Horský průsmyk (S)

Hikaku

Proletí se řadou stromů což by asi neudělalo dobře nikomu. "Víš?" Uslyšel odpověď, kterou moc nečekal. Ležel tam nehybně do té doby než mu na krk spadl ten hnus. Pak se pokusil zvednout s tím že by ještě napadl svého nepřítele, vše měl geniálně připravené, ale něco se mu při tom průletu muselo stát se zády a nedokázal se ani jen pohnout. Že by opravdu skončil tak rychle jak začal. Koukal tomu hajzlovi přímo do očí. "Z dálky vypadáš jako opravdová svině, ale když se podívám z blízka, zjistím ... že je to pravda." Tohle si nemohl odpustit, ale trochu při tom zapomněl na to že se teď nějak nemůže hnout. Nebo to jen hrál?

Konan Hana

Nepřipouštěla jsem si, že musím urazit ještě spoustu kilometrů, protože jinak bych asi zkolabovala. Všechny moje svaly brečely bolestí. Při jedno z mnoha kroků jsem zakopla a letěla k zemi. Měla jsem smůlu v tom, že jsem dopadla na jediný kamení široko daleko, ale štěstí v tom, že to odnesly jenom ruce. No štěstí...zas tak úplně se tomu také nedá říkat. Ruce mi pulsovaly bolestí, tekla mi z nich krev a pálilo to jak čert. "Aaaaaaaa!" už jsem to nevydržela a musela jsem křičet. Nebylo to jen bolestí, ale také jsem musela vykřičet všechen ten stres a únavu. Ten výkřik mi pomohl se aspoň trochu uvolnit. Ze svých kalhot jsem utrhla dva kusy látky. Stejnak nebylo poznat, jestli už jsem tak otrhaná přišla, nebo jestli jsem to utrhla teď. Kousky černé látky jsem si omotala zraněné ruce, jakože jsem si je ošetřila. S námahou jsem vstala a vydala se opět na cestu. "Nesmím ztrácet čas." opakovala jsem si pro sebe.

Hikaku

Posbíral se ze země zrovna když Arankazel říkal aby ho nesledoval. "Jen tak odtud neodejdeš." Vystartoval shunpem k němu a vedl sek ze spodku nahoru v oblasti kde jeho pravé křídlo přirůstalo k tělu. Hikaku znovu potřeboval nabít toho adrenalinu co předtím, zdálo se že z něj vyprchal, čím to bylo? Proč předtím měl ten pocit že zvládne vše a teď se tady tak flákal, měl by se do něj pustit s plných sil, ale zatím se jen šetří, jakoby mu na sestře nezáleželo.

Hikaku

Opět se proletěl vzduchem, tentokrát však nespadl na zem ale dopadl na nohy jimiž vyznačil do země rýhy dlouhé dobrých sedm metrů. Navíc na Arankazela pouhé seknutí nereagovalo, byl tvrdý, což nebylo moc dobré. Hikaku tam stál a pořádně dýchal se zaťatými zuby. Na ruce se mu objevil jakýsi znak, který ukrutně pálil. Teď už věděl s kým má tu čest, nebyl to žádný slaboch, přesně jak Yoshiro říkal, tedy jak to šlo poznat z jeho slov.
Hikaku konečně zas pocítil ten nával energie. "Pokud víš kdo jsem, tak taky musíš vědět, že tě nenechám odejít." Začalo kolem ně vířit reiatsu, po několika měsících Hikaku vypustil ohromnou dávku této energie. Trénink udělal své a tak nyní samotné reiatsu trhalo kůru ze stromů a jejich kořeny rvalo ze země. Toto byla maximální dávka reiatsu jakou kdy Hikaku vypustil, byla mnohem větčí než to co Yoshiro předvedl při začátku jejich boje. A ať teď Yoshiro byl kdekoliv, tohle musel cítit. "Ty a já Kabashi. to nás si budou pamatovat jako vítěze tohoto boje." Hikaku se rozběhl za svým nepřítelem s obrovským zápalem v očích a opět sekl do toho místa kde předtím.

