Kapitola sedmá - Síla zvyku

Spoiler:

Z temného koutu knihovny se ozval zvuk zaklapnutí knihy. "Zajímavý příběh," pomysle si kapitán desáté divize, hlavní správce knihovny a naposledy se podíval na obal před tím, než vstal a zařadil knihu do patřičného regálu.
Za ty roky mu tohle místo opravdu přirostlo k srdci. Občas se rád jen tak procházel knihovnou a prohlížel si její obsah. Miloval ten klid a těšil se na to, až se vždycky posadí na své místo a otevře jednu z knih, které náhodně vybírá.
Koho by to napadlo, že bývalý zástupce kapitána jedenácté divize, druhý největší hrdlořez, se promění v tichého chlapíka, který si vychutnává četbu. Dokonce i romantickou.
Shizuro pozdravil jednoho ze svých kolegů, který zrovna urovnával knihy v kategorii naučná literatura a prošel kolem něj ke dveřím, které vedly do dvora desáté divize.
Dnešek byl poměrně ponurý, od rána pršelo a byla zima, aby si zachoval aspoň trochu důstojný vzhled, rozhodl se, že si rukama zakryje svoje dlouhé stříbrné vlasy a klusem si to zamířil přes dvůr ke hlavní budově, kde se nacházela jeho kancelář.
Sotva prošel dveřmi dovnitř narazil na líbající se páreček. Nutno podotknout, že chlapec, který to zřejmě dělal poprvé, málem vyletěl z kůže, když spatřil svého kapitána. Dívka to brala trochu lépe, ale i tak na ní bylo vidět, že se stydí. Shizuro se začal smát. "Klid, děcka, klidně pokračujte, já nejsem žádnej kazišuk," zamával rukama a se smíchem pokračoval chodbou dál. Než zatočil za roh, uslyšel ještě něco jako: "ehh, d-díky?"
Zanedlouho se kapitán objevil ve své kanceláři. Desátá divize za ty roky skutečně zbohatla, takže kancelář zdobily různé dekorace jako obrazy se zlatými rámy, vzácné květiny nebo strouhátko na tužky ve tvaru pudla, které měl Shizuro na svém stole.
Kapitán se posadil na svoji vyhřívanou židli a hodil nohy na stůl. Den jako ten dnešní si přímo říkal o odpočinek.
Ten si však Shizuro neužil moc dlouho, protože se mu v kanceláři objevil jiný kapitán - Kuchiki Yasumaru. Shizuro se lekl stejně jako předtím ten líbající se chlapec. "Kapitáne Kuchiki!" vykřikl trochu naštvaně, tohle se totiž nedělá.
Kapitán Kuchiki se však tvářil dost vážně, muselo se jednat o něco urgentního. "Kapitáne Makato," řekl tak drsně, jak to Yasumaru jen dokázal (pozn. představte si motorovou pilu značky Hello Kitty).
Shizuro se narovnal a pozorně sledovala kapitána šesté divize, který si zakašláním pročistil krk. "Přišel jsem vám oznámit, že kapitánka Haruka společně s dalšími šesti kapitány je mimo Seireitei. Podle zpráv, které ostatní kapitáni zanechali, se zdá, že jsou na stopě bývalého kapitána dvanácté divize, Ramperougeho."
Shizuro moc dobře věděl, co to znamená. Zhluboka se nadechl a postavil se. "Chápu," řekl jen a obešel stůl. "Chcete se za nimi vydat, Yasumaru-kun?" zeptal se kapitán Makata a postavil se naproti svého kolegy.
Yasumaru přikývl. "Ano, to bych chtěl!" odpověděl a čekal na to, co mu na to kapitán desáté divize řekne. Shizuro se zamyslel. Nejlepší by bylo, kdyby mohl jít i on. Chtěl by. Tak dlouho si přál nakopat tomu hajzlovi zadnici za to všechno, co napáchal. Shizuro sám na něj má nepříjemnou vzpomínku na své hrudi.
"Dobře, jako zastupující velitel Gotei 13 vám dávám své svolení. Můžete jít," dostal ze sebe nakonec a pokynul Yasumarovi rukou ke dveřím. Shizuro nemohl opustit Seireitei. Pokud vrchní kapitán nebyl přítomen, on fungoval jako jeho hlavní zástupce - to byly rozkazy z Centrály 46.
Yasumaru přikývl s vděčným výrazem ve tváři. "Děkuji, kapitáne!" řekl a pomocí shunpa zmizel z knihovníkovy kanceláře.
Shizuro se opřel o stůl a zahleděl se do země.


