Když láska nezná hranic-Suki a Akio (15+)

Když láska nezná hranic-Akio a Suki (15+)

Suki byla v podstatě tolerantní ženou. Byla přesvědčeně, že Akiovi dokáže mnohé výstřelky odpustit. Konec konců bylo mu 397 let, v takovém věku je už pozdě někoho měnit nebo předělávat. Ty klepy, jež se k ní dostávaly, jí ale stále dělaly vrásky. Komu by taky neleželo na srdci, že se jeho partner před ním válel v posteli téměř s každým. Byl to bolestivý výjev, ale Suki věděla, že jí to lidé dělají naschvál. Některé žárlily, že zrovna jí, podkapitánce 6. divize, se podařilo klofnout jednoho z nejvlivnějších mužů Seireitei a ty ostatní jí to prostě nepřály z pouhého principu.
Dnes byl zrovna slunečný den. Záře zalila celé Seireitei a lidé se těšili z tak půvabného počasí. Doslova to všechny nabilo pozitivní náladou. I Suki, která se zrovna stavila do obchodu pro něco k zakousnutí. Byla teď Akiova přítelkyně, nebyla si tak jistá, jestli oficiální, protože ještě nedošla do situace, kdy by jí Akio představoval někomu, jako jeho přítelkyni nebo ona jeho jako svého přítele. Necítila ani potřebu se s tím moc chlubit, prostě se měli rádi, na co kvůli tomu dělat povyk. Přeci jenom, bylo stále velice krátce po bitvě, lidé měli jiné starosti a neměli zájem poslouchat někoho, kdo si chtěl povyprávět o svém štěstí v čase smůly.
Suki koupila Akio pár loupáků a něco dobrého k pití s úmyslem se zastavit k němu domů, byla tam zatím jen jednou a už teď se tam velice těšila. Necítila se hloupě, že se pozívá sama, jde mu přeci připravit snídani!
Dům měl moc hezký, na to že byl muž, který už dlouho žije sám. Suki si dokázala představit, jak sedí na zahradě ve svém oblíbeném kimonu a mírumilovně popíjí čaj. Ale tohle byly zatím jen bláhové představy, nemohla se nechat unést.
Přemýšlela, jestli má vůbec klepat, Akio určitě spal a ona jej ještě nechtěla budit. Zažil toho v poslední dobou moc a spánek je zdravý. Navíc, má dispozice k churavění a ona se o něj bála, jako o nikoho na světě.
Potichu posunula dveřmi a snažila se nedělat moc velký hluk. Než vstoupila, tak si zula sandály geta a pro rohožích tatami došla až do jeho pokoje.
Měla pravda, Akio spal jako nemluvně. Dlouhé bílé vlasy rozprostřené všude kolem hlavy, takže připomínal sluníčko a na tváři nevinný výraz. V takové pozici si Suki byla jistá, že by mu odsouhlasila všechno. Takový andílek!
Trochu sebou cukla, když se otočil na svém futonu a odkašlal si. V tu chvíli stála jako zařezaná ve strnulé pozici a čekala, jestli otevře oči. Nestalo se to, tak tedy pokračovala v plánu. Tiše přecupitala jeho pokojem a v kuchyni připravila celou snídaní na tác, s kterým se opatrně odebrala zpět do pokoje. Usadila se vedle jeho futonu a tác položila s tichým vrznutím na zem. Pak se lehkým pohybem dotkla pramenu jeho bílých vlasů, který mu padal do tváře a který se při každém jeho mocném nádechu zvedal do vzduchu. V podvědomí musel cítit její dotyk, protože se lehce zavrtěl a jeho velká dlaň začala šátrat po podlaze. Suki se musela v duchu smát, takhle ho ještě nikdy neviděla a litovala toho, protože to opravdu stálo za to.
„Akio,“ vydechla a sevřela jeho pátrající ruku v té své, což byl trochu problém vzhledem k tomu, jak jeho ruka byla veliká oproti té její. „Vstávej, drahý.“
Akio se po jejich slovech opět ošil, jako by jej něco lechtalo a jeho víčko se zachvělo a nakonec se líně otevřelo. Upřel na ní svůj ospalý pohled a vypadal překvapeně, že jí vidí.
„Suki!“
„Ano?“ zasmála se.
„Ty si za mnou přišla!“ řekl ještě trochu s chrapotem, pak si odkašlal a podepřel si hlavu pravou paží, aby jí mohl hledět do stejně hnědých očí jako je má on sám.
Suki se pousmála. „Ano, chtěla jsem tě překvapit a snad ti udělat radost, navíc kdo by ti připravil snídani.“ řekla a z jejího hlasu bylo znát štěstí
Akio se jen usmál, byl rád, že tu je. Takové milé zpestření po ránu opravdu nečekal. Navíc už dlouho uvažoval, že by bylo namístě jí zde pozvat. Byla tu jen jednou a to ještě jako pouhá kamarádka, teď už byla něco naprosto jiného, což ho těšilo ještě víc
„Jsem rád, že jsi tady. Copak tedy máme k snídani?“řekl, posadil se a zády se opřel o zeď. Chtěl jí hladit a ta skrčená pozice mu to vůbec nedovolovala..
Suki ukázala na tác, jež ležel vedle ní a zatvářila se seriózně. „Tak, pane, váš kuchař si pro vás připravil to nejlepší! Křupavé loupáky rovnou z pece, teplý čaj a to nejlepší saké, jaké zde vůbec můžete sehnat!“ zaburácela svým hlasem, který byl na ženu poměrně výrazný a vtiskla mu ten tác do dlaní.
„Děkuji ti, staráš se o mě, jako o vlastního.“ dodal rozverně a zakousl se do teplého loupáku. Bylo to výtečné! Doslova cítil, jak jako chuťové buňky tancují radosti. Tohle tak dlouho nezažil, zaplavila ho vlna nostalgie. „Tohle pro mě už dlouho nikdy neudělal.“
„Což je škoda, to časem napravíme.“ dodala Suki a snažila se nevnímat představu, která jí sama vtančila před oči. Kolik děvčat to pro něj asi v minulosti dělalo?!
Akio si všimnul, jak se její levá pěst najednou nepřirozeně zatnula a ona nasadila svůj nepřístupný výraz. Jemu samozřejmě nedocházelo, co jí mohlo napadnout, a byl rozhodnutý, že jí zase přivede k dobré náladě. Vzal kousek loupáku a doslova jí ho vrazil přímo do pusy. Nevypadalo to, že by Suki chtěla, nejprve nechtěla otevřít pusu a pak se jen rezignovaně smála, když si jí k sobě přitáhnul a ona mezitím snědla ten kousek.
Když dojedli a dosmáli se, seděli jen tak vedle sebe a užívali si přítomnost toho druhého. Už dlouho nezavládl v Seireitei takový poklid, bylo třeba si ho náležité užívat, dokud je čas.
Oba byli přesvědčení o tom samém a Akio možná ještě o kapánek více. Byl starší a zkušenější, zažil mnohé a měl strach, že mu už mnoho času uteklo, proto nechtěl plýtvat dalším. Se Suki se sice cítil výrazně mladší, ale pravda byla o trochu jiná. V téhle době, mohl mít už kupu dětí!
Přejel jí rukou po tváři a sevřel svou velkou dlaní její bradu jako v kleštích. Samozřejmě velice něžně. Pak se dychtivě sklonil a začal jí líbat. Cítil jak mu buší srdce a horko si razí cestu jeho tělem a on to vítal doslova s otevřenou náručí. Suki se také zrovna dvakrát nebránila. Proč by také měla? Byl to muž, který jí miloval a ona jeho. Tyto důvěrnosti byli přirozenou součástí a ona se na ně popravdě velice těšila. Takže, proč ne začít zrovna dnes v tak nádherný den.
Její paže se přirozeně omotaly kolem jeho krku a právě ruka se vpletla do bělostných vlasů, aby si jej mohla přitáhnout těsněji. V tu chvíli žádné objetí nebylo dost uspokojující pro jejich rozvášněná těla. Pohltilo je to a během chvíle byli oba nazí. Slunce prostupovalo přes nedbale zadělané okna a ozařovalo jejich těla, která se do sebe dychtivě nořila. Nemělo to konce a až se konečně cítili znavení a naplnění tou láskou, tak slunce již stálo vysoko na obloze..
Suki se po aktu cítila trochu nejistě, omotala si kolem sebe přikrývku a mezitím, co se Akiovi oči opět zavřely, se ona vydala do kuchyně, kde si nalila sklenku vlažné vody a zírala z okna. Její výraz byl trochu nevěřícný a s pořádnou dávkou studu. Vždyť mu měla v plánu jen udělat snídaní a teď, když její kaštanové oči vzhlédly od sklenky viděla na hodinách, co visely v kuchyni úplně jiný čas než původně myslela..Půl třetí odpoledne..
Jsme strašní darebáčci, určitě měl práci v kanceláři a já to samé, co když mě Yasumaru-taicho potřeboval.
Suki někdy opravdu přeháněla. Chtěla, aby vždy bylo vše tip ťop a běželo podle plánu. Teď měla dojem, že Akiovu šarmu podlehla moc brzy, i když ve chvíli, kdy jí líbal a následně svlékal, si myslela něco jiného. Akio byl naopak úplně klidný, ba dokonce šťastný. Kdyby znal myšlenky jeho milované, pravděpodobně by se jim od srdce zasmál.
Když otevřel oči a jeho drahá se zde nenacházela, vzbudilo to jeho zájem a pomalu se vyhoupnul na nohy. Když se podíval na podlahu, žasnul. Všude kolem byly rozházené jejich věci, jako kdyby se tady odehrál boj a vlastně to i trochu byla pravda, tady se odehrál boj, ale milostný. Suki byla dračice s velkým D, úžasné zjištění!
„Suki, kde jsi?“ optal se do ticha. Doufal, že neodešla, to by se cítil opravdu zvláštně. Po sexu, který byl podle něj báječný, se neutíkalo. Jedině tedy v tom případě, že by s ním nebyla spokojená. Spěšně na sebe natáhl své haori a když nedostal žádnou odpověď, začal jí hledat po domě. Věděl, kde se nachází ve vteřině, šel za jejím reiatsu.
Suki stála v kuchyni a nepřítomně svírala sklenici vody. Vypadala zamyšleně, obě tváře jí přitom hořely studem.
„Suki moje,“ šeptl Akio rozverně a pohladil jí po rozpáleném líčku.“Tobě se to nelíbilo?“ dodal trochu s obavami a snažil se vyčíst něco z její tváře. Občas měl dojem, že i přes ty letité zkušenosti s ženami mu některé věci stále unikají. Před chvíli se k němu dychtivě tiskla a teď se mu straní.
Suki vzhlédla od sklenky a snažila se vydržet pohled jeho očí. „Samozřejmě, že líbilo, jen.. Nebylo to moc brzy?“
„Brzy? Proč by to mělo být brzo? Vždyť se milujeme..?“
„Milujeme.“
„Máš dojem, že ses měla bránit, schovávat pod deku a tím být více žádoucí?“ zasmál se od srdce.
„Trochu ano.“
„Blázínku,“ pousmál se a vzal od ní sklenku vody, tu pak položil na linku a sevřel Sukiiny dlaně do těch svých. Bylo to jako svírat ruce holčičky. „Já to chtěl zrovna tak. Cavyky nejsou sexy.“ Zasmál se Akio opět.
Suki se nakonec jen pousmála a pohlédla mu do očí. Hezčí návštěvu si opravdu vysnít nemohla. Zase měla pocit, že je vše, jak má být..