Konan Hana

Zranění hodně bolelo, zvlášť na pravé ruce a horšilo se to. Bolestí jsem se kousla do spodního rtů. Co teď? Co teď? Co teď vrtalo mi v hlavě. "Ach. Prosím, Yoshiro!" procedila jsem mezi zuby. Neztrácela jsem čas. Už jsem nemohla ztratit víc času. Pokračovala jsem stále dál a dál.

Hikaku

Na něco takového byl připraveny a jakmile odletěl odrazil se od nejbližšího pevného bodu a opět zaútočil ještě na ležícího Arakanzela. "Tohle bylo fajn Kabashi. Ale taky to cítíš, nebylo to, to co bychom dokázali s plnou silou, něco nás ... tak moment to ten znak." Nebylo to pravděpodobně jen nějaké nesmyslné tentonoc, ale druh jakési pečetě. Bolest to byla vskutku nehorázná, ale nemohl se tím zatěžovat podstatný byl úplně jiný cíl. Ten hollow co zabil jeho sestru. Hikakuv přesun vzduchem byl trochu otřesen tím nárůstem energie, ale to ho teď zastavit nemohlo.

Konan Hana

Žaludek mi poskočil radostí. Vím, sice jsem sama sobě říkala, že se nesmím zdržovat, ale také se nesmím zdevastovat. Bez svojí síly děti nezachráním. Jídlo a pití by mi pomohlo. Dostala jsem se tedy prozatím do vypleněné vesnice. Bylo mi smutnu a zle z toho, co jsem viděla. Snažila jsem se najít cokoliv, co mi pomůže - jídlo, pití, nebo obvaz na tu mojí pravou ruku. Kdoví, jestli v ní vůbec udržím zanpakuto.

Hikaku

Najednou se stalo cosi zvláštního a Hikaku se nemohl hnout, Arakanzel si s ním teď mohl dělat co chtěl a zvolil starý tobrý stereotyp. "Mrskni s tím o zem." Hikaku mohl být hrdý na jedno, takový kráter ještě nikdo neudělal.
"Utéct si tady chtěl možná jen ty." vydal ze sebe a hned za tím mu z pusy vytekl pramínek krve. "Ať už jsem tvůj otrok nebo co to meleš, tvá cesta skončí dnes tady a budu to já kdo bude na jejím konci." Pravá ruka byla v dezolátním stavu, znak pálil čím dál víc a Hikaku se teď mohl bránit a útočit jen slovy.

Konan Hana

"K sakru." lamentovala jsem, když jsem nic nenašla. Chtěla jsem si do něčeho kopnout, ale jak bych zvedla nohu, tak bych spadla. Takže jsem raději do ničeho nekopala.
V tu chvíli ve mně hrklo a já vykulila oči. Prosím, ať je to on, ať je to on. říkala jsem si v duchu. Otočila jsem se směrem k němu, ale zamotali se mi nohy - hlavně únavou - a já zase spadla na zem. Tentokrát jsem ale pod sebe nedala ruce, takže to odnesl můj zadek. "Auuuvíí." naříkala jsem a zvedla oči k Yoshirovi, abych se přesvědčila, že je to on.

Hikaku > "Ale je to zajímavé. Moc často se mi nenaskytne příležitost předat svoji sílu dál." Podíval se na svoje ruce a zasmál se.
"Nicméně, právě jste padl, anděli." Pravda byla taková, že Arakanzel svoji temnou sílu mohl předat pouze shinigamimu, jehož duch zanpakuto je anděl. A Hikaku, stejně jako v minulosti Yoshiro, měl anděla.

Ruyichi Yoshiro

Musel si pospíšit, Hikaku to dlouho sám nevydrží. Jenže.. Co tu sakra dělá ona? Yoshiro s nevěřícným výrazem ve tváři přišel až ke Konan. "Konan, jak...Jak jsi se sem dostala? Sledovala jsi mě? Proč jsi tu?" vychrlil na ní hned několik otázek a rozhodil rukama.
Muselo to být něco vážného, když se někam vydala v tomhle stavu. Než jí ale cokoliv nechal říct, sundal si ze zad batoh a vytáhl z něj čutoru s vodou, kterou Konan podal.