Shizuro společně s kapitánem osmé divize Tomisurou, vyrazil kupředu. Měl vztek. Co si sakra Satoshi o sobě myslel, šašek pitomej. Akio padl k zemi jako pytel brambor a Satoshi nepohnul ani brvou.
Už byli oba blízko! Kapitán desáté divize věřil, že jsou schopni jej porazit. On i Tomisura na to byli dost silní. Satoshi ale sekl a proti oběma vyletěla větrná vlna. Shizuro to odnesl hůř, než Raiden. Útok ho odhodil až do jednoho z nedalekých kamenných domů. Až takové selhání nečekal.
Ležel si tam v sutinách a nedokázal poručit jedinému svalu, aby se pohnul. Z nedalekého bojiště cítil míchající se drtivá reiatsu jednotlivých kapitánů a zástupců. Musel něco udělat!
"Pohni se, sakra!" zakřičel sám na sebe ve svých myšlenkách. Nic. Nevěděl, čím to je. Jestli se zranil tak moc, že ochrnul nebo je to prostě z toho šoku, který zažil, když s ním Satoshi hodil jako, kdyby všechny ty roky tréninku byly úplně zbytečný.
Ze všeho toho přemýšlení dostal ještě větší vztek než měl a to mu pomohlo k tomu, aby se dokázal pohnout. Uviděl hlubokou ránu na své hrudi, kterou mu Satoshi způsobil tím útokem. Chtěl zažertovat nad tím, že se bude moct chlubit Ryuukovi, jak krásnou jizvu bude mít, ale pak si uvědomil, že pravděpodobně vykrvácí a umře, takže všechny vtípky šly stranou a začalo zmatkování. Pravou rukou se zapřel o jeden z kamenů, který se vedle něj válel, ale za chvíli toho litoval, protože kámen popojel a zapadl do štěrbiny, která se pod ním tím tlakem vytvořila, takže kapitán ucítil dost nepříjemnou bolest ze vší té své snahy.
Chystal se proklínat Satoshiho, jak jen dokázal, ale mluvení ho bolelo, takže zůstal jen u myšlenek typu - "hajzl, kretén, debil, idiot..." a samozřejmě dalších, které radši zveřejňovat nebudu.
Tohle bylo poprvé za hodně dlouhou dobu, co si Shizuro uvědomoval jednu věc - měl strach. V jedenácté divizi to bylo slovo, které členové neznali. Když šlo do tuhého šli si pro smrt, ale teď? Ačkoliv si o sobě kapitán pořád myslel, že je nejdrsnější drsňák, který se kdy narodil, pravda byla taková, že vlivem svého okolí se začal měnit v něco více lidského, pokud ten termín můžu použít vzhledem k tomu, že není člověk.
"Co mám sakra dělat?" zeptal se nahlas a znovu se zapřel, tentokrát oběma rukama.




"Ryuuko, Keiko, Saii, Daisuke..." Shizuro shunpoval lesem a vyhýbal se větvím, které by mu nepříjemně mohly orazítkovat obličej. "Doufám, že se o Seireitei postaráte," řekl si pro sebe a ohlédl se zpět k městu, které opouštěl, ačkoliv to měl zakázané. Tohle pro něj ale bylo daleko důležitější. Měl jít už s Yasumarem. Byla to prostě taková síla zvyku, nikdy nebyl ten, kdo zůstal sedět na zadku, když ostatní bojovali.
Doufal jen, že nebude mít zpoždění, které by někoho z jeho přátel a kolegů stálo život. "Vydržte!" zakřičel a s výbuchem reiatsu přidal neuvěřitelnou rychlostí.
Šel po stopě reiatsu, kterou za sebou nechal Yasumaru. Věřil ve schopnosti kapitána šesté divize, určitě šel správným směrem. No, nic jiného mu nezbývalo. Snad se Yasumaru nezdejchl za nějakou ženskou nebo tak něco. To by bylo trapné.
Čím rychleji se blížil k bojišti, tím více pociťoval tu sílu, která místo musela doslova drtit. Pokud tohle nebyl bankai vrchní kapitánky, tak byl Shizuro jelen.
Jenže to nebylo všechno. Ta temná síla. Muselo se jednat o Satoshiho. Určitě.




