Hora Abunai

Baru

pozorovala, jak se vše kolem ní oživuje, a srdce jí trochu poskočilo. Něco se dělo, to bylo dobré! Bohužel jí srdce zase kleslo, když uviděla hodnoty. Nebyla nováčkem v léčení, takže chápala. Přitiskla ruce na chvíli na sklo.
"Mizuki-san!" řekla znova, ale tentokrát naléhavě. Už byla tak blízko! Možná! Nemohl to teď vzdát! Rychle sklonila oči k návodu. Počítač - tady. Nouzové heslo... nouzové... nouzový režim. Nebyla žádný počítačový mág, takže byla celkem bezradná, ale nakonec se jí nějak podařilo zobrazit onu kolonku, kam se heslo nejspíš mělo napsat. Pečlivě ho tam napsala a ještě třikrát si to zkontrolovala. Opravdu nechtěla zastavovat autodestrukci. Doufala, že všechno tohle bude k něčemu dobré...

Baru

měla obavy, jestli tento komplex vůbec své znovuoživění unese! Ale to ji dlouho netrápilo. Jakmile spatřila, že se něco děje s Mizukim-san, rychle přestala sledovat cokoli ostatního. Dívala se, jak ho jeho vězení pomalu propouští a on se sesouvá k zemi, bezvládný. Co když to byla jeho jediná podpora života?! Jakmile uslyšela zasyčení, které ji upozornilo na otevření dveří do Mizukiho akvária, nečekala na nic a vběhla dovnitř.
"Mizuki-san!" klekla si k němu na zem, vzala jeho hlavu do dlaní a naivně na něj zavolala jménem s bláhovou nadějí, že navzdory těm údajům, které viděla na přístrojích, jí odpoví. "Slyšíte mě?"

Mizuki

Se nehýbal. Ležel tam na dně nádrže, jak tam s ubývající hladinou klesl. Když se Baru dotkla jeho vyzáblého těla, bylo studené. Na zavolání jména nereagoval. Vypadalo to, že je...že je skutečně....

Baru

se nemohla ubránit slzám, které jí vstoupily do očí.
"Jakto?" zeptala se přiškrceným hláskem. "Tak to nemá být! Našla jsem vás... tak nemůžete být mrtvý!" Sklonila hlavu a vzala do dlaně Mizukiho ruku, ale vyděsilo ji, jak je studená a hubená. Tohle nebylo fér... Myslela si, že udělala, co mohla, ale vůbec to tak nebylo... Proč hned na začátku tu nádrž nerozbila? Ušetřilo by to drahocenný čas a výsledek by byl stejný! Proč jen musela dodržovat pitomé zadané postupy, když je ani nezadal nikdo, koho znala?! Ať už dělala cokoli, nikdy to neudělala pořádně, nikdy to neudělala tak, jak by to udělal Mizuki-san... A to měla být prý mozek divize. To na tom divize byla tedy hodně špatně.
Copak to bylo opravdu zbytečné? Mozku, mysli! Baru popotáhla a snažila se uklidnit. Jako první se rozhodla zkontrolovat pořádně, jestli Mizukiho srdce bije a jestli dýchá. Možná ještě není všechno ztraceno...

Mizuki

Ležel, na tvé vzlyky nijak moc nereagoval. Jak by taky mohl...Když jsi se však rozhodla zjistit srdeční funkci a dech, dostala jsi dobrý nápad. Přiložením ruky na Mizukiho hruď jsi tlukot srdce neucítila, což nebyla až taková záhada...už před nahozením přístrojů jsi viděla, že se srdeční aktivitou to žhavé nebylo. Pak jsi chtěla vyzkoušet dech, ale to bylo dost složité. Neměla jsi nijaké sklíčko, nebo zrcadlo, kterým by sis to ověřila. Pokud jsi chtěla něco zjistit, musela jsi nějaký ten střep sehnat a pokud ses otočila od Mizukiho nádrže, všimla sis zajímavé věci. Ona zanpakuto, z níž tam předtím byla pouze rukojeť, nyní byla celá...

