Kavárna U Vysmátého Arrancara

Mizuki

Bylo záhadné, že jeho sklenka neubývá stále na obsahu....což si Baru mohla vysvětlit tím, že se obrátil ke Kyouheiovi a ten mu nyní doléval v pravidelných intervalech ze svých zásob. Oba byli v živé debatě plné smíchu a plácání po ramenou, takže když se Mizuki i Kyouhei obrátili, aby vyslechli co říká ta nová, měl už Mizuki slušné ruměnce. Vypadal však štastně...uvolněně...možná trochu...oproštěně...bůhví od čeho...Ano....Natsuki.....povězte o sobě více. Ve třinácté panuje velmi přátelská, až rodinná atmosféra...víme o sobě mnoho věcí...když už jsme u toho..můžeme zahrát pravda odvaha...co vy na to? Ale samozřejmě až z vás Natsuki vyzpovídáme ten svrchní obal. Usměje se...byl to takový lehký uvolněný přiopilecký úsměv, kdy se vám svět ještě netočí, ale víc se zvýrazní vaše já.

Natsuki

Mierne som sa uškrnula no následne som len mierne pokrčila ramenom."Veď prečo nie... Uhm, moji rodičia žijú v piatom okrsku, majú tam obchod s oblečením. Kým som ešte nebola shinigami tak som žila s nimi v takom menšom trojizbovom domčeku s úžasnými ružovými záclonami." hovorila som, pri čom som sa až tak zasneme pozerala niekam do stropu. Následne som ale ukázala prstom priamo na Mizukiho. "Aaaa teraz ideme hrať odvahu mehehe !! V akadémii som bola.. neporaziteľná." Uškrnula som sa. Síce tam to možno bolo v inom svetle, nebol tam žiaden chlast ale zato sme často museli jedávať nejakých chrobákov, keď sa nám nechcelo odpovedať na otázku.

Baru

poslouchala s úsměvem Natsukin příběh. Bylo pěkné slyšet, že jsou ještě lidé, kteří mají rádi svou rodinu. Takové každodenní příběhy bez zabíjení a tragédií měla nejraději. Potom ale překvapeně zamrkala, když Natsuki navrhla nějakou aktivitu, se kterou Baru nebyla obeznámena. "Odvahu?" podívala se týzavě na Natsuki a tak nějak všeobecně kolem, jestli někdo ví, o co jde.

Myamoto Usagi

Už dlouho předtím, než jsme dorazili před kavárnu jsem ztlumila své reiatsu. Když jsme vešli, dala jsem si dobrý pozor, aby nás nemohl zahlédnout stůl 13.divize hlavně jejich zastupkyně kapitána. Usadila jsem se u stolu, kde jsem měla na ně vcelku dobrý výhled a Baru k nám byla zády. Dokonalé místo...
Počkala jsem si, až se posadí i Koi, abych viděla její reakci na tohle místo. Podle toho jak jsem jí stihla poznat mi nepřipadalo tohle místo jako podnik, kam by šla nejraději. Objednej si, co chceš, jak jsem říkala. Zvu tě.

Mizuki

Zasměje se kvůli baruině nepochopení. To se hraje tak...roztočí se láhev a ukáže kdo koho se ptá. Ten se zeptá...pravda nebo odvaha. No když dáte pravdu, musíte odpovědět na jakoukoli otázku kterou vám položí pravdivě...a když odvaha, tak musíte udělat cokoli vám zadá za úkol, jakkoli je šílený. Usměje se na Baru a pak se trochu zamračí, když dorazí obávaný Vrchní paparazzi - Myamototo-taichou.

Baru

si žádných paparazzi nevšimla (proč se jí vůbec vyhýbají? :-D) a snažila se pochopit onu hru. O něčem takovém už slyšela, ale nikdy ji nenapadlo, že ji budou nutit to hrát!
"No... hádám že..." Ale nestihla domluvit, její hlas zanikl v řevu Kyouheie, který byl nadšený.
"Tak jdeme na tó!" zařval, až pohoršil obsluhu kavárny.