Uběhly další dvě hodiny než Suki políbila Akia a oba se rozloučili s tím, že každý vyrazil na opačnou stranu. Suki do kasáren 6. Divize a Akio do 13. Divize. Oba ale odcházeli s pocitem, který nikdo z nich už dlouhou dobu neměl.
Suki se při cestě doslova nadnášela, když přiběhla do kasáren, všechny radostně zdravila a do kanceláře milovaného kapitána doslova přitančila.
„Yasumaru-taicho, zdravím!“ řekla vesele a začala nenápadně uklízet nepořádek ze stolu, který zatím stihl vytvořit. Měla v plánu tu udržovat čistotu jako v chrámě. Navíc, kdyby byl nějaký problém v papírování, díky pořádku a systému by hned vše potřebné našli.
Yasumaru vzhlédl od lejster a pokusil se o vlídný úsměv. Náladu měl od bitvy stále ještě trochu pochmurnou, takže lehká dávka přetvářky byla stále s ním. „Také zdravím, dobrá nálada?“
„Ano, taková jako nikdy.“
Yasumaru se opět usmál, tentokrát s větší dávkou upřímnosti. „Copak stojí za vaši dobrou náladou?“
Suki se na chvíli zarazila, ale neměla dojem, že by to bylo nějaké tajemství. „Akio.“
Její kapitán se zdál trochu vyvedený z míry. Za prvé, jeho podkapitánka nepřipojila k Akiovu jménu žádnou zdvořilostní příponu, jak bylo zvykem a hlavně slušnosti mezi lidmi, jejichž postavení bylo jiné. A on si byl rozhodně jist, že ona je zastáncem slušnosti. Za druhé, když vyslovila jeho jméno, její dvě kaštanové oči se rozzářily jako dvě lampičky a za třetí, radši pomlčel o tom, že jí zrudly tváře. Yasumaru nebyl hloupý, byli to milenci!
„Ach tak, moc vám to přeji!“ hlesl s úsměvem a pokusil se o jakési mrknutí na znamení toho, že vše náležitě pochopil.
Suki se k tomu už dál nevyjadřovala. Pustila se do práce s papírováním a pojem o čase úplně ztratila. Teprve, když slunce zapadlo a na nebi začaly svítit první hvězdy, došlo jí, že je vlastně šíleně unavená. Pomalu se protáhla a pohlédla na hodiny. Kapitán Yasumaru odešel znavený už před hodinou a ona by taky radši měla jít zalehnout, kdo ví, co jí čeká zítra. Život byl pro ni v poslední době samé překvapení.
Poté, co uklidila hrneček s čajem, který vypila a tácek se sušenkami, vyšla z kanceláře a pomalý kroky se vydala chodbou domů. Venku se trochu ochladilo, ale vzduch byl aspoň čerstvý. Měsíc Suki svítil na cestu a vše vypadalo normálně.
V tom zahoukala sova a Suki pocítila něco zvláštního. Reiatsu někoho dalšího a bylo jich víc, přitom však nikoho před sebou neviděla. Pomalu se otočila, aby skontrovala cestu za sebou, ale nikdo tam nebyl! Cítila se divně, jako by se zapojil její šestý smysl, který jí tiše říkal, že tohle dopadne špatně. Její pravá ruka směřovala k jílci zanpakuto. Ve chvíli, kdy se jej dotkla, něco jí prudce udeřilo do hlavy a táhlo za culík, jež jí sahal až po zadek. Chtěla vykřiknout, ale ani to nestihla. Ocitla se na zemi, útočník jí přitom táhl za vlasy a další jí spěšně poutali ruce. Nikdy nic podobného nezažila, byli strašně rychlí, a když se snažila dosáhnout pro zanpakuto, zjistila, že už jej dávno nemá.
Vzali mi zanpakuto!
Suki byla kompletně svázaná a celá obitá. Černá maskovaná postava se k ní sklonila.
„Drž hubu, děvko, jinak budeš pořádně trpět, ještě víc než máme v plánu.“
Suki samozřejmě neuposlechla, odmítala se podřizovat někomu, kdo jí před chvíli kopal do břicha. Ve chvíli, kdy chtěla vypustit velké množství reiatsu, došlo k něčemu, co naposledy zažila při bitvě. Přicházel k nim muž, na hrudi měl znak Reimei a tvářil se značně povýšeně. Jeho reiatsu bylo tak velké, že Suki na čele vyrašil pot a nemohla se ani pohnout. Nechápala, proč zrovna ona se dostala do zájmu těch padouchu. Neměla nic výjimečného, co by od ní mohli požadovat, byla to jen podkapitánka.
Podkapitánka, která si získala srdce jednoho z nejvlivnějších a nejsilnějších mužů Seireitei..
„Chovej se k ní slušně, Takeo, budeme jí ještě delší dobu potřebovat.“ Promluvil muž ledovým hlasem, při němž se všichni ostatní zarazili a upírali na něj své oči. Byl pro ně nejspíše obrovskou autoritou, protože jejich pohledy byly opravdu obdivné.
Na jeho rozkaz muži přikývli a jeden z nich Suki dal do velkého pytle, který si ledabyle přehodil přes rameno.
Celá skupina se začala rychlým tempem přesouvat do svého úkrytu. Suki se nejprve snažila vnímat cestu, ale muž se k pytli choval neurvale, takže si přivodila nespočet modřin. Když pak následně pytel „náhodou“ upustil a Suki se uhodila hlavou do bedny, jež ležela na zemi, upadla do bezvědomí. Muži byli perfektně sehraní, stačil jeden pohled od vrchního šéfa s ledovou tváří a všichni dělali přesně to, co chtěl.
Suki netušila, jak dlouho to všechno trvalo, ale když se její kaštanové očka zase otevřely, byla všude kolem ní jen tma..
„Akio..“