Baru

se snažila zjistit životní funkce, ale pořád nebyla přesvědčena. Dala Mizukimu ucho na hruď i před pusu, ale byla tak rozrušená a slyšela v uších svůj vlastní tep, že se z toho nic nedozvěděla. Rozhlédla se kolem. Byla tu dostatečná zima, takže kdyby našla nějaký střep nebo tak něco... Zaujalo jí zbalýsknutí něčeho lesklého. Přiskočila k tomu předmětu a zjistila, že je to meč, ten meč, který tam před tím viděla trčet nepoužitelný. Ano, měla Giovanniho, ale když už byla tady... Poznala v něm Mizukiho zanpakutou. Popadla ho tedy a vrátila se s ním k Mizukimu. Dala mu lesklou čepel před pusu a doufala, že za chvíli na něm najde zamlženou skvrnku...

Baru---> Vzala jsi meč do rukou a ucítila z něj sálat slušné teplo. Nebyl horký, ale byl rozhodně teplejší, než se dalo ve zdejších chladných podmínkách čekat. Pomalu jsi nasměrovala čepel před jeho ústa a bylas ráda, že jsi mu neuřezala obličej. Stála jsi tam a byla jsi celá rozklepaná, což bylo zapříčiněno nejen zimou, ale i úzkostí a tím vším okolo. Držela jsi čepel před jeho ústy a čekala...nejdříve sekundy, pak desítky sekund a pak už to byly i minuty...když jsi se to už pokoušela vzdát, uviděla jsi najednou na čepeli malou tečku, v níž se skýtala naděje.

Baru

Ten meč byl zvláštní. Uvědomila si, že vlastně nezná Mizukiho schopnosti a sílu, která se v zanpakutou ukrývá. Ráda by věděla, co to znamená... Ale na to hned zapomněla, jakmile uviděla mžičku na čepeli. Rozhlédla se kolem. Tohle bohužel nebyla ošetřovna. A stejně, jak by nějaká opuštěná očetřovna pomohla umírajícímu muži? Udělala to jediné, co mohla a uměla - přiložila Mizukimu jednu ruku na čeho a druhou na srdce a snažila se mu pomocí hloubkového lékařského kida předat něco z životní energie, která jí samé zbývala. Neměla tušení, jestli to ještě dokáže nebo jestli to něčemu pomůže... ale zkusit to chtěla.
"Prosím... vydržte, Mizuki-san..."

Baru---> Snažila ses ze všech sil, abys Mizukimu co nejvíce pomohla a vypadalo to, že se ti daří. Nebylo to hned samosebou, ale po chvíli jsi viděla, že se mu oči pod víčky pohly. Nevěděla jsi, nakolik dokážeš Mizukimu pomoct, ale zatím jsi pomáhala - žil. Rozhodně by potřeboval dlouhodobější a soustavnější léčbu, skládající se především z doplňování energie. Přeci jen měl aktivní svou techniku téměř dva roky a to bylo dost.

Baru

neměla sílu, aby ho dopravila do Seireitei, ani si nebyla jistá, jestli to vůbec momentálně jde. Došlo jí, že je dokázaná jen sama na sebe. Pokračovala tedy v tom, co dělala, pomalu se snažila obnovovat jeho duševní energii a bylo to buď a nebo - buď ona dřív padne vyčerpáním a nebo on bude mimo ohrožení života. Nedokázala odhadnout, co z toho se stane.

Baru---> najednou jí neznámá síla přitáhla k Mizukimu (tu ruku nemůže vidět). Její obličej se tak ocitne dosti blízko k Mizukimu. Viděla teď tokonce tu malou pihu co měl pod okem. A pak uslyšela něco, co již nebylo myšlenkou, byla to slova...hlas...hlas, který tak dlouho neslyšela a přitom to bylo jako včera. Měl bych vás pokárat za to, že jste tak riskovala. Vydechne šeptem. Ale jsem rád, že jste to udělala... Jeho levé oko se pomalu otevře a škvírkou uvidíš onen černý uhlík.

