Starý důl(Gulag)

Yasumaru

Když se konečně probral, seděl v temné místnosti a na sobě měl jen své pečlivě zamotané fundoshi. To si ale neuvědomil, spíš jen vnímal, že je tam chladno a otřásl se. Omámeně zvedl hlavu, ale pořád ještě se nedokázal plně soustředit. Vnímal mlhavě svoje okolí a to, že jeho věci jsou tam s ním, i když daleko v rohu, ale nedokázal si dobře vybavit, kde je a jak se tam dostal. Když si uvědomil, že se nemůže hýbat, zacloumal sebou ve snaze se uvolnit.

Yasumaru

Sotva se trochu vzpamatoval, oslnilo ho světlo. Přimhouřil oko a snažil se mrkáním přizpůsobit své vidění, což se mu postupně podařilo. Zjistil, že sedí tváří v tvář mladě vypadajícímu muži, který mu ale z nějakého důvodu nebyl dvakrát sympatický. Možná proto, že měl na sobě jeho oblečení! Yasumaru chtěl něco říct, ale místo toho jen zakašlal.

Muž

Došla vám slova? To si musím někam zapsat...v kritických situacích se zasekává.
Pak přešel ke kleci a postupně z ní vytahoval věci.
Nejdříve kapitánské haori 10.divize(hádám, že ho měl). Pak další osobní věci a nakonec i Yasumarovo zanpakuto.
Moc pěkné zanpakuto...mám rád ty barvy...půjde mi dobře k očím...
Pak si bez okolku přidělala zanpakuto za obi a otočil se na tebe.
Hádám, že ani nevíte proč tu jste, že?

Yasumaru

odignoroval to, jak se k němu choval ten muž neuctivě, a jen psím okem sledoval, jak přerovnává jeho přívěšek ve tvaru sovo/kočky, směs vrbových píšťalek, nějaké peníze a kapesník. A především jak sahá na Macuri! Se zmaračeným obočím se podíval na onoho muže a tak nějak očekával vysvětlení, protože opravdu vůbec netušil, proč tu je a co se děje.

Muž

Jsme tajná organizace, která se specializuje na narozeninové a svatební únosy s překvapením...ale vaše rodina se nějak zdržela se splátkou...tak si vás ti necháme....
Řekl s vážným tónem a pak se odmlčel.
Dobrá, uznávám, že vtípky nejsou má silná stránka...ale tou vaší je zase ostražitost...a přece jen...bez smyslu pro humor člověk přežije dele než jako naivka...už vidím, že s tím budou problém...
Pak pomalu přešel k Yasumarovi.
Ale teď vážně...tohle...možná trochu zabolí...ale určitě to bude bolet jak sviňa....
Pak zvedl ruku. Yasumaru si mohl lehce všimout že má na dlani nějaké tetování. Pak mu onu ruku přiložil na hruď, do míst kde měl srdce.

Yasumara se jala šílená bolest. Bylo to, jako kdyby mu někdo zarýval doběla rozpálené pohrabáče do masa a přitom bodal miliónem malých jehliček do jeho kůže. K tomu všemu cítil, jako by jeho kosti chtěly jít na špacír a draly si cestu skrz zbytek těla.
Bolest to byla šílená, ale Yasumaru byl zvyklý na bolest. Co bylo horší, byl pohled na toho chlapa.
Jeho tělo..se doslova vlnilo...bylo to podivné, ale Yasumarovi před očima se ten muž měnil. Povyrostl a po chvíli mu už shihakusho padlo jako ulité.
Jeho vlasy rostly a lehce měnily barvu.
Pak se začal měnit i jeho obličej a Yasumaru mohl jen překvapeně hledět, jak se mu před očima jeví jeho vlastní obraz.
Pak najednou bolest polevila.
Před Yasumarem stál.....Yasumaru. Byl nachlup stejný...
Hmm...to zabralo méně než jsem čekal....
Jeho hlas byl však stejně úlisný.

Yasumaru

se nejdřív zatvářil velice žalostně z toho, že na něj jeho rodina zapomněla. Potom mu došlo, že to byl pokud o vtip, takže se mu trochu ulevilo, ale ne moc. Ten podivný a nejspíše se zrovna hodný člověk se k němu přiblížil a upozornil ho, že to bude bolet. Yasumaru by se rád někam uhnul, ale moc to nešlo. Ještě ani neměl čas se pořádně pozastavit nad svými pouty a zauvažovat, jak se jich zbavit. Muž mu položil ruku na hruď a Yasumara se najednou zmocnila neuvěřitelná bolest. Byla pravda, že v boji jí často zažíval víc než ostatní, ale to nic neměnilo na tom, že to bolelo... doopravdy bolelo. Až mu z toho vyhrkly slzy do jediného zbývajícího oka. Byl to typ muže, který drží svoji bolest v sobě, ale tentokrát i křičel. A to nebylo všechno. Muž se před jeho očima... okem... začal měnit, až před Yasumarem stála dokonalá kopie sama sebe.
"Co... co to má znamenat?" zmohl se konečně na několik slov přiškrceným hlasem. Ještě před chvílí byl omámený neznámou látkou, tohle ho ale naprosto probralo a zmocnil se ho strach. Ne o vlastní život, nýbrž z toho, co měl tento muž za lubem.