Nádherný den. Opravdu nádherný, říkal jsem si pro sebe, když jsem pomalými kroky mířil k Suki domů. Uběhl jeden den, od té doby, kdy byla u mě na návštěvě a já jí opět toužil vidět. Dotknout se těch kaštanových vlasů a zabořit do nich tvář, pohladit ty dvě usměvavé líčka a naslouchat jejímu hlasu. Včera, když jsme se rozdělili, mé kroky směřovali do kasáren. Divize už byla dlouhou dobu bez kapitána a já jsem cítil, že bych ji to měl nějakým způsobem vynahradit, být jim nablízku, když mě potřebují.
Navíc ty dopisy, dopisy které mi posílali pozůstalí. V bitvě zemřelo mnoho lidí a někteří blízcí, jež po nich zůstali, mi psali poděkování, že jsem při nich v bitvě stál a že byli v 13.divizi šťastní. Cítil jsem se bezmocně, když přišla Baru s další novou várkou, nemělo to konce. Bylo to hrozné, ale zároveň neuvěřitelně motivující. Ve chvíli, kdy jsem četl o smrti milované ženy, uvědomil jsem si, že se Suki v našem vztahu opravdu nepospícháme, spíš jsme ještě pomalí Tak málo stačí k tomu, abyste toho druhého ztratili..
Když mě málem srazil pán, který převážel rajčata, spěšně jsem se omluvil a snažil se přerušit proud myšlenek. Dnes bylo opět hezký, takže ulice Seireitei doslova překypovali lidmi, každý se chtěl nadýchat čerstvého vzduchu a užít si slunečních paprsků.
Sukiin dům byl maličký, ne že bych v něm už byl, ale vyprávěla mi o něm. Říkala, že jí to tak dosud vyhovovalo, což jsem chápal. Žila sama, tak nebyl důvod si pořizovat větší. I když tím, že žila celou dobu sama, jsem si nebyl tak jistý, určitě měla dost mužů, o tom jsem nepochyboval, vlastně mi nikdy neřekla žádnou číslovku!
Lehce jsem si pro sebe zavrčel a pomalu zaklepal na dveře. Třeba ještě také spala.
„Suki moje, jsi doma?“
Chvíli jsem čekal na odpověď, ale žádná nepřicházela. Trošku mě to znervóznilo a pokusil jsem se znovu, když ani po pěti minutách neotevřela, přehoupl jsem se s ladnosti přes plot a rozhodl jsem se, že to raději omrknu. Přeci jenom šla včera také pomáhat do své divize, takže mohla být unavená.
„Třeba spinká, spinká jako mandelinka.“šeptl jsem si sám pro sebe ve chvíli, kdy se mé oči snažili marně zahlédnout tu moji kopretinku. Suki doma nebyla, postel byla uklizená a v kuchyni bylo také vše jako z alabastru. Že by už byla znova v kasárnách?
„Je to workoholička, no teda!“ zazubil jsem se a opět jsem přelezl plot.
„Mladíku, co to děláte?! To se dělá, lézt někomu do zahrady! Znám slečnu Taiketo! To jí řeknu, s tím počítejte!“ ozvalo se z cesty a já jsem málem sletěl.
Když jsem už stál pevně na nohou, pomalu jsem se otočil, aby zjistil, kdy mi říká „mladíku“. Byla to nějaká paní, velmi stará paní, která vypadala mým činem naprosto rozhořčená. Měl jsem se chuť smát, ale nakonec jsem se ovládl, hezky jsem se jí omluvil a řekl, že to Suki klidně napráskat může, pak jsem se hrdě vydal do kasáren 6. Divize.

