Kapitola osmnáctá - Temný zachránce

Spoiler:

 
 
 
 
„Tati!“
„Hahá!“ zasmál se muž radostně, když svého synka chytal za boky a zdvihal ho nad hlavu. Chvíli s ním točil, koukal na něj, a pak ho objal. Pevně. Láskyplně. Chlapeček měl drobounké ručičky, ale i s nimi se svého tatínka dokázal chytit jako klíště.
„Jak ses měl, ty jeden rošťáku, hm?“ zeptal se dítěte a konečně ho postavil na vlastní nohy.
„Supeu!“ zašišlal a povyskočil si.
„A kde máš maminku, co?“ zeptal se, vzal chlapce za ručičku a vyrazil s ním k dřevěné chatce u lesa. Byl to sice maličký příbytek, ale to neměnilo nic na tom, že vypadal útulně a vyvolával takový příjemný hřejivý pocit domova.
Ještě předtím, než vešli dovnitř, tak se otec zastavil před ohradou, ze které ho pozorovala strakatá kráva.
„Nazdar, Raki!“ pozdravil jí a zamával. Kráva na to vůbec nic neřekla. Jen pomalu přežvykovala kus trávy, kterou před chvílí ukousla ze země.
Chlapeček svého tatínka pořád s úžasem pozoroval. Všechno, co jeho otec dělal, mu připadalo hrozně super. Dokonce i zdravení krávy. Byl to prostě jeho vzor!
Zanedlouho se otevřely dveře a z nich vyšla krásná žena s mokrým prádlem v proutěném košíku. Když si všimla, že se vrátil její manžel, rozzářily se jí oči. Musela koš položit na zem a rozběhnout se mu do náruče. Byla to ideální rodina. Přesně taková, jakou byste mohli najít v nějakém tom pěkném filmu.
Chlapeček přiběhl k páru a oba dva svoje rodiče se pokusil obejmout. Rozpažil tedy v běhu ruce. Jenže byl malý a nemotorný, takže mu to nevyšlo. Zakopl a spadl.
Jeho maminka k němu okamžitě doběhla, aby zkontrolovala, jestli je v pořádku. Byl to odvážný hoch. Vůbec nebrečel. Měl sice trošku odřenou ruku, ale nebylo to nic strašného. Podíval se na tatínka a uviděl v jeho očích hrdost.  
Koutky jeho úst se roztáhly až k uším. Vypadal legračně.
Maminka mu kusem mokrého hadříku, pro který zaběhla dovnitř jejich domu, začala čistit odřeninu, aby se mu nezanesla nějakou špínou ze země.
„Jsi silný chlapec, Fireli,“ řekl jeho otec a pohladil ho po hlavě. „Jednou to všichni uvidí, na to vem jed!“
Ačkoliv moc slovům svého otce nerozuměl, byl za ně rád. Zavřel oči, vytrhl se matce z náruče a skočil tátovi kolem krku.
„Mám tě uad!“ zakřičel.
Rodiče se na sebe podívali, usmáli se. Firel jen ucítil poplácání po zádech. Byl šťastný.
 
