát chce, ale i tak se bude stále zvedat, dokud ji nohy budou poslouchat.
♦ Má mnohem lepší orientaci v prostoru přes noc než ve dne, též se jí v denním světle zhoršují smysly a v noci se naopak zlepšují.




♦ Hodnota reiatsu ♦
---

♦ Schopnosti ♦









♦ Jméno ♦
烏丸 | Kasumaru

♦ Věk ♦
82 let

♦ Druh ♦
Krkavec velký

♦ Speciální schopnosti ♦
Telepatie - funguje pouze s Amaterasu


♦ Povaha ♦
Kasumaru je nedůvěřivý, podezíravý, avšak inteligentní krkavec, který má velice silný ochranářský pud. Nedovolí nikomu cizímu, aby se k Amaterasu přiblížil více než na metr, jakmile se tak stane, hlasitě projeví svůj nesouhlas v podobě nepříjemného agresivního krákání. Rád se nechává nosit na rameni, ale to neznamená, že je líný, občas ho též můžete vidět, jak provokuje Kizunu nebo zpovzdálí pozoruje Amaterasu a dává na ní pozor. Jeho jedinou speciální schopností je telepatie, kterou však ovládá na bezkonkurenční úrovni, avšak toto spojení se váže pouze k jeho majitelce. Kasumaru využívá telepatii především při mapování okolního terénu z ptačí perspektivy, a poté podává informace o stavu cesty, což je velice užitečná schopnost a Amaterasu si svého společníka neskutečně váží a chrání ho vlastním životem.

♦ Historie ♦
Kasumaru pochází z oblasti Sabitsura, kam se dostal jako malé krkavčí mládě, jež nebylo schopno letu, a tak musel veškerý čas strávit poskakováním po zemi a hledáním potravy v trávě či na chodníku. Byl proto často terčem útoku od znuděných dětí nebo mu ve spěchu někdo omylem přišlápl křídlo, když si nevšiml malého vyplašeného ptáčka pod nohama. Neměl proto s lidmi příliš dobré zkušenosti a kvůli svému vlastnímu bezpečí se raději začal schovávat pod kartonem v jedné zapadlé uličce, kde ho náhodou našla Amaterasu. Vzala si ho do péče a slíbila, že se o něj postará do doby, než mu znovu sroste křídlo a naučí se létat. Zpočátku byl jejich vztah velice rezervovaný, avšak když se Kasumaru ujistil, že to s ním Amaterasu nemyslí nijak zle, rozhodl se ji za její péči odvděčit tím, že jí bude navždy doprovázet na cestách. O pár let později se u něj rozvinula schopnost telepatie, a tak si Kasumaru konečně přijde důležitým článkem v životě Amaterasu, jelikož ji tímto způsobem může pomáhat a alespoň částečně splatit svůj dluh vůči ní. K této příležitosti dostal na památku poměrně velký přívěšek s lebkou, kde je vyobrazen přesný čas jeho získání schopnosti přenosu myšlenek, který nosí přidělaný na pravém pařátu.




♦ Jméno zanpakutō ♦
Shichibake (七叛骨, Sedm duchů vzpoury)

♦ Duchové zanpakutō ♦

ZERO
Zero je kapitola sama pro sebe, je až nezdravě hyperaktivní a málokdy je spatřen s vážným výrazem - obrazně řečeno, jeho maska mu naštěstí nedovoluje dělat grimasy. Chováním připomíná dospívajícího kluka v té nejhorší možné fázi puberty, rád každého popichuje a dělá si z něj srandu. Amaterasu se již naučila většinu přihlouplých komentářů ignorovat, avšak Zayd s tím má problémy. Miluje sladká jídla, když mu nabídnete velký šlehačkový dort, snese vám i modré z nebe, má velice zvláštní smysl pro humor, nad nímž se směje pouze on sám. Zero srší optimismem, dokáže povzbudit a nakopnout sebevědomí, i kdyby k vám smrt již natahovala ruku. Pokud už něco myslí vážně, nemá v povaze před ničím ustoupit a úkol splní bez chyby, avšak vždy je radši, když si nějakou akci může pořádně okořenit. Jeho největší předností je rychlost a ohebnost, je až neuvěřitelné, s jakou ladností by se dokázal protancovat mezi složitým laserovým systémem.


