Hora Abunai

Baru

Její výraz by se dal popsat jako -.-"
"To fakt?" vpadlo z ní. Budou sáňkovat dolů? To snad ne. Ano, byla to sice cesta, ale... ne zrovna důstojná. A Baru neměla ráda, když její důstojnost utrpěla, dokonce ani v takovéto vypjaté situaci.

Baru

Vypadalo to, že Mizuki ji bohužel přesvědčovat nebude, takže se nedalo nic dělat...
"Tak jo... na sáňky..." zamumlala a jedny vytáhla. Byly tak akorát velké pro dva lidi, prostě klasické sáňky. "Nasedat!" chopila se řízení a naznačila Mizukimu, aby si sedl za ní. "Hlavně se pořádně držte!"

Mizuki

Nic nenamítal a bleskurychle nasedl za Baru na sáně. Pak se odrazili a jeli.

I když většina laboratoře implodovala, tak některé součásti explodovaly což způsobilo několik mohutných explozí. Celá scéna vypadala asi tak nějak. V návaznosti na hroutící se vnitřek hory se utrhla lavina. Bylo ticho. Nic krom hučení laviny se neozývalo.......Pak na obzoru vyletí sáně. Zatímco se za nimi epicky valil sníh a objevovalo pár explozí. Sáně se rychle valily lesem.

Mizuki

Zatímco mu silný vítr rozčechrával vlasy se nahnul k Baru. Baru...pokud umřu...tak budu rád že umřu s vámi a při takovédle bláznivině....Yuuheiaaaaaaaa Zařve polosmíchem se slzami v očích.

Baru

"Weeeeeeeeee!" bylo jediné, na co se zmohla. Jako... bylo by dost trapné takhle umřít, ale jinak v podstatě s Mizukim souhlasila. Nikdy by si nepomyslela, že jí vlny osudu donesou až sem, do takovéhle absurdní situace. Ale byla to celkem sranda! Akorát musela řídit a snažit se nevybourat a nerozbít o vyčnívající kořeny a stromy.

Mizuki

Se jen smál a smál.

Baru však mistrně zvládla všechny nástrahy, které jim hora mohla postavit do cesty. Lesem prokličkovala jako rozená sáňkářka. Nakonec sníh přešel v listí a později trávu což Baru i Mizukiho zbrzdilo. Nakonec úplně zastavili nedaleko polní cestičky...živí...i když...

Oba jste pocítili silné brnění v prstech a také ostatních "okrajových" částech těla. Pak jste uslyšeli zvuk, jako když se párá látka a v tru chvíli horu Abunai doslova rozetla trhlina v prostoru. Celý prostor se třásl.

Baru

"Co... co to je?" ustrnul Baru smích na rtech a místo toho jí v hlase zněl strach, když pocítila podivné brnění. Krátil se jí dech, něco se dělo... a najednou to uslyšela, ten strašný zvuk. A taky uviděla... velkou trhlinu, která se otevřela kus od nich. To nebylo to nejhorší. S děsem sledovala podivné, divoce tančící barvy v jejím chřtánu. A potom... tak strašný pohled! Uvědomila si, že dovnitř prolétávají hollow. Nevypadali, že by to dělali sami, spíš jako by je to skrz trhlinu vcuclo. Všichni ale chvíli po projití vybouchli a umřeli. Tedy... nejspíš všichni...? Každopádně, i tak to byl strašný pohled. Bylo jasné, co se stalo... a že tady není bezpečno. Baru nenacházela slov. Začalo na ni tvrdě doléhat, jaké následky má to, co udělala.

Mizuki

Vznik trhliny způsobil, že mizuki klopýtl a upadl. To....je špatné...něco jsme pokazili....hodně pokazili...i když jsme svět zachránili od invaze mě samotného. Pokusí se vyškrábat na nohy. Měli bychom jít...s tímhle už neuděláme nic...doufám že je to jen toto! Řekl přiškrceně.

Baru

ještě chvíli počkala a hleděla na tu věc, zatímco pomáhala Mizukimu se postavit. Vypadalo to sice špatně, ale mohlo to být i horší - ještě pořád tu byli!
"Jo, radši jdeme," souhlasila potom. "Nechce se mi být blízko toho..." zamumlala si ještě pro sebe. Bylo jí z toho špatně. Věděla, jaký dopad má blízkost shinigamiho u trhliny, takže se celkem bála. Snažila se co nejvíc podpírat Mizukiho, pokud to potřeboval, a zároveň rychle zmizet z dosahu neblahých účinků. Taky začínala přemýšlet, co by měli dělat dál... Byla noc a zima a nejspíš nemohli domů. To nebyla právě příznivá situace.

Mizuki

Po těch letech bych si od toho taky rád odpočinul... Pronese a zatímco jej Baru podpírá, tak pomalu postupuje směrem ke Karakuře. Nebylo to daleko, ale v jeho stavu a kvůli vší té houstnoucí tmě to mohlo trvat i hodinu, nebo dvě.

---> Pokračujme v Karakuře