Horský průsmyk (S)

Jak si tam Hikaku tak pěkně seděl a opíral se o skálu, ucítil otřes. Ten byl brzy následován hrozivou hlasitou ránou. Instinktivně se musel podívat nahoru - a když tak učil, spatřil několik obrovských kamenů, které mířily přímo na něj. Problém byl v tom, že nebylo moc míst k uhnutí a k tomu všemu Hikaku nemohl používat reiatsu.

Otřes, který ucítil jej vylekal. Jeho instinkt mu radil "Koukni nahoru." A taky tak učinil. To co uviděl jej moc nepotěšilo, až do doby, kdy si uvědomil že je to jasná cesta vzhůru a i přes tu únavu našel v sobě ještě síly a mocným skokem se přesunul na první z kamenů a rychle pokračoval dál a dál. Když už jsme v tom anime. Nevěděl zda najde na konci padajících kamenů místo kam by mohl pevně dopadnout, ale jak se říká "Risk je zisk."

Hikaku zrovna přeskakoval z jednoho kamene na druhý, když ucítil, že do něj něco narazilo a vychýlilo ho to ze směru, kterým skákal. Hikaku teď letěl přímo proti hoře a brzy si nehezky odřel velkou část svého těla o tvrdou kamennou zeď.
S tím přišel další problém. Zeď už byla téměř svislá, takže se musel něčeho chytit, aby nepadal dolů.

Zatím vše vycházelo podle plánu kámen po kameni stoupal Hikaku víš a víš. Byl nadšen z toho jak se mu to daří, ovšem asi předčasně, najednou do něj něco strčilo či udeřilo a on nabral to jediné co bylo možné, samotnou horu. Padal dolů a tak musel uvažovat rychle. "Tam." pronesl když zpozoroval štěrbinu ve skále kousek pod sebou. Opět přišel čas na Kabashiho pomoc. "Nezklam mě."Hnalo se mu hlavou když se rozmáchl a pokusil se zabořit meč do skály. Samozřejmě měl obrovský strach o svůj život, nebyl to žádný kamzík, ani kočka, která by dopadla na všechny čtyři či případně spoléhala na dalších osm životů.

A tak tam Hikaku visel držíc se svého meče.
Kapitán sedmé divize v další situaci, během které by stačil jeden maličký chybný krok a pravděpodobně by byl mrtvý.
No a další problém - nikde kolem nebylo nic dalšího, čeho by se Hikaku mohl chytit.
"Zdravíčko," ozval se hlas kapitána deváté divize, který si jen tak seděl ve vzduchu na stlačeném reiatsu několik metrů od Hikaka. "Vidím, že máte trochu problém, co s tím?" zeptal se.

"Zabiju tě, přísahám že tě zabiju." Řval Hiakův hlas v hlavě, samozřejmě to nemyslel vážně ale ten cvok ho opravdu štval. "Tohle bylo zákeřné kapitáne." Ale co s tím mohl dělat. I na tohle měl být připravený. Mezitím se Hikaku přitáhl nahoru a dřepl si na Kabashiho."Co s tím? To je jednoduché.." Jak se tak rukama držel Kabashiho, zapřel se nohama o zeď a v plné rychlosti vystartoval proti Yoshirovi, od kterého se zase odrazil o kousek víš. Tedy snad. Ten chlap byl blázen, ale to Hikaku taky. Takže se mu začínal líbit.

Ruyichi Yoshiro

Yoshiro se cítil opravu dobře, skoro jako opravdový mistr, který má svého žáka a dostal se do bodu, kdy mu může ukázat, že je lepší než on. Všechno šlo podle plánu.. Tedy až do chvíle, než mu Hikaku šlápl na ksicht a Yoshiro sám ztratil kontrolu nad svými duševními částicemi, kterými se udržoval ve vzduchu. To zapříčinilo jen jednu věc. Ano, začal padat k zemi.

Kapitánovi sedmé divize se podařilo odrazit se od Yoshirova účesu dost na to, aby se mohl chytit výklenku, na který se mohl vytáhnout a z něj pokračovat šplháním.