Koi

se posadila a začala si prohlížet menu. Cítila se trochu trapně, že ji kapitánka zve, rozhodně nevěděla, čím si to zasloužila. Na druhou stranu celkem vítala rozptýlení a společnost.
"Dám si kafe," rozhodla se na konec po několika minutách tvrdého vybírání. "Děkuju."

Myamoto Usagi

Chvilku jsem jen sledovala ten přepříliš hlučný stůl, ale pak jsem se obrátila zpět na Koi.
Nesmím zapomínat, proč tu jsem.....práce je tu ted jen okrajová....a to i když to začíná vypadt zajímavě... Objednala jsem si zelený čaj a čokoládový dort. Potom jsem se povzbudivě usmála na členku své divize. Nemáš zač, klidně si dej i něco na zub. Sladké tu mají vážně vynikající. A i když ho nemusím každý den, někdy se hodí... Odmlčela jsem se a opřela si hlavu o ruce.
Jak se ti jinak daří? Položila jsem na konec klidně takovou triviální otázku, ale odpověd na ní mě ted zajímala mnohem více, než kdykoliv předtím.

Mizuki

Zasměje se a vezme Kyouheiovu flašku, která byla ještě zpola plná a psotaví ji doprostřed stolu. Vše ostatní doslova smete stranou...vyjma alkoholu...s tím zachází jako v rukavičkách. Pak pohledem přejde po všech přítomných. Doufám...že jste připraveni...tenhle večer změní celý váš život...o to víc že je tu ta paparazzi! Sykne potichu. pak láhev zprudka roztočí.

Na vlašce spočinula mocná ruka osudu vedená ještě nečím mocnějším...ano byl to Game Master ve svých osudových trenýrkách! Flaška pomalu začala ztrácet hybnou sílu a nakonec se její hrot zastavil ukazujíc na Kyouheie...otázku měla zadávat zrzavá Yaoi fanynka.

Koi

si objednala jen kávu, odfoukla si a opřela si bradu o dlaň. Hodila po kapitánce pohledem.
"Když řeknu, že dobře, stejně mi to nesežerete," poznamenala. "Takže se mám... no, už mi bylo i líp," povzdechla si a podívala se výlohou někam ven.

Yaoi fanynky byly dokonale sehrané. Černovlasá už pohotově vyndávala foťák, blonďatá se hihňala a zrzavá se přímo ďábelsky chechtala.
"Hele, nic divnýho, jasný?" řekl Kyouhei trochu staženým hrdlem, když to viděl. Ovšem nezdálo se, že by ho některá z nich poslouchala.
"Pravda nebo úkol?" zeptala se zrzka s náznakem vražedné osudovosti v hlase.

Myamoto Usagi

Upřímnost....jak málo jí poslední dobou slýchám....ale doufám, že to je kvůli mé pozici a né povaze... Koi se otočila a tak jsem se opět na chvilku zahleděla ke skupince z 13.divize. Stlačila jsem si prohlédnout Kyouhei, který měl být na řadě a jen těžce jsem odolala tomu, abych se nezasmála. Yaoi fanynky a hra na pravdu nebo úkol.....jak skvělá kombinace. Pak číšník přinesl naší objednávku a tak jsem od té podívané odtrhla zrak. Přitáhla jsem si svůj čokoládový dort a velice pomalu jsem odkrojila jeho kousek a vložila si jej do úst. Teprve až jsem ho dožvýkala, jsem se opět přímo podívala na Koi. Předpokládám, že o tom...že se Iwao-san a ta dívka vrátili, už víš.

Koi

vrhla na kapitánku podivný, ironický pohled. Přesto její hlas zněl v podstatě šťastně, když řekla:
"Jo, to už vím." Byla v něm ale stopa jakési hořkosti. Potom jen zavrtěla hlavou. Bylo vidět, že by nejspíš chtěla mluvit, ale nebyla ten typ, co by si jen tak začal vylévat srdce.

Kyouhei

Se odvážně zadíval na flašku...pak na Fanynku...pak na flašku a v duchu se rozplakal. Proč zrovna tahle?! Hlavou mu proběhlo několik obrázků z úkolu, kde se musel oblizovat s Genmou, Podkapitánem, nebo Sotaicho...co víc...tyhle fanynky zvrhlých mužských aktivit tak odporných, že i jemu se to hnusilo, mu mohli zadat spoustu nehezkých úkolů s mnoha hezkými..ehm..tedy s muži! Tutově že pravdu...nemám nic za co bych se styděl! Řekne statečně...cokoliv bylo lepší než úkol!

