Podzemí

Sho
Tak to jsi mi teda pomohl,nejsem o nic moudřejší než jsem sem přišel.
No,alespoň jsem zabil čas.Ale přece říkal že nedaloko je nedaleko odtud ta díra.Díky za informaci!Byl jsem velmi spokojen když jsem opouštěl bludiště a mířil na místo kde by se měla díra vyskytovat.

<--- kasárny 7. divize
Kioshi Hikaku

Nepospíchal a stejně tady byl podle všeho první. Ale těžko říct kde přesně měl být, přeci jen "Dostavte se do podzemního komplexu." je široký pojem. Byl ještě ospalý a tak využil příležitosti, sedl si na zem a opřel se o menší zídku. Však on už ho někdo jistě probudí. Při usínání přemýšlel nad tím, o co asi půjde. Před chvílí se vrátil z mise a hned ho volali jinam, Naštěstí neměl moc času na remcání, protože podle plánu usnul. Haruku měl samozřejmě položenou na stehnech a opřenou o svou hruď. Ale měla opravdu namále, když se Hikaku opíral o zeď, málem ji umačkal.

<<< Kasárny 4.divize

Kaneyama Sayuri

Obezřetně kmitala očima po všem kolem, jako by se bála, že na ní odněkud vyskočí koště. Měla pocit, že je tu správně, ale proč tu byla sama? Nikoho jiného kolem neviděla a ani si netroufala připustit tu nejhorší možnou variantu - že by jí pustili na misi naprosto samotnou.
Naštěstí brzy uviděla nějaké siluety a pak i postavy. Vypadali opravdu zabraní do rozhovoru, tak se raději zastavila o něco dál od nich, aby je nedej bože nevyrušila. Stála tam tak stranou, ruce sepnuté před sebou a mlčky pokukovala jejich směrem. Tedy, spíš šikmo jejich směrem - do země.

Kioshi Hikaku

"Rajče!"Vyhrkl, když se probral, zřejmě to mělo co do činění s jeho sny. "Eh..omlouvám se." Pomalu se posbíral, protřel si své fialové oči a protáhl záda. "Ó ano to jsem." Zívl a konečně se na mladíka pořádně podíval. "Vy mi asi nesete nějaké informace a asi půjdete se mnou, předpokládám. Inu měl bych se asi představit. Kioshi Hikaku kapitán sedmé divize bla...bla...bla." Mezitím mu Haruka vylezla za krk a pevně se uchopila jeho ramen. "Budeš tam stát ještě dlouho, nebo se k nám přidáš?" Pronesl směrem k někomu ve stínu, jehož reiatsu odněkud jistě znal.

Kaneyama Sayuri

"Pro-promiňte!" špitla překvapeně a urychleně se přesunula ke kapitánovi a tomu druhému. Jen co k nim dorazila, zatvářila se omluvně, jako by provedla něco neodpustitelného. Pak to v ní hrklo ještě víc. Kapitán Hikaku?! vzpomněla si na něj v okamžiku, ale ještě mnohem víc jí zarazilo to, o čem mluvil onen člen dvanáctky.
"Pro-projekt? Chytit... myslíte...myslíte něco... oživeného? tázala se třesoucím se hlasem. Její oči napovídaly, že si pod tím nejspíš představila hrozivé monstrum. Třeba není živý... třeba proto tu jsem... abych to oživila, až to najdeme... proč bych jinak... k čemu bych tu byla?...

Kioshi Hikaku

"Nemusíte se tolik ostýchat, já vás nekousnu." Řekl mladíkovi, než se k nim přidala dívka a on jim vše potřebné vysvětlil. Pak si pořádně prohlídl Sayuri. "Tahle? Mám na ty dvě sestry štěstí." Usmál se na ni během Shinova výkladu. "Ve dvanácté jste zase blbli co?" Nikdy nepochopil, co pořád měli s tím experimentováním na něčem živém, polomrtvém nebo položivém. "Dokázala jste se v mapě zorientovat?" Zeptal se dívky, která musela mít minimálně dva důvody k tomu, aby ho dříve či později zabila.

Kaneyama Sayuri

Vypadalo to, že by nejraději odskočila o třicet metrů dozadu, když se k ní natáhl mladík s mapou, protože hned nevěděla, co s tím co ona má společného. Brzy jí to došlo.
"J-já? A-ano, jsem," odkývala nejistě a podívala se na mapou, kterou si po kratším ostýchání i vzala do rukou a pozorně se do ní zadívala. V divizi byla krátce a tady dole nikdy. Ale s mapou... jak těžké to mohlo být? Sama ovšem nepoznala, zda byla aktuální či nikoli, ale jak moc se může podzemí změnit?
"Myslím... myslím, že vím... vím, kde jsme," vykoktala ze sebe tiše. Že by zněla kdo ví jak sebejistě, to se říct nedá. "Kam... kam chcete jít?" zeptala se a pohlédla na mladíka z dvanáctky. Pak na kapitána. Pak na mladíka. Byla zmatená, nevěděla, koho se vlastně ptá.

Kioshi Hikaku

Vypadalo to, že jeho dva společníci budou strašně ukňouraní a věčně vyjukaní. "Nuže dobrá." Řekl někde uprostřed debaty. Nevěděl, na co přesně reagoval, ale na něco přeci. Po nějakém čase Shin odklopil poklop. Při jeho vyděšeném pohledu se Hikaku zasmál. "Haruko, vypadá to, že dnes si zde druhá nejodhodlanější." Řekl své malé kolegyni a začal pomalu lézt dolů. Před tím, než v otvoru zmizla i Haruka, vyplázla na ty dva jazyk a zaculila se. Prostě a jednoduše se jim tím vysmála.