"Ádijé" špitl při tom neskutečném odrazu a mířil do nekonečna a ještě dál, tedy k výklenku, který byl jeho záchytným bodem. Vyáhl se tedy nahoru a pohledem sjel dolů do prázdna. Yoshira tam nikde neviděl a po pravdě měl o něj docela starch, ale věděl že je to zkušený kapitán a jistě je v pořádku. Konečně si mohl na chvíli odpočinout. Avšak teď se snažil být připravený na všechno a ne jen to. Začal se soustředit na Yoshirovo reiatsu aby jej pro příště vycítil. Po zaslouženém odpočinku tedy začal šplhat dál. "Yoshiro snad si v pořádku." Bylo to poprvé co Yoshira oslovil jménem, ale ten to snad neslyšel. Hikaku v duchu opět děkoval Kabashimu za jeho přítomnost.

Ruyichi Yoshiro

Jak si tak padal dolů, naštvaně si odfrkl. Pomalu a rovnoměrně pod svýma nohama začal hromadit svoje reiatsu, aby jeho brzdění nebylo okamžité. Nedopadlo by to dobře.
Když se zastavil, překřížil ruce na prsou a zakroutil hlavou. Kapitán sedmé divize překvapil. Bylo to rozhodně chytré a Yoshiro by pravděpodobně udělal to samé. Jak je možné, že ho to nenapadlo? Nakonec se tomu zasmál. Hlavně teda sobě. Už asi začínal stárnout.

Pomalu a s velkou rozvahou lezl dál a dál. Nehodlal již nic riskovat a dal na opatrnost. Tu a tam si opět pomohl Kabashim a nebo si na něm, zabodnutém ve skále pokud to bylo možné, odpočinul. V hlavě si vybavil obraz toho skoku před pár chvílemi, byl na sebe částečně i trochu hrdý, protože dobře věděl že kdyby to byl Yoshiro alespoň trochu čekal, nedopadlo by to pro něj dobře. Únava na něj opět začínala doléhat a tak si po dlouhé době lezení zase dopřál chvíli odpočinku na malém skalním výběžku. Kabashi opět trčel ze skály nad ním a on se jej jednou rukou pořád přidržoval, to kdyby nastal další otřes nebo by se prostě jen výběžek pod ním rozhodl že se odštěpí od skály.

Ruyichi Yoshiro

Ještě chvíli tam postával dole a přemýšlel nad tím, jak by mohl poškádlit Hikaka. Moc si to užíval na to, že měl prožívat psychické mučení.
Bělovlasý kapitán se zhluboka nadechl, přikrčil se a odrazil. Jako Superman letěl obrovskou rychlostí nahoru - přímo proti Hikakovi. Chytil ho za pravou nohu a letěl dál. Kapitán sedmé divize teď letěl s Yoshirem.
"Omlouvám se, kapitáne," řekl, udělal otočku a vší silou Hikaka hodil proti hoře. No, co se asi stalo. Jsme v Bleachi, takže Hikaku udělal svým tělem kráter do a proletěl do nějaké přírodní šachty. Naštěstí Kabashiho pořád držel v ruce. Neměnilo to nic na tom, že teď letěl někam dolů a vůbec neviděl, protože byla hrozná tma. Cítil, že se ještě víc dřel o kamennou stěnu.. Nebylo to příjemné.

Lezení mu šlo jedna radost až do chvíle kdy jej Yoshiro vzal na menší výlet. Cestu vzhůru si užíval v domnění že mu Yoshiro chce pomoct. Ovšem záhy se přesvědčil o omylu, když to v nehorázné rychlosti napálil do zdi jíž prorazil a octl se ve středu země, tedy alespoň si tak připadal, když chvíli letěl prostorem bez zdi, avšak tato překážka znovu následovala na konci oné šachty, když sebou mrskl o zeď pravděpodobně si něco udělal se zády, protože pocítil neskutečnou bolest, ale tu teď musel na okamžik potlačit, když začal sjíždět po zdi dolů. Odrazil se nohama od zdi, podobně jako když vystartoval proti Yoshirovi a pokusil se zachytit výběžku na protější stěně. Jedno bylo jasné, Yoshiro ho pěkně nasral.

