Kapitola desátá - Čím jsme se stali

Spoiler:

"Mohl bys mi prosím podat to pero, Iemitsu?"
"Jasnačka, Kasumi, chytej!"
Pero se proletělo vzduchem a dopadlo na zem těsně před blondýnku s dlouhými vlasy v culíku.
"Řekla jsem podat, ne hodit." Kasumi se zamračila a skrčila se pro pero.
"Jehee, promiň, Kasumi, já jsme hrozně nešikovnej!"
"Ne, ve skutečnosti jsi jen chtěl vidět můj výstřih," řekla Kasumi kysele, otočila se a šla si sednout ke svému stolu. Iemistu se jen blbě culil a červenal. Jako vždy měla pravdu.
Seděla u svého stolu a s prázdným pohledem hleděla do blikajícího LCD monitoru.
Práce advokátní koncipientky jí moc nebavila, což bylo převážně tím, že advokát, pod kterým vykonávala svoji právní praxi, byl totální idiot.
Ale co měla dělat? Navíc, tento plán bývalé vrchní kapitánky zněl docela chytře. Dostat všechny přeživší do silných pozic ve světě lidí. Teda jen některé. Pár jich mělo to štěstí, že museli dohlížet na ostatní.
Jedna z možností plánu Kokumara Yosukeho, nad kterou se Sei přemýšleli, je sice dost klišé, ale jemu je to třeba jedno, tak by to klidně udělat mohl. A tím je myšlena jeho cesta do světa lidí a pokus o ovládnutí světa. Sílu na to měl a kdyby to zkusil právě s ní, tak by se bránit mohli. Ale co kdyby to zkusil jinak?
Kasumi se nelíbila myšlenka toho, že by přišel právě do světa lidí a začal si hrát s geniální myslí mrtvého kapitána dvanácté divize, jehož tělo mu sloužilo jako schránka. Kdo ví, co by s tím dokázal. Nechápala sice, jak by mu v tom mohla zabránit jako právnička, když byla odjakživa cvičená na profesionálního zabijáka, ale mělo to aspoň tu výhodu, že v budoucnu bude moct tahat Hikara z problémů, do kterých se pořád dostává.
Opřela se o opěradlo židle na kolečkách a dvakrát se obtočila dokola. Už chtěla domů.
Očima se koukla na protější zeď, na které visely hodiny a vzdychla. "Ještě dvě hodiny," zamumlala a dost nedobrovolně se vrátila ke své práci, kterou jí byla zadaná.
Měla za úkol vyřešit nějakou zapeklitou úlohu, ale moc tomu nerozuměla, tak na to kašlala a místo toho hrála spider solitaire.

Ozvala se hlasitá rána a vzduchem prolétlo několik kapek krve. "To byla dobrá rána! Ale zkus tohle!" Bělovlasý mladík se napřáhl a s výskokem vší silou udeřil o dvě hlavy většího plešatého hromotluka. Ten se zapotácel a o dva kroky couvl.
"Už máš dost?" zeptal se bělovlas a dlaní si utřel pusu. "Au!" vykřikl, když si přejel přes prasknutý ret. "Tys mi prasknul ret? Tak jako kde jsme?" s rozpaženýma rukama nevěřícně zíral na potácejícího se velikána a kroutil u toho hlavou.
Jejich konverzaci přerušilo školní zvonění. "Hikaru, vypadni nebo tě uvidí učitel!" zakřičel na bělovlase jeden z jeho kamarádů. Hikaru byl ale moc zaměstnán olizováním zraněného rtu, takže ho úplně odignoroval. Studenti, kteří kolem rvoucí se dvojice tvořili kruh, se rozutekli do všech směrů.
Ozvala se další rána a Hikaru spadl k zemi, přičemž se ještě víc udeřil zezadu do hlavy. Už se nezmohl ani na au.
"Zůstaň ležet, Ruyichi!" zakřičel hlubokým hlasem plešatý obr a ukazoval na přitom na ležícího Hikara. Ten se jen zhluboka nadechl a pravou rukou si pohladil hruď. "Myslím, že jsem si na chvíli vyrazil dech," pomyslel si a překulil se na bok. "Ještě jsem s tebou neskončil," zamrmlal si pod nos a snažil se vyškrábat se na nohy. "Za to, že sis dovolil dotknout se mých krásných úst, ty ošklivá tlustá bramboro." S rychlým výpadem vpřed se Hikaru odrazil z dřepu a udeřil svého oponenta do brady. "AU!" zakřičel a chytil se za pěst, kterou hned na to začal hladit. "Z čeho tu pitomou bradu máš? Ze železa?" zeptal se a foukal si na dlaň.

