Hora Abunai

Hora se nachází asi deset kilometrů od Karakury a Kasogoe. Tyčí se do výšky někde uprostřed mezi údolími a je známá pro svou neuvěřitelnou velikost. Díky tomu také získala své jméno. Podle pověsti se říká, že až na samotném vrcholu v jeskyni se ukrývá všemocný poklad. Ptáte se jaký? To nikdo neví, přeci jenom je to pověst, že.

Baru---> Duch dostal pořádnou ránu, která ho do Soul Society dopravit musela...teda..někam ho dopravit musela. Ale to už tě nyní nemuselo zajímat, protože jsi před sebou měla volnou cestu na vrcholek hory. Když jis tu tak stála, cítila jis podivný pocit. Jako tehdy, když jsi cítila přítomnost Mizukiho v okolí. Nyní jsi ho cítila v sobě...cítlia si jak pulzuje hluboko...ve tvé mysli, ale cítila jsi žejeho přítomnost slábne, jako by mizel. (Zní krapet dirty Very Happy) Bylo asi na čase spěchat.

Baru

se konečně zase mohla soustředit na to, co je před ní. Měla divný pocit, jako by jí Mizuki-san klouzal mezi prsty a ztrácel se nadobro. To nemohla dopustit! Teď, když po více než roce měla naději, že není úplně ztracený! Přidala do kroku a znova se rozběhla k tomu, co ji čekalo na vrcholku hory... ať už to bylo cokoli. Pro jistotu už začala s cloněním vlastního reiatsu. Nechtěla, aby o ní někdo věděl, pokud tu někdo byl.

Baru---> Procházela jsi regulérním lesem. Nic zajímavého, až na občasnou veverku nebo srnku. Čím výše jsi stoupala, tím více ti bylo chladno a tím více také les řídnul a objevovaly se jehličnany. Po chvíli ti už bylo docela chladno, přeci jen jsi jako shinigami nebyla moc teple oblečená a cesta k vrcholku byla místy pokryta sněhem. Po nějaké době chůze jis již kráčela velkou a silně navátou vrstvou sněhu, která tě dosti zpomalovala a mrzly ti z ní nohy. Pak jsi si všimla něčeho podivného, čeho by sis nevšimla, pokud by jsi sem nepřišla hledat něčeho záhadného. Když ses podívala jedním směrem mezi stromy, tak jsi uviděla, že zde má všechno nějaký podivný nereálný tvar, jako by to bylo ploché. Na jednom stromu sis dokonce všimla něčeho, co vypadalo jako klika.

Baru

drkotala zuby a brodila se zasněženým lesem. Na tohle nebyla vůbec stavěná! Ale pro Mizukiho-san, pro Mizukiho-san... Už ani necítila nohy a cítila se po pravdě trochu mimo. Taky si uvědomila, že má hlad. Najednou uviděla něco fakt divného. Zamrkala a zůstala na to koukat. Nedivila by se, kdyby už viděla nesmysly, nebylo by to poprvé, kdy se jí to stalo ve stavu vyčerpání. Ale čím dál víc se soustředila, uvědomovala si, že to, co vidí, je skutečné. Kouzelné dveře... skvěle. Měla by je otevřít? V její mysli to bylo něco absurdního, neviditelné dveře uprostřed lesa! Ale už jí byla strašná zima, takže pokud by za nimi mohlo být tepleji, byla ochotná zkusit cokoli. Jakkoli hloupě si připadala, zkusila opatrně vzít za kliku, která se nejasně rýsovala v prostoru.

Baru---> Vzala jsi za kliku a pokusila si se jí otočit a ona opravdu, i když se skřípěním povolila. Pomalu jsi otevřela ony pomyslné dveře a odhalil se ti pohled do tmy. Když jsi se krapet rozkoukala a venkovní světlo více osvětlilo onu místnost, uviděla jsi něco jako vstupní halu do komplexu. Teď jsi si mohla uvědomit, že ty podivné tvari jsou nejspíš maskovací kido, které po dlouhé době bez kontroly a oprav pozbylo reálnosti. Vnitřek byl celkem prostý, něco jako kontrolní budka, naproti dveřím dva výtahy a ve tmavých koutech možná i něco víc. Vše bylo osvětleno pár zbylími fungujícími nouzovými světly.