Yasumaru

Hmm...už začínáte mít podezření...vaši rodiče byli opravdu velmi bohatí...tak dlouhé vedení má už snad jen Ukitake.
Řekl Yasumaru tak nepřirozeným hlasem, že to až nebylo možné.
Věříte muž, který dvakrát zradil Seireitei...to...už mi...bez urážky...přijde jako kolosální nadutost...
Pak si muž odkašlal.
Sakryš...tohle vůbec nezní jako on....notak...
Muž se pak chytil za ohryzek a doslova s ním začal smýkat ze strany na stranu a přitom vydával nějaké zvuky.
MO-DU-LA-CE....
Nyní už jeho hlas zněl nerozeznatelně od toho Yasumarova...
Tak, to bychom měli...upřímně...nikdy bych nečekal, že hlavu nejmocnějšího rodu nalákáme do tak jednoduché pasti...člověk by skoro řekl, že jsem mohl od stropu pověsit šunku...
Došel až k tobě....bylo to jako dívat se do zrcadla...zlého...zrcadla. Jedním jednoduchým pohybem ti strhl pásku z oka a přidělal si jej na své oko.
Ehm...dobrá tedy...
Popošel na druhou stranu místnosti.
Dobrý den, jmenuji se Kuchiki Yasumaru. Jak vám mohu pomoci?
Řekl, napodobujíc Yasumara.

Yasumaru

Hlupák, hlupák, hlupák!! Jak se mohl nechat tak snadno polapit? Tohle bylo velice špatné. Pokud někdo vnikne do Seireitei v přestrojení za něho, kdo ví, co by mohl napáchat. Bude mít přístup v podstatě všude.
"Kdo jste? O co vám jde?!" pokusil se něco zjistit, ale tak nějak tušil, že jakékoli otázky jsou naprosto zbytečné. Znovu se pokusil uvolnit ze svých pout pomocí svého reiatsu, které se pokusil teď, když byl konečně při smyslech, uvolnit.

Yasumaru

Kuchiki Yasumaru, zastupující kapitán 10.divize...
Řekl s úsměvem, který byl v podstatě totožný s Yasumaruovým. Jen Yasumaru dokázal poznat rozdíl...možná i blízcí přátelé pokud by je upozornil.
Chci ochránit ty na kterých mi záleží....
Pak se jeho tvář zkřivila do úšklebku.
To bylo celkem důvěryhodné...
Yasumaru se pokusil dostat z pout, ale ta byla příliš silná. Co víc, dostal silný elektrický šok.
Vidím, že budete potřebovat krapet ukáznit!
Vytáhl Matsuri z pochvy a tupou stranou udeřil Yasumara do holeně.

Yasumaru

zatnul zuby. Z nějakého důvodu nemohl používat svoje reiatsu, jako by ho z něj pouta vysávala nebo mu nějak bránila ho využívat. Navíc ho potrestala bolestivým výbojem, což z jeho úst vyloudilo další zasténání, ač se snažil udržet zticha.
Nemohl se dívat na to, co stálo před ním. Nevkusná parodie jeho samého, která v něm vzbuzovala strach, jaký už dlouho nezažil, možná dokonce nikdy. Vůbec mu nepřipadalo, že by byla něčím věrohodná, ale poznají to i ostatní? Chtěl věřit, že ano, ale vlastně vůbec nevěděl, jestli ho někdo zná natolik dobře, aby mu připadalo, že je něco v nepořádku. Ale jeho myšlenky byly přerušeny nepříjemnou bolestí. Pomyšlení, že nějaký cizí člověk třímá jeho zanpakutou a teď ho dokonce obrátil proti němu, bylo nesnesitelné.

Yasumaru

Ale copak? Nesedí se vám pohodlně? Možná bych vám mohl namasírovat záda...
Přešel za Yasumara a tou samou tupou stranou jej přetáhl přes rameno.
Omlouvám se...normálně se k násilí uchyluji jen v krajních případech...a to teď nebudu moct....
Naklonil se k Yasumarovi a zašeptal mu do ucha.
Jsem přece hodný Yasumaru...že...
Začal se nepříjemně smát.
Ještě někde budete chtít...namasírovat?

Yasumaru

zavřel nahněvaně oko.
"Vy nejste já... Můžete tak vypadat, ale nejste... V Seireitei se nedostanete ani přes bránu!" vykřikl na něj a byl by moc rád, kdyby tomu sám věřil. Smích toho muže jeho vlastním hlasem byl děsivý.

Yasumaru

Lidi věří tomu čemu chtějí...
Mrkl zlovolně na Yasumara.
V Seireitei? Tam se dostanu kamkoliv bude třeba...
Odeřil Yasumara do obličeje pochvou jeho zanpakuto.
To jen tak, abyste blbě nekecal...

