Hora Abunai

Baru

se tím nehodlala zdržovat. Přiložila prst na místo, kde byl zámek, a usmažila ho malým shakkahem.

Baru

sebrala laboratorní plášť a kabát. Potom chvíli zaváhala a sebrala i to ostatní oblečení, ať si Mizuki-san sám vybere, co chce na sebe. Tyčinka jí udělala velkou radost! Najednou si ale všimla toho hadříku. S trochou námahy vzala všechno oblečení pod jednu paži, aby měla volnou ruku. Shýbla se a hadřík zvedla. Poznávala ho... Na chvíli na něj hleděla a nevěděla, co si má myslet. Potom ho sevřela v ruce a i spolu s ním se vrátila. Složila všechno oblečení vedle Mizukiho.
"Tak! Máte tady garderóbu. A svačinu!" podala mu svou kořist, tyčinku. Hadřík zatím držela v ruce.

Mizuki

Když uvidí hromadu oblečení a tyčinku, usměje se. Koukám že tady toho bylo více, než na jednoho člověka...tedy...shinigamiho že ano.. Uchechtne se. Je mi to dost trapné, ale asi mi budete muset pomoci...jsem trochu indisponován... Nazáhne pomalu kostnatou ruku a pokusí se zachytit něeho, k čemu by se přitáhl, ale bylo jisté, že bude potřebovat podepřít a možná i oblíct.

Baru

bez váhání přikývla. Brala to ale profesionálně! Beztak ta kostnatá figura nebyla nějak dvakrát sexy, takže jí to ani nedělalo moc problémy, i když možná trochu jo, jelikož to prostě byl Mizuki-san... No, každopádně mu pomohla obléknout se do čehokoli, co si jen přál, a nehnula u toho téměř ani brvou.
"Tak, teď se ještě najezte," řekla, když byli hotovi. Ani si nevšimla, že jí během celého toho procesu vypadl onen vyšívaný hadřík a ležel teď mezi nimi na zemi.

Mizuki

Usmál se, když mu pomohla a nejspíš se i krapet začervenal, jelikož před ní stál nahý. Jedna věc kterou něvěděla, že Mizuki takhle před mnoha dívkami nestál. Nejdřív s její pomocí došel k starému křeslu, kde se usadil. Prohlédl si oblečení. No...myslím, že ten znak už nemůžu ani vidět, ale tohle vypadá slušivě...podobné jsem už viděl...ve světě lidí... Pak se s pomocí Baru pomalu, a to velmi, nasouká do košile, kalhot a saka. Jeho pozornost pak upoutal kabát. Byl kvalitní, dlouhý a teplý, rozhodně by v něm vypadal dobře a ještě by mu k tomu bylo teplo. Dokonalé skloubení elegance a užitkovosti! Tak se tedy ještě nasouká do kabátu a koukne na své nohy. Ehm...boty...no...to zvládnu... Mrkne najednou na hadřík, který leží mezi ním a Baru. Chvíli na něj zírá a pak se sehne...až to zapraští a zvedne jej ze země. Hmm...stále voní...a přináší tolik vzpomínek... Mizuki zvedne hlavu a v jeho očích jsou slzy štěstí. Opravdu....opravdu vám děkuji...Baru. Načež od ní převezme tyčinku a začne jí dlabat...byla to duševní energy tyčinka Šnickerz.

Baru

byla docela zmatená těmi slzami, a taky nesvá, nechápala to. Čekala tedy mlčky, až dá Mizuki znamení, že je připraven na nějakou další akci, a mezitím si v hlavě srovnávala všechno možné i nemožné, co se dosud stalo, a přemýšlela, jaký by byl nejlepší plán do blízké budoucnosti.

Mizuki

Pak kus látky schoval do svého saka a otočil se k Baru. Tak...teď zpět k tématu.... Podíval se jí dlouze do očí. Proč si nevěříte? A proč se bože můj považujete za nějakou méněcennou náhradu? Zakroutí nechápavě hlavou.

Baru

se zamračila. Už zase tohle? Ten chlap by si měl srovnat priority.
"Není to tak, že bych si nevěřila, jsem prostě realista, znám svoji sílu. A možná by bylo lepší tuhle debatu nechat na později, až se odtud dostaneme... co myslíte?" řekla sugestivně. Nějak to nebylo její oblíbené téma, nechápala, kam tím Mizuki neustále míří. "Řekla bych, že teď bychom se měli starat o důležitější věci..."

Mizuki

Panovačná jako vždy? Dobrá tedy myslím, že bychom měli...tohle místo...už ho mám plné zuby. Pokusí se vstát pomalu na bosé nohy, což bylo dosti nebezpečné, jelikož zde bylo několik rozbitých baněk atd.

Z počítače se ozval podivný a nic dobrého neříkající zvuk. Kolaps energetického systému! Kolaps energetického systému! Automaticky odpojuji zadrovací systémy u vzorku 0001,0002....