ZAYD
Zayd je povahově úplný opak Zera, což je moc dobře, Amaterasu kdysi sama prohlásila, že by dva takové exoty jako je Zero, zaručeně nepřežila. Zayd je tichý typ, v jejich vztahu zastává roli vyspělého, rozumného rodiče, který jí je vždy oporou a nikdy ji nenechá na holičkách. Velice často a podezírá se, že i rád mlátí Zera do hlavy, jakmile řekne nějakou ze svých trapných hlášek, za což ho Zero zaplaví vlnou nadávek. Ohledně oblíbených věcí se toho příliš neví, tvrdí se, že má slabost pro zvířecí mláďata, ačkoli důkaz nikdo nemá. Amaterasu ze začátku příliš nedůvěřoval a trvalo několik let, než se jí dobrovolně ukázal, jakmile si však získala jeho důvěru, stal se z něj starostlivý přítel a učitel. Když poznal pár dalších shinigami, prohlásil, že už nikdy nepřijme jiného majitele než Amaterasu a že pouze jí zůstane věrný. Zayd se na rozdíl od svého společníka specializuje na infiltraci a kamufláž, též poměrně vyniká ve stopování.

♦ Vnitřní svět ♦
Vnitřní svět Amaterasu je jedno velké pohoří, jež je permanentně zasněžené, často se zde spouští laviny, avšak jako zázrakem se vždy spadaná vrstva sněhu znovu objeví na stejném místě, jakoby tu nehybně stála od pradávna. Uprostřed ohraničeného údolí se tyčí dvě nejvyšší skály celé oblasti nazývané Regia geminis, které svou mohutnou stavbou chrání z každé strany sídlo assassinů, jež velice nápadně připomíná zmenšeninu starodávného královského hradu. Je nesmírně těžké se tam dostat, proto je každý den pro assassiny výzvou, jelikož se pokaždé něco změní, ať už od drobných detailů po sesunutí horniny. Z toho důvodu Zayd a Zero nikdy nevyjdou ze cviku, jejich vlastní svět je pro překážkou téměř na každém kroku a tím si udržují své specifické schopnosti stále v dobré formě. Z jedné strany pohoří obepíná tmavý, poměrně hustý les z jehličnanů, ve kterém žijí ty nejrůznější formy fauny a flóry. Zvláštností je velice vzácný jev, jímž je úplné zatmění slunce, které zde panuje od počátku věků a zahaluje tak celou zemi do tmavého stínu.

♦ Zanpakutō v uzavřené formě ♦
Zanpakutō Amaterasu je v základním stavu ničím nezajímavá katana, která je jen o pět centimetrů delší než ta obyčejná. Záštita má tvar kruhu, jež je na čtyřech místech vyříznutý a je stříbrné barvy. Jílec je standardní, má černo-červenou barvu. Pochva nabývá matně šedé barvy, v horní části je obvázána karmínově rudá niť, na jejíž konci visí malý přívěšek ve tvaru lebky.

♦ Příkaz pro vyvolání ♦
Kráčej se stíny, Shichibake!

♦ Shikai ♦
Při aktivaci shikaie se zanpakutō rozdělí na dvě černé dýky spojené dlouhým černým řetězem, jež mají prodlouženou čepel - každá měří 28 centimetrů. Dýky nemají tmavou barvu jen tak pro nic za nic, Amaterasu totiž své schopnosti nejčastěji uplatňuje až v noci, kdy je temnota na její straně. Dýky jsou proto v šeru téměř neviditelné, jakmile totiž splynout s tmou, je těžké rozeznat černou letící čepel, která se v měsíčním světle vůbec neleskne. Musíte mít s sebou buď nějaký zdroj světla nebo mít velice dobrý sluch či zrak, abyste se překvapujícímu útoku stačili vyhnout, protože nejenže nejdou téměř vidět, ale Amaterasu s nimi tak dokonale za těch několik desítek let splynula, že v jejích rukou se stávají neslyšitelnými. Bohužel za denního světla všechny tyto vlastnosti upadají v zapomnění, z dýk se stává obyčejná zbraň, která však i tak je poměrně nebezpečná kvůli své aerodynamičnosti, jež ji přidává na rychlosti.
Společně se zanpakutō se mění i oblečení Amaterasu, což v podstatě postrádá význam, jediná výhoda této změny je to, že lépe v noci zapadne mezi stíny a lehká zbroj ji alespoň částečně dokáže ochránit před základními údery mečů nebo velice slabých útoků.