„Satoshi!“ zakřičel a natáhl před sebe ruku. „Počkej prosím!“ Jako by ale jeho slova vůbec nedosáhly svého cíle. Proč se ani neotočil? Možná, že měl důvod k tomu, aby udělal to, co udělal.
Vždycky mu všechno řekl. Byli přece parťáci.
Křečovitě se chytil za hruď. „Proč se cítím tak zrazený?!“ zavrčel a odrazil se od stromu tak silně, že se silná větev urvala.
Jeho rychlost se teď zvýšila, takže se k Satoshimu konečně začal přibližovat. Jeho dlouholetý přítel, který před několika hodinami zradil Seireitei, se ale ohlédl a když zjistil, že Firel zrychlil, otočil se. Pořád ale letěl vzduchem – zády do neznáma a čelem k Firelovi.
Jejich pohledy se střetly. Bylo to ale, jako by se díval do prázdna. Necítil nic, vůbec nic.
Už mezi nimi byla jen několikametrová propast. Firel před sebe natáhl ruku, aby Satoshiho mohl chytit a zastavit.
Satoshi ji také natáhl. To bylo dobré znamení. Firel ucítil, jak mu ze srdce spadl kámen a oddechl si.
Jenže úmysly jeho přítele zřejmě nebyly takové, jaké očekával. Prsty na ruce kapitána dvanácté divize začaly zářit fialovou barvou a než se Firel stihl vzpamatovat z šoku, už proti němu letěl fialový byakurai, který nikdy v životě neviděl.
Pohotovost kapitána páté divize však neznala mezí, když se jednalo o kido. Bez zaříkávání před sebou vytvořil průhlednou bariéru, která byakurai zastavila. Bohužel kvůli výbuchu Firel na několik vteřin neviděl před sebe, čehož Satoshi využil, chytil ho za ruku a hodil s ním proti zemi.
Na to Firel připravený nebyl, takže měl co dělat, aby pád nějak ustál. Natáhl před sebe obě ruce, ale to mu bylo tak trochu k ničemu, protože nestihl použít kido, které by zbrzdilo jeho pád.
Cítil, že si něco udělal s nohou, protože strašně bolela a nemohl s ní hýbat. To teď ale nebylo důležité, začal se rozhlížet, jestli někde neuvidí Satoshiho, který měl teď obrovskou výhodu. Kdyby využil momentu a zaútočil na Firela, který byl neschopný pohybu, nejspíš by bylo po boji.
Boji? Firel se na chvíli zamyslel nad svými myšlenkami. Proč vlastně bojovali? Vždyť si chtěl jen promluvit. Zjistit, proč se postavil proti Gotei 13. Nechtěl s ním bojovat. Ne s jediným shinigamim, který našel porozumění pro to, co Firel dělal.  
Když nad tím přemýšlel, uvědomil si, že během svého života si nikdy nenašel moc přátel. Ne mezi svými kapitánskými kolegy. Vždycky chtěl být jako oni – silný a majestátný. Oni ho ale nepřijali. Vždycky byl tak trochu out. To, co říkával jeho otec. Byly to jen kecy.
Kouř pominul a Firel zjistil, že se po Satoshim slehla zem. Chvíli ho v tichosti hledal, ale mohl jen očima. A to nestačilo. Zatnul pěst, zuřivě vykřikl a udeřil s ní do kamene, který ležel vedle něj.
 
 
„Tati?“ oslovil svého otce a zatočil si se sekerou v pravé ruce.
„Hm?“ zamrkal zvědavě jeho otec.
Firel hlasitě vzdychl a volnou rukou si projel vlasy. „Přemýšlel jsem nad tím, že bych šel. No. Víš co. No. Na akademii,“ řekl.
„Shinigami akademii? Mluvil jsi o tom s matkou?“ zeptal se otec a zastavil se u menšího stromu.  „Tenhle,“ ukázal na něj a uchopil sekyru oběma rukama.
Firel pokrčil rameny a na rozdíl od svého otce, který se chystal pokácet strom, se o svou sekeru opřel.  
„No, ještě js-“
„Takhle nic neposečeš,“ skočil Firelovi do řeči.
„Ty o tom nechceš mluvit, co?!“ zavrčel Firel naštvaně.
„Nevím, nikdy mě nenapadlo, že bys chtěl odejít do Seireitei.“ Když Firelův otec mluvil, ani se na svého syna nepodíval, což mladého chlapce naštvalo. Vzal svoji sekeru, napřáhl se a odhodil jí někam mezi stromy.
„Co to děláš?!“ ozval se otec překvapeně. Chvíli se na Firela nechápavě díval, pak zakroutil hlavou, zasekl svojí sekeru do tvrdého kmene stromu a pomaličku vyrazil do lesa, kam jeho syn odhodil svůj sekací nástroj.
„Pořád mi říkáš, že jsem předurčenej k něčemu velkýmu! Jak to mám sakra udělat, když budu zavřenej v té pitomé dřevěné boudě?!“
Zdálo se, že svého syna neposlouchal. Firel zadupal a vrazil pěstí do stromu.
„Já tady prostě nechci sedět a čekat na to, až přijde nějaká příležitost! Protože to se nestane! Musím si pro ni dojít sám, víš?!“
Když chlapec domluvil, jeho táta se zastavil, otočil se a usmál se tak, jak to u něj bylo zvykem. Klidně a s pochopením. Firel zmlkl a jen svého rodiče pozoroval.
„Jsi celá matka,“ zasmál se. Firel jen zlostně překřížil ruce na hrudi a chtěl pokračovat ve svém hlasitém držkování.
Najednou se ale ozvala hlasitá rána a než se stihl vzpamatovat, uviděl svého otce napíchnutého na obřím pařátu.
Vykulil oči a začal křičet. Bylo mu to ale k ničemu. Nikdo ho neslyšel. Zpoza několika hustých stromů vylezla velká bílá maska. Byl to hollow.
Firel zůstal stát na místě jako přimražený, nohy se mu třásly. Co měl dělat? Viděl, jak tělo jeho tatínka sklouzává z ostrého pařátu a dopadá k zemi. Bez známek života.
Z pravého oka Firelovi stekla slza. „Ta-tatínku,“ zamumlal. Potom zvedl oči k příšeře, která se k němu snažila sápat.
Co by asi udělal jeho otec? Utekl by. Určitě. Určitě by se pokusil zachránit se. Nebo…? Ne? Firel se zhluboka nadechl a ještě jednou se podíval na tělo svého otce. Ucítil ohromný vztek mísící se se smutkem a touhou pomstít se. Zhluboka se nadechl, a pak začal křičet. Byl to křik bojovníka běžícího do boje. Otočil se a vyrval ze stromu sekeru svého otce.
Využil toho, že hollow byl zaseklý mezi stromy a rozběhl se k němu. Pravou nohou se odrazil, vyskočil, levou dopadl na pařez stromu, který s otcem pokáceli před rokem, a s výskokem se napřáhl. 
Pak vší silou zarazil sekeru do masky příšery, která mu vzala jednoho z jeho rodičů.
 