Yasumaru

Hodně shinigami by se asi teď chovalo jinak. Ignorovali by výsměch svého věznitele, s chladnou hlavou přemýšleli, co mohou podniknout a nebo by aspoň slovně dali najevo své pohrdání... Jenže takový Yasumaru nebyl. Cítil se bezbranný a odhalený a se sundanou páskou, která měla zakrývat jeho znetvořený oční důlek, měl dojem, že je obnaženo i jeho nejcitlivější místo. Za tu jizvu se totiž velice styděl. Věděl, že zklamal, byl zoufalý, chtělo se mu brečet a bylo to na něm vidět.

Yasumaru

Podíval se znechuceně na Yasumara.
Dobrá...snad mi tu ještě nezačněte brečet...
Schoval zanpakuto do pochvy a držel jej v ruce.
Je ubohé, že se mám vydávat za někoho jako jste vy...jste ostuda kapitánství, ostuda Shinigami...
Otočil se k odchodu.
Bohůžel, nemám celý den na hrátky s váma...povinnost volá.
Pak se prudce otočil a zanpakutem v pochvě udeřil Yasumara do spánku, čímž ho okamžitě poslal do říše snů.


Yasumara najednou probudil pocit mokra a studena. Když se vzbudil, byl oblečený do nějakých hadrů, na rukou měl pouta, která potlačovala jeho reiatsu.
Vyspala se nám princezna do růžova?
Nad Yasumarem stáli dva muži. Byli oškliví až běda. Drželi v ruce vědro, kterým probouzeli Yasumara. Místnost v níž byl byla špinavá a tmavá.

Yasumaru

se jen koukal do země a nic neříkal, protože po pravdě s tím mužem souhlasil v podstatě ve všem. Když to vypadalo, že ten druhý je na odchodu, chtěl se pokusit ještě ho nějak zdržet, takže hlavu zvedl, ale dostal do ní v ten okamžik ránu tupým předmětem a omdlel.

Probuzení, jako bylo toto, už Yasumaru ve svém životě zažil, protože kdo byl tolikrát někde na misi s Tougouem, prošel si kdečím. Ale většinou po něm následovalo vynadání od Tougoua, že usnul na hlídce... To nebyl tento případ. Yasumaru se snažil rozkoukat, ale opět svoje okolí nepoznávat, stejně jako muže, kteří ho probudili. Chtěl si setřít vodu z oka, jenže zjistil, že nemůže, protože je svázaný. Nohy ale svázané neměl, tak se pokusil aspoň na ně postavit.

Yasumaru

byl poměrně šokovaný jejich hrubostí. Byl už mnohokrát zraněný nebo uvězněný, ale každý nepřítel s ním jednal aspoň trochu s úctou, jako s bojovníkem. Ale tihle lidé neměli zřejmě žádnou čest a úctu ke cti druhých. Nikdy si nijak zvlášť nezakládal na své důstojnosti, ale nějak si přece jen většinou snažil zachovat, ale jim to bylo úplně jedno. Pochopil, že stát nemůže, tak ignoroval jejich rány a alespoň se posadil. Chtěl se jim dívat zpříma do očí, aby viděli, že se jich nebojí... nebo to alespoň předstírá. Otázku nepovažoval hodnou odpovědi, nejspíš byla stejně řečnická, takže nic neřekl. Snažil se co nejlépe zorientovat na místě, kde byl, v naději, že by mohl odhadnout, kde přesně to je.

Chlapi

Koukli na sebe a pak zase na tebe.
Táák je to dobře... Zasmáli se drsným smíchem.
Takže...doufám, že tě doma učili úctě k práci, protože tady si řádně zamakáš....
Druhý přikyvoval hlavou.
Řekněme to tak, že budeš po pár dnech zoufat, že jsme tě nezabili...ale tady neplýtváme...
Pak ti pokynuli, abys vstal a šel za nima.

Yasumaru

byl rád, že už ho nemlátili. Tady v té díře by toho stejně moc nevymyslel, tak se poslušně zvedl a šel za nimi. Ne že by měl nějak moc na výběr. Pokoušel se zjistit co nejvíc detailů o místě, kde ho drželi. Navíc si dělal naděje, že na nějakém méně uzavřeném místě by se mu mohla naskytnou nějaké příležitost k útěku.

Yasumaru

se podíval na místo, kde měl nosit kamení. Zamyslel se nad tím, kde v nejbližším okolí Seireitei by se mohl nacházet takovýhle důl? Mezitím, co přemýšlel, se rozhodl, že by měl něco zkusit. Obrátil se k mužům, kteří ho přivedli.
"Až vyjde najevo, že jste mě tu drželi, nepovede se nikomu z vás dobře. Rodina Kuchiki je velice mocná a vážená, to byste neměli podceňovat. Ještě máte možnost se rozhodnout jinak, měli byste ji zvážit." Říct to relativně klidně a ještě k tomu hrdě, to stálo Yasumara hodně duševní energie, ale nějak se mu to přece jen podařilo.