♦ První schopnost shikai ♦
Nejedná se o žádný útok a vlastně ani o žádnou obranu těla, tato schopnost však dokáže téměř kompletně skrýt reiatsu svého majitele. Pouze někdo velice zběhlý ve stopování reiatsu, by dokázal Amaterasu v této formě najít a určit její přibližnou polohu. Tato schopnost se uplatňuje především na špionážních misích či tam, kde je potřeba zůstat v tichosti a nikým nezpozorován. Samozřejmě, že čím vyšší reiatsu uživatele, tím těžký je všechno skrýt, proto tato schopnost s postupným růstem reiatsu pomalu mizí, až by mohla jednou úplně ztratit na hodnotě. Avšak pro Amaterasu, která ještě není profesionálně zběhlá ve skrývání svého vlastního reiatsu, je tato vlastnost shikaie velice užitečná.




♦ Historie v kostce ♦

*****

Lidé... Mají svůj účel, když se narodí? Hodně jsem o tom v poslední době přemýšlela. Mají nějakou důležitou povinnost? Význam narození... Pro lidi je nález této odpovědi svobodou, kterou jim daroval Bůh. Ačkoli pouze málo z nich je schopno pochopit a přijmout úděl svého života, většina z nich totiž snadno sejde na smyšlené scestí, a poté pokleknout před již nalinkovaným osudem je něco neslýchaného. Nedopustí, aby se jejich iluze o vlastní existenci rozpadla na prach jen kvůli tomu, že jakási vyšší moc si usmyslela, že se jednoduše nestanou tím, za co se do dnešních dob tak naivně považovali. Jenže to, jak tvrdohlavě bojujeme za své sny, to z nás dělá lidské bytosti. Ať už jsou naše úmysly dobré či zlé, každý chce něčeho dosáhnout. Avšak kdo rozhodne, co je správné a co špatné? Realita? Jak jsme se naučili chápat realitu, že o ní tak přesvědčeně mluvíme? Celý svět se řídí úvahami špinavě smýšlejících dospělých. Jsme schopni skrýt a překroutit realitu podle našich posedlostí. Nikdy vlastně nebylo ukázáno, co to ona realita doopravdy je. V tomto případě je realita, o které mluvíme, pouze nedomyšlený nesmysl, který byl pozměněn. Zkuste přizpůsobit tuto z*sranou realitu té, kterou si přejete mít... Je to jako snažit se spojit dva kousky skládačky, jež k sobě nepasují. I já to zkusila a neuspěla, mohla bych vám vyprávět příběh o dívce, která měla dokonalé dětství, milující rodiče a nikdy se nenamočila do žádného problému, pokud byste chtěli slyšet nějakou hezkou pohádku před spaním, avšak pro ty, jež chtějí znát pravdu tu mám něco úplně, ale úplně jiného...

Jak je smutné utěšovat se myšlenkou, že jiní jsou na tom hůř...
Píše se 29. únor, pro někoho den záhadný a nepochopitelný, pro někoho den prokletý a děsivý a pro moji matku den bolesti a klení. Porod probíhal bez větších komplikací za přítomnosti mého otce, počasí též nedělalo problémy, venku vládl klid a pohoda, jeden by řekl: ,,Šťastná to rodinka!“, avšak tento názor má rodina nesdílela. Nejspíše to celé byla moje vina. Byla jsem jedno z těch dětí, které se rodí s postem levné pracovní síly, radost z mého narození byste proto v našem polorozpadlém domku hledali jen těžko. A takto nějak začal můj příběh, obklopena nenávistí vlastních rodičů, křičící do světa o trochu lásky se zvlhlými tvářemi od slz…