Ruyichi Yoshiro

Sám teď měl co dělat, aby ubrzdil svoje tělo, které letělo opravdu rychle proti velké kamenné plošině.
Natáhl před sebe obě ruce a začal v nich stlačovat reiatsu, aby mohl pomalu brzdit. Snaha byla, Yoshiro.
Bělovlasý kapitán deváté divize proletěl kamennou plošinou a kdyby před sebou neměl stlačené reiatsu, pravděpodobně by si zlomil obě ruce. Průlet kamenem ho naštěstí zbrzdil dost na to, aby se dokázal sám zastavit.
Opakoval proces se stlačováním a zanedlouho si pod sebou vytvořil malou plošinku na které se posadil. Podíval se na svoje ruce a hlasitě vzdychl.
Měl otrhané rukávy až po ramena a z levé ruky mu kapala krev.
"Trochu jsem to přehnal,"   přiznal si a pravačkou se poškrábal za uchem.
"Jak to asi jde Hikakovi? Doufám, že jsem ho nezabil," pomyslel si a zamračil se, "ne, určitě ne," odpověděl si nakonec nahlas a protáhl se.
Zraněnou ruku si nechal položenou na nohách a pravou se opřel za zády. Svýma žlutýma očima vzhlídl k nebi a jen tak na něj koukal.
Počasí dnes bylo moc hezké. Tady nahoře byla docela zima, ale nic, co by trénovaný voják, jakým Yoshiro bezpochyby byl, nevydržel. Navíc byl na rozdíl od kapitána sedmé divize oblečený. Měl na sobě svoji speciální uniformu, která byla vyrobena složením několika různých typů vrstev, které Yoshira chrání proti různým vlivům - mezi nimi byl i chlad.
Pravou rukou, kterou se opíral za zády si nakonec sáhl do boční kapsy na stehnu, odkud vytáhl stříbrný přívěšek s fotkou. Nejdříve se na něj podíval, potom si jej přiložil k ústům a teplým dechem na něj dýchl, aby jej následně mohl očistit palcem.
Konečně na zasazený obrázek bylo vidět, Yoshiro při pohledu na sebe jako kapitána desáté divize a svojí milovanou Konan, tehdejší zástupkyni kapitánky deváté divize, smutně přivřel oči. Tolik se toho změnilo.
"Co mám dělat...?" tázal se sám sebe a na minutku se věnoval toku svých myšlenek. "Pořád mě miluje? Ale...Jak mám já milovat jí?"
Yoshiro pevně sevřel přívěšek ve své pěstí a o tu si opřel čelo.
"Nevěřila mi. Podezřívala mě z toho, že jí podvádím. A pak? Pak zmizela. Jak bych jen mo-..." Kapitán se přistihl u toho, že mluví nahlas. Znovu hlasitě vzdychl.
Věnoval fotce v přívěšku ještě jeden nic neříkající pohled a znovu jej vrátil do kapsy kalhot.
Ze všech negativních emocí Yoshira vyrušila chuť na něco dobrého, "ach jo! Jsem jak těhotná ženská!" zakřičel, když si strhával batoh ze zad a dravě jej rozepnul. Zdravou rukou vjel dovnitř a snažil se najít něco, co by mu navrátilo síly. Našel tam kus tvrdého chleba, okurku, podivně zapáchající sýr a zbytek vody.
Znovu zapnul knoflík na batohu a vrátil si jej na záda.
"Ne," řekl se zkřiveným ksichtem, "tohle bude Hikakova odměna, já tohle žrát nebudu. Doufám, že až přijdu domů, tak mi Mitoshi uvaří něco dobrého."
Yoshiro si vzpomněl na to, jak Mitoshi jednou udělal palačinky. To byl jeden z nejlepších dnů v šesté divizi. Samolibě se usmál a zavřel oči, aby si lépe dokázal představit své vzpomínky.
Viděl Mitoshiho v růžové zástěře s kachýnkou a propálenou úchytkou. Ačkoliv je trochu spálil, pro Yoshira byly dokonalé.