Kaneyama Sayuri

Složitější? Pro něj? A co teprve ona? Má mapu. A když je povede špatně... no jen si představte, co všechno by se mohlo přihodit! A Shin ještě k tomu mluvil o té věci... dost věcně. Sayuri se na něj zoufale podívala. Zatím totiž nevěděla, co to to je zač. A z toho jí běhal mráz po zádech úplně nejvíc. A stejně se zadívala i na kapitána, když přišlo na sestup do podzemí. Mapa nemapa, ona tam první nevleze.
Na posunek pošklebovačné holčičky se jen pousmála. Měla ráda děti a nebývala před nimi tak nervózní jako před jinými. Pak začala slézat i ona a Shina nechala jít až za sebou.

Kioshi Hikaku

Podíval se k Sayuri do map. "Ehm já nevím jestli tomu rozumím, ale pokud ano myslím že máme trochu problém." To už k nim přilezl i Shin. "To dítě vás ještě překvapí." Řekl a podíval se na Haruku s úsměvem na tváři. Prohlídl si pořádně zdejší prostory. Doktoři se rukama hrabou v různých sra**ách, ale že by až takto? Svým způsobem se mu tady ale líbilo. Byl tady poměrně klid a světlo žárovek na něj působilo příjemně.

Kaneyama Sayuri

Od chvíle, co se postavila na pevnou zem v té poblikávající temnotě, nepřerušeně koukala do mapy. Až když jí do ní začal nahlížet i kapitán, tázavě se po něm koukla. Chtěla vědět, kde je ten problém, ale v tom si uvědomila, jaké potemnělé a strachnahánějící místo to právě obývají. Mráz jí projel celým tělem a ona do široka rozevřela oči, aby co nejlépe viděla všude a všechno. Snažila se svým zrakem prohlédnout všechna zákoutí, co jen na té křižovatce byly. Škubla sebou, když Shin promluvil.
"Ehm... já... ehm," zajíkala se a rychle se znovu začala věnovat mapě. "Tu-tudy," ukázala před sebe. Jakmile se tam sama podívala, na sucho polkla. "Myslím," pronesla tichoulince, protože si moc přála, aby se spletla a nemusela chodit do té tmavé, chladné chodby, která je zavede kdo ví kam a kdo ví čím. Nohy jí nedovolovaly se hnout z místa. S nadějí zašilhala na kapitána, i když přesně nevěděla, co od toho čeká.

Kioshi Hikaku
Jistě že šel první, nebýt tady jeho, ještě teď by stáli nahoře a hráli kámen, nůžky o to kdo z nich to bude. Tma mu nevadila, jeho oči si na ni rychle zvykli, ne že by viděl lépe než ti dva, ale nebyl z toho tolik vyděšen. Soustředil se i na okolní zvuky a vše co by mu mohlo pomoci najít to něco, co měl hledat. Proč ho poslali na takovou misi, to vážně netušil, každopádně to bylo lepší, než se vzdalovat kdo ví kam od Seireitei.

Kaneyama Sayuri

Nejprve se držela těsně za kapitánem. Pro všechny případy. Ale jak začala být větší a větší tma, pomalu zpomalovala a udelala si od něj větší odstup. Byla lehce skrčená a očima rozhozeně těkala do všech koutů. Ta tma jí ničila. Ruce se jí třásly a hrůzou skoro nedýchala.
"ÁÁÁÁ!" vykřikla jako nikdy. Třebaže rychlost nebyla její nejlepší schopnost, v okamžiku se krčila za kapitánem a s do široka rozevřenýma očima skenovala místo, kde původně byla. "Kdo-kdo-kdo je tam?!" vyhrkla roztřešeně, hlas jí zrazoval a srdce nepřestávalo divoce bubnovat.

(Omlouvám se za moji aktivitu, ale skola je skola)
Kioshi Hikaku

Zareagoval na výkřik tím, že se otočil, hleděl do tmy, dokud se nerozsvítilo. Stařík, který nadával mu přišel dosti vtipný. "Emm... máme tady misi. Něco se sem shora dostalo. Jsem Kioshi Hikaku, kapitán sedmé divize. Děkujeme vám za ta světla, i když nebyli tak úplně pro nás." Pak si jej pořádně prohlídl, už tady byl asi dlouho. "Chcete jít s námi? Anebo se vám máme vytratit z očí a jít si po svém?" Nedokázal si představit, že by tady dole měl být třeba rok, vždyť by se mu totálně zničili vlasy. "Ech Sayuri? Už můžete vylézt." Řekl své kolegyni s širokým úsměvem na tváři. Haruka se na staříka dívala roztomilýma dětskýma očima, ale jinak se neprojevovala.

Kaneyama Sayuri

Celá rozklepaná koukala na staříka. Nebyla si jistá, jestli byla lepší ta tma nebo teď to světlo. Měla díky němu možnost se trochu porozhlédnout, jenomže to jí teď vůbec nenapadlo. Provinilé oči upírala na postaršího kolegu ze své divize až do chvíle, než na ní promluvil kapitán.
Vzhlédla k němu a pak znovu na vousatého muže.
"Já-uhm... to... to je dobrý," odvětila a ještě víc zacouvala za Hikaka. Nebyla blázen, nikdo jí nedonutí vylézat, když před nimi je ten mrzout.

Kioshi Hikaku

Ještě jednou se usmál na Sayuri krčící se za jeho zády. Pravděpodobně se tam cítila bezpečně a to ho mile potěšilo. Ačkoliv nevypadalo to, že je třeba se staříka bát. "Tak jak tedy?" Zeptal se ještě jednou a podíval se na člena dvanácté, jak je na tom. Strašpytel, strašpytel, stařík, Haruka a on. Chyběl tady už jenom někdo jako Sai aby tato skupina byla naprosto "dokonalá."