冬芳郎 | Fuyu Yoshiro – Biologický otec Seiyi, kdysi to býval optimistický mladý hoch, který pro sprosté slovo nešel daleko, svou přednost, kterou byla fyzická síla, ukazoval s hrdostí a velmi rád všem v jeho okolí. Byl to bitek král, avšak nic netrvá věčně a posměch ze strany jeho nejbližších mu zakopal ego hluboko pod zemský povrch. Kvůli jeho přírodní bílé barvě vlasů si z něj každý dělal srandu, jeho jedinou obranou byl útok, ale jak by mohl jít proti vlastní matce, která ho vykázala z domu se slovy, že rodině nadělal už dost ostudy a ať ji už nikdy neleze na oči, že ode dneška není jejím synem. Yoshirova povaha od té doby prošla drastickou změnou, stal se z něj tichý, uzavřený muž, který většinu svého času strávil v místnosti, jež vzdáleně připomínala sklep, odkud se od rána do večera ozývaly zvláštní kvílející zvuky. Nikdo však dodnes netuší, co tam celou tu dobu vlastně dělal, až na jeho jedinou dceru.

冬はさみ | Fuyu Hasami – Biologická matka Seiyi, je to sebestřední, chamtivá, egoistická žena středního věku, nemá ráda, pokud věci nejdou podle jejího plánu, trpí záchvaty agresivity a udržet si chladnou hlavu je pro ní opravdu velkým problémem. Často se o ní říkalo, že je ztělesněním všech špatností lidské rasy, a bylo proto dobré, když ji člověk obcházel velkým obloukem, jelikož Hasami byla něco jako časovaná bomba a nikdo nevěděl, kdy vybuchne. Její unáhlenost jí často zatemňovala mozek, po večerech se opíjela v krčmách a tahala se s různými muži, ke své dceři neměla příliš kladný vztah a od samotného začátku ji chtěla pouze využívat na fyzickou práci a následně se ji zbavit.

Seiya, tak znělo pravé jméno holčičky, která včera oslavila osmý rok svého života, byla hyperaktivní, zručná, nenáročná, milovala jednoduchost a nikdy neměla času nazbyt, vždy se dokázala zabavit, dokonce si jednou sama vyřezala z padlého kmenu smrku miniaturní dýku, se kterou ráda nacvičovala výpady, dopředu, dozadu, dopředu, dozadu a takto neustále dokola. Bohužel jí však pro její neobvyklý vzhled ostatní děti jejího věku opovrhovaly, vysmívaly se jí a podrážely nohy při každé příležitosti, musela snášet i útoky v podobě házení kamenů na její roztomilou tvářičku. Seiya si z nich ale příliš velkou hlavu nedělala, i se zakrvácenou tváři se nadále usmívala a tím přiváděla útočníky k šílenství. Bylo jedno, kolikrát musela obličej smočit v blátě, bylo jedno, kolikrát si musela vyslechnout ty nejošklivější nadávky, svou pošlapanou dětskou duši utěšovala slovy: ,,Zítřek bude určitě lepší, zítřek mi dodá sílu něco změnit.“ Kéž by to tak byla pravda, kéž by východ slunce opravdu vyslyšel její modlitby, avšak každému jistě dojde, že to by bylo přeci příliš snadné. Seiya často sledovala z úkrytu ostatní děti, jak si společně hrají na rytíře, bojují proti sobě klacky a hrdě přitom vykřikují jakési citace z dávných dob. Záviděla jim, o tom nebyl pochyb, ona sama se chtěla stát hrdinkou, která by se už nikdy nemusela bát, která by už nikdy nebyla utiskována ostatními a kterou by ostatní uctívali pro její chrabrost. Naivní dětské sny, jak pěkné se zdály být, dokud krutá realita člověka nebodla do slabin…