Dveře do chodby se otevřely a vyběhl z nich vysoký blonďák s kulatými brýlemi na očích. "Hikaru, Tenzou! Co to pro všechny bonsaje na světě děláte?!" Zeptal se hystericky a rozhodil rukama.
"A, pan učitel strejda Mitoshi!" řekl Hikaru se sebejistým úšklebkem na pomláceném obličeji a pravou rukou, která tolik nebolela, ukázal na příchozího učitele znak OK.
"Já ti dám takový ok, až ti z toho bude špatně, jste oba po škole!" Ačkoliv ho z toho bolelo srdce, musel to udělat. Hikaru se choval jako puberťák, vůbec nedosahoval takových kvalit jako jeho otec! "Jsou stejní," pomyslel si Mitoshi, čímž vyvrátil předchozí větu vypravěče.
Hikaru vykulil oči. "Ale, já mám dneska..." Ke konci věty se zasekl a smutně koukal na Mitoshiho.
"Já vím, máš smůlu. Kdyby jsi se pořád nerval, tak bys tam klidně mohl jít!" s tím Mitoshi opět zalezl do třídy a zavřel za sebou dveře.
"...Rande." Hikaru smutně dokončil větu, a pak dostal další ránu pěstí, která ho položila k zemi.

"Pane ministře."
"Pane ministře."
Dva muži v černých oblecích si podali ruce. Jeden z nich byl dost starý, mohl mít snad kolem osmdesátky! To byl dost úctyhodný věk na pozici, kterou vykonával.
"Jsem rád, že jsme se mohli sejít takhle dopředu, abychom předešli oněm nepříjemným záležitostem," řekl stařec a uklonil se.
"Ano," odpověděl ten druhý. "Také jsem rád, že jste přišel k rozumu." Vysoký hnědovlasý už se tvářil dost seriózně, takže bylo zřejmé, že svoji poslední větu myslel vážně.
"Co prosím? Já myslel, že se scházíme v přátelském duchu."
"Samozřejmě," odpověděl hnědovlasý a upravil si upravil si sako. "Ale to nemění nic na faktu, že jste se doteď choval jako nadřazený idiot." Tohle starý ministr armády nečekal. V jeho obličeji zamrzl infarktový výraz. Kdyby byl tak o třicet let mladší, nejspíš by svého mladého kolegu udeřil. Měl by se k němu přece chovat s úctou!
"Pane ministře Izumi, takové vyjadřování si vyprošuji!"
"Tak jste měl poslouchat moje rady, dokud nebylo pozdě." Razaki si zachoval svůj klid, což dědulu očividně vytáčelo ještě víc. Se zdviženým ukazováčkem začal hnědovlasému ministrovi máchat před obličejem.
"Uznávám, že jste měl v nějakých případech pravdu! Ale to bylo jen štěstí! Co asi tak může ministr financí vědět o armádě!!" Zakřičel celý rudý a kulil přitom oči na muže stojícího naproti něj. Nastala chvíle ticha, kterou Razaki přerušil tím, že se jen pousmál.

"Další!" Řekl muž s dlouhými bílými vlasy sedící za barem a flákl s prázdnou půllitrovou sklenicí na plochu před sebou. Barman zrovna leštil nádobí, které umýval. Už bylo dost pozdě.
"Hele, chlape, už jsi měl dost? Pro dnešek to prostě zabal a jdi domů," odpověděl na jeho žádost barman, zakroutil hlavou a dál se věnoval své činnosti.
Zákazník byl dost šokován tím, co mu teď řekl. Znovu bouchl se sklenicí a naštvaně se na chlápka za barem podíval. "Náš zákazník náš pán ne?"
"Snad mi to prominete pane, ale jste vožralej jak duha, měl byste to fakt zabalit. Na takový jako jste vy dneska nemám náladu." Barman hodil s utěrkou pod výčep a došel ke dřevěným dvířkům, kterými prošel až k opilému.
"Tak pojďte, pomůžu vám."
"Nesahej na mě."
Barman vzdychl a položil bělovlasému, který se dobrovolně nechtěl vzdát svého místa na barové židli, ruku na rameno. To byla chyba, protože ho za tu ruku chytil a hodil s ním o zem.
"Říkal jsem, abys na mě nesahal," řekl chlápek a konečně vstal. Jeho první kroky byly dost nemotorné. Dopotácel se ke dvířkům, kterýma předtím prošel barman, vzal první láhev whiskey, co mu přišla pod ruku a zamířil si to pryč z lokálu.
"Hej.. P-počkej! To nemůžeš!" snažil se ho barman zastavit, ale opilec se jen zastavil, otočil se a věnoval barmanovi nenávistný pohled.
Barman si všiml, že má na svém bílém oděvu cedulku s titulem a jménem - Stein Daisuke.

_________________________________________

O dalších postavách se dozvíte v příštích kapitolách