Baru

na to nevěřícně hleděla. Ale... už byla tedy tady. Aspoň doufala. Zavřela za sebou především dveře. Velice opatrně a potichu se začala pohybovat podél stěn a snažila se celou místnost prozkoumat a také zjistit, jestli odněkud nevyčte, kam vedou ony výtahy, případně jestli tu nejsou nějaké další vchody a východy. Jela rukama po stěnách, ať už na nich byl jakýkoli bordel, aby jí pokud možno nic neuniklo. Také se snažila vycítit stopy reiatsu v okolí.

Baru---> Za tu dobu, co zde bylo prázdno se tu nasbírala pěkná hromada pavučin, prachu a bůhvíčeho. Když sis lépe přivykla přítmí, mohla si lépe rozeznat místnost. Nebyla velká, ale ani malá. Krom budky, v níž se válel kdejaký bordel a z hrníčku čaje už tam rostla květina, tu toho moc nebylo. Výtahy sis mohla prohlédnout lépe, protže nad ními svítilo bezpečnostní světlo. Všimla sis, že byl jeden otevřený...na podlaze se válely nějaké zaprášené papíry...na panelu bylo vidět, že zdejší laboratoř má alespoň pětadvacet pater do hloubky. Výtahy však nevypadaly provozuschopně, když nebyla elektřina. Reiatsu jsi nemohla cítit přes tak velkou masu betonu a skály. Nakonec jsi si, ale všimla dveří na kterých bylo znázorněno schodiště.

Baru

se při prozkoumávání pozastavila nad rustikální, nostalgickou krásou květiny v opuštěném hrnku. Ale na poezii nebylo moc času. Zběžně se rozhlédla po budce, jestli tam není něco jako kontrolní panel.
Potom pokračovala dál, k výtahům. V jednom byly nějaké dokumenty. Dřepla si a natáhla ruku, zkoušela je k sobě přitáhnout aniž by musela vstoupit do výtahu, jelikož se bála, aby nespadl nebo jen neudělal nějaký zvuk, který by ji prozradil. I když po pravdě... tohle místo vypadalo dlouho opuštěné. Ale možná to bylo jen maskování! Ale... spíš nebylo.
Všimla si také dveří, což ji potěšilo, protože těmihle výtahy by se někam nechtěla dostávat. Ale nejdřív chtěla vědět, co se dozví z těch papírů.

Baru---> podařilo se jí dostat k nejbližšímu z papírů. Byly dosti zaprášené a písmo na nich špatně čitelné. Když se pořádně začetla, objevila něco v tomto smyslu.


To bylo vše co jsi vyčetla, otázkou bylo jestli riskovat kvůli dalším dokumentům je nutné.

Baru

luštila dokument. Dobrá, dozvěděla se, kde hledat, nebo aspoň kde s hledáním začít. Ale potom se její výraz měnil ze soustředěného do čím dál víc pohoršeného. Pokusy? Klony? Vzorky?? Jestli to četla dobře, tak se jí vůbec nelíbilo, co četla. Jak si někdo může dovolit dělat pokusy na Mizukim-san! Celkem ji to naštvalo. Rozhodla se tedy zjistit, jestli za dveřmi jsou schody. Jestli ne, tak se tam nějak dostane, klidně i těmi výtahy!

Baru---> Za dveřmi, když po chvíli povoliliy, jsi opravdu oběvila schodiště. Slabě, místy vůbec, osvětlené železné schodiště bylo místy docela rezavé. Zezpod zafoukal silný vítr, když jsi otevřela dveře. Slyšal jsi kvílení větru v úzké šachtě, občas i kapání vody či zvuk padajících kamenů. Schodiště vypadalo dosti zchátrale, ale byla to asi jedinná cesta.

Baru

chvíli váhala. Spadnout s výtahem a nebo se nechat zasypat na schodišti?
Nakonec se rozhodla pro schody. Výtahy nejsou dobré na srdce, člověk se má hýbat, dokud může! Vydala se tedy dolů. Našlapovala velice opatrně, ale zas se neloudala, jelikož jestli se patra počítala od zhora, měla jich před sebou osmnáct. Doufala, že její skoro neexistující váha jí pomůže, aby s ní schody nespadly.