Smrt řeší všechny problémy. Kde není člověk, není ani problém.
Bídou poznamenaných dalších šest let, šest let utrpení, nezdarů a přežívání ze dne na den, naděje na šťastnou budoucnost Seiyi už dávno odešly k šípku, proto svou dětskou idylu kompletně překopala a začala zastávat nový názor. Chceš být silnější? Tak trénuj, dokud tě vyčerpanost nepředá do rukou snového světa. Chceš být chytřejší? Tak studuj, dokud ti oči nezačnou vysychat. Chceš být rychlejší? Tak běhej, dokud neucítíš, jak se ti na chodidlech trhají kusy kůže. Bylo to kruté, ale nic jiného už Seiye nezbývalo, měla plné zuby toho, jak ji všichni dávají za vinu, že to kvůli ní a jejímu démonickému vzhledu přišla doba krize, že je to jen odpad společnosti a ten je radno zničit, aby nenadělal větší škody. Nevynechala proto ani jeden ze svých tréninků s dřevěnou dýkou, chtěla se stát silnější, chytřejší, rychlejší… Přála si stát se assassinem přesně takovým, jakého viděla jednou v blízkosti jejich vesnice, když se toulala v nočních hodinách po lesní stezce, protože Hasami opět chytla jeden ze svých alkoholických záchvatů a Seiyu tak přivítala místo laskavého objetí letící židle. Uchýlila se proto k toulání a spánku pod hvězdnou oblohou, jenž ten den byla jedna z nejkrásnějších, které kdy její rudé oči spatřily. Ostatní vesničané už její přítomnost naprosto ignorovali, dívali se skrze ni jakoby byla pouze zbloudilým duchem, ztracenou duší a ona si na to za těch čtrnáct let již zvykla. Seiya nikdy nepoznala, co je to pravá rodičovská láska, jaké je to být za něco pochválena, jak vypadá svět daleko od jejího rodného místa nebo jak voní rozkvetlá louka. Od svého dětství pracovala na poli, což normálně byla záležitost dospělých, ale ona byla výjimečný případ, všichni podporovali tuto formu trestu a se spokojeným úsměvem na rtech sledovali, jak dívenka pomalu slábla s rýčem v ruce a padala k zemi pod náporem nesnesitelných slunečních paprsků. Aby toho nebylo málo, již sedm let byla zneužívána svým otcem k ukájení jeho sexuálních choutek, jak se ukázalo, jeho speciální dílna ve sklepě byla vybavena různými pomůckami, kterými by se mohl chlubit kdejaký sadista. A mít za otce sadistického pedofila, který na vás každý večer vykonává své nechutné zvrhlosti, opravdu nemůže být nic příjemného. Seiya se možná navenek tvářila šťastně, nikdy si nepřipustila prohru, nikdy z jejích očí nevytryskla jediná slza, nikdy si nestěžovala a po každém pádu, ať byl sebevíce drsný, se postavila zpět na nohy a kráčela s hlavou zdviženou vpřed. Ačkoli byla silná a o kuráž neměla nouzi, uvnitř sebe ji sžírala samota, častokrát upadala do depresí a zoufale se modlila, aby někdy poznala někoho, kdo by ji byl oporou a starším bratrem.