Myamoto Usagi

Tak takhle to nepůjde, ona.........neznám ji zase tak dobře, abych veděla, co mám říct..........Kdyby se mě to nijak netýkalo, asi bych našla nějaká slova, ale ted..... Trochu jsem si povzdechla a dojedla jsem zbytek dortíku. Když budu mlčet nic mi sama od sebe neřekne, když budu mluvit mohu šlápnout vedle..........takže zbývá třetí možnost. Odsunula jsem talířek ke kraji, aby na stole bylo více místa. Chtěla bych ti něco dát. Řekla jsem jednoduše a ze své uniformy jsem vytáhla jednu fotografii. Položila jsem jí na stůl a postrčila jsem jí ke Koi. Na fotce seděli Koi a Hiroshi před pařezem na kterém byly rozložené karty. Oba drželi vlastní balíček karet a zrovna se vítězoslavě usmívali, protože si mysleli, že mají nade mnou převahu.

Fanynka s foťákem sklonila ruce, naopak blondýna vytáhla diktafon a zapla ho, čekajíce na otázku od zrzky, která se zubila.
"Dobrá, Kyouhei, tak tedy pravdu. Mám na tebe tady otázku a ta zní takhle..." Na chvíli se odmlčela, aby to bylo dramatičtější. "Vykopl byl našeho kapitána z postele?!"

Koi

se mračila a hleděla někam pryč, jakoby v zamyšlení. Ne nad příjemnými věcmi, jak se zdálo z jejího výrazu. Když ale kapitánka řekla, že jí chce něco dát, podívala se na ni s překvapením. Něco takového vůbec nečekala. Pomalu si vzala od Usagi fotku a podívala se na ni. Nejdřív to vypadalo, že se usmívá, ale za pár vteřin se jí začala třást brada. Pevně zavřela oči, ale stejně se jí nepovedlo zabránit tomu, aby se jí po tváři rozběhly slzy. Zakryla si obličej jednou rukou, v druhé svírala fotku, že ji až pomačkala. Nikdy v životě nebrečela někde, kde ji mohl někdo vidět. Nenáviděla to, tohle nebyla ona! Ale nedokázala se tomu ubránit, tohle byla snad poslední kapka. Od vedlejšího stolečku se dokonce někdo obrátil a díval se Usagi tázavě, jestli je ta dívka, se kterou sedí, v pořádku, protože uslyšel, jak vzlykla.

Kyouhei

Pohlédne na fanynky a dramaticky se nadechne. Oči se mu zalesknou přízraky slz a on dojatě odpoví. NIKDY! Ani za povolení pálit kyouheiovici ve velkém!!! Je to přece náš Taičó!!! Odvrátí zrak aby si mohl ty přízraky vytřít z očí. Otázka nyní byla zodpovězena...flaška se opět roztočila.

Osudu se to už prostě nechtělo natahovat a tak prostě špička flašky zamířila na Mizukiho, zatímco její dno na Baru...což bylo kupodivu, když seděli vedle sebe..ale hold osud no.

Myamoto Usagi

Byl to zvláštní pohled, vidět někoho jako je Koi brečet. Bylo to nepřirozené, ale v té chvíly mi to připadalo správné. Všimla jsem si dalšího hosta kavárny, který se na nás otočil. V tomhle podniku by asi nebylo vhodné používat pohledy tipu, "jestli se sem ještě jednou koukneš už se na nic nikdy nepodíváš....." Pohybem rukou a mimikou jsem mu tedy decentně naznačila, že je vše v pořádku, at si vychutná svou objednávku a nás si nevšímá. Pak jsem se obrátila zpět na Koi a na okamžik jsem zalitovala, že jsem ustoupila své zvědavosti a nevzala jí do klidnějšího podniku, což jsem měla původně v plánu. Mě je jedno, co si o mě kdo myslí, ale jí bych nechtěla ještě zbytečně přitěžovat... Z jedné ze svých kapes jsem vytáhla červený látkový kapesník a položila jsem jí ho na dlan ve které křečovitě svírala fotografii. Při tom pohybu jsem nechala svoji ruku na její a na chvilku jí lehce stiskla.