"Děkuju, kapitáne Steine," poděkoval Shizuro, když ho bělovlasý kapitán s cigaretou v puse vyléčil. Levou rukou si přejel přes jizvu, která teď zdobila jeho hrudník. "Za to jednou zaplatí, opičák jeden," pomyslel si a zvedl pohled k doktorovi, který si něco zapisoval do sešitu.
"Myslíte si, že jsme dost silní na to, abychom ho dokázali porazit? Z toho, co jsem viděl. Připadal jsem si jen jako tupec a když kapitán Tomisura padl, tak," zasekl se.
Daisuke mrkl a podíval se do strany. S dalším mrknutím se jeho pohled vrátil na kapitána desítky. "Já nevím, kapitáne." Zdálo se, že Stein je z toho všeho také dost zaskočený a nebylo se mu co divit. Celá nemocnice byla přeplněná zraněnými a na dvoře byly mrtvoly. Na hromadě. Už se totiž jinam nevešly.
Shizuro ze zhluboka nadechl a zavřel oči. "Jednou ho porazíme, uvidíte," řekl nakonec sebejistě, což nejspíš kapitánovi čtyřky dodalo trochu lepší nálady, na chvíli se totiž usmál.




Satoshi v obou rukách držel dva velké meče, ze kterých se podivně kouřilo. Běžel proti kapitánovi třetí divize, Izumimu, který vypadal dost vyčerpaně. Satoshi však na rozdíl od něj ne. Byl jako vždy úplně v pořádku. Nedotčen a v jeho obličeji se opět nacházel onen nasírající výraz plný klidu.
Razaki se postavil do obranné pozice a bolestivě vzdychl. Měl na zádech ošklivou ránou, ze které vycházel stejný kouř jako ze Satoshiho mečů.
Zrádce Seireitei se už blížil. Vypadalo to, že Razakiho osudná hodina právě nastala. Satoshi se napřáhl a ...
... V ten moment ho do země zarazil kapitán desáté divize.
"Dlouho jsme se neviděli, Satoshi!" zakřičel výsměšně a pomocí shunpa vzal kapitána třetí divize do bezpečí.
Satoshi teď žral hlínu v menším kráteru. Útok ze zálohy nejspíš vůbec nečekal. Když se vyhrabal, vypadal opravdu hodně naštvaně.
Shizuro si až teď všiml toho, že všichni na bojišti jsou vyřízení. Kapitánka první divize ležela nehybně na zemi, vedle ní kapitán devítky a kapitán dvojky.
Kapitány Ukitakeho a Kioshiho nikde neviděl, stejně tak kapitána páté divize.
Co jim to monstrum udělalo?! Shizuro se naštvaně vyřítil proti kráteru, ve kterém se krčila tmavá postava a sekl oběma svými zanpakuto. Naštvaný emouš ho však odpálil proti Razakimu. Shizuro si až teď uvědomil, jak moc je kapitán trojky drsnej, když jako poslední stál. A kde byl sakra Yasumaru? Uvědomil si, že jeho stopu přestal sledovat v momentě, kdy ucítil reiatsu bojujících kapitánů.
Oba poslední stojící kapitáni padli k zemi. Shizuro uslyšel Satoshiho šílený smích a ucítil zesílení temné aury, která ho obklopovala. Měl strach, že je konec.

Bývalý kapitán dvanáctky vylezl z kráteru a sebevědomým krokem si to zamířil ke dvojici. Nepřestal se chechtat. Shizuro byl vzteky bez sebe. "Proč seš tak hroznej sráč, Satoshi?!" zakřičel na něj. Satoshi se zastavil a chystal se odpovědět, ale pak jen vykulil oči, když ho přerušil výbuch masivního reiatsu za jeho zády.
Shizuro ucítil, jak se mu na těle objevila husí kůže, tohle opravdu nečekal.
"Ptám se na to samý, Satoshi," ozval se hlas staré ženy, která stála vedle jednookého kapitána šesté divize.