„Když tam přijdeš a budeš se po ní ptát, bude všem jasné, že to spolu táhnete.“
„No a?“
„Jak no a?! Jsi Akio Ukitake, ten známý svůdník, ty se dobrovolně paktuješ pouze s jednou ženou?!“
„Ano, miluju ji, máš s tím problém?“
„Neslýchané! Skandál!“

Dál už jsem svůj vnitřní hlas neposlouchal, poslední dobou mluvil samé hlouposti. Co je na tom?! Měl by být šťastný, že jsem konečně dospěl k něčemu takovému.
„Ukitake-sama, hledáte někoho? Kapitána Yasumara?“ optala se mě žena, když jsem překročil práh kasáren. Vlastně jsem nevěděl, co říct, jestli lhát nebo mluvit otevřeně, jelikož tohle jsme se Suki zatím neprobírali.
„Hledám Suki Taiketo, byl bych vám moc vděčný, kdybyste mi řekla, jestli se zde nachází.“
Žena nejprve trochu nevěřícně vykulila oči a pak odpověděla „Ne, byla tu včera s kapitánem do pozdních hodin, od té doby jsem jí neviděla.“
Sakriš! Jak do pozdních hodin! Jestli mi Yasumaru leze do zelí, tak přísahám na šumákovou Sei, že z té želvy, kterou zachránil, udělám parádní polívku! Mám štěstí, že mi Suki tohle řekla.
Pak jsem se s ní už jen formálně rozloučil a vydal jsem se přímo do kanceláře. Moje jediná naděje byla, že najdu Yasumara, ten třeba bude vědět víc. Rázně jsem zaklepal na mohutné dveře a čekal do té doby, než mi sám kapitán 6. Divize otevřel.
„Zdravím, Yasumaru-san, neviděl jste prosím Suki?“ řekl jsem hned z kraje, abychom se zbytečně nemuseli zabývat hloupostmi.
Yasumaru se na mě trošku roztržitě podíval, pak se zarazil a nakonec ze sebe něco vysypal. „Suki tu semnou včera řešila papírování, bohužel dnes jsem jí ještě neviděl. Zkoušel jste to u ní doma?“
„Zkoušel, není doma.“
„Možná šla nakupovat, nebo něco podobného, znáte ženy.“ Vykoktal ze sebe.
„Znám, děkuji vám moc.“ Povzdechl jsem si, kde je ta ženská! „Hezky den, Yasumaru-san.“
Yasumaru se na mě ze široka usmál. „Vám také.“
Pak se za ním jen zakleply dveře a já na chodbě osaměl. Neměl jsem vůbec tušení, kde by mohla být, ale děsilo mě to. Snad jsem včera něco neudělal špatně, já si ničeho nebyl vědom. U žen to někdy bývalo těžké, braly věci úplně jinak než my a tak by se klidně mohlo stát, že jsem jí včera něčím nazlobil a ona se mi teď straní.
Nedalo se nic dělat, vyšel jsem ven z kasáren a zamířil zpět do jejího domu s tím, že se zase opatrně přehoupnu přes ten chatrný plot, „vkradu se“ dovnitř a počkám na ní. Cesta z kasáren 6. Divize na místo určení netrvala dlouho. Suki to měla do práce kousek stejně jako já.
Domeček vypadal stalá prázdny, když jsem se před ním opět objevil. Po očku jsem se rozhlédnul, jestli náhodou opět nenarazím na tu velice „příjemnou“ paní, která si mě spletla s puberťákem.
A jako naschvál ta paní tam opravdu byla, tentokrát mě ale nestihla zpozorovat dostatečně rychle a já se proto mohlo dostat nerušeně do zahrady.
Vypáčit zámek pro mě nebyl žádný velký problém, Suki zrovna dvakrát neinvestovala do zabezpečení svého království, což se mi nelíbilo, budu jí to muset říct, až se vrátí. Pokud se tedy vrátí..
Sednul jsem si v kuchyni ke stolečku, až pode mnou podlaha žalostně zaskřípěla a pohlédl jsem na listy, jež na něm byly úhledně srovnány. Většinou to byly samé účty, vyjímku tvořil akorát seznam do obchodu.
Pod podložkou vykukoval, ale další lístek, toho jsem si z počátku ani nevšimnul. Uchopil jsem ho do ruky a pomalu rozevřel s úmyslem si jej přečíst. Čekal bych, že to bude další lístek do obchodu, nebo cokoliv běžného co souvisí s chodem domácnosti nebo s prací, ale to, co tam stálo, mi naprosto vyrazilo dech.

Akio Ukitake,
pokud ještě někdy chceš vidět svou drahou Suki, budeš si jí muset najít. Věř, že pokud nepřijdeš do požadované doby, zemře pomalou a bolestivou smrtí. Máš na to měsíc od objevení toho listu přesně do půlnoci. Čím později přijdeš, tím víc bude trpět
S pozdravem muž, jehož síla se rovná tvé.

Nechápal jsem to a byl jsem v šoku. Moje drahá Suki, ta která se dostala do mého srdce a ovládla ho, teď trpí a je někde vězněna. Byl to neuvěřitelný pocit, který se začal drát z mého těla na povrch, ta ohromná zloba se nedala zastavit. Prudce jsem máchl svou pravou paží a ubohý stoleček prasknul pod sílou mého úderu. Nebolelo to, pouhá fyzická bolest nemohla zastínit to, co jsem cítil uvnitř.
V zápětí jsem vstal a pomocí shunpa se rozběhl za jediným člověkem, který mi mohl dovolit nějakou větší záchrannou akci a to byla Sei. Když jsem opět přeskakoval plot, vynořila se mi před očima vzpomínka na Sukiin šťastný úsměv. Nikdy mi nebylo tak, jako dnes..