Nastala půlnoc, jen pár vyvolených cítilo ten mrazivý chlad ve vzduchu, to ticho před bouří, které přecházelo katastrofě, na studené zemi mezi krabicemi nepotřebných věcí v kumbále právě seděla silueta dospívající dívky a v rukou svírala své zašpiněné oblečení od krve. ,,Opravdu vždy zůstanu pouhou hračkou mého otce a matčiným důvodem pro dalšího panáka? I když jsem tolik cvičila, snažila se něco se sebou udělat, skončila jsem opět na samém dně… Já… chci žít jinak!“ Tmavou místností se rozlehl tichý nářek a hlava Seiyi klesla do úrovně ramen, zatímco se z druhé strany dveří ozvala rána a vyděšený křik mladé ženy. Mezitím několik desítek metrů od sotva stojícího domu se rozprostírala černočerná tma, bouřková mračna polehoučku zaujímala své pozice a splývala v jeden velký kolos, jenž během chvilky překryl zářivý úplněk. Skupina lupičů se nebezpečně rychle, avšak tiše jako myška přibližovala a byla rozhodnuta bez kompromisů ukrást vše, co by se mohlo hodit a cestou pozabíjet co nejvíce lidí, nejspíše jen pro zábavu a vyhonění svého zkaženého ega.  Ozval se burácející hrom, blesk protrhl uhlově černá oblaka a společně s ním na jedné straně vesnice vzplál stánek na tržnici. ,,Poplach! Všichni utíkej-‘‘ Letící nůž se hladce zabodl do krku muže, který se marně pokusil varovat ostatní, jakoby jeho tělo bylo z másla a s ladností dopadl na zem. Velitel výtržníků dal mávnutím ruky svému mužstvu rozkaz k útoku vším, co měli i neměli k dispozici. „K*rva, k*rva!“ Z nekonečného blouznění Seiyi ji vytrhl až rozhněvaný hlas její matky, příliš nevnímala okolní zvuky, tudíž si ani nevšimla, že ji za okny pomalu umírají ostatní vesničané. Zůstala schovaná mezi smetím, jelikož si myslela, že Hasami to pouze opět přehnala s pitím, takže by bylo nebezpečné plést se jí pod nohama, Seiya se tedy rozhodla, že neuškodí si dát dvacet, než se její matka zase alespoň částečně uklidní. Ze sladkého snění ji probral až štiplavý zápach dýmu v nose, rychle otevřela oči a snažila se zjistit, co se to u všech všudy stalo, avšak rozespalost si myslela své a nedovolila ji pořádně zaostřit. Napůl ospalá a napůl zmatená se potácela po svém “pokoji“ a snažila se v tmavém kouři najít dveře, které ne a ne našátrat. Když po dlouhé době sevřela pevně v dlani kliku a udělala krok směrem k východu z hořícího pekla, náhle se ozval podezřelý zvuk a z rozpadajícího se domu vyvalil mrak šedého oblaku. Po několika minutovém, v tuto chvíli velice příjemném, bezvědomí se Seiya konečně vzpamatovala a vykřikla od bolesti. Těžký dřevěný trám jí na několika místech rozdrtil pravou nohu a ostrý borovicový úlomek z něj byl ukázkově zaražen v pravé plíci dívky, nedokázala se zvednout, sotva se zmohla na nádech, ale i tak se snažila jakkoli dostat z této ďáblovy pece…

*****

Ponaučení člověk najde ve světě častěji než útěchu
Stačily dvě minuty a mé tělo od hlavy po špičky na nohou zalil pocit pohody a klidu, připadala jsem si jako v nekonečné pohádce, dokud jsem tvrdě nenarazila tváři na zem, což byla trochu podpásovka, ale budiž. „Co to do fasa bylo?! Oh, počkat… Já nehořím!“ Rychlostí blesku jsem vyskočila na nohy a začala skákat dokola jako nadopovaný křeček, přičemž jsem jásala a různě mávala vyhublýma rukama ve vzduchu, což muselo vypadat dosti komicky, ale co byste čekali od čtrnáctiletého dítěte, co si právě myslelo, že celou dobu žilo jen ve špatné noční můře. „Ty jsi ale veselá duše. Hádám, že jsi tu nová, nebo se snad pletu?“ „Ehm?“ Přestala jsem hopsat jako pomatená a upřela své rudé oči k statnému muži, jenž se nade mnou skláněl s nataženou rukou a bochníkem několik hodin starého chleba. „Děkuji!“ Hladově jsem se vrhla po pečivu a začala ho s veselým úsměvem chroupat. „Kde to vlastně jsem?“ „V ráji pro mrtvé duše, v Soul Society.“ „Sour Sositety? Waaaau!“ Byla jsem holt příliš unešená z toho, že mám opět na 100% fungující tělo, že mě nic nebolí a že jsem pravděpodobně natrvalo utekla od své minulosti a od lidí, které jsem kdysi dávno považovala za rodinu. „Nechceš jít se mnou? Život tady není bezpečný a rozhodně ne pro malou dívku, navíc mám dvě dcerky v tvém věku, budete si rozumět.“ A tak slovo dalo slovo a já odešla s mužem, jehož jméno jsem ani neznala a očividně ani nebyla hodna ho v budoucnosti poznat, strávila jsem pár měsíců v příjemné společnosti dívek a mého neznámého zachránce, myslela jsem si, že začnu úplně nový život s novým jménem, které jsem si dala na počest mému uhoření v plamenech. Amaterasu… znělo to tak drsně a navíc, jmenovat se po jedné z nejznámějších bohyň Japonska, kdo by to nebral, že? Avšak moje smůla mi nedala pokoj ani po smrti, z přívětivého muže se vyklubal šílený vědec, který do mě a do jeho „dcer“ napichoval jakési předem připravené preparáty, prý proti případným nemocem. Vždy jsem nad tím jen mávla rukou a odešla si hrát s ostatními dětmi, neměla jsem důvod se o to více zajímat, dokud po několika týdnech jedna z dívek nezmizela a vše se náhle stočilo k horšímu...