Hikaku

"P..p..předat svou sílu? Proč bys to dělal sakra?" Vydal ze sebe s námahou uvnitř kráteru. "A proč mi říkáš anděli?" Hikaku absolutně nechápal co se to tady děje, měl od Yoshira víc vyzvídat, každopádně nemohl tady jen tak ležet pokusil se vstát, pohnout alespoň kouskem těla.

Konan Hana

Cítila jsem se provinile, ale já to musela udělat. Než jsem však stačila otevřít pusu a vše vysvětlit, tak mi Yoshiro podal čutoru. Honem jsem jí vzala do rukou a napila se. Po dlouhé době osvěžení...Úžasné. Nechtěla jsem vody moc vypít, tak jsem si jen párkrát lokla a podala čutoru zpátky. Hřbetem levé ruky jsem si zatím utřela ústa.
"Yoshiro, potřebuji tvojí pomoc...Nevím jak mám začít. Ty....ty lidi chtěli abych zapomněla, ale já si vzpomněla. Myslím tím ty lidi, kteří mě unesli. Víš, ...říkala jsem ti o nich. Prosím, nezlob se, ale já musela....... Musíme je zachránit. Sama na to nestačím.." rychle jsem mumlala jedno přes druhé, že skoro nebylo rozumět co tedy chci.

Hikaku > Než hollow cokoliv řekl, Hikaku byl násilně vtažen do svého vnitřního světa. Stál na kameni uprostřed jezírka, kde se předtím povaloval Kabashi, ten si s Hikakem vyměnil pozici - stál tam, kde předtím Hikaku, na břehu.
"Hikaku, musíme se toho zbavit," řekl vážným tónem a ukázal svému shinigamimu svou pravou ruku, na které byla stejná pečeť, jakou měl i Hikaku.

Ruyichi Yoshiro

Yoshiro se zhluboka nadechl a poté trochu podrážděně vzdychl. "Konan, prosímtě, uklidni se. Když už jsi sem šla takovou délku, abys mě našla, tak to bude důležité. Ještě mi budeš muset vysvětlit jak se ti podařilo mě najít, ale to necháme na později." Vzal si čutoru zpět a zandal jí na její místo do batohu, který si zase hodil na záda. "Nicméně, kapitán sedmé divize bojuje v lese s opravdu silným nepřítelem a já mu musím pomoct, jinak hrozí, že zemře. Tak to prosím vyklop co nejrychleji." Z Yoshirova hlasu bylo pořád slyšet něco, co připomínalo směs vzteku a smutku.

Konan Hana

Cítila jsem se nechtěná, nevítaná. Nebyl to zrovna příjemný pocit. Copak jsem méně důležitá než kapitán sedmé divize? Až tak jsem zklamala? ptala jsem se sama sebe. Bylo těžké vůbec něco říct.
"Je to velmi důležité." začala jsem. Na chvíli jsem se však odmlčela, abych nabrala sílu. "Potřebuji pomoc v záchraně mých dětí....našich dětí." řekla jsem provinilým hlasem. Netušila jsem, jak na to Yoshiro zareaguje. Dívala jsem se na Yoshira pohledem plným očekávání.

Hikaku

Když se objevil ve svém vnitřním světě, byl zmatený. Nečekal že se sem dostane právě teď. Pohlédne na svou i Kabashiho ruku při tom co Kabashi říká že se toho musí zbavit. "Máš pravdu, je to jistě nebezpečné. Jsem schopný si to klidně vyříznout jen abychom mohli pokračovat v pořádku dál." Opravdu byl schopný čehokoliv, nechtěl Kabashiho ani sebe zklamat.

