Sídlo rodu Miyake

Yasumaru

-> sídlo rodu Kozuka

Jak se blížil, už z dálky slyšel zvuk hudebních nástrojů a smích. Samozřejmě ženský. Trochu víc zbledl, ale pokračoval odvážně až ke dveřím. Sídlo bylo jednoduché, ale poctivě vystavěné. Pán rodu neměl zas tolik peněz, ale to, co měl, využíval velice dobře a efektivně, proto také mohl mít tak početnou rodinu. Yasumaru si nechtěl představovat, kolik muselo stát tolik ženských. Všechny ty šaty, šminky, různé další blbosti... Ne že by o tom tedy něco věděl.
Nicméně tedy zabouchal na vstupní vrata, než ho přejde odvaha.

Yasumaru

tak nějak tušil, že se něco podobného stane, a pokusil se obrnit. Měl Takuyu-sama docela rád už od dětství, byl to takový ten bodrý strýček, co mu vždycky donesl nějaký dárek. A potom se většinou opil a Yasumarovi rodiče si najednou vzpomněli na něco hrozně důležitého, co musejí udělat, a Takuya musel rychle odejít. Občas za doprovodu stráží.
"Zdravím vás," kývl hlavou Yasumaru, uklonit se nestačil a byl vtažen dovnitř. "Hehe, no, bohužel ne, jsem tady dnes tak trochu pracovně, víte?" snažil se působit klidně a vyrovnaně. Tušil, že to nebude tak jednoduché, ale za pokus to stálo.

Yasumaru

"Haha, vtipálek jako vždy..." zakvičel Yasumaru tenkým hlasem, když byl pozván dovnitř. Musel přeci splnitrozkaz vrchního kapitána, Takuya-sama to jistě chápe a jen si z něho dělá legraci, samozřejmě. Když uslyšel ten dívčí jekot, pocítil hned několik tělesných vjemů, nejsilnější z nich byl studený pot stékající po zádech a touha křičet a utíkat. Opět se ale ovládl a následoval svého hostitele. Všechny mladé ženy, do jejichž blízkosti se dostal, uctivě pozdravil. Zmocňoval se ho čím dál silnější smrtelný strach, protože si začal uvědomovat, že si nepamatuje ani jedno z jejich jmen a nesmí to vyjít najevo.

Yasumaru

tam stál s klobásou v ruce, ve středu pozornosti, někdo ho dokonce plácl přes zadek, a připadal si tak trochu zneuctěně. Nikdo mu neřekl, že je chytrý nebo milý, všechna děvčata zajímalo jen to, že je sexy a že má pěkné bílé haori. Jak povrchní. Proč se nikdy nikdo nezajímal o jeho duši??
Přemýšlel, co říct, aby se co nejrychleji dostal pryč, a jak slušně odmítnout tu tučnou klobásu, na kterou vůbec neměl chuť. Hlavou se mu horečně honily desítky výmluv a slušných odmítnutí, ale jak tam tak stál, najednou si řekl dost!
Před pár lety, když měl čas, rozhodl se Yasumaru, že bude docházet na kurz asertivity. Byl jen na pár lekcích, a potom někdo nejspíš zas napadl Seireitei nebo Tomisura-taichou zničil něco bankaiem nebo Ruyichi-taichou zmizel, prostě něco se stalo a kurz nikdy nedokončil, nicméně základy si pamatoval, a rozhodl se, že se pokusí nyní uplatnit, co se naučil.
"Děvčata, přestaňte se okamžitě na mě tak lepit, to není slušné ani vhodné pro vznešené ženy, jako jste vy!" řekl... mírně zvýšeným hlasem. "A ne, klobásu nechci, děkuji," dodal ještě z posledních sil. Cítil se tak trochu na infarkt, že se tak rebelsky postavil proti chování svých hostitelů, které by měl ctít, ale na druhou stranu byl spokojený sám se sebou, že podnikl další krok k tomu, aby se z něho stala sebevědomá, emancipovaná žena. Muž. Samozřejmě muž. Hlavně tedy doufal, že ho nevyhodí, protože to by byl prů*er.

Yasumaru

tam stále stál s klobásou v ruce, z oka mu tryskaly slzy a propadl se do temných chapadelnatých hlubin záplavy žen...

zatmívačka

"Takže, proto jsem tedy v podstatě tady. Vrchní kapitán jen chce mít jistotu, že víte, že se na nás můžete spolehnout," dořekl Yasumaru sedící u stolu s Takuyou-sama a odložil plastový příbor, kterým si ze slušnosti uřízl před chvílí kousek klobásy, který si dal se sebezapřením do pusy. Nebyla zas tak hrozná, jak čekal.

Yasumaru

Už mu docházely výmluvy. Takuya-sama i jeho dcery byli docela neodbytní už pár let a on prostě už nevěděl, jak z toho vyváznout. Když vymyslel něco chytrého, nezabralo to. Když jim řekl pravdu, že je nechce, nezabralo to. Prostě už nevěděl, co má dělat, aby mu dali pokoj. A hlavně nevěděl, jak se má teď odsud dostat. Svou zprávu předal, očividně neměla velký dopad, protože Takuya-sama měl tolik starostí doma, že se o okolní politiku nějak zvlášť nezajímal. Ovšem zábava poračovala a nezdálo se, že by ho chtěli jen tak nechat odejít.
Když si vyslechl, že Takuya-sama někdy tu hordu ženských špatně snáší, pokýval vážně hlavou. Ano, určitě to muselo být náročné.
"Víte, Takuyo-sama, a už jste někdy uvažoval, že by se některá z vašich dcer mohla přidat ke Gotei 13? Třeba jich pár má talent na používání reiatsu, mohly by se potom odstěhovat do ubytoven své divize a měl byste trochu klidu... Rád se o ně postarám, pokud se k nám dostanou!" nabídl svou upřímně míněnou radu a trochu hazardní slib na závěr.

Yasumaru

už byl překlobásovaný. Byl zvyklý jíst rýži s nastrouhanou mrkví a podobné věci, takže když na něj Takuya-sama vytasil svůj kalorický jídelníček, už po pár kousnutích nemohl.
"Tak to je škoda. Opravdu rád bych vás viděl ve své divizi!" směřoval poznámku k přítomným dámám. To bylo opravdu maximum, co mohl pro Takuyu-sama udělat. Už takhle dost riskoval, že by tam některá z jeho dcer skutečně mohla nastoupit, což by pro něj mohlo být problematické. "No, děkuji vám za pohoštění, ale musím se vrátit ke své práci. Opravdu rád jsem vás viděl a určitě zase brzy přijdu," usmál se na Takuyu a nenápadně za zády zkřížil dva prsty.

Yasumaru

taky mával a taky skoro plakal a to radostí, že mu to tak relativně snadno prošlo. Urychleně se vydal směrem k východu, aby se něco náhodou nepokazilo.