„Yumi? Yumi, jsi to ty?“ Při procházení se po ulicích a driblováním si s roztrhaným míčem jsem narazila na malou siluetu, jež měla zezadu vlasy podobné barvy jako moje ztracená kamarádka. Okamžitě jsem se k ní s radostí rozeběhla, avšak za nedlouho mě čekalo nemilé překvapení, ta bytost, které jsem právě stála tváří v tvář, rozhodně nebyla má kamarádka a rozhodně to nebyl ani člověk. „Asi jsem si vás s někým spletla, heh…“ Snažila jsem se pomalu vycouvat od toho malého netvora s maskou na tváři, když v tom se odnikud vynořil můj náhradní opatrovník a začal jásat, jako kdyby našel největší poklad století. S až šíleně radostným pohledem se řítil k monstru, které však jeho nadrženost shladilo pořádnou sprškou slabé kyseliny, které se však muž bohužel stačil vyhnout. Nechápavě jsem sledovala, co se to zrovna stalo, hlas uvnitř mě křičel, abych tu nestála jako kůl v plotě a běžela rychle pryč, ale sotva jsem se stačila otočit k tomu mutantovi zády, trefil mě ten štiplavý hnus z jeho úst a já se svalila k zemi v bolestech. „Kam si myslíš, že běžíš?! Zůstaneš tady a staneš se jídlem pro mého nového domácího mazlíčka!“ Neměla jsem absolutně páru, o čem to ten, pro mě od této chvíle absolutně cizí člověk, vůbec kecá, s opařenou celou zadní částí horní poloviny těla jsem se snažila vzít čáru někam do bezpečí daleko odtud, když v tom mě kdosi chytil za nohu a táhl zpět po zemi k té zmutované ohavnosti. „Nech mě být! Pusť mě! Nešahej na mě!“ Slova byla stejně zbytečná jako jakákoli snaha o odpor, měla jsem poleptáno více kůže, než jsem si původně myslela, což jsem si velice brzy uvědomila během toho, co mě ten zvrácený psychopat vláčel po zádech mezi kamínky na cestě, čímž mi zadělal na pěknou dlouhodobou dovolenou v obvazech. Byla jsem natolik smířená se svým osudem, že jsem přestala vnímat děj kolem a tím pádem ani nepostřehla přítomnost jiné osoby. Drásající kvílení té potvory po pár minutách utichlo a právě ono ticho bylo pro mé uši jako rajská hudba, na tváři se mi vyklubal spokojený úsměv, který však zamrzl v okamžiku, kdy moje noha byla uvolněna z drtícího sevření muže. Vyčerpaně jsem odlepila hlavu od země a zadívala se před sebe na nějakého tajemného maníka zahaleného od hlavy až k patě, jež si v klidu stál oproti nám. Jeho karmínově rudé oči upoutaly mojí pozornost natolik, že jsem se dokonce neohrabaně posadila na zadek a zvedla ruku na pozdrav. „Děkuji za záchranu, Nii-san! Jestli chceš, tak můžeš zabít i tohoto muže, dobré skutky rozhodně nekonal.“ Ušklíbla jsem se na svého hrdinu a snažila se nějakým způsobem vyškrábat zpět na nohy, což pokaždé skončilo nezdarem. Mezitím, co já se pokoušela zvednout omlácený zadek ze země, se ti dva pár metrů ode mě porvali, co mé koutky očí sem tam zahlédly, nebylo příliš pěkné, ale mě to překvapivě nevadilo a jen jsem se chechtala nad tím, jak naivní byl můj opatrovník. „Ty jsi nějaký samuraj? Jak se jmenuješ? Odkud jsi? Můžu jít s tebou? Naučíš mě taky nějaké útoky? Zvládám dost věcí! Od těžké fyzické práce po práce v domě! Ou… A moje jméno je Amaterasu.“ Dívala jsem se nepřetržitě do cizích očí, jež nesly stejnou barvu jako ty mé, tedy alespoň dokud mě bolest zad nedonutila se rukou opřít o zeď, abych předešla dalšímu pádu. „Kizuna-niisan…“ šeptla jsem si sama pro sebe, jakmile jsem zjistila jméno toho zahaleného muže, než mi vyčerpanost dala dobrou noc a poslala mě snít...

