Kapitola čtvrtá - Pro mé milované

Spoiler:

Bělovlasý kapitán odcházel z pokoje, ve kterém ležel jeho zraněný zástupce - Antero Mitoshi. Ve tváři se mu usadil takový pochmurný výraz, což bylo pochopitelné. Yoshiro tak nějak počítal s tím, že dnešek se neobejde bez zrát na životech. To, že doposud zemřel jen kapitán první divize byl v podstatě zázrak. Možná to ale bylo tím, že se Satoshi jen snažil utéct a Izanagi mu v tom hodlal zabránit vším, co dokázal nabídnout.
Obě ruce strčil do kapes a svižným krokem si to mířil pryč z nemocnice. Hlavou se mu honilo jen pár myšlenek a většina z nich se zaměřovala na jeho syna a co by s ním bylo, kdyby se dnes nevrátil zpět domů. Ty další mířily směrem k Satoshimu. Yoshiro se pořád snažil přijít na to, proč jeden z nejvýznamnějších a nejváženějších kapitánů Gotei 13 zradil a udělal něco tak odporného. Yoshiro se rozhodl, že ho chytí a zabije. Nic jiného mu nezbylo. Na vyjednávání už bylo pozdě.
Už se chystal otevřít dveře a vyrazit na meeting s ostatními účastníky honu, když uslyšel známý hlas, "Ruyichi." Yoshiro se otočil, vytáhl ruce z kapes a pokrčil rameny, "dneska mě tu zavřít nemůžeš, mám důležitej úkol, Genmíku," řekl provokativně  bělovlasý kapitán muži se senbonem mezi rty.
Genma se opřel o zeď a ukazováčkem a palcem pravé ruky si z úst špejli vytáhl, "nejradši bych vás tu zavřel. Viděl jste co udělal s ostatníma, že jo?"
"Viděl."
"A?" otázal se Genma s mávnutím levé ruky.
"Někdo ho musí zastavit," odpověděl kapitán hrubým hlasem, který zároveň říkal - neotravuj, nemám na tebe čas. Genma zakroutil hlavou, "doporučuju vám, aby ste se nevracel, protože když se vrátíte zažijete tu peklo," řekl zcela vážným hlasem, ale Yoshiro doktora už znal. Tohle si oba dělali dost často. Yoshiro složil ruce na prsou a ušklíbl se, "slibuješ?"
"Slibuju."
Yoshiro se znovu otočil na odchod, ale nohy ho neposlouchaly. Chtěl ještě chvíli zůstat v přítomnosti svojí nemesis. "Genmo?" oslovil důstojníka čtvrté divize, který si zrovna vracel svůj senbon tam, kde ho měl vždycky. Zamrkal, "ano?"
"Díky."
"Už radši vypadněte, Ruyichi," řekl a oběma rukama naznačoval, že má kapitán, kterého nikdy nebyl schopen zadržet, jít.
Yoshiro otevřel dveře a vyrazil plnit svůj úkol. Nebyl ještě tak daleko ode dveří, aby neslyšel Genmu, jak říká - "A koukejte se vrátit..."
Kapitán se zakřenil, "protiřečíš si.."