Baru

"Mizuki-san... neměl byste mluvit, musíte šetřit sílu!" řekla a hlas se jí třásl, protože se snažila potlačit svou radost z toho, že ho slyší, a snažila se nerozbrečet. Věděla, že není ještě vyhráno, i když Mizuki nabyl vědomí. Nechtěla se nechat rozptýlit a pokračovala ve svém díle, i když to bylo docela těžké a místy se jí léčení vymykalo kontrole z toho, jak byla nadšená. "Musela jsem to udělat... jak bych se sebou jinak mohla žít?" dodala ještě tiše.

Mizuki

Se lehce pousmál. Velitelská povaha se vám nezměnila...to musím uznat...ale dobrá...už...už mlčím. Odmlčí se na malou chvíli. Chápu vás...a jsem rád, že jste tady...už nějakou dobu jsem se smiřoval, že zde zemřu...ale neměla by jste se přemáhat...myslím, že před smrtí......jste mě zachránila. Nesmíte se vysílit...poblíž té věci je to nebezpečné. Poukázal k trhlině. Černé vlasy mu splihle visely podél tváře.

Baru

svraštila trochu obočí a ohlédla se na podivnou trhlinu, léčení na chvíli přerušila.
"Je to snad jedna z těch trhlin? Které se snažíme zavřít, jinak roztrhají svět?" zeptala se, ale byla téměř přesvědčená, že ano. Pak se zadívala zpět na Mizukiho. "Myslíte, že je možné, abych vás od toho nějak dostala dál?" Nebyla si vůbec jistá, jestli je Mizuki schopný vylézt těch milión schodů.

Mizuki

Pokývá hlavou na Baruinu otázku. Ano...je to jedna z nich...otevřela se mezi prvními. Asi dva roky vzad. Když se objevila, tak zabila nespočet členů té organizace, kteří pracovali tam vzadu. Pak to tady narychlo vyklidili a mě zde jaksi zapoměli. Pousmě je se, jako by to bylo legační, že ho tu nechali umřít. Na otázku, jestli je nějaká šance se zamračí. Myslel jsem, že když vás udělal podkapitánkou, tak víte základní věci... Pak Baru naznačí, aby se přiblížila a on jí mohl něco pošeptat.

Baru

vstřebala informace a potom se instinktivně nahnula blíž k Mizukimu, protože naznačoval, že jí chce něco zašeptat. Ale i tak nevěděla, jak by jí to, že jí udělali zástupkyní, mohlo pomoci něco vědět o jeho zdravotním stavu a jestli je schopný se hýbat!

Mizuki

Vždy je nějaká šance! Zašeptá a odtlačí jí ruce stranou. Měla byste si na chvíli odpočinout, tím že se vysílíte k smrti si nepomůžeme. Usmál se však na ni tak mile jak to jen šlo. Odpočiňme si na chvíli oba...povězte mi Baru něaké zajímavosti...jaké je to v Seireitei...co divize...co Sotaicho...co vy?Trošku posune hlavu tak, abyse mu lépe leželo.