„Slyšel jsem, že prej vyhodil Seireitei do luftu.“
„Kdo?“
„Nějaké cajzl, co já vím.“
„Do luftu jo? A co kapitáni?“
„Všici mrtví, hovno proti němu zmohli.“
„Hmmm. Další pivo!“
Firel seděl u stolu v nejpochybnější hospodě, která zůstala nedotčená na druhém konci světa. Na hlavě měl černou kapuci, pod očima kruhy a jeho obličej byl porostlý dlouhým plnovousem. Byl naprosto k nepoznání.
Rozhovor dvou opilců v něm vyvolal pocit lítosti a smutku. Měl se vrátit. Měl. Jenže. Oni by to nepochopili. Kdyby se vrátil, musel by s nimi bojovat proti svému nejlepšímu příteli. Ta představa ho týrala stejně jako fakt, že svoji nečinností zradil všechny, které znal.
Nedokázal se rozhodnout, jestli je loajální ke svým lidem nebo přítel. Chtěl být obojí, ale zároveň to nedokázal. Vždyť to ale stejně bylo jedno.
V pravé ruce sevřel dřevěný půllitr a napil se. Přemýšlel nad tím, že by se mohl podívat domů. Zpátky do chaty, ve které vyrostl. Pak ale zakroutil hlavou. Stejně už nejspíš nestála. Byla moc blízko Seireitei. Pravděpodobně jí vcucla exploze.
Z koutku pravého oka mu sjela maličká slza. Proč? Stále dokola se ptal na tu samou otázku. Proč je pořád tak hrozně smutný?
Byl to pocit, který už nedokázal snášet. Když kolem Firela začal poletovat okolní nábytek, okamžitě se z něj stal střed pozornosti všech přítomných v hospodě.
„Hej, hajzle! Nech toho!“ zakřičel na něj jeden ze dvou opilců, které předtím poslouchal. Firel ho ale ignoroval. Smutek se měnil na vztek a to způsobilo nestabilitu jeho enormního reiatsu.
„Něco jsem ti řek ne?!“ zavrčel znova ten chlápek a tentokrát vstal.
Na to Firel okamžitě reagoval zdvihnutím ruky. Namířil na něj prst a zpod kápě se na chlápka hrozivě podíval.
„A co jako?“ zeptal se ožralec a vytáhl z kapsy nůž.
„Nikdy nevytahuj nůž na chlápka, kolem kterého poletuje nábytek,“ odpověděl na to Firel a z jeho prstu vyletěl zářivý blesk. Z chlápka zůstaly jenom nohy – každá dopadla na jednu stranu.
Všichni ostatní se okamžitě vyklidili z hospody a nechali tam Firela samotného.
Konečně měl klid. Zhluboka se nadechl, zavřel oči a užíval si ticho, které v hospodě nastalo. Škoda, že pach byl pořád stejný.
Dopil pivo, vstal, z kapsy vytáhl peníze a nechal je na stole. Nábytek popadal na zem a zahalený muž se vydal ke dveřím.
 