Baru---> Jako duše jsi moc nevážila a jako shinigami jsi byla malá, tekž jsi vážila ještě míň. Schody sice vypadaly chatrně, ale nebyla tu zas tak dlouho a tak jsi se nikde nepropadla. Podařilo se ti svými pomalo-rychlými kroky sejít až na patro označené 18. NA tomto patře byli jediné dveře, jak o ve startreku a byly pootevřeny do 1/4. Víc otevřít už nejspíše nešly, ale pokud by zatáhla bříško a snažila by se, nejspíš by se protáhla.

Baru

Oddělení B, oddělení B...
Chvíli koukala na dveře. Nejdřív se je pokusila otevřít víc, ale nešlo to a stejně to bylo zbytečné, protože si myslela, že se dokáže protáhnout. Akorát se jí tudy bude špatně v rychlosti zdrhat, jestli bude muset. Smáčkla se tedy a prošla na druhou stranu. Moc toho tam neviděla, raději byla připravená vytáhnout zanpakutou.

Baru---> Podařilo se ti horko těžko dostat na druhou stranu. Ihned jsi vytáhla zanpakuto, což nebylo ani tak nutné...bylo zde docela světlo. Bylo záhadou, kdo sepisoval ty dokumenty, ale nevypadalo to, že by toto patro mělo více sekcí, možná k nim vedly jiné cesty. Nicméně ses ocitla v obdelníkové místnosti plné elektroniky, počítačů a nějakých laboratorních věcí. Celá místnost byla poměrně tmavá, ale bylo zde mnohem víc světla než jinde. Pocházelo z jisté věci, kterou jsi viděla skrze prosklenou stěnu. Za sklem se rýsovala obří skladová hala, nebo bůhví co, ale rozhodně to bylo obří. Těsně pod stropem této místnosti pak modře probleskovala malá, avšak stále nebezpečná trhlina. Pak zde byly další dvě věci, které tě mohly zaujmout. Tou první byla rukojeť zanpakuta ve skleněné vitríně, k níž byly připojeny nějaké dráty. Druhá a mnohem zajímavější byla velká válcovitá nádrž na vyvýšenem stupínku k níž vedla spousta kabelů a trubek. Uvnitř jsi uviděla muže. Plaval v kapalině a k ústům měl přidělán jakýsi přístroj na dýchání a také měl do těla napícháno spousta kabelů. Vypadal, jako by spal. Přístroje ukazující stav byly neaktivní, ostatně jako všechny přístroje v místnosti.

Baru

Nejdřív ji uhodil do očí obraz za sklem. Taková obrovská místnost, pod zemí! A co to zářilo při jejím stropě? Chvíli na to hleděla, pak se jala prozkoumávat laboratoř, ve které byla. Nevypadalo to, že by byla rozdělená na nějaké oddíly... Jenže moc si ji neprohlédla, zanpakutou si ani nevšimla. Jakile koutkem oka zavadila o nádrž, ve které plaval zavařený muž, hned k ní přiskočila a nevěřícně zírala.
"Mizuki-san..." hlesla potichu. Byl to strašný pohled. Bylo to snad ještě horší, než kdyby ho tu viděla ležet v krvi a mrtvého. Takovéhle utrpení mezi životem a smrtí... málem se na to nedokázala dívat, ale prostě musela. Uvědomila si, že se třese, když se začala rozhlížet po okolí onoho akvária. Chtěla ho dostat ven... ale jak? Měla by tu nádrž rozbít? Ale co když ho to zabije, pokud tedy ještě žil?? No, asi i to by bylo lepší než tohle, pravda, ale stejně by byla nerada, aby se to stalo, proto se nejdřív snažila nějak zprovoznit ovládací panely. Nebyla na to úplně tupá, dokonce chtěla jít do dvanácté divize! Takže nejdřív zjistila, jestli je to zapojené do elektřiny. Potom zkusila aktivaci pomocí reiatsu. A nakonec, jestli nic nezabralo, do toho prostě flákla.