Baru

"Ééé... co že to znamená, když to takhle ukazuje?" optala se trochu nervózně. Pořád tu hru ještě přesně nepobírala, ale zatím se rozvíjela zajímavě, s čímž jistě souhlasily i yaoi fanynky, která byly Kyouheiovou odpovědí dojaty k slzám.

Koi

za chvíli svůj záchvat zase opanovala.
"Díky," zahuhlala a vzala si vděčně kapesník, kterým si utřela oči a nos. Znova se podívala na fotku. "Ach jo, Hiroshi... vždycky jsem říkala, že je blbec," řekla trochu hořce, ale také smutně. Pár posledních slz, které jí zase vyrazily z očí, otřela rychle kapesníkem. "Jak jste tohle vůbec vyfotila?" snažila se přivést na jiné myšlenky.

Mizuki

Se pobaveně usměje. Ehm no to značí, že vy jste jakože na řadě a ptáte se mě. Máte se mě zeptat - Pravda nebo Úkol a já vám rovnou říkám, že pravda.... Zazubí se takovým tím lehce přiopilým způsobem. Teď už si jen vyberte otázku...doufám, že nic peperného...

Baru

se měla na něco ptát Mizukiho-san? Trochu zrudla a rychle přemýšlela, jakou otázkou se vytasit. Nic ji nenapadalo, ale když už tu ta hra byla, proč to nevyužít, aby se něco opravdu dozvěděla? Ale to bylo přece neetické... ovšem, byla to pravidla! Dobrá, tak co by ji tak zajímalo... hmm...
"Mizuki-san, tak já mám takovou otázku... víte, už dlouho mi vrtá hlavou... Když jste byl v laboratoři Reimei a snažil se navázat kontakt se světem... proč a jak jste kontaktoval zrovna mě? Určitě bylo mnoho jiných kandidátů, kteří byli blíž..." Ano... jak si myslela, bylo to velmi trapné. Ale už to řekla a nešlo to vzít zpět!

Mizuki

Trochu se zarazil, když se dozvěděl Baruinu otázku. Tak trochu se chtěl od těch vzpomínek oprostil, ale hra byla hra a svěřit se...to mohlo docela pomoct.
No...jak bych začal... Napije se pomalu svého moku, aby si osvěžil hrdlo. Když jsem tam byl, tak vzniklá trhlina vytrhla mé vědomí z těla...jisté spojení zajišťovala jen Zanpakuto...asi proto mě to nezabilo. No..když se pak mé vědomí objevilo v Huecu Mundu, neměl jsem moc na vybranou. Je to obrovský svět a najít v něm někoho s kým by jeden mohl navázat kontakt...je to obtížné...navíc je lehčí spojit se s někým...koho...znáte aspoň trochu dobře...když je mezi vámi a tím někým...jisté pouto...no a proto když se mi podařilo najít vás... Vypadalo to že hledá ta správná slova. Tak nějak jsem doufal, že pochopíte kdo jsem...ono vědomí je dost těžké rozpoznat bez nějakého vodítka...jako například...vzpomínek...a ty máme některé společné... Vypadal tak trochu, jako by chtěl ještě něco dalšího přidat, ale víc už neřekl. Baru měla taky docela podivný pocit, že jí seduje něco ze stojanu na deštníky. Tak takhle to bylo.... Usměje se. Kdo točí další...?

Baru

Tak takhle to bylo... mnohem více prozaické vysvětlení, než si představovala, ale nakonec za to byla ráda. Navíc ji chytl zas ten divný pocit... achjo, je snad už paranoidní? Ošila se na židli.
"No, asi vy, Mizuki-san?" Po pravdě netušila a radši by se sama té ďábelské flašky nedotýkala.

Baru si zpozorovala něco, co vypadalo jako rukojeť zanpakuto.

Mizuki

Ahaa...dobrá tedy... Roztočí flašku s úsměvem odvrátí pohled od Baru, protože už prostě nevydržel se na ní koukat a při tom divoce netěkat očima.