Shovívavost a odpouštění jsou potřeby k nápravě ostatních… Pokud je nemáš, prostě si najdi něco jiného...
Již dávno jsem ztratila přehled o čase… Už ani nevím, jak dlouho putuji s Kizunou, ty roky tak rychle plynout, že je člověk nestíhá vnímat, přežívali jsme ze dne na den, probojovávali jsme se skrze těch nejhorších sektorů Rukongaie až do hvězdné pětky. Můj starší bratr mě naučil vše, co jsem potřebovala o tomto světě znát, jak zabíjet Hollow, jak ovládnout své vlastní zanpakutō, v čem je dobré se zlepšovat, čemu se naopak vyhnout a jak přežít v drsném světě. Prošli jsme si společně tím nejhorším a já zjistila, jak slepé a rozmazlené jsou duše na těch lepších místech. Přestala jsem věřit lidem a má povaha na tomto zjištění utrpěla nejvíce, od základu jsem se změnila, tedy alespoň na povrchu. Uvnitř jsem stále zůstávala tou naivní malou holkou, která všem odpouštěla a radovala se z maličkostí, avšak to nikdo, snad až kromě brášky a mých duchů zanpakutō, nemohl vědět. Cestou jsem si našla i společníka, bylo jím mládě krkavce velkého, chtěla jsem se o něj postarat a poté ho nechat žít jeho vlastní život, věděla jsem, jak bolí omezování svobody a v žádném případě jsem nechtěla být za tyrana. Jenže Kasumaru se poté ode mě již nechtěl odpoutat, zůstával se mnou, i když jsem na něj byla zlá a snažila se ho různě odehnat, za ta léta věděl, že to myslím dobře, i přestože jsem se několik posledních dní chovala jako furie. Z naší dvoučlenné skupiny se tak rázem stala tříčlenná a my společně po nějaké době dorazili do Shinigami akademie. Tam to pro nás byla hračka, mě tato duchovní škola dala vlastně jediné, a to dokonalé znalosti v oblasti léčení, ve kterém jsem se stala jednou z nejlepších. Důvod, proč mě Kizuna-niisan stále toleroval a staral se o mě, jsem se ještě nedozvěděla a nejspíše to zůstane navždy jeho osobním tajemstvím. Následně jsme se oba přidali do divizí, já šla do deváté původně z důvodu jejich zaměření na řešení kriminálních případů, avšak jakmile jsem zjistila, že kapitán má stejnou barvu vlasů jako já, své rozhodnutí jsem ještě více utvrdila. A tak začala další kapitola našeho života v Seireitei, nikdy jsme nezapomněli na to, co jsme prožili a nadále spolu s Kizunou zůstáváme něco jako nevlastními sourozenci. Snažím se žít tak, jak jsem si jako malá přála, mám svá pravidla, svou svobodu, svou sílu, své přátele a svého staršího brášku, nic mi nechybí a modlím se za to, aby to takto zůstalo neměnné, nedotknuté... navždy.

All Rights Reserved © Keiko Lysea