Baru

trochu zamrzelo, že si o ní Mizuki myslí, že je panovačná. No... ale nejspíš byla, co se dalo dělat. Ovšem tyto myšlenky jí nevydržely dlouho, protože ji vyrušilo cosi velice znepokojivého.
"Tušíte, co to znamená?" zeptala se Mizukiho, jestli tady něco nepochytil, když tu byl uvěznění. "Tak jako tak bychom asi měli co nejrychleji zmizet..." navrhla.

Mizuki

Jakmile uslyšel zvuk, zarazil se. Pomalu přejde k prosklené části zdi a zanpakuto použije jako oporu. Tuším to znamená...něco hodně špatného....velmi špatného... Otočí se Mizuki a ve tváři má výraz zděšení.

Mezitím se v obří hale pomalu začaly otevírat nádrže podobné te Mizukiho a z nich začali vylézat nějací humanoidi. Nekteříbyli bez vlasů, jiní měli dlouhé černé vlasy...vypadali dost podobně, i když v detailech se lyšili.

Měli bychom zmizet a to hned! Pokusí se dokulhat k počítači. Tihle se nikdy nesmí dostat ven Baru...

Baru

se dívala s hrůzou na to, co se dělo. Potom jen přikývla. neměla vůči Mizukiho návrhu žádné námitky, byl čas zdrhat! Ale když upozornil na to, že by se tyhle stvůry neměly dostat na povrch, něco ji napadlo.
"Možná bychom měli zkusit nastavit autodestrukci, podle všeho to jde!" navrhla a už začala zkoumat, jak na to. Podle toho, co se pravilo v tom návodu na zapnutí systému, by k tomu ani nemusela být potřeba nějaká autorizace... "Zatím jděte napřed, Mizuki-san, tam po těch schodech nahoru! Doženu vás!" křikla na Mizukiho.

Baru

musela uznat, že ti Reimei měli něco v hlavě. Když člověk spouští autodestrukci, nemá celý den na zadávání hesel! Rychle se rozhlížela po červeném tlačítku. Pokud ho našla, zmáčkla ho po malinkém zaváhání a potom se rozběhla co nejrychleji za Mizukim do schodů.

Baru

popadla Giovanniho a násadou rozbila sklo. Teď už snad půjde to zatracené tlačítko zmáčknout a vzít kramle!

Baru

Bylo to strašidelné. Hodně strašidelné. Tahle laboratoř doteď Baru připadala sice trochu creepy, ale prostě jako jakékoli jiné opuštěné vědecké zařízení... no to se teď změnilo. Začal utíkat pryč po schodech, pryč... hlavně pryč od těch hlasů, které jí lezly do hlavy.
"Mizuki-san?" křikla, když vyběhla na chodbu, která vedla po schodech nahoru. Spíš to udělala jen proto, aby slyšela vlastní hlas.

Když jsi tam vběhla, Mizuki právě zdolával třetí schod....Né dělám si srandu nebudu zlý

Mizuki

Byl tou dobou asi v polovině schodiště. Baru?! Dle hluku a toho, že se to tu tak torchu hroutí hádám, že jste uspěla... Pokusil se přidat do kroku, ale najednou se zastavil a zíral do prázdna. O-oni se blíží...Mu-Musíme si pohnout...je to horší než jsem čekal... Pohlédl zděšeně na Baru. Co to udělali! Pak přidal opět do kroku...zbývalo asi deset pater, nicméně každou chvílí se schodiště otříslo a ze stropu se sesul prach a suť.

Baru

se snažila Mizukiho podpírat a při tom spěchat nahoru, k východu. To, co říkal, jí neznělo moc dobře. Celkově tohle celé vůbec nevypadalo moc dobře. Vlastně to vypadalo dost blbě. Doufala, že její plán s autodestrukcí vyjde, ale měla takové velice špatné tušení, že takhle snadné to nebude.
"Co udělali?" zeptala se udýchaně.

Mizuki

Klonovali mě! A nejen to...upravovali mé klony. Snažili se vytvářet poslušné, bezcitné vojáky oplývající mými schopnostmi. Mluvil udýchaně, zatímco se vyškrábal na další patro. Myslím, že jsou nepodarky, ale někteří...někteří jsou povedení dost...jen jim chybí některé mé charakterové klady...zrovna teď se nám....snaží dostat do hlav. Musíme si pohnout... Sykne a pokračuje v chůzi. Schodiště se opět zatřáslo.

Baru

"Ano... klonování, to oni dělají..." řekla docela tiše. Vzpomněla si na něco, co bylo nejspíš klon Dateho, se kterým bojovala při obléhání Seireitei Reimei. Nebyly to příjemné vzpomínky. Přidala tedy do kroku, snad aby ty myšlenky nechala za sebou, na hroutícím se schodišti. Nemohla se ale ubránit mrazivým jazýčkům, které jí pronikaly do mysli. Po očku se dívala na Mizukiho. Byl to opravdu ten pravý? Nebyl to taky jen přesvědčivý klon?