Nevěděla jsem, jak dlouho jsem byla mimo sebe, ale když jsem se probudila, měla jsem dojem, že z takové šlamastiky se pravděpodobně nedostanu. Byla jsem bezmocně připoutaná v okovech v naprosto nepřirozené pozici, kdy mé paže trčely bolestivě vzhůru a záda jsem měla nepěkně prohnuté. Po těle nespočet oděrek, škrábanců a otevřených ran. Netušila jsem, co se mnou mezitím dělali, ale když jsem se tak malátně rozhlížela kolem, docházelo mi, že mě snad bezvládně vláčeli po zemi, i přes kameny a vše ostatní.
Bolelo mě všechno, naprosto všechno.
A chvíli mi trvalo, než jsem se dokázala alespoň z části orientovat, byla jsem v podzemí, nikde žádné okno, nic. Jen mříže, vlhko a zápach z tlejících těl.
Tlející těla.
Vytřeštila jsem oči a snažila se rozeznat v tom šeru, kde se dotyčná mrtvola nebo snad mrtvoly nacházejí. Kdybych pravděpodobně neměla tak stáhnutý žaludek strachem, tak by se mi určitě nepříjemně zvedal. Teď jsem ale necítila nic, byla jsem nějaká otupěla.
Omámili mě.
Stoprocentně.
Strop kobky se zajímavě zhoupnul a začali po něm poletovat kolečka, bílá kolečka. Ne, nebyli to kolečka, to byly vlasy! Bílé vlasy! Akio má bílé vlasy, kdepak asi je? Přišel vůbec na to, že jsem se ztratila? Hledá mě?
Čas pomalu plynul a čím déle jsem byla při sobě, tím větší zoufalství jsem cítila. Bylo téměř stoprocentní, že tohle nezvládnu, že tu asi pravděpodobně zemřu a neštěkne po mě ani pes. Hrozný pocit, kdybych tušila, co mě může potkat.
Jedna věc mi ale jasná nebyla, proč zrovna členové Reimei unesli mě. Neměla jsem pro nich žádnou cenu, neměla jsem žádnou epickou schopnost. Kvůli pilné povaze mě tu určitě nevzali.
„Slečno Taiketo, těší mě.“
Zvedla jsem hlavu a snažila se zaostřit na tmavou postavu, která přišla. Podle hlasu to byl muž, nejprve jsem měla dojem, že je to ten hlavní padouch, jež mě unesl, ale pak jsem svůj názor změnila. Měl jiné zabarvení hlasu.
„Chápu, že vám není do zpěvu, ale je to nezbytné,“ hlesl, když se přiblížil k mé cele a rukama sevřel mříže. „Jak moc si myslíte, že je vám Akio zavázán?“
Lehce jsem vytřeštila oči, měla jsem pomalejší reakce. Museli mi dát nějaké prášky, nebo použít nějakou utlumovací techniku. „Nechápu, co po mě.. chcete.. Akiovi do hlavy nevidím.“ Vydechla jsem. Nechtěla jsem jim nic říkat, měla jsem strach, že v tom pomatení prozradit něco, co by mohlo Akiovi ublížit.
„Já myslím, že hodně. Ostatně, předvčerem, když jste byla u něj doma, to tak ještě vypadalo.“ Řekl podle, luskl prsty a louče v kobce se rozsvítily, pak se zasmál takový šíleným způsobem, kdy se jeho hlava zvrátila dozadu a celé jeho tělo se pod tím návalem třáslo.
Kousla jsem se do rtu. „Potom vám nic není, nic nevím, nechte mě být, Akio kvůli mně riskovat život nebude, nepůjde sem.“ Zalhala jsem, Akio byl ušlechtilý člověk, riskoval by ho, i kdyby mne nemiloval, navíc a já si byla téměř stoprocentně jistá, že mě miluje a nenechá mě zemřít.
„Je od vás milé, že jej kryjete, Suki, ale my už jsem si hodně věcí zjistili, sledujeme vás už dlouhou dobu, takže je zbytečně lhát, přijde pro vás.“
Rezignovaně jsem svěsila hlavu, neměla jsem co říct. „Dám vám cokoliv, jen když ho necháte být na pokoji.“ šeptla jsem hledíc do země. „Cokoliv.. Výměnou za něj, i svůj život.“
„Nemáte mi co dát, chci jeho.“
„Skvělé.“ vydechla jsem ironicky. Cítila jsem se čím dál hůř, nemohla jsem nic dělat, jen trpělivě čekat na svou vlastní smrt.
Muž se pousmál. Vypadal tak na třicet, střední postavy, poměrně pohledný, zato jeho duše musela být zkažená skrz na skrz. „Vás vůbec nezajímá, co máme s vámi v plánu?“
„Ne.“
Zasmál se. „Nevěřím vás sice ani slovo a stejně vám to povím. Teď si dáme hodinku pravdy, potřebujeme o Akiovi ještě leccos zjistit a my věříme, že nám s tím mile ráda pomůžete.“
zakroutila jsem hlavou a lehce zachrastila řetězy, které mě poutaly. „Jste naivní, když si myslíte, že vám něco řeknu.“
„Trochu vás inspirujeme.“ šeptl úlisně a přešel do části kobky, kterou neosvětlovali louče. Ozvaly se podivné zvuky a po chvilce přitáhl k mřížím z každé strany podivné dřevěné krabice. Každé se poté postupně dotkl a spustil jakýsi mechanismus. Z beden pomalu vyjely ostré nože, které se pomalu rozkládaly a byly čím dál tím větší, až sahaly téměř k mému trupu.
Cítila jsem pot, jež mi vyrašil na čele. Pevně jsem sevřela rty. „To nemyslíte vážně!“
„Ale ano! Tak mluv! Mluv, holčičko!“ zařval a s dalším smíchem se dotkl krabice, nože se začaly přibližovat rychleji. První mi začal trhat shihakusho.
„Nic vám neřeknu!“ vykřikla jsem zoufale a třásla sebou.
Muž se dál chechtal, jako kdyby mu můj křik přinášel uspokojení „Řekni mi něco víc o Akiových technikách! Přesně mi je popiš! Řekni mi jaký je! Jaká je jeho duše, co ho srazí na kolena!“
Neříkala jsem nic, jen jsem zavřela oči, když jsem cítila, jak mě první nůž lehce řízl do boku. Okovy, které mě poutaly, silně chrastily o sebe, protože jsem sebou při každé ráně cukla. Pak se ozval můj pronikavý bolestný křik...