Ruyichi Yoshiro

Několikrát na Konan nechápavě zamrkal, nic ale neříkal. Z jeho výrazu se nedalo vyčíst nic jiného, než překvapení. Vůbec nevěděl, co na to říct.
"Konan," začal. "My ale žádné děti nemáme, pokud vím." Zněl trochu nejistě. Konan se určitě musela uhodit do hlavy nebo tak něco, že tu začala mluvit o jejich dětech. Nebo byla natolik zoufalá po jeho pozornosti, že si to prostě vymyslela. Ale co když ne?
"Navíc, jak bychom k nim vůbec přišli?" zeptal se a trochu se u toho zasmál.

Kabashi

"Poslouchej mě, Hikaku. A poslouchej mě dobře." Kabashi rozhodil rukama a na vodí hladinou se objevil dřevěný můstek, který vedl až k Hikakovi. Kabashi se po něm vydal ke svému shinigamimu.
Celou dobu se duch Hikakovy zanpakuto tvářil vážně. A to až do chvíle, kdy stál jen kousíček od Hikaka. Pak mu dal facku. "Nebuď blbej! Když si to vyřízneš na tom místě, tak si ublížíš a pravděpodobně si přeřízneš tepnu, pitomče! Takhle bys vykrvácel! Musí existovat jinej způsob jasný? Jen jsem ti chtěl říct, aby ses nesnažil jakkoliv manipulovat s tím znakem. Vím, že to bolí. I mě. Ale vyvaruj se toho!"

Konan Hana

To jako nevíš jak se dělají děti? ptala jsem se sama sebe. Výraz se mi změnil na takový zamračený, s chutí Yoshira praštit. Pomalu jsem vstala na nohy. "A ty romantické noci jako nic neznamenali?" zeptala jsem se nechápavě. "Přiznávám, že jsem nebyla na roční kontrole u svého gynekologa, než jsem odešla. A asi to byla chyba. Ale jsem si naprosto jistá, že jsem porodila tři děti." řekla jsem dost vážně. "Na takovou bolest se jen tak zapomenout nedá." pokračovala jsem a zároveň popošla až k Yoshirovi. "To jsem ti potřebovala říct. S tím potřebuju pomoc. Ale klidně si děti zachráním i sama. Když jsem tohle všechno řekla, dost jsem se zarazila, kde se to ve mně vzalo. Takže jsem se raději otočila k Yoshirovi zády. Asi bych teď nevydržela jeho pohled.

Hikakau

Zůstane stát s otevřenou pusou. "Já ti asi něco udělám. Co jsem dělal do teď snažil se vyrvat si to? Ignoroval jsem to." Nepochopil proč mu Kabashi říkal něco co mu bylo jasné, musel cítit to že Hikaka to štve, ale kašle na to. A taky musel pochopit že to s tím vyříznutím byl schopný podstoupit, protože se předtím špatně vyjádřil.

Ruyichi Yoshiro

Zamračil se. "Ani nevíš, jak jak moc znamenaly," řekl, ale jen ve své hlavě. Pouze očima se podíval někam do země a chvíli přemýšlel. Měl obrovské dilema.
Konan mu tu právě oznámila, že je otec tří dětí, které podle všeho potřebují zachránit. Nemohl tam ale Hikaka nechat jen tak. Myslel by si, že ho Yoshiro zradil.
"Ne," řekl nejdřív. Zvedl očí zpátky nahoru a po odmlce pokračoval. "Nebudeš je zachraňovat sama. Věřím ti. A pokud jsem opravdu jejich otec, je mojí povinností ochránit je. Zachráníme je společně."
Yoshiro se otočil a popošel o několik kroků směrem k bráně.
"Budu zpátky. Hned, prosím vydrž."
Věřil, že pokud jsou jeho děti po něm, budou dost silní na to, aby dokázali vydržet o minutu navíc. Použil shunpo a zmizel.