Baru---> Dala jsi se do zkoumání panelů. Nic nefungovalo, i když to bylo zapojeno do elektřiny, což bylo záhadou. Na jednom ze stolů však ležely složky s papíry a bylo na nich napsáno - BEZPEČNOSTNÍ INSTRUKCE. Písmo uvnitř bylo dobře čitelné, jelikož na něm nelpěl prach. Při listování jsi mohla najít oddíl - RESTART SYSTÉMU. Bylo na něm krokově napsáno.

Baru

Když si to přečetla, cítila se asi nejvíc trapně za celý svůj život. Mizuki-san jí tady umírá před očima a ona bude restartovat nějaký zatracený počítač??? Asi to jinak nešlo... ale stejně ještě jedou zkusila, jestli nezafunguje pořádný kopanec. Pro jistotu! Ne se bude muset pustit do té potupné práce... Ani nevěděla, proč jí to připadalo tak směšné, ale připadalo.

Baru---> Potupný kopanecměl ten efekt, že tě začal bolet palec u nohy. Toť bylo vše. ZAtím jsi cítila jak ti Mizuki obrazně proklouzává mezí prsty. Od masky na jeho těle se vzneslo několik bublinek.

Baru

"Ne, Mizuki-san! Vydržte!" vykřikla zatímco se bolestivě šklebila a skákala po jedné noze kvůli zraněnému palci. "Hlavní vypínač, hlavní vypínač..." mumlala si pro sebe a začala hledat. Myslela si, že zhruba ví, jak by to mělo vypadat. Nejdřív prohlédla stroj, hlavně jeho zadní stranu, ale podívala se všude. Pokud ho nenašla, začala hledat okolo po stěnách, jestli není někde nějaká skříň, ve které by se vypínač mohl nacházet, a nebo přímo ten vypínač. Čekala nějakou pořádnou páku, pokud ale nic takového nenašla, začala se pídit po něčem menším. Musela to najít!

Baru---> Najít vypínač nebylo tak těžké, šlo o obří plechovou skříň s velkým nápisem - POZOR, VYSOKÉ NAPĚTÍ! Přeci jen jsi byla v laboratoři ti co ji stavěli neměli v úmyslu vše co potřebují hledat. Uvnitř byla jedna velká páka a mnoho menších, vyhozených, jističů.

Baru

Fajn, to by šlo. Teď dál.
Baru jen doufala, že ta páka nebude nějak zaseklá nebo zarezlá, fyzickými silami moc neoplývala. Vzala za ni tedy a pokusila se ji stáhnout dolů a tím ji, jak doufala, vypnout. Pokud se to povedlo, následoval opačný postup - směr nahoru a zapnutí.

Baru---> Páka krapet zarezlá byla, ale ne nic co bys nemohla zvládnout. Stačilo se trochu zapřít a páka sjela dolů. Nouzová světla pohasla a Baru ozařovalo pouze světlo z trhliny. Pak jsi dala páku nahoru, ale nic se nestalo. Tedy nic přímo zaznamenatelného. Po chvíli ale nad malými jističi začali naskakovat červená světýlka signalizující bůh ví co. Elektřina stále nenaskakovala.

Baru

stála ve tmě přerušované jen chvějivými odlesky od trhliny a bušilo jí srdce. Nic se nestalo!!! Ne... stalo! Něco ano! Nevěděla, co to bylo, světla stále nesvítila, kromě těch červených žároviček se nic nezměnilo... Do mysli se jí začala vkrádat nepříjemná myšlenka, že už to tady možná vůbec nefunguje tak, jak má. Ale to nebude vědět, dokud nebude pokračovat. Teď měla zapnout vedlejší okruhy... vůbec netušila, co to je. Takže prostě začala přepínat menší páčky vedle té jedné velké. Doufala, že je tím zapne, jejich poloha by tomu nasvědčovala.

Baru---> Postupné přepínání páček zapříčinilo, že se nad nimi červené světýlko změnilo na zelené. Krom toho se postupně nahodila i nouzová světla, hlavní počítač a také některé z kontrolních přístrojů u nádrže. Přístroje hlásily.

Vedle jsi viděla onu srdeční křivku a ta se téměř nehýbala. Zatím se hlavní počítač spustil a hlásil toto:


Pokud Baru zmáčkla 2 objevil se jí text:
*Prosím vepište správně nouzobé heslo!*
Pod textem se objevila kolonka.