Zuřil jsem, krev se mi vařila v žilách a chybělo málo k tomu, abych něčím mrštil o zem. Sei se nezachovala tak, jak jsem čekal. Byla podrážděná a téměř jsme se pohádali. Křičela na mě něco ve smyslu, že Seireitei není schopné posílat záchranný tým a riskovat tím životy dalších skvělých shinigami. Válka prý byla moc krutá.
Samozřejmě, o tom jsem nepochyboval. Válka byla krutá a bolestná, mnoho dobrých lidí zemřelo, ale to chce nechat zemřít i Suki?! Mojí nevinnou Suki?! Nakonec se mi podařilo usmlouvat alespoň jednoho člena čtvrté divize, abychom jí případně mohli vyléčit. Víc jsem od ní nežádal, zachráním si jí sám.
Dlouho trvalo, než jsem našel úkryt těch hlupáků, co mou milovanou unesli. Nakonec jsem získal pomoc od nejrůznějších lidí, kterým jsem v průběhu času s něčím pomáhal, a oni se cítili zavázáni mi pomoci, i když jsem naprosto nic nežádal.
Na Sukiino reiatsu jsem byl už doslova vyladěný, takže když jsme leželi skryti za rozlehlým keřem, byl jsem si téměř jist, že několik stop pod námi je má drahá. Její reiatsu bylo strašně slabé, téměř mizelo. To mě vyburcovalo k okamžitému útoku, nemohl jsem dál čekat, i když můj plán vlastně neexistoval. Nedokázal jsem logicky myslet pod takovým tlakem, už jsem jí chtěl držet v rukou a vědět, že se jí nemůže nic stát. To, že je to ušitá past, bylo jasné, ale stejně jsem tam musel jít, i kdyby mě to mělo stát život. Baru by se určitě o divizi postarala, byla to skvělá žena a já jí velice věřil. Opravdu skvělá podkapitánka.
Mé oči zkoumali okolí a snažil jsem se přijít na to, kde je vchod do jejich doupěte. Po několika minutách usilovného soustředění jsem jej opravdu našel. Byl asi deset metrů ode mne ve skále. V přikrčené pozici jsem se zde pomocí mého rychlé shunpa přesunul a dotkl jsem se svého zanpakuto. Když jsme vpadli do úzké chodby, okamžitě se spustil poplach. Tasil jsem zanpakuto a pustil jsem se do válečné vřavy.
Zvuk praskajících kosti a zlomený vazů byl sice nepříjemný, ale protivníci měli smůlu. Šel jsem si krutě za svým, protože tady šlo o život člověka, pro kterého bych dýchal. Hned krátce po první zásahu, kdy mé zanpakuto naprosto rozervalo protivníkovo břicho, jsem samozřejmě věděl, že tohle jsou příslušnici Reimei. Zdobený znak na jejich brnění byl vidět už z dálky. Tohle bude ještě zajímavé.
Když byli všichni v uličce mrtví a ve vzduchu byl cítit zápach z těl, přesunuli jsme se. Reiatsu mé milé mě dovedlo ke schodišti vedoucí do tmy, kde se podle mě nacházeli kobky. Spěšně jsem seběhl schodiště a ve spáncích mi vzrušeně tepalo. Cítil jsem její reiatsu bylo blízko, sice slabé ale bylo tu. Musí žít!
Skoro všechny kobky byli prázdné až na jednu, nesly se z ní bolestné vzdechy. Doběhl jsem k ní a pak se mé srdce zastavilo.

Sukiiny paže bezvládně visely připoutané v okovech, musela být neuvěřitelně vyřízená. Na zemi byla kaluž krve, která stékala ze Sukiina těla. Byla zraněná, hodně zraněná. Celá rozdrápaná, nedokázal jsem si představit, jak dlouho tu asi visí, ale muselo to být strašné. Jak někdo mohl něco takového udělat ženě?!
Cítil jsem obrovský nával hněvu, který vyvrcholil tím, že jsem mříž doslova vyrval.
„Suki!“ křičel jsem zoufale, když se mé ruce jemně dotkly její tváře.
Ona neodpovídala, pomalu jsem zvedl její hlavu, aby se mohl podívat do očí. Reiatsu jsem cítil, musela být živá.
Nevnímala mě. Mával jsem ji rukou před očima, ale ona na mě jen tupě hleděla, jako by mě ani nepoznávala.
„To jsem já-Akio!“
Lehce zamrkala a z jejich oči začaly proudit slzy. Stékaly jí po zubožené tváři a vsakovali se do krvavého shihakusho, které měla na sobě. Hladil jsem jí, vypadalo to, že mě konečně alespoň z částí vnímá. Chtěl jsem říct Yakitovi ať jí vyléčí, ale když jsem se otočil, Yakito už ležel omráčený na zemi, ani nevykřiknul, když ho muž, jež teď stál opodál, udeřil. Musel tak ztlumit své reiatsu, že jsem jej ani necítil.
„Tak se konečně setkáváme.“ hlesl úlisně a zasmál se.
Měl jsem ho chuť ho zabít hned, ale měl jsem tu teď dva zraněné, takže jsem musel rozmýšlet, co bude nejlepší pro ně.
„Asi to bolí vidět jí takhle.“
Neopověděl jsem, jen se podíval na Suki. Bylo to opravdu strašné. Cítil jsem, jak se mi do očí hrnou slzy. Opravdu to byly slzy, nepamatuju si, kdy bych naposledy brečel. „Zabiju tě, hajzle.“
On se jen pousmál. „Měl jsi vidět, jak křičela, když jí mé nože řezaly, jak zatínala ruce a plakala… Křičela tvé jméno.“
Vykřikl jsem něco, co si už nepamatuji. Byl jsem tak rozzuřený, že se můj celý svět zabarvil do ruda…


Nic jsem neviděla, celý svět mi splynul do jedné veliké šmouhy. Bolest prostupující mých tělem se nedala popsat slovy. Nikdy mi nebylo hůř, nikdy jsem se necítila takhle na konci svých sil. Už jsem nebyla schopná ničeho, jedině jsem mohla přihlížet ve chvílích, kdy jsem zrovna nebyla v bezvědomí a nevisela jsem bezvládně v řetězech. Ostatně i teď jsem visela koukajíc na Akia.
On opravdu přišel, přišel riskovat svůj život kvůli tomu mému. Bylo to od něj ten největší důkaz lásky, jaký mi mohl dát..
To reiatsu, jež se vznášelo v prostoru, bylo tak extrémní, že jsem se nemohla pořádně nadechnout. Akio to dobře vědět a celý boj se snažil vyvést ven z podzemí, což se mu nakonec povedlo a já jsem v kobce osaměla.
Louče pomalu pohasínaly a já jsem vůbec netušila, jestli je v pořádku. Pak jsem zavřela své kaštanové oči a moje poslední přání bylo, ať to přežije..
Zase jen tma a bolest..