"Razaki, teď!!" zakřičel Yoshiro. Kapitán třetí divize se se svojí ohnivou zanpakuto snesl z nebe přímo na kapitána dvanácté divize, který si procházkovým tempem kráčel lesem.
Jak útočníka, tak cíl pohltila ohnivá exploze, po které se vypařilo několik stromů a ty další začaly hořet. Yoshiro musel seskočit ze silné větve, na které dřepěl a pozoroval situaci, protože také chytla.
Ohnivá zanpakuto v lese měla svoje nevýhody.
Svýma žlutýma očima se rozhlédnul po okolí a ujistil se, že jsou všichni na svých pozicích, sám vyběhl přímo k Razakimu a Satoshimu. Zatím nic neviděl, z místa exploze nebylo nic vidět a Yoshiro se jen modlil, aby byl Razaki v pořádku. Použil shunpo, proletěl kouřem a vzal sebou i popáleného kapitána třetí divize. "Taky jsi musel použít to, co zraňuje i tebe, že jo?" zeptal se naštvaně, načež Razaki jen mávl rukou, "jsem v pohodě, Yoshiro."
To zas až taková pravda nebyla, Razaki měl popálenou celou pravou ruku - ošklivě.
"Dobrý pokus, kapitáne Izumi," ozvalo se. Yoshiro si byl jistý tím, že když používal shunpo, nikoho jiného v oblaku černého kouře nepotkal. Ale i přesto tam kapitán dvanácté divize stál. Konečně na něj bylo vidět. Výraz v jeho obličeji byl strašidelně klidný a jeho oči doslova probodávaly. Jeho meč byl však v pochvě, Yoshiro vycítil příležitost!
Použil svoje nejrychlejší shunpo - ano, to nejrychlejší z celého Seireitei, aby zaútočil na svůj cíl a zasadil mu fatální ránu ještě před tím, než bude moct někomu dalšímu ublížit.
Yoshiro dopadl na nohy několik metrů za Satoshim, který pořád stál na stejném místě bez hnutí.
"Ruyichi Yoshiro. Tohle bylo to, nejrychlejší shunpo v celém Soul Society? Působivé, to se musí nechat," zatleskal Satoshi a v jeho obličeji se na sekundu objevil psychopatický výraz, který by mu mohl závidět kdejaký uchyl.
Yoshiro se podíval na svojí dlaň. Byla krvavá. Naopak Satoshimu nejspíš nic nebylo. A to cítil, jak svojí čepelí přesekl jeho krční tepnu. Zvedl hlavu a koukl se za sebe na svého oponenta, pak jen zvedl ruku a zamával s ní.
Z nebe se najednou sneslo několik dalších kapitánů, kteří na Satoshiho zaútočili. Jenže...
Nezdálo se, že by cokoliv z toho, co udělali, mělo nějaký efekt. Kapitán dvanáctky kolem sebe švihem ruky vytvořil podivnou bariéru, která nepřipomínala žádné z obranných kido, které Yoshiro znal a navíc z něj teď bylo cítit odporné reiatsu, které shinigamimu nepatřilo.
Kapitán sedmé divize po boku kapitána třinácté divize útočili fyzickými útoky, ale jejich oponent se všemu vyhl a zbytek odrazil stejnou obranou jako předtím. Yoshiro ho pozoroval a snažil se přijít na to, jak by jeho defenzívu mohl prorazit, měl ale malý problém - ošklivou sečnou ránu na hrudi, kterou mu Satoshi způsobil neznámo jak.


Yoshiro se objevil vedle dětské postýlky, ve které spalo malé bělovlasé dítě. Postýlka byla ve stejném pokoji jako velká manželská postel, ve které teď ale spala jen jedna osoba - Yoshirova manželka Konan. Musela být unavená, Hikaru jí určitě nenechal pořádně vyspat.
Pravou rukou Hikara pohladil v jeho krátkých bílých vlasech, pak se naklonil a políbil ho na čelo. Hikaru udělal podivný miminkovský zvuk, který Yoshira trochu vystrašil. On se v dětech nikdy moc nevyznal, nerozuměl tomu, co chtějí, proč dělají to, co dělají. Nebyl to otec roku, ale to nejdůležitější splňoval - svého syna miloval a věděl, že jednoho dne na něj bude hrdý.
Konan se začala protahovat a odzívla si. Yoshiro neměl v úmyslu probudit jí, ale když uviděl pár jantarových očí, jak na něj mrká, usmál se.
"Yoshiro?" zašeptala a natáhla směrem k němu pravou ruku.
Kapitán přišel k posteli, posadil se a podal jí svoji ruku. "Proč jsi oblečený? Ty někam jdeš?" zeptala se a promnula si oči.
"Ano, musím.. Musím někam jít. Je to důležité," odpověděl tichým uklidňujícím hlasem a druhou rukou jí pohladil po té její.
"A kdy se vrátíš?"
"Brzy."