"Co já bych za ně teď dal," opatrně se položil na záda - nejdříve si samozřejmě prodloužil svoji plochu z duševních částic, aby nespadl dolů. To by bylo trapné.
"Mitoshi, udělej mi palačinky," zamumlal kapitán deváté divize a převalil se na bok, plánujíc vzpomínat si na další skvělé okamžiky strávené ve společnosti jídla a svého nejlepšího zástupce, jenže pak si na něco vzpomněl. Na něco velmi velmi důležitého, co zapomněl napsat do vzkazu, který blonďákovi s páskou podkapitána devítky, nechal na stole.
"FLUFFY!!" zakřičel bělovlas, až se z toho znovu posadil. Oběma rukama, ano i tou levou, která krvácela a bolela jako prase, se chytil za obličej. Yoshiro teď trpěl svoji vlastní blbostí. Bylo mu smutno po jeho kočičce, která asi umře hlady, protože Mitoshimu zapomněl napsat, ať ho nakrmí. Chudáček Fluffíček. Yoshirovi, vzdálenému stovky kilometrů od Seireitei, nezbývalo nic jiného, než opět svěřit svoji důvěru a život svého Fluffyho do rukou jeho nejlepšího přítele - Mitoshiho. "Fluffy určitě trpí," pomyslel si (//Fluffy se zakousl do ryby, kterou mu dal Mitoshi//).
Ze všeho toho zmatku zapomněl na další důležitou věc!! Yoshirovy vlasy vlály ve větru, jak padal vzduchem. Z toho rozrušení se přerušila plošina z duševních částic a gravitace se postarala o zbytek. "Ruyichi Yoshiro, ty idiote," řekl si a kdyby mohl, tak by i facepalmnul. Fluffy by se mu určitě smál. I když to kočky neumí.
Pod sebou uviděl tu kamennou plochu, o kterou si předtím roztrhal rukávy a dopadl na ní. Samozřejmě to ustál, je to kapitán a ti jsou drsní, takže si takový spidermanoviny můžou dovolit. Dvakrát dupl pravou nohou, aby se ujistil, že je zem pod ním dostatečně stabilní.
Když se ujistil, že ano, posadil se na zadek a hned na to si lehl.
Teď se mu naskytl skvělý pohled na zbytek hory nad ním. "Ještě je před tebou dlouhá cesta, Hikaku." Kde mu asi byl konec?
Yoshiro trochu litoval toho, jak ho prohodil tou horou. Možná to bylo trochu unáhlené a zlomyslné. Takové věci přece roztomilí kapitáni deváté divize s ovečkou místo vlasů nedělají.
"Datel by to tak taky udělal," ujistil se. Date sice neměl ovečku místo vlasů, ale zlomyslnosti mu nescházelo. Určitě ne. Yoshiro si vzpomněl na to, jak spolu byli zavření v té podivné cele a tehdejší kapitán deváté divize ho hnusně oslovoval, i když na něj byl Yoshiro hodný. Vlastně si na to už moc nepamatoval. Měl to dost rozmazané a určitě si to upravil podle sebe.
Z přemýšlení o minulosti ho vytrhlo něco, co zahlédl jen koutkem oka. Natočil hlavu do strany a uviděl, jak v dálce stoupá kouř za lesem. Tam ležela malá vesnice, kterou oba kapitáni procházeli, když mířili k průsmyku. Požár? Yoshiro se posadil a přemýšlel nad tím, jestli je kouř zaviněn chybou některého z místních obyvatel a nebo ne.
Zdejší oblast byla dost mírumilovná. Slovo bandita je zde v podstatě považováno za anekdotu. Yoshirovi to ale celé nesedělo, měl zvláštní pocit. Něco rozhodně nebylo v pořádku. Možná byl čas dát Hikakovi pauzu a navštívit vesnici.