Trpělivě jsem se rozhlížel a rozmýšlet co dál, naproti mně stál ten hajzl a zřejmě dělal to samé. Jedna věc mi ale byla naprosto jasná, pokud tady zemřu já, zemře i Suki a to se nemůže stát.
"Vlny, povstaňte, a buďte mým štítem, blesku uhoď a buď mým mečem." vykřikl jsem a vyvolal svůj shikai. Cítil jsem ten adrenalin, který mi začal okamžitě proudit tělem. Svíral jsem teď v rukou dva meče s úmyslem vyvolat monstrózní bouři, při které můj protivník zemře.
On mě sledoval stále stejným pohledem, který byl nic neříkající, dokonce se ani nehýbal. Stál na místě jako solný sloup a vyčkával… Až zahřmí?
„Kami wa Oshikakeru….“ šeptl jsem si sám pro sebe s rozhodnutím, že udeřím hned. Jindy bych možná chodil kolem horké kaše a snažil se vyzvědět něco víc o protivníkovi, ale teď to nebylo potřeba. Měl jsem ještě plno starostí se zraněnou Suki, nemohl jsem se zdržovat.
Muž se pousmál, jako by se těšil na můj útok. „Doufám, že vydržíš aspoň chvíli, ne jako všichni ostatní.“ zaznělo pohrdání z jeho hlasu, což mě úplně vytočilo.
„Pokud sis nevšiml, tak já nejsem jako všichni ostatní.“
„Ano, aspoň se to říká… Třeba jsou to jen klepy.“
„Mokushi!“ zařval jsem na nebi se mezitím vytvořily bouřkové mraky, které se zlověstně stahovaly jeho směrem, ve chvíli, kdy jsem vykřikl svá slova, sjelo z nebe nesčetné množství blesků, jež mířily přímo na něj. Musel by to být neskutečný machr, aby se jim vyhnul.
V tu chvíli se dal do pohybu, jeho shunpo bylo tak rychlé, že mě to nutilo otevřít pusu. On se jim vyhnul! Všem! Bez jediného škrábance stál opodál a na tváři měl stále ten hloupý výraz, dost mě to iritovalo.
„Opravdu to byly jen klepy.“ hlesl bez většího zájmu a tasil své zanpakuto. Bylo menší, než bych čekal, úzká čepel s vyrytými symboly. Namířil s ním k nebi a potichu odříkával své vyvolávací slova.
Já samozřejmě nečekal, švihl jsem pravou rukou, v níž jsem třímal své zanpakuto a z nebe sjel další blesk.
Teď už se tak lehce nevyhnul, použil sice znovu shunpo, ale já mu stihl alespoň opálit bok. Mračil se, zřejmě i on to začínal brát vážně. Nevypadal sice, že by ho to vyloženě bolelo a on by se měl každou chvíli válet na zemi, ale aspoň něco. Rozhodně nebyl nesmrtelný.
„Vidím, že to začínáš brát vážněji, Akio,“ řekl se zaujetím a pak udeřil on. Mé bouřkové mraky se začaly vytrácet po tom, co jeho zanpakuto vyvolalo ohromný větrný vír. „Ale nestačí to!“
Boj, který se následně odehrál, trval dlouho a byl z velké části nerozhodný. Ani nevím, jak se mi to podařilo, ale dokázal jsem potlačit svou hollow část a utlumit jí do pozadí. Nechtěl jsem nad sebou ztrácet kontrolu zrovna teď. Když už se den chýlil ke konci a my oba jsme už byli na pokraji svých sil. Použil znovu své zanpakuto, tentokrát k vyvolání jakéhosi dalšího víru. Čekal jsem, že ho na mě pošle, aby semnou zatočil, ale on se místo toho jen lehce pousmál a pronesl.
„Dej mi chvíli!“ křiknul a skočil do víru, který ho pohltil. Pak se vír zvedl a vymizel, nezbylo po něm zhola nic. Stál jsem jako opařený.
„Tak tomu se říká férový boj?!“ křičel jsem za ním a čekal jsem, odkud se vynoří a pokusí se na mne znovu zaútočit. Zdálo se, že zásoby reiatsu má veliké, sice ne takové jako já, ale rozhodně jeho síly mohly být zajímavé.
Zatím se ale nic nedělo, zmizel, ani jeho reiatsu jsem necítil.
Nevrátil se…
Že by byl konec?! …

Nikdy jsem tak netoužil po jeho krvi jako v tu chvíli, kdy jsem osamocen stál na pláni. Chtěl jsem ho zabít, proklát své zanpakuto jeho tělem, až by krev potřísnila okolní zem. Nebýval jsem krutý, ale tohle by mě naplnilo, cítil bych se lépe, kdybych věděl, že je mrtvý a Suki už nehrozí přímé nebezpečí.
Mé nohy se daly samy do pohybu a rozběhly se do podzemí. Už jsem chtěl v náruči svírat tu svou květinku, pomoct jí, utěšit jí a dostat jí z toho. Pořád jsem měl před očima obraz Suki připoutané v okovech a trpící. Tohle jsem už nikdy nechtěl zažít, už nikdy se nesmí dostat do takové situace, o tom se musím pokusit po zbytek našich životů.
Chodba, která ke kobkám směřovala, byla temná, takže mi nezbylo nic jiného než si vzít louči a zapálit jí. Pak jsem nerušeně seběhl schody.
Stále jsem měl přitom, ale takový podivný pocit, nechtělo se mi věřit, že je konec. Ten muž nevypadal, že je z těch, kteří z bitvy utíkají. Čekal jsem spíš nějaký protiútok, že se každou chvíli vyřítí z postranní chodby nebo se ukryje ve tmě, aby mě zabil.
V minutce jsem doběhl ke kobce, kde trčela Suki. Měla hlavu sklopenou, a kdybych stále necítil slabý odvar jejího reiatsu, řekl bych, že je opravdu mrtvá. V podzemí kromě mé louče byla tma, ty ostatní už zhasly. Já s tou svou pomalu přešel k ní, pod nohama mi křupaly kosti lidí, kteří neměli takové štěstí.
„Lásko, už jsem tady, slyšíš?“ naléhal jsem. „Už se ti nic nestane, budeš v pořádku.“
Suki neopověděla, jen tiše vzdechla a vypadalo to, že mi chce něco říct, něco naléhavého.
Bohužel, to nestihla. V té samé vteřině jsem znatelně cítil reiatsu toho padoucha přímo za Suki, musel se schovat do tmy a ztlumit svou duševní sílu.
„Ale nebude, nic nebude v pořádku, Akio!“ zařval posměšně, jeho hlas se rozléhal. Vír, kterým předtím zmizel, byl přesně, jak jsem předpokládal pouhým portálem, který ho přenesl, zde aby mi a Suki ublížil, jak nejvíce mohl. Jeho úlisný pohled mě dráždil.
Věděl jsem, že musím jednat. Byl moc blízko mé drahé, moc blízko na to, aby jí ublížil, takže už jí nezachráním. Nejlepší možnosti bylo jednat, proto jsem se rychle rozhodoval. Jednou paži jsem sevřel tělo Suki a tím jí posunul natolik, abych mohl útočit přímo na něj. Pak jsem se zarazil. Jeho ruka držela dlouhou dýku, kterou schoval za Suki, dotýkal se s ní jejich zad, stačilo trochu zatlačit a byl jsem si jistý, že zemře. Byla už moc zraněná, další přítěž by už nezvládla.
Než jsem se stačil rozhodnout dál, muž jednal.
„Je konec.“ hlesl, než jsem mohl vykřiknout, než ona mohla vykřiknout. Zarazil jí dýku do zad… Slyšel jsem svůj hlas. Křičel jsem.
Mechanismus v jejích poutech se uvolnil a ona se svezla bezvládně k zemi. Slyšel jsem jeho smích, byl všude. Rozléhal se kobkou a já se třásl.
Vím, že jsem tehdy padl na kolena mezi ty kosti a sevřel její tělo ve svých pažích. Po tvářích mi kanuly slzy a její potrhané shihakusho bylo celé rudé. Zlověstně rudé. Křičel jsem, tak hrozně, že jsem dokázal překřičet i jeho smích. Ta bolest, která se šířila, byla neuvěřitelná. Nikdy jsem nebyl tak bezmocný. Ztratil jsem jí… Ženu, která mě milovala, která chtěla sdílet můj život… Chtěl jsem s ní vést skromný život, chtěl jsem, aby byla matkou mých dětí… Všechno bylo pryč…
Muž mne nechal, nechal mě, ať trpím. Stál opodál a usmíval se, byl na vrcholu blaženosti
„Slyšíš mě, lásko?“ šeptl jsem hladíc jí po tvářích, kterými pomalu prostupoval chlad. Umírala.
Její víčka se lehce zatřepotaly a zvedly se, odhalily tak její nádherné oči. Teď ale byly plné bolesti a těkaly kolem, nedokázala se na mě upřeně dívat. Měnila se v hadrovou panenku, v mrtvolu.
„Miluju tě.“ řekl jsem bolestně.
„Já…“
„Ano?“ hlesl jsem zdrceně a dál jí choval ve své náruči, jako nemluvně.
„Tebe… t-t-taky…Miluji…“ vydechla a její oči se zavřely. I když jsem s ní pak třásl, nic se nedělo. Jen několik posledních nervů a občas záškuby.
Můj celý svět se rozpadl, zhroutil se jak domeček z karet a já padl na zem vedle ní, ochromen. Nechápal jsem, proč se to stalo zrovna nám, zrovna když jsme se našli, když jsme si vyznali lásku. Cítil jsem hněv, prostupoval mých tělem stejně tak jako bolest. Křečovitě jsem sevřel své zanpakuto a v mžiku ho po něm hodil. Nečekal to, stále tam ještě stál a hloupě na nás zíral, když se mu zanpakuto zarylo do břicha, jemně vykřikl. Byl v šoku.
Ani vteřina neuběhla a já už jsem byl u něj a sázel do jeho těla další rány, křičel jsem a zoufale do něj bodal, jako by mi to Suki snad mohlo vrátit.
„Chcípni! Chcípni, ty parchante!“