Zkrvavený kapitán deváté divize klečel před Satoshim, na jehož těle nebyl jediný škrábanec. Zrádce se usmíval a začal počítat zraněné kapitány v okolí. Nezabil je. Mohl, ale neudělal to. Yoshiro to nechápal. Většina z nich použila bankai a snažila se jej rozdrtit jako švába. On. Vždycky jen mávl rukou a tím je poslal k zemi. Co je sakra zač?
"Ty nejsi, Satoshi, že?" protlačil Yoshiro skrz zuby a díval se svému oponentovi do očí.
"Ale kdepak, já jsem Satoshi, tedy. Jsem, i nejsem. Mám vše, co měl on. A něco navíc."
Yoshiro zakroutil hlavou, "přestaň kecat nesmysly." Vyplivl před sebe na zem krev a v pravé ruce sevřel svůj meč, který byl pořád v uzavřeném stavu.
"Ruyichi Yoshiro, měl o vás takový zajímavý výzkum. Tenkrát. Měl jste tady na obličeji," začal si ukazovat na tvář, "takové tetování. Ovládal jste zajímavou schopnost. Víte, že kdyby jste se jí nevzdal, tak jste nemusel být jako.. Mravenec. Ale mohl jste být třeba jako, hmm, pavouk."
"Nemám rád pavouky," odvětil Yoshiro drze a upřel oči na svůj meč.
"Bankai."
Zranění kapitáni odletěli někam do křoví. Satoshi si jen zakryl oči, aby mu do nich nevletěl štěrk.
Yoshiro před svým oponentem stál v podobě padlého anděla. Tedy - v podobě svého bankaie. Měl černé vlasy a rudé oči. Sám ale cítil, že to nebude mít moc slavný efekt. Na vlastní kůži zažil Hikakův bankai a měl co dělat, aby to vůbec přežil. Tomuto šaškovi to nic neudělalo. K tomu všemu byl kapitán devítky zraněný.
"Hmm," Satoshi se zamyslel, "cítím to, kapitáne, tohle nemá s tím, o čem jsem mluvil nic společného."
Klidným krokem vyrazil bělovlasovi naproti. Yoshirův meč začal černat, jelikož ho obklopila duševní energie, kterou hodlal Satoshimu vpálit přímo do ksichtu.
Pět metrů. Čtyři metry. Tři metry. Dva metry. Už, už... Byl dostatečně blízko. Yoshiro proti němu vystřelil jako raketa a sekl mu svým mečem přímo proti obličeji. Zasáhl. Oba dva kapitány pohltila exploze Yoshirova útoku.
.   .    .
"Ruyichi Yoshiro, pozoruhodné," konstatoval Satoshi, když si utíral vlastní krev z čela. Yoshiro uskočil o pár metrů dozadu. Sám při tom útoku přišel o svoji pravou ruku od loktu dolů a on z toho má jen škrábanec na čele?!
"Teď já." Satoshi zvedl obě ruce k nebi. Yoshiro na nic nechtěl čekat - jeho meč začal zářit rudě a vypařil se. Kapitán deváté divize také namířil ruku k nebi, které mezitím zčernalo a ukázal s ní na Satoshiho.
Obrovský meč tvořený z rudého reiryoku se snesl z nebe a mířil přímo na Yoshirova oponenta. Bylo to největší eso kapitána deváté divize. Útok, který by nemohl ustát ani ten nejtužší nepřítel. Yoshiro v tomto případě však doufal, že ho aspoň zraní. Sám už nemohl, tak by ho pak třeba dorazil někdo jiný, ale aspoň ho zranit!!
"No a přesně s tím jsem počítal," řekl Satoshi s necitlivým úšklebkem a oběma rukama švihl směrem k Yoshirovi. Rudý meč změnil dráhu letu a narazil přímo do kapitána deváté divize.
Les pohltila další mohutná exploze.


V kanceláři kapitána deváté divize něco zašustilo. Bílý kabát zavlál a Yoshiro na svůj stůl položil zapečetěnou obálku, na které stálo - Epitaf. Otevřete v případě, že se nevrátím. R. Y.
Škodolibě se zasmál, zakroutil hlavou a dalším shunpem zmizel pryč.


S nepřítomným výrazem v očích ležel na zádech uprostřed velkého kráteru. Jeho nepřítel už byl dávno pryč. Jediné co po něm zbylo, byla agónie. Nebyla to však fyzická bolest. Yoshiro zklamal sám sebe. Zklamal svoji rodinu. Zklamal svoje přátele. Snažil se myslet jen na jednu věc. Udělal to pro ně. Chtěl je ochránit. Ochránit své milované.
Koutkem oka uviděl, jak k němu běží jeho dlouholetý kamarád Razaki a něco zoufale křičí. Yoshiro mu ale nerozuměl. Nic neslyšel. Kromě bušení vlastního srdce. Zpomalovalo.
Podíval se nahoru. Černá nebesa za začala vyjasňovat.
"Konan. Hikaru. Mitoshi. Razaki. Hikaku. Yasumaru. Genmo..." Snažil se myslet na ty, kteří byli jeho srdci nejbližší. Chtěl být s nimi. Zavřel oči.

Datenshi, kterou stále svíral v ruce, se rozpadla na prach....