Hikaku >

Hikakovi se podařilo zachytit se na druhé straně šachty. Problém byl, že byla celá nějaká kluzká. Bylo tu hrozné vlhko. Většina zdí byla porostlá mechem a různými barevnými houbami, ze kterých by se pravděpodobně nikdo neodvážil dělat polévku. Možná Kyouhei nebo Satoshi.
Hikakovi se dost blbě lezlo nahoru, ale šlo to. Na dalším záchytném bodě si však všiml toho, že musí zdolat nejméně dvě stě metrů, aby se dostal k místu, kterým ho kapitán deváté divize prohodil dovnitř.

 

Byl rád za to že se v pořádku dostal na druhou stranu. Byla sice kluzká ale i přes to se mu dařilo lézt víš a víš, celou dobu myslel na Yoshirovou podlost. "Ne, je to moje vina". Přiznal nakonec vinu sobě, aby se tím dále již netrápil. Při dosažení záchytného bodu byl rád že si může konečně odpočinout a ošetřit si rány. Vytáhl zanpakuto a uřízl si kus kalhot od kotníků po kolena a z látky si vytvořil provizorní obvazy. Vyčistil rány za pomocí vody, nasáté z mechu na stěně do malého kusu látky a následně je obvázal. Poté zasunul zanapkuto zpátky na místo, tedy chtěl to udělat. Zahleděl se na něj a začal promlouvat ke Kabashimu, najednou jakoby si uvědomil veškeré své chyby. "Omlouvám se příteli, byl jsem si tebou až příliš jistý a nedocházelo mi že jsi taky bytost, která má city." Byl na sebe naštvaný a bylo mu všeho opravdu líto. "Vím že máš o mě strach, ale ..." Nepokračoval dál, slovo "strach" mu znělo v hlavě a on se nezmohl na nic víc než na "Promiň..." Toto slovo však řekl poněkud sklesle. Došlo mu jak Kabashimu na něm záleží a jak arogantně se k němu choval on. Z očí mu při onom slovu vytryskli slzy. A tak tam seděl, sám se svým blízkým přítelem a všeho opravdu litoval. Hleděl na slzy padající tam, tam dolů do prázdna. Poslední slzy dopadly na čepel a když poslední z stekla až na vrchol meče a také spadla dolů, Hikaku jakoby nabral nových sil, vstal, zasunul zanpakuto na své místo a pohlédl vzhůru. "Dokončím to ať se děje cokoliv! Ne pro sebe, ale pro nás oba." A tak s mizejícími slzami začal šplhat po mechu výš a výš. Jeho odhodlání bylo abnormální a poprvé si připadal jako opravdový kapitán, ten, který ví co dělá a odteď nechtěl být jiný, od tohoto okamžiku pro něj začala úplně nová cesta, cesta kapitána sedmé divize.

Ruyichi Yoshiro

Hikaku lezl dál. Cítil, jak mu pomalu dochází síly. Bylo toho na něj prostě moc na jeden den. Už zbýval ale jen kousek. Kousíček.
Natáhl ruku, aby se chytil jednoho z posledních výběžků. Stalo se ale něco nepříjemného - výběžek se urval a Hikaku by začal padat zpátky dolů, odkud vylezl, kdyby ho nezachytil bělovlasý kapitán deváté divize.
Yoshiro Hikakovi věnoval jeden příjemný úsměv a poté ho vytáhl nahoru. Konečně pevná zem.
"Dobrá práce," pochválil jej a hodil podal mu batoh s jídlem a pitím.

 Už byl skoro nahoře když se skála uvolnila a on byl opět v beznaději. Tu se však objevil Yoshiro, Hikau měl sto chutí mu jednu vrazit, ale nechal všechno špatné za sebou, tam dole  s těma slzami. "Děkuji." Vytáhl z batohu vodu a pořádně se napil a následně láhev podal Yoshirovi. Následně vytáhl okurku, do které se s radostí zakousl. Hleděl při tom na Yoshira a začal se s ním tak trochu srovnávat. "Jak dlouho asi trvalo tobě než si se vypracoval na tuto úroveň?" prolétlo mu hlavou. Neužíralo jej nic z předešlých problémů, "ostatní kapitáni sem, ostatní kapitáni tam." Nehodlal se s nimi srovnávat, až nastane čas, bude jako oni, je přeci jen mladý a pořád v něm je určitá zbrklost. "Omlouvám se za tamto kapitáne." Měl na mysli to, jak využil Yoshiraa jako odrazový můstek, ale že se mu to povedlo. Hikaku vstal a začal si protahovat celé tělo, byl už téměř bez šatů a tady nahoře již začínalo být chladno, ale bylo i hůř.

Ruyichi Yoshiro

Yoshiro mávl rukou a poté do ní vzal nabízenou vodu, "v pořádku, před několika lety bych pravděpodobně udělal to samé."
Hikaku si mohl všimnout, že Yoshiro má ovázanou levou ruku a přes obvazy prosakovala krev, nicméně držel v ní vodu a pil, takže to asi tak vážné nebylo. Když dopil, zavřel čutoru a položil jí vedle sebe na zem.
"Něco jsem viděl," začal vážným tónem, "v dálce za lesem je malá vesnice. A vypadá to, že tam měli nějaký problém s požárem. Myslím si, že bychom to měli prozkoumat. Možná to nic není, ale mám zvláštní tušení."