Baru

na chvíli zaváhala, ale potom si přece jen sedla ke stěně vedle Mizukiho. Trochu odpočinku ji nezabije... a posílí! Když mohl mluvit, snad nebyl v ohrožení života.
"No..." zamyslela se. Co by mu tak měla vykládat? Měla se snad pouštět do vyprávění o všem, co se tam za tu dobu, co byl... ehm... mrtvý... stalo? "Řekla bych, že jako vždycky," pokračila rameny. "I když... ne tak docela. Přišli jsme o dost kapitánů, o dobré lidi... Reimei, ti lidé, co vás tady zajali, jsou poraženi, snad. Vlastně se toho asi hodně změnilo, hlavně lidé..." zapřemýšlela. "Ale v naší divizi ani ne. Kapitán je pořád stejný, i když... teď..." Ne, nebude se Mizukimu zmiňovat, že je možná mrtvý. "A já, já jsem taky pořád stejná," dokončila kupodivu s úsměvem. Ale ten se hned zas vytratil, protože si začala znova uvědomovat situaci, jaká vládla v Seireitei, když město nedobrovolně opustila.

Mizuki

Eh...to nezní moc jako vždycky...co si pamatuji já tak to bylo vždy mírumilovné místo, kde umírali jen ti zlí...no což...doba se asi mění... Povzdechne si Mizuki. Takže jste je porazili? Doufal jsem v to a jsem rád že se jim nepodařilo dokončit tenhle jejich pokus...nevím sice jak by to vypadalo, ale dobré by to nebylo... Zamračí se. Zřejmě tu šlo o něco dosti...kontroverzního. Když je řeč o Akiovi, tak zprozorní. I když teď? Co? Děje se něco s Akiem? Zahledí se na Baru a lhát těm jeho hodným černým očím bylo, jako lhát čajovému čuníkovi...tak ohavné....

Baru

"Pokud vím, tak tohle není jejich jediný projekt... Udělali spoustu zvěrstev a hodně lidí na to doplatilo, hodně dobrých lidí... těch nejlepších..." sklopila Baru na chvíli oči ve vzpomínce na Masamuneho-taichou. Při otázce na Akia maličko zaváhala, ale opravdu jen málo. Ona sama se rozhodla, že nepřijde fakt o jeho smrti, dokud neuvidí jeho tělo. Takže nelhala, když řekla: "Je momentálně nezvěstný, ale je to Ukitake-taichou a ještě má podle všeho s sebou vrchní kapitánku, takže se o něj nebojím!" Dokonce se u toho i usmála. Když to teď řekla, byla si jistá, že je kapitán v pořádku!

Mizuki

Zasměje se, a trošku skřiví tvář bolestí. Eh...ještě to není úplně ok, ale to by nebyla ta pravá srandy že... Očima se zpět vrátí k Baru. Pokud je s ním Sei, tak se nebojím ničeho....ta žena zabíjí hollow pozváním na čaj...nedokážu si představit, že by jí cokoliv s mozkem dobrovolně naštvalo... Rozhlédne se po okolí. Jak to tady vůbec vypadá?

Baru

se pousmála u jeho hodnocení vrchní kapitánky. Potom se mimoděk rozhlédla.
"Je to tady opuštěné, vůbec nikoho jsem tu neviděla. Bylo to tu mrtvé, musela jsem oživit systém, aby vás to pustilo ven. A jinak nevím... k průzkumu jsem se zatím ještě nedostala," shrnula to málo, co věděla, a povzdechla si.

Mizuki

Pokývá hlavou. Doufám, že tu zůstalo nějaké oblečení, myslím, že bude třeba. Snad to tu bude mrtvé i nadále...tahle...laboratoř experimentovala s dosti nebezpečnými věcmi a bylo by jen dobře, kdyby nebyla. Posune se trochu v nádrži. Víte...když už si tak povídáme...chci se vás zeptat na jednu věc. Odmlčí se, to totiž dodávalo onu správnou atmosféru. Proč si nevěříte, shazujete se a považujete jen za náhradu? Zahledí se jí do očí.

Baru

se na Mizukiho podívala. Odkud se tohle vzalo? Nevěděla, jak by měla odpovědět, takže se začala rozhlížet okolo.
"No, nejdřív to důležité - je tady zima a musíte se obléct..." Vyhrabala se na nohy a snažila se najít nějaké skříně a v nich oblečení nebo aspoň přikrývku nebo prostě něco.