Hikaku > Kabashi ještě něco řekl, ale Hikaku to neslyšel, jeho vnitřní svět mu zmizel před očima. Probral se. Pořád ležel v kráteru, který vznikl nárazem jeho těla do země. Arakanzel stál nahoře a sledoval svého oponenta.
"Tohle je všechno, co mi kapitán třinácti obranných divizí může nabídnout?" zeptal se a rozhodil rukama.
Hikaku cítil slabost a neschopnost pohybu. Kabashi mu sice přísně zakázal, aby se nesnažil manipulovat s pečetí, kterou mu hollow vypálil na zápěstí, ale zdálo se, že není jiná cesta.
Najednou ale Arakanzel uskočil a na místě, kde stál, něco tvrdě dopadlo. Konečně přišel bělovlasý kapitán deváté divize. Arakanzel si ho prohlížel a musel se zasmát, když uviděl jizvu na tváři. "Tak takhle to je," řekl a zatleskal. Yoshiro na to nereagoval, otočil se k Hikakovi a zděšeně vykulil oči, když uviděl stejný znak, který měl předtím sám na obličeji.
Sám si pamatoval na fyzickou bolest, kterou mu to způsobovalo.
"Kapitáne," začal a seskočil dolů k Hikakovi. "Potřebuju, aby jste to tady zvládl. Něco mi do toho vlezlo. Věřte mi, že je to skutečně důležité."
Arakanzel pomocí svých křídel vyletěl do vzduchu a vypálil po dvojici kapitánů cero. Yoshiro hodil Hikaka na svoje záda a shunpem se s ním přesunul o několik metrů dál, aby se vyhnul explozi.
"Já vím, že to dokážete. Vím, že bych vás o něco takového neměl žádat, ale prosím, napravte chybu, kterou jsem udělal, když jsem ho nezabil."
Yoshirův pohled byl docela zoufalý, zdálo se, že opravdu nutně musí pryč. "Použíjte to. Dokážete to. Věřím vám."[/b]

Konan Hana

Když jsem nejdříve uslyšela to "ne", tak se mi žaludek nepříjemně sevřel. Naštěstí věta pokračovala a má duše poskočila. Nadšeně jsem se otočila na Yoshira. Na to, že má ještě chvilku vydržet, jsem kývla hlavou na souhlas.
Zraněnou pravou ruku jsem si mezitím převázala silnějším pruhem látky z kalhot, ze kterých se stávaly šortky. Hotarubi, připrav se. Budu potřebovat tvou pomoc. Promluvila jsem ke své zanpakuto. Neboj se sestřičko. Tvé děti získáme zpět. Ozvala se mi odpověď. Bylo dobré vědět, že můžu se svou zanpakuto zcela počítat.

Hikaku

Všechno dění až do přesunu sledoval. Pak na chvíli zavřel oči a poslouchal Yoshira. "Vy!" Vyhrkl a zahleděl se bělovlasému do očí. "Snad jsem vám slíbil že ho zničím, to nebyli pouhá slova. Tahle ta věc na ruce mě nezastaví ať je to co je to. Už nejsem to co sem býval jsem kapitán a nějaká bolest mě nemůže zastavit na cestě za svým cílem." Pevně sevře jeho oděv pod hrudí a odsune ho stranou. I přes tu bolest se zvedne a tím Yoshirovy dokáže že to není žádný slaboch. Ujde pár kroků a usměje se na Yoshira. "Děkuji vám kapitáne." Následně položí ruku na rukojeť zanpakuto a na chvíli nastalo ticho. "Kabashi. Nepřál jsem si aby to bylo za tokových podmínek, ale prosím tě jako přítele ne jako ducha své zbraně, dovol mi využít plně tvou sílu. Všeho špatného chování lituji a věřím že mi to odpustíš a já se do příště polepším." Kapitán sedmé divize se zadíval před sebe a levou rukou, kterou měl doteď na rukojeti meče sjel k jeho vrcholu při čem vyřkl slovo, na které Yoshiro i on čekali po celou dobu tréninku. "BAN-KAI." Následovala proměna meče při sršení černého reiatsu z Hikakovi levé ruky. Reiatsu se nakonec nahustilo na špičce téměř vyvolaného Bankaie a explodovalo ve velkém množství doslova masivní proti Hikakovi. tohle k aktivaci totiž patřilo, po tomto se konečně Yoshirovi naskytl pohled na Hikakovu plně uvolněnou formu.