Sídlo rodu Kozuka

Yasumaru

>>> 1. divize, přijímací místnost

Chvíli trvalo, než se Yasumaru vzpamatoval z rozhovoru s Akim. Chtělo to hodně dlouhou procházku v klidné přírodě před spaním. Naštěstí to zafungovalo, takže mohl přece jenom ten den docela klidně spát. Sestře se samozřejmě o ničem nezmínil.
Další den mu v hlavě docvaklo, jak to myslel vrchní kapitán s těmi rody. Takže po kontrole, zda u něj v divizi se neděje něco nepatřičného, se vydal ve vší kapitánské a kuchikiovské parádě do Rukongaie navštívit několik klanů, které přežily řádění zběsilých Quincy. Jako první zamířil do obnoveného sídla rodu Kozuka. Tento rod byl vždy spíš průměrný, ale držel se v povědomí lidí již několik staletí a narozdíl od jiných, možná významnějších, rodů, nevymřel, takže to rozhodně hrálo v jeho prospěch, co se důležitosti v současnosti týkalo.
Yasumaru zabuchal na bránu a požádal o audienci u hlavy klanu. Nyní chodil bezcílně přijímací místností, prohlížel si skromnou výzdobu a čekal, než se někdo objeví.

Yasumaru

pozdravil starého muže patřičnou úklonou. Neznal ho sice nijak dobře, Kensei odešel z Gotei 13 už v dobách Yasumarova dětství, ale občas ho vídal na zdvořilostních návštěvách u svého otce. Věděl, že je tento muž mnohem starší, zkušenější a moudřejší než on sám, takže byl trochu nervózní. Byl čas zapojit své schopnosti diplomacie a přesvědčování, ve kterých Yasumaru rozhodně vůbec nevynikal. Rychle si snažil vybavit všechno, co chtěl říct a co si nacvičoval celou cestu sem.
"Kozuka-dono, přišel jsem se vlastně zeptat, jak se vám daří. Vím, nikdo to nemá lehké, ale nejhorší období je snad za námi a já se jen chci ujistit, že víte, že se můžete na Gotei 13 vždy obrátit pro pomoc a podporu." Vyhrkl to všechno naráz, i když to plánoval jako delší rozhovor. No... co se dalo dělat. Bál se, že něco z toho zapomene, když s tím bude strategicky čekat.

Yasumaru

Už jen samotné Kenseiovo vystupování Yasumara začalo uklidňovat. Byl rád, že ho ten pán chápe a že se k němu chová úplně normálně. On sám vždycky už předpokládal nějaké překážky, tak bylo docela milé, že se našli i hodní lidé. Rád si vzal teplý čaj. Heřmánkový byl jeden z jeho oblíbených.
"Děkuji, Kozuka-dono. Haha, ano, po pravdě trochu jsem, omlouvám se," reagoval na pozorování, že je nějak nervózní. "To mě těší. Tolik se změnilo a nepřekvapilo by mě, kdyby mnoho lidí ztratilo důvěru." Bylo opravdu pěkné slyšet, že bývalý člen je věrný své organizaci i ve svízelných časech. Yasumaru si Kenseie-sama opět o něco víc vážil. Potom se zeptal na jeho matku. Samozřejmě, však byli známí, možná dokonce vzdálení přátelé. "Tak dobře, jak jen v této situaci může. Stále na nohou, stále něco zařizuje..." usmál se Yasumaru způsobem, který naznačoval, že jeho matka je občas až moc čiperná, že jí ani její děti nestačí.

Yasumaru

"Ehm," začervenal se, jak kdyby byl mladá nevěstinka, "moje sestra. Mně... tedy... no, já tu čest zatím nemám." Chtěl říct, že jemu se to naštěstí zatím vyhnulo, ale raději si to rozmyslel. Zas takoví přátelé ještě nebyli a nechtěl znít neuctivě k sestřině nastávajícímu.

Yasumaru

byl docela rád, že pan Kozuka tak rychle změnil téma.
"Určitě víte, že to bylo krušných několik let, asi málokterý vrchní kapitán musel Seireitei vést za takových okolností. Nedostatek sil, prostředků, udržovat chod za provizorních podmínek... Po pravdě sám nechápu, jak to Tomisura-taichou vůbec dokázal, ale dokázal. Myslím, že to samo mluví za vše, obstál v té těžké zkoušce a opravdu si nemůžeme přát lepšího vůdce!" Yasumaru to vše myslel naprosto upřímně, velmi Raidena obdivoval, že se vůbec odvážil do něčeho takového pouštět, nebyl to úkol pro nikoho, kdo neměl nervy a vůli z oceli.

Yasumaru

přikyvoval na Kenseiovu řeč a usrkával čaj. Tedy nebyl si moc jistý, jestli zrovna on hrál nějakou roli, ale rozhodně by bylo neslušné snažit se tomuto moudrému muži odporovat. A o tom přece Gotei 13 bylo, o spolupráci a rozdělování práce a zodpovědnost mezi všechny kapitány, to bylo jasné, určitě měl tedy pravdu. Potom přišla řeč na Shounagon-sama.
"No... to tedy opravdu ne..." Yasumaru znal svou bývalou kapitánku jen jako ne až tak křehkou stařenku. Se vzpomínkami na ni na něj začala přicházet nostalgická nálada. Z nějakého důvodu se mu dokonce zdálo, že najednou ucítil vůni (=smrad) jejího tabáku, který z ní všude táhl. A jako by slyšel slabé syčení šumáku... Docela by ho zajímalo, kdy vlastně ta věc s šumákem začla. Tenhle muž pravděpodobně znal odpověď!!!

Yasumaru

vyskočil na nohy a uklonil se.
"Samozřejmě, Kozuka-dono, rád vás navštívím, pokud mi to můj rozvrh dovolí. Děkuji, nashledanou!" rozloučil se. Potom si rychle dopil čaj, ale zas ne moc rychle, aby to nebylo neslušné, a odešel. Měl dobrý pocit, že splnil rozkaz kapitána Tomisury a ještě se mu to líbilo, to opravdu nečekal.

Venku na ulici si pomalu vykračoval a přemýšlel, kam se vydat dál. Bylo to smutné, ale z těch nejmocnějších rodů nezbyl kromě jeho vlastního už žádný. Na důležitosti získalo několik těch, ze kterých pocházeli také shinigami, jako třeba právě klan Kozuka. Momentálně asi nejpočetnější urozená rodina, která sídlila nedaleko nových hradeb Seireitei, ale nikdy v řadách shinigami člena neměla. A právě tam se Yasumaru rozhodl vydat dál.
Bylo to od něj velice odvážné rozhodnutí, protože hlava rodu, pan Miyake, měl snad patnáct dcer, a minimálně tři mu jeho matka v minulých letech dohazovala. Ani jednu nejspíš neměl se svou pravou manželkou, takže vlastně o celé urozenosti rodiny asi nebylo až tak rozhodnuto, ale všechny přijal za svoje a Yasumara podrobnosti raději nezajímaly. Říkal si, že dříve nebo později tam stejně bude muset, takže to odbude radši teď, dokud je v tak dobré náladě.
Zabočil tedy do ulice, která vedla blíž k Seireitei, a za nějakou dobu se dostal k rozsáhlému sídlu rodu Miyake.

-> sídlo rodu Miyake