Láhev se tentokrát zastavila tak, že Kyouhei dával otázku Zrzavé fanynce.

Myamotot Usagi

Mlčky jsem upíjela ze svého čaje a čekala, až se dá sama trochu dohromady. Až když mi položila otázku, odložila jsem šálek a podívala se zase přímo na ní. V rukávu sice nemám karetní esa, ale jiná esa by se tam našla. Odmlčela jsem se. Tehdy to bylo poprvé, co jsem zavítala na to místo... Dávala jsem si pozor, abych neřekla Hollowtown, kdyby nás někdo náhodou poslouchal. Asi by té frázy stejně nerozumněli nebo by jim to nedošlo, asi by si spíše mysleli, že je to nový bar nebo něco podobného, ale nač to riskovat....? ...takže jsem potřebovala informace a důkazy. Mnoho by mě při vyprávení o tom místě mohlo považovat za blázna...přeci jen na pozici kapitánky jsem ještě nebyla tak dlouho a hlavně ta rána do hlavy a pohřešování.......................................nebo mi mohl dát do hlavy něco nepřítel, abych shinigami přivedla do těch lesů, kde by je pak snáze přemohl....Možností bylo hodně. Naštěstí se tam pak objevil kapitán 13.divize, který by má tvrzení určitě dosvědčil, kdyby bylo potřeba. I když v té době byl psancem s odměnou na jeho hlavu...ale to jí říkat nemusím. A jako další na tu fotku měla vliv i má zvědavost. Zjistila jsem, že patříte k mé jednotce a tak jsem chtěla mít pro jistotu vaši fotku. Neveděla jsem, jestli nás propustí, vypadalo to, že je přiměji, aby mě pustili, ale u vás jsem si nebyla jistá. Tak jsem potřebovala vaše obličeje, abych to porovnala s dokumenty v divizi a připomínalo mi to, že se pro vás musím vrátit...
A jak jsem tu fotku získala no.................................
To že vypadám, že sedím a hraji karty ještě nemusí nutně znamenat, že jen sedím a hraji karty. Dokončila jsem svou dlouhou řeč, která, jak jsem doufala, ji zaměstnala natolik, aby jí to aspon krátce trochu ulevilo.

(OK, teď mám Kyouheie a ty fanynku :-D)

Kyouhei

se chvíli koukal, co mu osud přihrál do karet, a potom se překvapivě ďábelsky zasmál. Teď měl fanynku ve své moci! Ovšem pak si uvědomil, že proti ní nic nemá a že jeho mysl je ve skrze prosta ďábelskosti, takže se zase přestal smát, jen se tak uculoval, protože už toho dost vypil.
"Nojó, tak pravda nebo úkol, zrzičko?" zeptal se dobromyslně, jak bylo v jeho povaze.

Koi

byla sice trochu mimo, ale i tak se zatvářila, že to na ni udělalo dojem. Ona sama nikdy v těchhle věcech, na které se její divize specializovala, nevynikala. Byla spíš takový ten univerzální typ shinigamiho, u kterého je v podstatě jedno, kam ho přidělí. Taky nešla do devítky kvůli nějakému konkrétnímu důvodu. No, možná trochu... ale s uměním skryté kamery to rozhodně nesouviselo.
"Hmm, je vidět, že jste na správným místě!" ocenila Usagiino umění, které bylo sice nadmíru podlé, ale v tomto případě výjimečně ospravedlnitelné. "Takže máte víc fotek... toho místa? Na ty bych se ráda podívala... A vůbec, napadá mě, že jsem ještě nesepsala v tom zmatku všechno, co o tom místě vím. Myslíte, že by to něčemu posloužilo?"

Zrzka

Koukla na Kyouheie v očekávání, ale i když nepovažovala Kyouheie za hrozbu, byly zde pravdy, které se neměl nikdo dozvědět. Dobrá tedy...beru si úkol....cha! Ukaž se Kyouhei...buď kreativní... Litovala jen toho, že Kyouhei předtím nedal úkol, protože vidět ho líbat podkapitána Mizukiho by bylo něco, na co by nezapoměla celý život...vyhradila by tomu speciální místo v paměti, zarámovala to a po večerech si to s chichotem prohlížela.