 
„Co to děláte, kapitáne?“ ozval se jemný hlas mladé dívenky s černou kočkou na hlavě.
Firel se lekl, jeho ruce přestaly zářit, haori vlát a vlasy poletovat do všech světových stran a v místnosti nastala černočerná tma.  
„Ehm, Chieko. Na dveřích je cedule. Je na ní napsáno – nevstupovat, velmi nebezpečné.“
„Já jí tam neviděla,“ odpověděla dívka.
„Já jí viděl,“ řekl potichu černý kocour a nevinně se na Chieko podíval. „Nemyslel jsem si ale, že je to důležité.“
Firel hlasitě vzdychl. „A ono jo.“
„No a co tedy děláte?“ zeptala se znovu.
Firel se zamyslel. Nebyl si jistý tím, jestli by bylo moudré vyzrazovat to. Ale vždycky si přál podělit se s někým o svoje největší tajemství. Tedy, o největší a pravděpodobně celoživotní úspěch.
Rozhodl se, že jí to tedy řekne. Ačkoliv v místnosti byla obrovská tma, rozhodl se, že nahodí co nejvíc cool výraz a dá se do vysvětlování.
„Je to časoprostorová technika,“ řekl nakonec jenom.
Chieko nic neřekla, ale její kocour ano. „Ty jsou ale zakázané.“
Firel si odfrknul a mávl rukou. „Já vím, ale pravidla mi nezabrání v tom, abych bořil hranice.“
„A je to bezpečné?“ zeptala se dívenka.
Firel se zamyslel. „Momentálně asi ne. Ale tak za sto, dvě stě let bych to možná mohl dovést k dokonalosti, kdo ví.“
Uslyšel, jak si členka jeho divize oddychla. Jeho zvědavost se zvýšila, tak přišel blíž.
„Děje se něco, Chieko?“ zeptal se.
„Ne, ka-kapitáne! Já jen…Měla jsem o vás strach, ale! Ale vy jste silný, že ano?!“
Firel se jen zasmál a začal přikyvovat. „Samozřejmě.“
 
Mitoshiho tělo dopadlo k zemi. Z blonďákových očí vyprchal všechen život. Kasumi jen nevěřícně sledovala bývalého kapitána desáté divize, který momentálně sloužil v nulté, jak z jeho těla vytahuje svůj meč.
„Dlouho jsme se neviděli, Kasumi-san.“
„Kapitán K-Kanegawa.“
Sotva Kasumi domluvila, Hidekiho do obličeje trefil blesk. A nejen jeho. Ostatní členové nulté divize se museli začít krýt před dalšími a dalšími. Byly jich snad stovky.
„Kasumi!“ ozval se mužský hlas.
Blondýna se otočila a uviděla vysokého zarostlého muže s dlouhými hnědými vlasy, jak stojí na kopci, jeho černý kabát vlaje ve větru. Podle jejího výrazu se dalo poznat, že vůbec neměla tušení, kdo to je.
Firel jí ale poznal. Usmál se. Už dlouho neviděl známou tvář.
„Dakuraito Firel,“ ozval se Kokumaru, který se jako jediný neukryl.  „Chodíte sem jako na porážku,“ zasmál se Kokumaru a zatleskal.
„Tentokrát ne,“ odpověděl bývalý kapitán páté divize.
Kokumaru zpozorněl.
„Vidím, že sis přivedl kamarády, zmetku,“ zakřičel Firel zvesela a rozpažil ruce, které začaly zářit světle modrým světlem. „Nejsi sám.“
Za Firelem se otevřela velká modrá brána, ze které se sborově ozvalo – „bankai.“
„Božsky silný.“
„Temná nebesa.“
„Nekonečný letící bůh hromu.“
„Rychlý stín.“
Firel se usmál a z kabátu vytáhl starou flétnu. „Bankai!“ vykřikl a celé jeho tělo pokryla záře jeho ničivého reiatsu.
Z modré brány za ním, vyletěly čtyři stíny – každý do jiné části bojiště. Kasumi i Mitoshiho tělo bylo najednou pryč. Jako by je někdo odnesl.
Kokumarovi zacukalo pravé oko. Zanedlouho před ním stál Firel s obrovským zářivým mečem.  
„Měl jsi pravdu, tati, měl jsi pravdu,“ přiznal si pro sebe, pak se rozběhl. Pravou nohou se odrazil a levou dopadl na kámen, od kterého se odrazil. Ve vzduchu se napřáhl a vší silou sekl proti Kokumarovi.