Hikaku

Pousmál se nad Yoshirovou reakcí. Schoval veškeré jídlo a pořádně se protáhl. Stejně jak si Hikaku všimnul Yoshirovi ruky, mohl si Yoshiro všimnout nově ovázané rány na jeho těle. Nad jeho oznámením se trochu zarazil. "Noo... Dobrá ale, to znamená jediné. Budu sem muset vylézt znovu." Tato věc jej trochu děsila. Předtím se na vrchol těšil, ale teď když byl docela dost poničený z dvou podlých útoků, nevěděl zda by mu stačili síly, kdo ví co je potká v té vesnici. Postavil se na okraj plošiny, na které stály, vlasy mu vlály ve větru. "Tak tedy... Jdeme?"

Ruyichi Yoshiro

Rozhodl se, že Hikakovi nebude spoilerovat ohledně toho, jestli bude znovu muset lézt nebo ne, takže mlčel.
Na otázku, jestli jdou, bělovlasý kapitán přikývl a vykročil kupředu. Na okraji výběžku se zastavil.
"Teď už můžete používat svoje schopnosti, kapitáne," řekl a shunpem zmizel.
Mířil si to vzdušnou čarou přímo k vesnici. Kouře teď bylo ještě víc. Požár se pravděpodobně rozšířil.

Hikaku

 Teď už mu bylo ukradené zda bude muset znovu vylézt ten úsek. Tam dole, kde byl sám něco slíbil Kabashimu a hodlal to dodržet. Když tam tak stál s Yoshirem, připadal si tak nějak zvláštně, ale v dobrém. Ve stejnou chvíli jako on zmizel. Nažil se držet vedle něj. Zajímalo ho co se v té vesnici stalo a jak k požáru došlo. Konečně ten zjev viděl taky.

Ruyichi Yoshiro

Udržoval stálou rychlost a nijak nezpomaloval. Vesnice byla daleko, ale tímto tempem by se tam měli dostat za několik minut. Yoshiro se ohlédl za sebe a uviděl, že Hikaku mu stačí.
Byl rychlý. Jednoho dne by klidně mohl být rychlejší, než on sám.
____________________

Oba kapitáni stanuli na návsi. Yoshiro se rozhlédl. Z ohně už byl jen kouř, nicméně jeho obavy se naplnily. Nedaleko nich leželo několik těl vesničanů.
"Myslel jsem si," řekl Yoshiro a blížil se k mrtvým. "Byli napadeni."

Hikaku

pohlédl na mrtvá těla s velkým údivem. "Napadeni? Tady? Kým vždyť zde neexistuje téměř ani slovo krádež, natož vražda." Odmlčel se a popošel k Yoshirovi. "Tak či tak to budeme muset vyřešit. Vycítil jsi... tedy jste nějaké zbytky reiatsu kapitáne?" Tušil že Yoshiro začal pátrat po reiatsu hned jak sem přišli a možná i dřív, ale taky to tak být nemuselo.

Ruyichi Yoshiro

Yoshiro chytil jedno tělo za ruku a otočil jej na záda. Chvíli si mrtvého muže prohlížel s přivřenýma očima, než se obrátil zpět ke kapitánovi sedmé divize.
"Kapitáne, najděte někoho z místních a zeptejte se na to, kdo je napadl," rozkázal a zavřel mrtvému oči. Tohle si nezasloužili. Většina vesnice byla zmasakrovaná.

Hikaku

Koukal na Yoshira jak s určitou nechutí kontroluje mrtvé tělo jednoho zdejšího občana. Na jeho otázku ohledně reiatsu nereagoval, ale to teď bylo vedlejší. Hikaku dostal úkol a okamžitě po jeho zadání začal hledat někoho z místních. Doufal že až na někoho narazí bude schopen mluvit.

Ruyichi Yoshiro


Hikaku brzy narazil na zraněného muže, který se držel za krvavou ránu na boku. Svýma zarudlýma očima se podíval na kapitána sedmé divize, "sh-shinigami?" zeptal se. 
Yoshiro mezitím šel k hlavní bráně, která byla zbořená. Klekl si a rukou přejel přes jeden z kusů, který z brány zbyl. Zamračil se a všiml si pár kapek jakéhosi slizu. Dvěma prsty přes sliz přejel a z blízka se na něj podíval.