Byl jsem celý od krve, ruce se mi třásly a já se pomalu plazil k Suki. Roztřesenýma rukama jsem objal její tělo a zoufale plakal…


Byla jsem si jistá, že jsem zemřela. Bolestivě a krutě.
Dostala jsem se snad do nebe? Nebo co byla ta záře, která mě nutila otevřít oči. Nechtěla jsem je otevřít, co bych taky mohla vidět. Jsem mrtvá, Akia už nikdy neuvidím. Nesevřu ho v náručí, nepolíbím ho, konec
Jenže asi nebyl konec, kdo po mě ještě něco chce?!
Líně jsem nadzvedla jedno víčko. Bílé stěny, podivný pach, který se mi usadil v nose. No, fuj. Nebe vůbec nebylo tak pěkné, jak jsem se myslela. Nebože bych byla v pekle?!
„Slečno Taiketo?“
Bůh nebo ďábel, podle toho kde jsem se nacházela, musel znát mé jméno a volal mě, naléhavě.
„Hmm?“ broukla jsem a snažila se otevřít i druhé oko. Tentokrát se to podařilo.
Měla jsem pravdu, všude bílé stěny, nespočet lůžek, nepodivný pach a obrovská kytice stojící na stole.
No počkat, není tohle nemocnice!
Já nejsem mrtvá?!
„Akio….“ vydechla jsem obtížně, bolel mě krk. Neuvěřitelně.
„Je tady také, nebojte se.“
„Lásko?“ ozval se jeho nádherný hlas kousek ode mne. Otočila jsem lehce hlavu a konečně jej viděla. Moc mu to slušelo, měl na sobě několik obvazů, ale jinak vypadal v pořádku až na ty ohromné kruhy pod očima a podivně zarudlé oči.
„Jsem živá.“ řekla jsem nechápavě. Vždyť mi ten chlap vrazil dýku do zad, jak můžu žít?!
Usmál se. „Jsi živá. Yakito se vzbudil, všimla sis ho předtím? Šel semnou, ale hned z kraje ho ten hajzl omráčil. Vzbudil se zrovna ve chvíli, kdy si zemřela a já jej zabil. Yakito je bravůrní lékař, dokázal tě vyléčit a zachránil nás.“
„Vždyť jsem byla mrtvá, on umí oživit mrtvoly?!“
„Ne,“ culil se Akio rozverně. „Ale umí brát život a dát ho jiným. Ten padouch i přes to, že jsem do něj vsadil nespočet ran, ještě nebyl mrtvý. Yakito z něj vysál poslední špetky života a dal je tobě.“
Bylo opravdu neskutečné, že jsem tohle přežila.
Díky Yakito… Díky můj Akio…



Slunce ozářilo Seireitei a opět začínal nový, krásný den. Větřík lehce foukal a ochlazoval všechny, kteří se už časně z rána vydali na procházku. Popravdě, nebylo jich mnoho, jen několik nedočkavců, kteří se už hrnuli do pekárny pro čerstvé pečivo. Mezi nimi jsem byl i já, chtěl jsem o Suki pořádně pečovat, jelikož jí včera pustili z nemocnice a byla ještě velice zesláblá. Čerstvé koláčky to bude to pravé pro její chuťové buňky!
Nákup mi trval chvíli, pak už jsem se s úsměvem vydal k nám domu. Řekl jsem k nám? Ano, bydlíme teď společně u mě doma. Chci tu mojí kopretinku mít pod dohledem, od toho incidentu mám o ní neuvěřitelný strach, navíc stejně až se uzdraví, tak jí už ze svého domečku nenechám odejít. Bylo by to tam doma bez ní o dost smutnější.
Doma jsem přeskočil zídku a vběhl přímo do domku, skopl z nohou boty a běžel do ložnice, kde jsem ladně skočil do postele.
„Hlásím, že nesu něco dobrého na zub!“ vykřikl jsem a vlepil Suki pusu na líčko. Ještě doteď spala, takže se teď tvářila hodně dezorientovaně.
„Musíš mě takhle děsit po ránu?“ zamumlala a protřela si oči. Její kaštanové vlásky jí trčely všude kolem a mě přišla strašně roztomilá.
„Musím, rád dělám překvapení!“ smál jsem se jako malé dítě. Můj dojem, že já s ní mládnu a ona naopak rychleji stárne, byla opravdová. Bobek můj, jsem jak zlý upír!
Ona se jen pousmála a pohladila mě po vlasech. „Slíbíš mi něco?“
Trošku jsem zpozorněl a překulil se na záda. „Ano?“
„Budeme pořad takhle bláznit, dělat hlouposti a budeme spolu?“
„Samozřejmě!“
„A víš proč?“
„Protože se milujeme.“
Suki na tváři vykouzlila nádherný úsměv, políbila mě na rty. Ty její měly chuť jahod, byl jsem v ráji. „Přesně tak, napořád.“ vydechla a já se dotkl její tváře.

Nevím, jak dlouho jsem tak zůstali a jedno bylo nad slunce jasnější, ač se bude dít cokoliv, ač nám život přichystá ti nejtěžší a nejobtížnější úkoly, tak budeme stát vždy při sobě, protože se milujeme a patříme k sobě.
Napořád…